o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 53 Cm 50/2020-314

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, č. j. 53 Cm 50/2020-269 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná podala odvolání proti výše označenému rozsudku, aniž zaplatila soudní poplatek za odvolání. K jeho úhradě byla vyzvána usnesením ze dne 14. 10. 2020, č. j. 53 Cm 50/2020-284, a následně (po nabytí právní moci usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) opětovnou výzvou, která byla právní zástupkyni žalované doručena dne 26. 4. 2021. Dne 11. 5. 2021 podala žalovaná opětovnou žádost o osvobození od soudních poplatků, ve které netvrdila ani neprokázala zásadní změnu ve svých majetkových poměrech, pouze uváděla, proč Vrchní soud v Praze rozhodl nesprávně. Soud proto posoudil novou žádost žalované o osvobození od soudních poplatků jako opakované podání ve věci, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, a tedy k této žádosti již nepřihlížel. Jelikož ve stanovené patnáctidenní lhůtě žalovaná soudní poplatek nezaplatila, soud postupoval podle ust. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 146 odst. 2 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady nevznikly.

2. Žalovaná podala proti usnesení včasné odvolání a navrhla jeho zrušení. Uvedla, že žádost o osvobození od soudních poplatků ze dne 11. 5. 2021 byla novou žádostí, která byla založena na nových skutečnostech. Změnu poměrů spatřovala žalovaná ve zhoršení svého zdravotního stavu a s tím spojenými výlohami za ošetření u [Anonymizováno]. Žalovaná tvrdila, že uvedla a prokázala změnu svých poměrů, kterou doložila veškerými doklady k prokázání svých majetkových a výdělkových poměrů. O opakované podání ve věci se tak dle názoru žalované nejednalo a soud neměl rozhodnout o zastavení odvolacího řízení dříve, než bylo rozhodnuto o druhé žádosti žalované o osvobození od soudních poplatků ze dne 11. 5. 2021.

3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná podala dne 11. 9. 2020 odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, č. j. 53 Cm 50/2020-269, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci směnečnou sumu 5 000 000 Kč s 6 % úrokem p.a. od 1. 7. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 16 666,67 Kč a nahradit mu náklady řízení 265 834 Kč. Při zahájení odvolacího řízení nebyl žalovanou zaplacen soudní poplatek za odvolání ve výši 250 834 Kč. V návaznosti na výzvu soudu prvního stupně k úhradě poplatku podala žalovaná dne 5. 11. 2020 žádost o osvobození od jeho placení. Žádost byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 53 Cm 50/2020-294, které bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 12 Cmo 72/2021-306. Následně soud prvního stupně žalovanou přípisem ze dne 21. 4. 2021 upozornil, že její poplatková povinnost trvá a poučil ji o důsledcích jejího nesplnění v nově stanovené patnáctidenní lhůtě. Přípis byl zástupkyni žalované doručen dne 26. 4. 2021. Žalovaná reagovala dne 11. 5. 2021 opětovnou žádostí o osvobození od soudních poplatků, kterou doložila vyplněným prohlášením o osobních, výdělkových a majetkových poměrech (dále také jen „prohlášení“). Změnu ve svých majetkových poměrech spatřovala žalovaná ve zhoršených zdravotních potížích se zuby, kdy za ošetření je nucena vynakládat „cca 2 000 Kč měsíčně“.

5. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

6. Jak ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil Ústavní soud, povinnost účastníka hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16). Opětovně poukázal také na skutečnost, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobci v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).

7. Výše popsaná situace nastala i v poměrech posuzované věci, neboť žalovaná svou zákonnou poplatkovou povinnost nesplnila ani ve lhůtě stanovené zákonem, tedy při podání odvolání (§ 7 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně poté, co byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků, přičemž byla o následcích nezaplacení poplatku poučena. Soud tedy postupoval zcela v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., když napadeným usnesením odvolací řízení ve vztahu zastavil.

8. Odvolací soud se neztotožnil s názorem odvolatelky, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil její druhou žádost o osvobození od soudních poplatků ze dne 11. května 2021. Jak vyplývá z Prohlášení, připojeného k této žádosti, žalovaná je svobodná, v domácnosti žije sama, je finančně závislá na babičce [Anonymizováno] a oproti první žádosti nově také na matce [Anonymizováno]. Je zaměstnána na hlavní pracovní poměr s průměrným čistým měsíčním výdělkem za 1. kalendářní čtvrtletí 2021 ve výši 23 889 Kč, příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, z podnikání, z hmotného a sociálního zabezpečení ani další příjmy neoznačila. Jako majetek větší hodnoty opakovaně zmínila obchodní podíl 100 % ve společnosti [právnická osoba], který je zastaven ve prospěch žalobkyně, mezi závazky žalovaná opakovaně vyčíslila dluh u věřitele [právnická osoba] ve výši 96 000 000 Kč, za který žalovaná ručí, své výdaje (daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění, místní poplatky, hypotéky, nájemné) opět nijak nevyčíslila. Žalovaná k prohlášení doložila výpisy z účtu vedeného u [právnická osoba]., č. [č. účtu] za období od měsíce říjen 2020 – květen 2021, č. [č. účtu] za období listopad 2020 – duben 2021 a účtu č. [č. účtu] za období listopad 2020 - duben 2021, smlouvu o půjčce ze dne 9. 5. 2019 mezi žalovanou jako dlužníkem a [Anonymizováno] jako věřitelem, smlouvu o dalším členském vkladu ze dne 1. 4. 2019 mezi [právnická osoba], IČO [IČO] jako nabyvatelem a žalovanou jako vkladatelem, a smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2020 mezi žalovanou jako postupitelem a společností [Anonymizováno] jako postupníkem.

9. Z uvedených zjištění předně vyplývá, že stejně jako ve své předchozí žádosti, ani tentokrát žalovaná neuvedla vůbec nic ohledně svých výdajů. Nelze proto ani posoudit, zda v mezidobí došlo k jejich zvýšení o částku 2 000 Kč měsíčně, jak tvrdí ve své další žádosti. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] za období 1. 11. 2020 – 30. 11. 2020 mimo to soud zjistil, že platba kartou ve výši 1 800 Kč ve prospěch [právnická osoba]., kterou žalovaná označila poznámkou „[Anonymizováno]“, byla provedena již dne 2. 11. 2020, tedy ještě před podáním první žádosti o osvobození od soudních poplatků (podána dne 5. 11. 2020). Pokud tedy žalovaná uvádí, že se její majetkové poměry po podání první žádosti zhoršily, protože je nyní nucena vynakládat „cca 2 000 Kč měsíčně“ za [Anonymizováno] ošetření, nejedná se o skutečnost nově nastalou po vydání předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího, která by opodstatňovala nové posouzení jejích majetkových poměrů. Za ošetření u zubního lékaře žalovaná platila již před podáním první žádosti, a to částku 1800 Kč.

10. Obdobně žalovaná ve své předchozí žádosti pominula rovněž svůj závazek ve výši 1 000 000 Kč z půjčky poskytnuté [Anonymizováno], své členství ve spolku [Anonymizováno], svou pohledávku za tímto spolkem ve výši 1 000 000 Kč, její postoupení společnosti [Anonymizováno], atd., které poprvé zmínila až v tomto odvolacím řízení. Mezery v jejích tvrzeních, které měly za důsledek negativní rozhodnutí o její předchozí žádosti, však nemohou být důvodem pro opětovné zkoumání stejných příjmových, výdělkových a majetkových poměrů. Tím méně pak může být takovým důvodem polemika žalované se závěry odvolacího soudu, formulovanými v usnesení ze dne 7. 4. 2021, č. j. 12 Cmo 72/2021-306, která tvoří podstatný obsah její druhé žádosti a která o případných nových skutečnostech, jimiž by bylo třeba se zabývat, ničeho nevypovídá.

11. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení“ (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2346/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3327/2018). Dále, ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018, č. j. 23 Cdo 3327/2018, obsahuje-li odůvodnění usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku vypořádání se s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků tak, že v další žádosti o osvobození od soudních poplatků účastník řízení neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, není podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu třeba, aby o takové další žádosti rozhodl soud samostatným usnesením.

12. Shora uvedené závěry se plně uplatní i v poměrech projednávané věci. Za situace, kdy tvrzení žalované o pravidelných měsíčních výdajích spojených s ošetřováním ve zdravotnickém zařízení nemohou z důvodů, které jsou výše uvedeny, představovat novou, dosud neuplatněnou skutečnost, mající za následek podstatnou změnu jejích poměrů, nelze postupu soudu prvního stupně, který rozhodl podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích o zastavení odvolacího řízení, vytknout nesprávnost. Proto odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I).

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalobkyni v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly (výrok II).