o zaplacení 1 875 798 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2022, č. j. 20 Cm 190/2013-420

1. Shora uvedeným rozsudkem, vydaným jako třetí v pořadí poté, co předchozí rozsudky ze dne 16. 10. 2017, č. j. 20 Cm 190/2013-150 a ze dne 30. 9. 2019, č. j. 20 Cm 190/2013-287 byly zrušeny odvolacím soudem, ponechal soud prvního stupně v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. 8. 2013, č. j. 20 Cm 190/2013- 13 (bod I. výroku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 212 665 Kč (bod II. výroku).

2. Podle odůvodnění rozsudku soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem vyhověl žalobě, jíž se původní žalobkyně, společnost [právnická osoba] na žalovaném a dalších směnečných dlužnících domáhala zaplacení své splatné směnečné pohledávky ve výši 1 875 798 Kč s 6% úrokem z této částky od 23. 4. 2013 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 6 252 Kč.

3. Ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný namítl, že výzvu k zaplacení směnečné pohledávky ze dne 20. 5. 2013 neobdržel. Poukázal na odlišnou výši částky 1 845 564,13 Kč ve výzvě ze dne 6. 3. 2013 a částky 1 875 798 Kč ve směnečném platebním rozkaze. S výší směnečného peníze nesouhlasí, protože žalobkyně v dopise z 3. 6. 2010 potvrdila, že veškeré závazky jsou plněny v souladu s ujednáními ve smlouvě o úvěru a že jsou tedy hrazeny až do června 2010 a dále že do celkové částky dluhu započítává splátky úvěru počínaje měsícem únor 2010. Součástí námitek je návrh na delegaci vhodnou (návrh byl usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 69/2014-57 ze dne 12. 5. 2014 zamítnut).

4. Žalobkyně ve vyjádření k námitkám uvedla, že předžalobní výzvu žalovanému řádně zaslal a její nevyzvednutí žalovaným nelze klást k tíži žalobkyně. Při doplnění směnečného peníze postupovala žalobkyně v souladu s ujednáním v čl. II. odst. 2 smlouvy o úvěru č. 1326/2009. Rozdíl v částkách vyčíslených v dopise z 6. 3. 2013 a 22. 4. 2013 je dán navýšením dlužného příslušenství. Dopis z 3. 6. 2010 sepsala na výslovnou žádost úvěrového dlužníka [Anonymizováno] na základě jeho ujištění o úhradě dluhu, k němuž však nedošlo.

5. O vstupu společnosti [Anonymizováno] do řízení na místo dosavadní žalobkyně ve vztahu k žalovanému bylo dle § 107a o. s. ř. rozhodnuto usnesením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 20 Cm 190/2013-412, následně potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2022, č. j. 12 Cmo 78/2022-412.

6. Soud po provedeném dokazování (směnkou, smlouvou o úvěru č.[Anonymizováno] ze dne 27. 11. 2009, výpisem žalobkyně z obchodního rejstříku Kyperské republiky a osvědčeními sídla společnosti a jejích statutárních zástupců a akcionářů, předžalobní výzvou a poštovním podacím archem) uzavřel, že předmětnou směnku vystavil [Anonymizováno] na řad společnosti [Anonymizováno] a žalovaný ji avaloval. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána jako doporučená zásilka dne 20. 5. 2013. Právní subjektivita žalobkyně jako zahraniční právnické osoby je doložena výpisem z kyperského obchodního rejstříku registrátora v Kyperské republice, ověřeného apostilou.

7. Námitky v části, v níž žalovaný poukazoval na rozpor mezi částkou v předžalobní výzvě a částkou ve směnečném platebním rozkazu, soud shledal pro absenci vylíčení skutkové verze vzniku směnečné listiny neurčité a neprojednatelné. Žalovaný neuvedl, na základě jaké konkrétní dohody měly být chybějící náležitosti, zejména směnečný peníz, do vystavené blankosměnky doplněny a podle jakých pravidel.

8. Předžalobní výzva byla žalobkyní žalovanému odeslána jako doporučená zásilka dne 20. 5. 2013. Žalovaný směnku neuhradil ani po doručení žaloby a ani případná absence výzvy k plnění tak nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Podle judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013) účel předžalobní výzvy dle § 142a o. s. ř. zásadně plní i předložení směnky k placení.

9. K dalšímu tvrzení žalovaného o neplatnosti směnečného ujednání o vyplnění blankosměnky ve smlouvě o úvěru, uplatněnému až v podání z 21. 11. 2009, nepřihlížel jako k opožděné námitce (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).

10. Právní poměry účastníků soud posoudil podle čl. I § 75, § 78 odst. 1 a 3, § 30, § 32 a § 48 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále je ZSŠ). Směnku shledal platnou vlastní směnkou, z níž žalobkyni vůči žalovanému vzniklo právo na zaplacení směnečného peníze se směnečným úrokem a směnečnou odměnou v rozsahu uplatněném žalobou. ¨

11. Z uvedených důvodů ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a o náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal v řízení plně úspěšné žalobkyni.

12. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná, protože žalovaný spornou směnku nepodepsal a tudíž k její úhradě nemůže být zavázán. Soud pochybil, pokud námitky žalovaného odmítl jako neprojednatelné, aniž jej předtím poučil, jak je má doplnit a pro žalovaného byl proto rozsudek překvapivý. Výrok o náhradě nákladů řízení, odkazující na vyúčtování nákladů bez specifikace jednotlivých úkonů právní služby a výše odměny, není přezkoumatelný.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek potvrdil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. K tvrzení žalovaného, že směnku nepodepsal, nelze s ohledem na koncentrační zásadu směnečného řízení přihlížet a nelze ani doplňovat neprojednatelná námitková tvrzení. Výrok o náhradě nákladů řízení je co do počtu úkonů i sazby za úkon zcela přezkoumatelný.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a a násl. o. s. ř.).

15. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně a z obsahu spisu.

16. Zcela neopodstatněné je tvrzení žalovaného, že měl být soudem poučen podle 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti k doplnění námitkových tvrzení a způsobu jejich doplnění tak, aby byla v námitkovém řízení projednatelná. Směnečné řízení je nepochybně řízením sporným, ovládaným zásadou projednací (§ 101 o. s. ř.), upravující procesní povinnost účastníků tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti a následně označit důkazy k jejich prokázání. Obecně platí, že o těchto procesních povinnostech je soud, je-li to třeba, povinen účastníka řízení poučit (NS 26 Cdo 732/98, R 35/99) v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (NS 2 Cdon 813/97, R 40/99). Vydá-li soud ve zkráceném řízení směnečný platební rozkaz, poskytuje žalovanému poučení o námitkách, jejich obsahu a lhůtě k jejich uplatnění přímo ve výroku směnečného platebního rozkazu, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Po uplynutí námitkové lhůty nelze vznášet nové námitky. Tímto pravidlem je směnečné rozkazní řízení skutkově velmi striktně zkoncentrováno a po uplynutí zákonné lhůty nelze uvádět taková skutková tvrzení, které představují vymezení nové dosud neuplatněné obrany nebo vymezení obrany, jež sice byla uplatněna, nikoli však dostatečně. Upřesňovat tedy lze jen řádně uplatněnou projednatelnou námitku, a to o dílčí tvrzení, nikoli však o tvrzení, jež námitce dávají nový obsah, novou kvalitu, nebo mají učinit z námitky neprojednatelné (v důsledku nedostatečného vymezení) námitku projednatelnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4711/2008). Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému žádnou poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 a 3. o. s. ř. neměl a ani mít nemohl. Poučení, jehož absence se žalovaný dovolává, by totiž představovalo zcela nepřípustné hmotně právní poučení.

17. Shodně se soudem prvního stupně spornou směnku vyhodnotil jako platnou směnku vlastní, obsahující všechny náležitosti stanovené v čl. I § 75 zák. č.191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen ZSŠ), z níž žalobkyni vzniklo vůči žalovanému jako avalistovi za výstavce podle čl. I. § 28 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 1, § 30, § 32, § 78 odst. 3 a § 48 odst. 1 ZSŠ právo na zaplacení žalobou uplatněných postihových práv.

18. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu, že námitkové tvrzení, směřující do výše směnečného peníze, doplněného do směnky, jak bylo žalovaným formulováno, je tvrzením neurčitým a v důsledku toho neprojednatelným. Žalovaný by především musel v námitkách tvrdit, z jakých skutečností dovozuje přípustnost takových námitek ve vztahu k žalobkyni, dále by musel vylíčit obsah směnečné vyplňovací dohody s remitentem a specifikovat, v čem nebyla dodržena nebo byla porušena a jaká správná částka měla být do směnky doplněna jako směnečný peníz. Požadavek na řádné odůvodnění námitek je dle konstantní soudní judikatury naplněn tehdy, je-li z jejich obsahu zřejmý rozsah, v němž je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) jsou vymezeny skutkové okolnosti, na nichž žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1954/2014). V této části žalovaným podané námitky tento požadavek nenaplňují, neboť rozsah, v němž je směnečný platební rozkaz napadán, z nich dovodit vůbec nelze.

19. Správný je závěr soudu, že k tvrzení o neplatnosti směnečného ujednání o vyplnění blankosměnky ve smlouvě o úvěru, nelze přihlížet, neboť stejně jako další tvrzení žalovaného, že směnku nepodepsal, bylo uplatněno až po uplynutí zákonné lhůty pro podání námitek. K takovým opožděným námitkovým tvrzením soud nepřihlíží (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).

20. Splněny byly také předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení dle § 142a o. s. ř. Odeslání předžalobní výzvy žalovanému v souladu s citovaným ustanovením a lhůtě jím stanovené bylo v řízení prokázáno. Podle zjištění soudu z provedeného dokazování této předžalobní výzvě předcházela další bezvýsledná výzva k plnění.

21. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Výrok o náhradě nákladů sice neshledal odvolací soud nepřezkoumatelný, neboť v odůvodnění je specifikován počet úkonů právní služby, za něž žalobkyni byla odměna přiznána, sazba za úkon, další náklady, představované vyčísleným cestovným a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty. Pokud jde o jednotlivé úkony, z obsahu spisu ve spojení s předloženým vyúčtováním učinila žalobkyně v řízení celkem třináct úkonů právní služby, za něž jí náleží odměna, z toho za osm odměna v plné výši 15 860 Kč dle § 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k podaným námitkám žalovaného, písemná podání soudu ze dne 30. 4. 2015, čl. 237, účast na jednáních u soudu prvního stupně dne 16. 10. 2017, 30. 9. 2019, a 15. 8. 2020, u odvolacího soudu dne 10. 3. 2020, vyjádření k odvolání žalovaného proti rozsudkům ve věci ze dne 6. 3. 2018 a čl. 300, za pět úkonů ve výši poloviny (vyjádření k návrhu žalovaného na delegaci, písemné podání soudu ze dne 30. 4. 2015, vyjádření ze dne 25. 3. 2021 a 13. 4. 2022 k odvoláním žalovaného proti procesním rozhodnutím, písemné podání ze dne 3. 8. 2021). Dále žalobkyni náleží třináct paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl., náhrada cestovného ve výši 1 044 Kč, 1 118 Kč a 1 364 Kč za cestu k jednáním u soudu prvního stupně, náhrada za ztrátu času v celkovém rozsahu 18 půlhodin za tři cesty po 100 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. a náhrada DPH). Celkem se jedná o částku 209 518,76 Kč, nikoliv částku 212 665 Kč, která byla přiznána soudem prvního stupně. Odvolací soud proto výrok o náhradě nákladů řízení změnil jednak co do výše přiznaných nákladů, jednak ve výroku zohlednil postavení žalovaného a ostatních původně žalovaných jako solidárních dlužníků a z toho plynoucí společnou a nerozdílnou povinnost k náhradě nákladů řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu odměny za 2 úkony právní služby ve výši 15 860 Kč dle § 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání a účast na jednání) a 2 paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. a náhrady za 21% DPH, celkem 39 107,20 Kč.