o zaplacení směnečného peníze ve výši 1 180 000 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného č. 1 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2022, č. j. 47 Cm 133/2014-620,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal vůči žalovanému č. 1 v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. 9. 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33 ve výroku a) co do směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč s 6 % úrokem ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení, ve výroku b) co do směnečné odměny ve výši 2 882,79 Kč a ve výroku c), v bodě II. výroku uložil žalovanému č. 1 povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 207 491 Kč.

2. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud k návrhu žalobce rozhodl směnečným platebním rozkazem na základě směnky vystavené žalovaným č. 1 dne 14. 8. 2012 nikoliv na řad společnosti [právnická osoba] na částku 1 180 000 Kč, splatné dne 18. 4. 2014. Žalovaní č. 2 a č. 3 směnku podepsali jako avalové. Žalobce dne 2. 5. 2014 remitentovi směnečnou sumu uhradil a dne 15. 5. 2014 od něho obdržel originál směnky.

3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali všichni žalovaní včasné námitky. Žalovaný č. 1 uvedl, že směnka byla vyplněna v rozporu s ujednáním i v rozsahu, v jakém již dluh zanikl. Sankční příslušenství bylo ve výši 570 520,62 Kč a dne 31. 1. 2013 byla zaplacena jeho část ve výši 252 173 Kč. Ke dni 18. 4. 2014 měl žalovaný č. 1 vůči společnosti [právnická osoba] dluh ve výši 318 347,62 Kč. Neoprávněně je požadován 6 % úrok ode dne 19. 4. 2014. Pokud by došlo k úhradě směnečné sumy dne 2. 5. 2014, pak by mohl žalobce úroky vymáhat ode dne, kdy zaplatil. Nebylo také prokázáno, že žalobce předmětnou směnku uhradil.

4. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 bylo řízení pravomocně skončeno, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 3 bylo řízení přerušeno z důvodu vedeného insolvenčního řízení ohledně žalovaného č. 3 jako dlužníka a zjištění úpadku. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 zůstalo předmětem řízení zaplacení směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč s 6 % úrokem z částky 1 180 000 Kč ode dne 19. 4. 2014 do 2. 5. 2014 a s 6 % úrokem z částky 861 652,38 Kč ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2 882,79 Kč.

5. Žalovaný č. 1 po poučení uvedl, že žalovaný č. 2 dne 30. 1. 2013 zaplatil na účet společnosti [právnická osoba] částku ve výši 700 000 Kč. Nebyla-li výpisy z účtu prokázána úhrada faktur (jejich přehled je uveden v tabulce), je třeba aplikovat pravidlo, že nejdříve je splatný závazek určený při plnění dlužníkem a jednotlivé platby se tak započítávaly nejdříve na faktury specifikované v námitkách. Žalovaný č. 1 současně tvrdil, že bylo plněno minimálně v rozsahu 2 080 506 Kč, od prosince 2012 do srpna 2013 zaplatil společnosti [právnická osoba]. bez uvedení variabilního symbolu celkem částku 4 530 000 Kč. Tyto platby musely být započítány na dluh nejdříve splatný. Celý dluh zajištěný směnkou musel být zaplacen. Pokud by směnka zajišťovala smluvní úrok 0,1 % denně z dlužné částky, byť dohoda o vyplňovacím právu, ani dohoda o uznání dluhu smluvní úrok neupravovaly, lze výpočtem postavit najisto, že i toto sankční příslušenství bylo zaplaceno dle pravidel uvedených v § 330 obch. zák. předtím, než žalobce zaplatil směnku. Zajištěný dluh činil 2 665 029 Kč, jednodenní nárok z celé dlužné částky by činil 2 665 Kč a za 365 dní teoretického prodlení s celým dluhem by sankční úrok činil 972 725 Kč. Jen na platbách bez variabilního symbolu byla uhrazena v období od 14. 8. 2012 do 23. 8. 2013 částka 4 530 000 Kč, která převyšuje původní jistinu ve výši 2 665 029 Kč, tak ročního sankčního úroku z celé částky ve výši cca 972 725 Kč. I když byly vystavovány další faktury, musely se platby bez variabilního symbolu započítat nejdříve na případné sankční příslušenství a následně na jistinu splatného dluhu. Pokud se platby bez variabilního symbolu, představující v součtu částku 4 530 000 Kč, u nichž žalovaný č. 1 nedoložil jejich úhradu, a to včetně sankčního příslušenství k uvedeným platbám, lze uzavřít, že ke dni 2. 4. 2013, kdy byla realizována platba 1 200 000 Kč bez variabilního symbolu, došlo k zaplacení nejen plateb bez variabilního symbolu, ale i sankčního příslušenství, bylo-li platně sjednáno. Po 2. 4. 2013 byly hrazeny další vysoké částky bez variabilních symbolů, které mohly být započítány na další faktury směnkou nezajištěné.

6. Soud provedl důkaz směnkou, smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 14. 8. 2012, příkazem k úhradě ze dne 30. 4. 2014, výpisem z účtu žalobce vedený u [právnická osoba] ze dne 30. 4. 2014, potvrzením o zaplacení a předání směnky ze dne 15. 5. 2014, originálem směnky, vyjádřením právního zástupce společnosti [právnická osoba] ze dne 29. 9. 2020, výzvou ze dne 15. 7. 2014, dokladem o doručování, fakturami, výpisy z běžného účtu žalovaného č. 1, stvrzenkami ze dne 28. 12. 2012, listinou označenou jako úhrada došlých faktur od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, výpisem z účtu společnosti [právnická osoba], vyjádřením právního zástupce společnosti [právnická osoba] ze dne 9. 6. 2022, rozhodčím nálezem ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. [Anonymizováno], korespondencí a sdělením k výzvě insolvenčního soudu. Dále vyšel ze shodných tvrzení účastníků o tom, jaké neuhrazené faktury byly předmětem uznání závazku žalovaného č. 1 jako kupujícího a dlužníka vůči společnosti [právnická osoba] jako věřitele. Souhrnná částka, na kterou byly uvedené faktury vystaveny, činila 2 665 029 Kč, což je částka, která byla uvedena i ve smlouvě o vyplňovacím právu směnečném, ve které bylo stanoveno, že nejzazší termín pro její splacení je 31. 12. 2012. Uvedené vyplývá i z 58 předložených faktur a uznání závazku ze dne 2. 8. 2012.

7. Při právním posouzení vycházel soud z čl. I § 32, čl. I § 49 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „z. s. š.“).

8. V řízení byl uplatněn nárok z cenného papíru, přičemž právní vztahy vzniklé vystavením směnky se spravují ustanoveními zákona směnečného a šekového. Žalobce se domáhal úhrady částky 1 180 000 Kč na základě směnky vystavené dne 14. 8. 2012 žalovaným č. 1 z důvodu, že žalobce jako směnečný rukojmí remitentovi směnečnou sumu v plné výši uhradil a dne 15. 5. 2014 od něho obdržel originál směnky. Důkazní břemeno k tvrzení o zaplacení směnečného nároku žalobce unesl, jak vyplývá nejen z listin prokazujících úhradu částky 1 180 000 Kč, ale i z potvrzení remitenta - společnosti [právnická osoba]. Ostatně to vyplývá i z toho, že žalobce byl ke dni vydání směnečného platebního rozkazu majitelem směnky (správnost směnečného platebního rozkazu se posuzuje ke dni jeho vydání). Pozbyl-li žalobce po vydání směnečného platebního rozkazu práva ze směnky, nemohla být tato skutečnost, k níž došlo po okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu, zohledněna. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu, že žalovanému č. 1 přísluší obrana nesprávného vyplnění blankosměnky vůči žalobci i v rámci vedeného postihu, soud hodnotil, zda žalovaný č. 1 unesl v tomto směru důkazní břemeno. Soud odkázal na rozhodnutí Nejvyšší soud ČR (příkladmo sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 a sp. zn. 29 Odo 63/2006), v nichž se uvádí, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Pokud žalovaný č. 1 odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 835/2021, v němž je řešena možnost uvádění nových skutečností, které mohou mít význam pro posouzení důvodnosti obrany již uplatněné, a z něhož dovozoval, že za nové tvrzení nelze považovat jednak tvrzení týkající se realizace plateb bez variabilního symbolu v období od prosince 2012 do srpna 2013 v souhrnné výši 4 530 000 Kč s tím, že šlo o platby na faktury, u nichž nebyl předložen doklad o jejich úhradě, jednak tvrzení o zohlednění platby ve výši 700 000 Kč realizované žalovaným č. 2, soud se s jeho názorem neztotožnil. Ve včasných námitkách žalovaný č. 1 jasně uvedl, kdy byla splatná která faktura a že byla uhrazena. K tomuto datu také žalovaný č. 1 vypočítal sankční příslušenství a stanovil jej v souhrnné výši 570 520,62 Kč. Při zohlednění jím tvrzené úhrady částky 252 173 Kč dne 31. 1. 2013 napadl také vydaný směnečný platební rozkaz pouze v určitém rozsahu Žalovaný č. 1 tak ve včasných námitkách uvedl konkrétní skutečnosti a tvrzení shora uvedená nelze považovat za pouhé jejich doplnění. Proto je soud v rámci projednání námitek nezohlednil, když jde o tvrzení (námitky) nová, a tudíž opožděná. Žalovanému č. 1 nic nebránilo, aby platbu uskutečněnou žalovaným č. 2 dne 30. 1. 2013 ve výši 700 000 Kč uvedl ve včasných námitkách. Nadto tvrzení žalovaného č. 1 ohledně zohlednění plateb bez variabilního symbolu neodráží skutečný stav věci, neboť z předloženého výpisu z účetnictví vyplývá, že většina plateb faktur, u kterých nebyly předloženy doklady o jejich úhradách, měla být uhrazena 30. 7. 2014, resp. 31. 7. 2014. Jestliže soud vzal v úvahu správnou splatnost předmětných faktur a prokázaná data jejich úhrad a stanovil sankční příslušenství ve jednané výši 0,1 % denně z dlužné částky (opožděně uplatněnou námitkou neplatnosti ujednání se nezabýval), a u faktur, u kterých nebyla prokázána úhrada v tvrzený den, soud zohlednil sankční příslušenství k datu vyplnění směnky, tzn. k datu 18. 4. 2014, a porovnal to s neuhrazenými fakturami k tomuto datu, zjistil, že žalovaný č. 1 se uplatněnému postihu neubránil. Proto soud vydaný směnečný platební rozkaz v rozsahu, v němž nebyl napaden námitkami, ponechal v platnosti. Výrok o náhradě nákladů námitkového řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalobce v řízení byl v poměrně nepatrné části.

9. Rozsudek napadl v celém rozsahu žalovaný č. 1 včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz vůči němu zrušuje co do směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč s 6 % úrokem z této částky ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2 882,79 Kč. Uvedl, že soud prvního stupně věc zjednodušil, když nepřihlédl k platbám, které žalovaný č. 1 namítl až po uplynutí lhůty k podání námitek. Rozhodnutí Nejvyššího soud ČR, na něž odkázal, nesprávně vyložil. Zopakoval obsah námitek s tím, že v průběhu dokazování byly dohledány další platby, které se vážou ke směnečnému dluhu, a lze z nich dovodit, že dluh byl zaplacen zcela včetně sankčního příslušenství. Na druhou stranu se některé platby v námitkách uvedené doložit nepodařilo. Žalovaný č. 1 byl omezen pouze v tvrzení, že dluh činil 318 347 Kč a měl právo upřesňovat veškeré další platby, které v námitkách sice neuvedl, ale prokazují nižší výši dluhu. Žalovaný č. 1 nebyl omezen v tvrzení, kdy a jak bylo zaplaceno, ale pouze v tvrzení, zda bylo či nebylo zaplaceno a kolik. Žalovaný č. 1 prokázal, že žalovaný č. 2 dne 30. 1. 2013 zaplatil společnosti [právnická osoba] částku 700 000 Kč. V období od prosince 2012 do srpna 2013 zaplatil žalovaný č. 1 celkem částku 4 530 000 Kč bez uvedení variabilního symbolu. Z toho je zřejmé, že směnečný dluh včetně sankčního příslušenství byl zaplacen, tj. bylo prokázáno, že dluh nečiní částku 861 652,38 Kč.

10. Žalobce při jednání navrhl napadený rozsudek potvrdit s tím, že žalovaným č. 1 prokazované platby neuvedené v námitkách považuje za nepřípustné „novoty“. Obchodní vztahy mezi původním majitelem směnky a žalovaným č. 1 pokračovaly i po uznání závazku.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 1 není důvodné.

12. Byť to odvolací soud uváděl již ve svých předchozích rozhodnutích, ze směnky vlastní bylo zjištěno, že byla vystavena společností [právnická osoba] (žalovaný č. 1) v [Anonymizováno] dne 14. 8. 2012 nikoli na řad společnosti [právnická osoba] na částku 1 180 000 Kč, splatnou dne 18. 4. 2014. Jako směneční rukojmí podepsali směnku [Jméno žalobce] (žalobce), [Jméno advokáta B] (žalovaný č. 2) a [Jméno advokáta D] (žalovaný č. [právnická osoba] textu uvedeného na směnce vyplývá, že směnka byla vystavena „výhradně za účelem zajištění Pohledávek za podmínek sjednaných ve Smlouvě o vyplňovacím právu směnečném ze dne 14. srpna 2012, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako výstavcem a společností [právnická osoba] jako příjemcem“. Za společnost [právnická osoba] jednal při vystavení směnky a při uzavření předmětné smlouvy tehdejší její jednatel [Jméno žalobce] (žalobce), který předmětnou smlouvu uzavřel i v pozici směnečného rukojmí.

13. Oprávněným vést postih je ten, kdo směnku vyplatil v postihu, a to proti svým předchůdcům, kterým žalovaný č. 1 jako výstavce směnky nepochybně je, když se na směnku podepsal dříve než žalobce jako směnečný rukojmí (čl. I § 32 dost. 3 a čl. I § 49 z. s. š.). Dosud provedeným dokazováním pak lze mít za prokázané, že směnka, kterou žalobce v prvopisu předložil, jím byla společnosti [právnická osoba] vyplacena, a to jednak výpisem z účtu žalobce, jednak prohlášením jmenované společnosti. Žalovaný č. 1 se proti uplatněnému postihu bránil zejména námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky, když směnkou zajištěný dluh ke dni splatnosti směnky činil pouze 318 347,62 Kč. Do blankosměnky mohla být doplněna směnečná suma sestávající z jistiny neuhrazeného dluhu v celkové výši 2 665 029 Kč a sankčního příslušenství do 31. 12. 2012. Dlužná částka sestávala z 58 částek vyúčtovaných fakturami v námitkách specifikovanými číslem, výší částky, datem splatnosti faktury, datem zaplacení a výší sankčního příslušenství za dobu od splatnosti do zaplacení. Jistina dluhu byla zcela uhrazena, sankční příslušenství činilo v součtu 570 520,62 Kč, jehož část ve výši 252 173 Kč byla dne 31. 1. 2013 zaplacena.

14. Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalovaný č. 1 se bránil proti uplatněnému nároku námitkami majícími svůj základ v jeho vztazích se společností [právnická osoba]., tj. původním remitentem. Obranu založenou na kauzálních námitkách považuje odvolací soud za přípustnou i vůči žalobci, neboť žalovaný č. 1 musí mít možnost ubránit se povinnosti formálně platnou směnku zaplatit, tj. tvrdit a prokázat, že na vyplacení směnky směnečným rukojmím, který při uzavření smlouvy o vyplňovacím právu směnečném jednal jménem žalovaného č. 1, nevznikl (buď zcela, nebo zčásti v důsledku porušení smlouvy) nárok. Ostatně žalobci obrana založená na mimosměnečných vztazích náležela vůči společnosti [právnická osoba] rovněž, byť zřejmě žádnou neuplatnil, nebo uplatnil, ale bezúspěšně.

15. Pokud jde o odůvodněnost kauzálních námitek, vyšel odvolací soud ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014, že „námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je ve smyslu § 175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou jen tehdy, uvede-li žalovaný v námitkách současně "správnou" výši směnečné sumy“. Stejně tak vyšel ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1135/2013, podle nichž „jedná-li se o kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, je požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit.“ V poměrech posuzované věci je zřejmé, že námitku nesprávného vyplnění blankosměnky lze z pohledu požadavku na uvedení „správné“ výše směnečné sumy, která měla být do blankosměnky doplněna, považovat za odůvodněnou, když žalovaný č. 1 uvedl, že ke dni 18. 4. 2014, tj. ke dni splatnosti směnky, existoval dluh žalovaného č. 1 vůči společnosti [právnická osoba] pouze ve výši 318 347,62 Kč, představující část sankčního příslušenství. Jinými slovy, že do blankosměnky mohla být doplněna pouze částka v uvedené výši. Tím současně vymezil rozsah, v jakém směnečný platební rozkaz napadl, resp. v jakém jeho správnost mohla být přezkoumána v rámci námitkového řízení. V námitkách dále zcela konkrétně specifikoval výši jednotlivých pohledávek, jejichž zaplacení směnka zajišťovala, a zcela konkrétně uvedl data jejich splatnosti a data jejich úhrady a v návaznosti na délku prodlení vyčíslil „sankční příslušenství“ (s ohledem na výpočet jím učiněný bylo možno zjistit, že jde o 0,1 % denně z dlužné částky, počítané ode dne splatnosti dlužné částky do uvedeného data zaplacení). Bylo tedy na něm, aby námitky, tak jak jím byly uplatněny (včetně tvrzeného data úhrady jednotlivých pohledávek), prokázal. Jestliže žalovaný č. 1 po uplynutí lhůty k podání námitek tvrdil, že dne 30. 1. 2013 zaplatil žalovaný č. 2 společnosti [právnická osoba]. bez uvedení variabilního symbolu částku 700 000 Kč a že v období od prosince 2012 do srpna 2013 zaplatil žalovaný č. 1 bez uvedení variabilního symbolu v souhrnu částku 4 530 000 Kč a že směnečný dluh včetně sankční příslušenství byl tudíž zcela zaplacen, nejde jen o doplnění námitek již uplatněných, ale o obranu zcela novou, jejímž důsledkem by byla faktická změna rozsahu, v jakém je směnečný platební rozkaz napadán. Nelze souhlasit se žalovaným č. 1, že nebyl omezen v tvrzení, kdy bylo zaplaceno, když sám ve včasných námitkách uvedl konkrétní dny, v nichž mělo k zaplacení jednotlivých pohledávek dojít; ostatně sankční příslušenství vypočetl právě a jen v souvislosti s jím uvedenými daty. Námitky týkající se dat splatnosti a zaplacení jednotlivých dlužných částek, délky prodlení a na to navazující vyčíslení sankčního příslušenství tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé části nelze měnit, aniž by současně došlo ke změně rozsahu, v jakém byl směnečný platební rozkaz napadán. Vzhledem k uvedenému nebyl žalovaný č. 1 omezen v doplnění námitek pouze co do způsobu zaplacení (v hotovosti, převodem na účet). Ostatně žalovaný č. 1 také s tvrzeními o úplné úhradě dluhu, resp. jeho „přeplacení“ přišel až v době, kdy bylo zřejmé, že k prokázání včasných tvrzení nedisponuje důkazy. To byl také důvod, proč shrnul veškeré platby na účet společnosti [právnická osoba]. v určitém období uskutečněné a poopravil tvrzení, že šlo o platby právě na v námitkách uvedené faktury a sankční příslušenství (sjednaný úrok z prodlení), což mu usnadnila skutečnost, že platby zásadně nespecifikoval. Závěr, že nešlo pouze o doplnění námitek, podporuje i to, že faktury v námitkách uvedené nebyly jedinými neuhrazenými fakturami, ale obchodní vztahy mezi žalovaným č. 1 a společností [právnická osoba]. pokračovaly i poté, co dne 2. 8. 2012 došlo k uznání dluhu, z čehož vyplývá i existence dalších faktur. Žalovaným č. 1 poukazované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 3300/2007 na posuzovanou věc nedopadá, když ze strany žalovaného č. 1 nešlo jen o důkazy navržené po uplynutí lhůty k podání námitek, ale zejména o změnu rozsahu, v němž byl směnečný platební rozkaz napadán. Samozřejmě opožděná je i námitka neplatnosti ujednání o výši „sankčního příslušenství“, kterou žalovaný č. 1 uplatnil až po uplynutí lhůty k podání námitek.

16. Odvolací soud při jednání opětovně poučil žalovaného č. 1 podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání tvrzení, že závazky, jejichž zaplacení předmětná směnka zajišťovala, byly uhrazeny dle specifikace v námitkách. Žalovaný č. 1 jiné důkazy než již uplatněné nenavrhl a zopakoval, že jimi byla prokázána úhrada celého dluhu a že jiný dluh, než dluh zajištěný směnkou, dříve splatný nebyl.

17. Z provedených důkazů nemá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané (samozřejmě jde o důkazy vztahující se k včas uplatněným námitkám), že závazky směnkou zajištěné byly až na část „sankčního příslušenství“ žalovaným č. 1 uhrazeny tak, jak bylo v námitkách specifikováno. Žalovaný č. 1 předloženými listinami, týkajícími se úhrady zajištěných závazků, prokázal pouze úhradu části z nich, jak byly soudem prvního stupně specifikovány v tabulce uvedené v bodě 5 odůvodnění rozsudku. Neprokázána tak zůstala úhrada části zajištěných závazků v souhrnné výši 540 909 Kč, což znamená, že nárok na sankční příslušenství ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ode dne splatnosti nezanikl k datům uvedeným jako datum úhrady závazku, ale vznikal každý další den prodlení se zaplacením i po těchto datech minimálně do dne splatnosti směnky, tj. do dne 18. 4. 2014. Protože součet kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 368 833,82 Kč (sankčního příslušenství) z jednotlivých částek, jejichž zaplacení se žalovanému č. 1 k datu uvedenému v námitkách nepodařilo prokázat, ode dne jejich splatnosti do data splatnosti směnky a neuhrazených směnkou zajištěných závazků ve výši 540 909 Kč převyšuje částku 861 652,38 Kč, lze závěr soudu prvního stupně, že žalovaný č. 1 neprokázal, že společnost [právnická osoba] mohla do směnky doplnit jen částku 318 347,62 Kč, považovat za správný.

18. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud odvoláním napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji v odvolacím řízení úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 17 209,80 Kč představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 11 780 Kč/úkon (účast na jednání před odvolacím soudem dne 10. 5. 2023) podle § 7 bod 6 advokátního tarifu (dále jen AT), náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 600 Kč (6 půlhodin jedna zpáteční cesta x 100 Kč/půlhodina) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT a náhradu cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět (200 km) ve výši 1 543 Kč, vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 5,7 l/100 km a cenou motorové nafty - 44,10 Kč. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 467/2022 Sb. Náklady řízení tvoří nakonec i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 2 986,80 Kč.