o určení existence právního vztahu, k odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2024, č. j. 80 Cm 309/2015-243

1. Shora označeným usnesením soud prvého stupně uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze na náhradě nákladů řízení částku 7 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V odůvodnění uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-205 byl výrokem I. zamítnut návrh na postup dle § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), výrokem II. byla zamítnuta žaloba na určení, že paní [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno], zemřelá dne [Anonymizováno], byla ke dni svého úmrtí členkou žalované 1) a součástí jejího družstevního podílu bylo právo nájmu bytu č. [Anonymizováno]; výroky III., IV. a V. bylo žalobci uloženo nahradit náklady řízení žalovaným 1), 2) a 3). Vzhledem k tomu, že bylo opomenuto rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 4) a o nákladech státu na znalečné za podání znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru psychiatrie [znalec], soud prvního stupně doplňujícím usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-212, uložil ve výroku VII. žalobci povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od jeho právní moci. Rozsudek a doplňující usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 Cmo 298/2020-230. Soud prvního stupně v napadeném usnesení proto dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci povinnost nahradit státu náklady vynaložené na odměnu znalce [znalec] za vypracování znaleckého posudku ve výši 7 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

2. Žalobce podal proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalobce není povinen státu náhradu nákladů řízení ve výši 7 000 Kč zaplatit. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně včetně doplňujícího usnesení byl odvolacím soudem ohledně nákladů řízení potvrzen. Následně po více než třech letech soud naprosto překvapivě vydal usnesení ze dne 23. 4. 2024, č. j. 80 Cm 309/2015-240, v němž přiznal znalci odměnu ve výši 7 000 Kč, a v návaznosti na to vydal i nyní napadené usnesení. O odměně znalce tedy soud prvního stupně nepochopitelně rozhodl až po uplynutí více než tří let od vydání doplňujícího usnesení, v němž se zavázal vyčíslit náklady řízení státu v samostatném usnesení, a to přesto, že znalec předložil vyúčtování již dne 9. 5. 2019. Soud prvního stupně tedy měl podklady k vydání usnesení o odměně znalce již před vydáním doplňujícího usnesení a nic mu nebránilo o této odměně rozhodnout; opomenutí soudu vydat toto rozhodnutí nemůže jít k tíži žalobce a soud tak nemůže vydat usnesení o povinnosti žalobce nahradit náklady státu po více než 5 letech od vyúčtování výše odměny ze strany znalce a po 4 letech od vydání doplňujícího usnesení, v němž se soud zavázal vydat samostatné usnesení o výši nákladů řízení. Dle žalobce je postup soudu v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí i s dobrými mravy, neboť věc byla pravomocně skončena dne 30. 7. 2020 a nalézací soud evidentně opomněl výši náhrady nákladů řízení včas stanovit. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 672/03, kde sice nalézací soud opomněl o povinnosti náhrady nákladů řízení vůbec rozhodnout do právní moci rozhodnutí, avšak dle žalobce nemůže soud rozhodovat mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem ani o konkrétní výši těchto nákladů (tedy že by neměl žádnou lhůtu k vydání samostatného usnesení). Dle žalobce není smyslem ust. § 155 odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze o výši nákladů rozhodnout v samostatném usnesení, uměle prodlužovat lhůtu k vydání rozhodnutí, což by nijak nepřispívalo k naplnění principu legitimního očekávání. Pokud by však odvolací soud nepřisvědčil shora uvedeným námitkám, žalobce vznesl také námitku promlčení nároku státu na náhradu nákladů řízení spočívající ve škodě, která vznikla zaplacením odměny znalce, který výši odměny vyúčtoval již 9. 5. 2019, tedy k tomuto dni musel mít nalézací soud vědomost o škodě a její výši. O tom, kdo zodpovídá za škodu, musel soud vědět nejpozději ke dni 30. 7. 2020, kdy došlo k pravomocnému skončení věci; usnesení, jímž byla určena konkrétní povinnost k náhradě škody (nákladů řízení), však bylo vydáno až dne 23. 7. 2024.

3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

4. Z obsahu spisu se podává, že ve shora uvedené věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-205, zamítl žalobu ze dne 15. 8. 2015 (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) náhradu nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-212 soud prvního stupně doplnil shora označený rozsudek tak, že žalovaný 4) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.), a současně, že žalobce je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od jeho právní moci (výrok VII.). Žalobce podal proti rozsudku ve znění doplňujícího usnesení odvolání, které částečně vzal zpět (ohledně výroku II.), avšak setrval na odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 Cmo 298/2020-230 tak, že odvolací řízení částečně zastavil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení napadený rozsudek ve znění doplňujícího usnesení potvrdil, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. 4. 2021. Soud prvního stupně následně vydal usnesení ze dne 23. 4. 2024, č. j. 80 Cm 309/2015-240, jímž přiznal znalci z oboru psychiatrie [znalec] odměnu ve výši 7 000 Kč na základě vyúčtování předloženého znalcem dne 9. 5. 2019 po vypracování znaleckého posudku. Odvoláním napadeným usnesením ze dne 23. 7. 2024 dále soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit státu částku 7 000 Kč na náhradě nákladů řízení.

5. Dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.

6. Dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

7. Dle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.

8. Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud prvního stupně měl o povinnosti k náhradě nákladů rozhodnout v rozhodnutí, kterým bylo řízení u něj skončeno, tedy v rozsudku ze dne 15. 6. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-205. Vzhledem k tomu, že v rozsudku opomenul rozhodnout o náhradě nákladů žalovaného 4) a státu, vydal před právní mocí rozsudku ve vztahu k těmto nákladům řízení podle ust. § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř. doplňující usnesení ze dne 9. 7. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-212. V tomto rozhodnutí uložil žalobci povinnost nahradit státu náklady řízení, jejichž výši měl vyčíslit v samostatném usnesení; takové rozhodnutí však ani do právní moci doplňovaného rozsudku nevydal, ani nebylo odvolacím soudem nařízeno dle § 222 odst. 2 o. s. ř., aby soud prvního stupně své rozhodnutí doplnil ve smyslu § 166 o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení byl v části, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 Cmo 298/2020-230. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 4. 2021. Soud prvního stupně tedy postupoval v rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními, když následně dne 23. 7. 2024 – tedy až po právní moci rozsudku, který mělo napadené usnesení doplnit – žalobci uložil povinnost nahradit státu náklady řízení v konkrétní výši. Nadto odvolací soud podotýká, že soud prvního stupně tuto platební povinnost žalobci nesprávně uložil dvakrát, byť v doplňujícím usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 80 Cm 309/2015-212 výše náhrady nákladů nebyla vyčíslena, a povinnost žalobce tak nebyla na základě tohoto rozhodnutí materiálně vykonatelná.

9. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (na niž upozornil i žalobce), zejména nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03, podle něhož je nepřípustné, aby soud o nákladech řízení rozhodoval mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem. Ústavní soud uzavřel, že „podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř.“

10. Obdobně se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 113/13, v němž uvedl, že „ustanovení § 166 o. s. ř. umožňuje jakémukoliv soudu, včetně odvolacího či dovolacího, doplnění rozsudku v případech, kdy soud opomněl rozhodnout o některé časti předmětu řízení, nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Z iniciativy samotného soudu lze však rozhodnutí doplnit pouze do doby, než se stane pravomocným.“ Časové omezení postupu dle § 166 o. s. ř. Ústavní soud potvrdil i v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 3769/18, podle něhož „povinnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, je jednoznačně stanovena v § 151 občanského soudního řádu, přičemž je splněna právě v případě, že bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky či vedlejšími účastníky řízení na straně žalující a všemi účastníky či vedlejšími účastníky řízení na straně žalované navzájem. Pakliže ale mezi některými z nich nebyl náhradověnákladový vztah takto vypořádán, ustanovení § 166 odst. 1 občanského soudního řádu umožňuje soudu rozhodnout o doplnění rozsudku v tom smyslu, aby byl tento vztah upraven mezi všemi bezezbytku. Vzhledem k omezení možnosti tohoto postupu do doby nabytí právní moci doplňovaného rozsudku zároveň nemůže být nepřípustným způsobem dotčena právní jistota účastníků či vedlejších účastníků řízení.“

11. Odvolací soud ve vztahu k nyní posuzované věci uzavírá, že soud prvního stupně již nemohl rozsudek po jeho právní moci doplnit dle ust. § 166 o. s. ř., neboť by tím překročil stanovený časový rámec pro tento postup a nepřípustně by tím zasáhl do právní jistoty žalobce.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.