o zaplacení směnečného peníze ve výši 4 836 997,09 EUR s postižními právy, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 30 Cm 96/2018-373,

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (bod I. výroku), zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 17. 6. 2019, č. j. 30 Cm 96/2018-194 (bod II. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 114 272,40 Kč (bod II. výroku). V odůvodnění uvedl, že podáním odvolání proti rozsudku vznikla žalovanému podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ZoSP), poplatková povinnost; poplatek se stal podle § 7 odst. 1 ZoSP splatným vznikem poplatkové povinnosti. Protože žalovaný soudní poplatek ve výši 2 836 575 Kč nezaplatil spolu s podáním odvolání, vyzval jej soud k jeho zaplacení usnesením ze dne 11. 7. 2019, č. j. 30 Cm 96/2018-232, načež žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 30 Cm 96/2018-260, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 12 Cmo 367/2019-278, nebylo žalovanému osvobození od soudních poplatků přiznáno. Žalovaný poté opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 13. 8. 2020, č. j. 30 Cm 96/2018-329, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 12 Cmo 249/2020-343, bylo řízení o návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaveno. Usnesení jsou pravomocná. Žalovaný byl následně upozorněn, že jeho poplatková povinnost stále trvá, a byla mu stanovena dodatečná patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání. V reakci žalovaný opět požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 a uzavřel, že žalovaný ve své poslední žádosti pouze zopakoval svá tvrzení ze žádostí předchozích. Uvedl, že dne 20. 11. 2020 byl u Exekutorského úřadu [adresa], soudního exekutora [Anonymizováno], podán exekuční návrh ve prospěch navrhovatele [Anonymizováno], reg. č. [Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno]. Dle exekučního návrhu je žalovaný povinen uhradit částku ve výši 2 160 000 EUR s příslušenstvím, které činí 56 721 600 Kč. Exekuční návrh byl podán na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 18. 12. 2015, [Anonymizováno]. Tímto notářským zápisem žalovaný uznal svůj závazek vůči společnosti [Anonymizováno]. Protože lze přepokládat, že dojde ke srážkám ze starobního důchodu, dojde i ke zhoršení jeho majetkové situace. Soud žalovaného vyzval k doplnění tvrzení o změně jeho poměrů a doložení této změny, na což žalovaný reagoval zopakováním tvrzení o podaném exekučním návrhu, přičemž výše předpokládané srážky ze starobního důchodu mu není známa. Soud porovnal tvrzení žalovaného s tvrzeními a listinami doloženými k jeho původní žádosti o osvobození od soudních poplatků. Jedinou tvrzenou změnou v majetkových poměrech žalovaného je zahájení exekučního řízení proti jeho osobě. Žalovaný dluh ve výši 2 160 000 EUR vůči společnosti [Anonymizováno] uvedl již ve svém prohlášení ze dne 19. 9. 2019 a dále rovněž v prohlášení ze dne 1. 7. 2020. To znamená, že žalovaného tento dluh tížil již v době podání jeho předchozích žádostí o osvobození od soudních poplatků. Žalovaný tedy byl povinen tento dluh uhradit tehdy a je k tomu povinen i nyní. Případná výše starobního důchodu po srážkách nemůže změnit pohled na posuzovanou situaci. Osvobození od soudních poplatků žalovanému nebylo přiznáno proto, že úplně a pravdivě nevylíčil své majetkové poměry. Aby si soud mohl udělat představu o tom, zda a jakým způsobem došlo ke změně majetkových poměrů žalovaného, bylo by nutné nejen doložit, co se od pravomocného rozhodnutí o předcházejícím návrhu změnilo, ale bylo by potřeba doložit i stav předchozí. Nebyly-li komplexně osvědčeny ani původní poměry žalovaného, nelze mít za osvědčenou jejich změnu. Zhoršení majetkových poměrů žalovaného tak za prokázané mít nelze. Vzhledem k neochotě žalovaného doložit své poměry a k přístupu k soudnímu řízení má soud za to, že cílem žalovaného je pouze oddálit pravomocné skončení probíhajícího řízení. Pokud jde o návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (žalovaný dal podnět k prošetření podezření ze spáchání trestného činu), nebyl důvod pro přerušení řízení shledán. Protože žalovaný soudní poplatek za odvolání nezaplatil, postupoval soud podle § 9 odst. 1 ZoSP a po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení poplatku odvolací řízení zastavil. Jelikož žalovaný nezaplacením soudního poplatku za odvolání zavinil, že odvolací řízení muselo být zastaveno, rozhodl soud o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a přiznal ji žalobkyni.

2. Žalovaný napadl usnesení, konkrétně body II. a III. výroku, včasným odvoláním, v němž navrhl usnesení zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůraznil, že jsou zde podmínky pro osvobození od soudních poplatků. K majetkovým poměrům se žalovaný opakovaně vyjádřil tak, že jeho jediným příjmem je starobní důchod, z něhož pokrývá životní náklady. Při dokládání svých poměrů byl žalovaný vždy ochoten spolupracovat. Usnesení je vnitřně rozporné. Na jedné straně soud uvádí, že exekuce se může negativně projevit v majetku žalovaného, na druhé straně uvádí, že dluh žalovaného existoval již od 31. 1. 2016 a že provádění srážek ze starobního důchodu majetek žalovaného nesnižuje. Soud nadto zcela pominul vznik exekučních nákladů, které budou dosahovat statisíců či milionů korun. To, že cílem žalovaného je oddálit pravomocné rozhodnutí ve věci je pouze hypotézou soudu. K přezkumu majetkových poměrů se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3112/17 a uzavřel, že v projednávané věci jde o zajištění finančního příjmu do státního rozpočtu. S ohledem na povahu věci náklady řízení protistrany nemohou dosáhnout výše téměř 3 000 000 Kč. Dále odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/13 a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12. V rámci rozhodování o první žádosti bylo žalovanému vytýkáno, že je jednatelem společnosti, a proto je zde potenciální příjem. Tím, že žalovanému výkon funkce jednatele skončil, odpadl mu i tento potenciální příjem. Protože zde jsou předpoklady pro osvobození žalovaného od soudních poplatků, mělo být jeho žádostem vyhověno.

3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

4. Z obsahu spisu soud zjistil, že usneseními ze dne 11. 7. 2019, č. j. 30 Cm 96/2018-232 byl žalovaný poprvé vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 836 575 Kč, za současného poučení o zastavení řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě soudem určené. Žalovaný opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 30 Cm 96/2018-260, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2020, přiznáno. Řízení o jeho v pořadí druhé žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo zastaveno (usnesením ze dne 13. 8. 2020, č. j. 30 Cm 96/2018-329, které nabylo právní moci dne 10. 11. 2020). Pokud jde o poměry žalovaného, vyšel odvolací soud ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, která byla uvedena v napadeném usnesení, a obsahu shora citovaných usnesení, v nichž byly tvrzené poměry konstatovány.

5. Předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků vymezuje ustanovení § 138 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Podá-li účastník za existence pravomocného rozhodnutí, kterým nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, novou žádost o osvobození od soudních poplatků, rozhodne o ní soud pouze v případě, že v ní jsou uvedeny nové skutečnosti svědčící o změně v majetkových poměrech účastníka a tvrzená změna je řádně doložena. V opačném případě soud řízení o návrhu zastaví, neboť rozhodnutí o totožném návrhu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 a § 104 o. s. ř.). Obecné pravidlo, že rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků předchází rozhodnutí o zastavení řízení či odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, má však své výjimky, a to v případě opakovaných žádostí, z nichž nevyplývá změna poměrů žadatele. V případě takových žádostí postačuje, vypořádá-li se s nimi soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí, jímž řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014).

6. Postupoval-li soud prvního stupně v intencích shora naznačených, nelze takovému postupu nic vytknout, přičemž odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že na straně žalovaného k podstatné změně v jeho poměrech nedošlo. Z porovnání jednotlivých žádostí žalovaného je zřejmé, že jsou v podstatě totožné. Žalovaného příjem ze zaměstnání ve výši 5 000 Kč měsíčně, byl při odchodu do důvodu nahrazen starobním důchodem převyšujícím částku 30 000 Kč měsíčně. Náklady na bydlení ve výši 14 000 Kč měsíčně a náklady na osobní potřebu ve výši 10 000 Kč měsíčně zůstaly rovněž totožné. Nezměnila se ani výše výživného na syna (10 000 Kč měsíčně). Závazkem ve výši 2 160 000 EUR vůči společnosti [Anonymizováno] argumentoval žalovaný již při své první žádosti. V současné době je zmíněný závazek vymáhán v rámci exekučního řízení a soudním exekutorem bylo rozhodnuto o provedení exekuce srážkami ze mzdy (starobního důchodu), což žalovaný doložil (viz notářský zápis ze dne 18. 12. 2015, [Anonymizováno], [Anonymizováno], exekuční návrh, vyrozumění o zahájení exekuce č. j. [Anonymizováno], výzva ke splnění vymáhané povinnosti č. j. [Anonymizováno] a exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů č. j. [Anonymizováno]). Jedinou změnou se tedy může jevit, že věřiteli žalovaného došla trpělivost a přistoupil k vymáhání splatné pohledávky za žalovaným, kterou ten dobrovolně neuhradil. Podstatné podle odvolacího soudu však je, že poměry žalovaného nebylo možné mít nikdy za spolehlivě a komplexně osvědčené, přičemž nezbytnost verifikace poměrů byla opakovaně zdůrazněna nejen v rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013), ale i v rozhodnutích Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16), v nichž zdůraznil povinnost žadatele poskytnout soudu úplný a přesný obraz o svých poměrech. Veškerého osobního majetku větší hodnoty, až na výjimky, které označil za „administrativní pochybení“, se žalovaný zbavil. Pokud jde o finanční prostředky, žalovaný nikdy nedoložil výpisy ze svých účtů, ač k tomu byl ze strany soudu prvního stupně v rámci výzev týkajících se doložení poměrů vyzýván. To, že v průběhu řízení o žádostech žalovaného o osvobození od soudních poplatků, došlo k jejich zrušení, svědčí pouze o tom, že žalovaný neměl zájem se o informace, které se z pohybů na účtech daly případně získat, podělit. Ostatně kdyby žalovaný chtěl své poměry skutečně osvětlit, nic mu nebránilo výpisy z již zrušených účtů předložit a vysvětlit, jak bylo se zůstatky na nich naloženo. Za situace, kdy soudy nikdy neměly o množství finančních prostředků, s nimiž žalovaný disponoval či disponuje, objektivní informaci, nebylo možno ani učinit závěr, že provedení exekuce srážkou ze mzdy (starobního důchodu) může znamenat podstatnou změnu v jeho poměrech. Pokud žalovaný poukázal na zánik funkce jednatele, nemůže v uvedeném změna poměrů spočívat, neboť žalovaný netvrdil, že by mu někdy z výkonu této funkce jakákoliv odměna plynula. Na potenciální příjem z výkonu této funkce soudy poukázaly v souvislosti s tím, že žalovaný výkon této funkce v rámci žádosti o osvobození do soudních poplatků neuvedl.

7. Žalovaným odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3112/17 na danou věc nedopadá, neboť v něm byla řešena situace, kdy se žadatel nacházel ve výkonu trestu, byl bez jakýchkoliv příjmů a možnosti nakládat s majetkem. Nedopadají na ni ani nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/13 a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12, neboť soudy v daném případě v rámci hodnocení předpokladů pro osvobození od soudních poplatků rozhodně nevycházely jen z bývalého povolání či sociálního postavení žalovaného. Podstatným důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. pro zastavení řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků, byla absence verifikace majetkových poměrů žalovaného, resp. absence změny poměrů. Odvolací soud si je vědom toho, že se při posuzování splnění předpokladů vychází zásadně z aktuálních majetkových poměrů; to však předpokládá, že s nimi žadatel soud v komplexní podobě seznámí. Soud prvního stupně při rozhodování nikdy nevycházel z minulých ani budoucích poměrů žalovaného; jak by také mohl, když mu vyjma toho, že se žalovaný zbavil svého majetku, o minulých poměrech nebylo nic známo.

8. Opakované žádosti žalovaného, z nichž je zřejmé, že rozhodně nehodlá své poměry vylíčit v komplexní podobě, nelze v tomto případě považovat za nic jiného než opakované zneužívání práva upraveného v § 138 o. s. ř.

9. Poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, vzniká podáním odvolání, přičemž poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 ZoSP). Z citovaných ustanovení pro žalovaného vyplývala povinnost zaplatit soudní poplatek již v okamžiku, kdy odvolání proti rozsudku podal, tj. dne 2. 7. 2019. Vzhledem k tomu, že svou poplatkovou povinnost nesplnil, byl soudem usnesením ze dne 11. 7. 2019 vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 2 836 575 Kč ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy za současného poučení o následcích nesplnění výzvy spočívající v zastavení odvolacího řízení. Touto výzvou tak byla žalovanému v podstatě poskytnuta další lhůta k zaplacení soudního poplatku. Žalovaný ani v této dodatečné lhůtě, ani v průběhu následujících osmnácti měsíců, kdy bylo rozhodováno o jeho opakovaných žádostech o osvobození od soudních poplatků, soudní poplatek nezaplatil a vyvolal tak nedostatek podmínky řízení, které bylo poté soudem prvního stupně v souladu se zákonem zastaveno (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích).

10. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně věcně správným a podle ustanovení § 219 o. s. ř. jej potvrdil. Správný je i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť žalobci v odvolacím řízení náklady vznikly, a to v souvislosti se sepisem vyjádření k odvolání žalovaného proti rozsudku.

11. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal, když žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly.