o zaplacení směnečného peníze ve výši 1 250 000 Kč s postižnými právy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 49 Cm 21/2021-91,

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. 5. 2021, č. j. 49 Cm 21/2021-24 (bod I. výroku) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady námitkového řízení ve výši 65 824 Kč (bod II. výroku).

2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou domáhal na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že je řádným vlastníkem směnky vlastní, která byla vystavena žalovaným na řad žalobce k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce. O žalobě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 49 Cm 21/2021-24, proti němuž podal žalovaný námitky. V nich uvedl, že směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, ovšem žalovaný od žalobce peněžní prostředky neobdržel. Dále žalovaný namítal, že na směnka neobsahuje doložku bez protestu, a protože žalobce neučinil protestaci směnky ve lhůtě a místě placení, právo žalobce zaniklo obmeškáním. Protože je na směnce uvedeno platební místo [adresa] a ve smlouvě o půjčce je platebním místem účet u [právnická osoba]., je platební místo sjednáno rozporně. Smlouva o půjčce je datována ke dni 16. 11. 2015, v tento den ji žalobce nepodepsal. Jak vyplývá z ověřovací doložky, podepsal ji až dne 19. 11. 2015. Směnka byla vydána ještě před tím, než byla uzavřena smlouva o půjčce. Zajištěná pohledávka neexistuje, žádné plnění neobdržel.

3. Žalobce v reakci uvedl, že ve vztahu k přímým dlužníkům ze směnky vlastní není porušení prezentační a protestní povinnosti nijak sankcionováno. Zmeškáním lhůty k předložení směnky vlastní neztrácí majitel práva vůči výstavci. Námitku rozpornosti platebního místa je irelevantní. Existence závazku ze směnky není závislá na existenci zajištěné pohledávky a žalobce není povinen tvrdit či prokazovat vznik a existenci závazku ze smlouvy o půjčce. Žalovaný v textu smlouvy prohlásil, že mu žalobce zápůjčku poskytl, existence dluhu vyplývá i z emailové komunikace mezi účastníky.

4. Po provedeném dokazování (spornou směnkou, předžalobní výzvou k úhradě dluhu ze dne 3. 11. 2020, českou verzí smlouvy o půjčce, emailovou komunikací mezi žalobcem a žalovaným ze dne 16. 11. 2015, 17. 11. 2015 a v období od 22. 2. 2018 do 13. 1. 2021, mimořádným výpisem z účtu č. [Anonymizováno] žalovaného v období od 1. 1. 2014 do 22. 12. 2021 a od 1. 11. 2015 do 1. 5. 2018, výslechem žalovaného) soud uzavřel, že žalovaný vystavil dne 16. 11. 2015 směnku vlastní na řad žalobce na částku 1 250 000 Kč splatnou dne 30. 6. 2018. Účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, na níž jsou jejich podpisy ověřeny. V bodě 3 smlouvy účastníci výslovně potvrdili, že věřitel při podpisu smlouvy poskytl dlužníkovi půjčku 1 250 000 Kč, kterou je povinen vrátit do 30. 6. 2018, což je datum splatnosti směnky. Uzavření smlouvy začal dlužník zpochybňovat až po lhůtě k podání námitek, tedy opožděně, a proto se soud argumentací uvedenou v podání ze dne 22. 12. 2021 nezabýval. Smlouva byla uzavřena dnem, kdy ji podepsal žalobce. Dostala se do dispozice žalovaného a žalobce držel originál žalovaným vystavené směnky. Účastníci postupovali dle smlouvy o půjčce, kterou směnka zajišťovala, jak uvedeno v bodu 8, obě listiny na sebe navazují. Z předložené korespondence vyplynulo, že žalovaný měl u žalobce dluhy, ty uznával a hodlal je zaplatit, nezpochybňoval uzavřenou smlouvu o půjčce, vystavenou směnku ani skutečnost, že mu žalobce poskytl finanční prostředky. Soud shrnul, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, jeho námitky považoval za neprokázané. Proto podle § 175 odst. 4 o. s. ř. ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti. Při právním posouzení vycházel z čl. I § 1 a čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.). Náhradu nákladů námitkového řízení přiznal v něm úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

5. Žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje. Shrnul předmět řízení a uvedl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil jako opožděnou tu námitku žalovaného, že mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Žalovaný uplatnil námitku, že zajištěný závazek nevznikl, protože žalobce nabídku na uzavření smlouvy akceptoval opožděně, a proto nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Pokud by k platnému uzavření smlouvy došlo, nedošlo k faktickému předání předmětu půjčky. Již ve včasných námitkách dne 3. 6. 2021 žalovaný v části III. uplatnil i námitku pozdní akceptace nabídky uzavření smlouvy, když popsal, že žalobce smlouvu dne 16. 11. 2015 neuzavřel. Včasnou námitku žalovaný po poučení soudem rozšířil o další skutková tvrzení v podání ze dne 22. 12. 2021. Pokud se touto včas uplatněnou námitkou soud prvního stupně odmítl zabývat, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Žalovaný uplatnil kauzální námitku neexistence závazku včas, namítal opožděnou akceptaci nabídky smlouvy ze strany žalobce, i neposkytnutí předmětu zápůjčky ze strany žalobce. Obě tyto námitky žalovaný v podání ze dne 22. 12. 2021 doplnil. Protože nebyla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, nebylo třeba zkoumat, zda fakticky k převodu jakýchkoliv finančních prostředků ve prospěch žalovaného došlo. Soud nesprávně posoudil i námitku, že žalobce předmět zápůjčky fakticky neposkytl, když žalovaný prokázal, že k předání peněz při podpisu smlouvy nedošlo. V den, kdy žalobce smlouvu podepsal, nemohl finanční prostředky žalovanému poskytnout, neboť ten u toho nebyl přítomen. Finanční prostředky nebyly převedeny ani na účty, které měl v té době v České republice zřízeny. Žalovaný smlouvu podepisoval jako nabídku určenou žalobci s předpokladem, že v okamžiku akceptace skutečně k převodu prostředků dojde. Dle textu smlouvy mělo k poskytnutí předmětu zápůjčky dojít při podpisu smlouvy, k čemuž nedošlo. Z emailové komunikace žádné uznání dluhu nevyplývá a nelze dovodit, že by se týkala dluhu ze zápůjčky poskytnuté dle smlouvy ze dne 16. 11. 2015. Soud prvního stupně nesprávně posoudil vznik vysvětlovací povinnosti, když žalobce byl povinen vysvětlit, kdy a jakým způsobem žalovanému předmět zápůjčky poskytl. Žalovaný prokázal, že mu předmět zápůjčky při podpisu smlouvy poskytnut nebyl. Pokud žalobce nebyl schopen předestřít, kdy a jak k poskytnutí zápůjčky došlo, mělo být námitkám žalovaného vyhověno. Žalovaný, jehož tíží důkazní břemeno, prokázal alespoň v rozsahu opěrných bodů, že k předání předmětu zápůjčky nedošlo. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 a nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07. Na základě uvedeného měl soud prvního stupně dospět k závěru, že žalovaný svou kauzální námitku prokázal, jehož důsledkem mělo být zrušení směnečného platebního rozkazu. I kdyby byl směnečný platební rozkaz správný, měl být změněn ve vztahu k úroku, který měl být přiznán až ode dne, kdy byl směnečný platební rozkaz žalovanému doručen, což je den prezentace směnky. Pokud žalobce nesplnil prezentační povinnost, není žalovaný v prodlení s placením a nemohlo tak vzniknout právo na zaplacení úroků.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání shledal napadený rozsudek přezkoumatelným, když obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 157 odst. 2 o. s. ř. V námitkách žalovaný neuváděl, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena, naopak tvrdil její uzavření. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se řádného odůvodnění námitek (kauzálních). Pokud chtěl žalovaný tvrdit neexistenci závazku, musel by uvést již v námitkách i důvod neexistence. Tvrzení žalovaného ohledně „vůle a očekávání“ o uzavření smlouvy při společné schůzce je účelové a zkreslené, když jeho tvrzení si odporují. O tom, že 16. 11. 2015 k žádné společné schůzce účastníků nemůže dojít, musel žalovaný vědět z emailové korespondence, v níž mu žalobce sdělil, že je v zahraničí, a proto ji nemohl ani předpokládat, jak nyní tvrdí. Z formulace smlouvy je zřejmé, že účastníci chtěli postavit na jisto, že závazek existoval již v okamžiku uzavření samotné smlouvy. Argumentace rozporu se zákonem o omezení plateb v hotovosti je z civilního hlediska irelevantní. Z výpisů z účtů předložených žalovaným vyplývá, že je v podstatě vůbec nevyužívá a že realizuje pouze hotovostní platby. Ohledně existence dluhu odkázal na obsah emailové komunikace navazující na předžalobní výzvu, v níž žalovaný žádá o posečkání se soudním uplatněním nároku. Tvrzení o „jiném dluhu“ je účelové, neboť email jak časově, tak obsahem reaguje na výzvu k zaplacení. Odkazy žalovaného na nedostatky uznání dluhu jsou irelevantní, když žalobce nikdy z emailové korespondence uznání dluhu ve smyslu občanského zákoníku nedovozoval. K důkazní povinnosti uvedl, že ohledně prokázání kauzálních námitek tíží výhradně žalovaného.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.), a neshledal důvody ani pro jeho potvrzení, ani změnu.

8. Obranou proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky, v nichž musí žalovaný v zákonné lhůtě uvést vše, co proti němu namítá. Po uplynutí lhůty nemůže žalovaný uplatnit takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. To však nebrání, aby žalovaný obranu v námitkách uplatněnou doplnil. Žalovaný se v námitkách předně bránil tím, že směnka měla zajišťovat závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 16. 11. 2015, popsal, kdy a kým byla podepsána, s tím, že na základě této smlouvy žádné finanční prostředky od žalobce neobdržel. Pokud žalovaný v podání ze dne 22. 12. 2021 doplnil podrobnosti týkající se podepsání předmětné smlouvy účastníky včetně právního posouzení jednotlivých kroků, které měly uzavření smlouvy předcházet, a právního závěru, že k uzavření smlouvy nemohlo dojít, nejde o námitky nové (uplatněné po uplynutí lhůty k podání námitek), ale o rozvedení námitek včas uplatněných, když podstatný je v tomto směru pouze popis skutku (v tomto případě kauzy směnky), nikoliv její právní posouzení. Závěr soudu prvního stupně o opožděnosti argumentace uvedené ve zmíněném podaní tak není správný.

9. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud prvního stupně provedl v řízení nejen listinné důkazy, ale i důkaz výslechem žalovaného, který však nijak nehodnotil. Uvedené je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, která neumožňuje soudu prvního stupně vybrat důkazy, které bude hodnotit a které z hodnocení vynechá. To platí o to více v případě důkazů protichůdných; z obsahu smlouvy o půjčce vyplývá, že půjčka byla žalobce žalovanému poskytnuta při podpisu smlouvy, přitom z výslechu žalovaného vyplynulo, že při podpisu smlouvy se účastníci nepotkali (to lze ostatně dovodit i z dat, kdy účastníci na smlouvu připojili své podpisy). Jakými úvahami se nechal soud prvního stupně i přes zmíněné rozpory v důkazech vést při přijetí závěru, že k půjčka byla poskytnuta v den podpisu smlouvy, z odůvodnění rozsudku nevyplývá. Soudy samozřejmě nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nicméně pokud tak neučiní, jsou povinny uvést důvody, které je k tom vedly. Žalovaný navrhl k prokázání okolností týkajících se podpisu smlouvy účastníky výslech svědkyně [Anonymizováno]. Přestože soud prvního stupně navržený důkaz neprovedl (zřejmě z důvodu přijatého závěru o opožděnosti námitek), v odůvodnění rozsudku absentuje vysvětlení, proč považoval provedení tohoto důkazu za nedůvodné. K otázce tzv. opomenutých důkazů, případně důkazů vypuštěných z hodnocení se opakovaně vyjádřil jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud; příkladmo lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, v němž uvedl, že „takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud pří postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 lit. c), § 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb.)“.

10. Soud prvního stupně rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti z důvodu neunesení důkazního břemene žalovaným. Takový závěr lze přijmout poté, co je účastník soudem poučen o důkazní povinnosti, tj. o tom, že je povinen navrhnout důkazy k prokázání skutečností, kterou jsou podle názoru soudu pro rozhodnutí významné (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Z poučení by přitom mělo jednoznačně vyplývat, jaké konkrétní tvrzené skutečnosti nemá soud dosud provedeným dokazováním za prokázané. Tomu však poučení dané soudem prvního stupně žalovanému při jednání dne 8. 12. 2021, týkající se „tvrzení a nesení důkazního břemene ohledně směnečných námitek“, neodpovídá. Nadto z průběhu dalšího řízení vyplývá, že soud prvního stupně měl zřejmě na mysli navržení důkazů k prokázání kauzální námitky (neposkytnutí zápůjčky).

11. Konečně se soud prvního stupně nevypořádal ani s tím, zda žalobci vznikla tzv. vysvětlovací povinnost ohledně skutečností, kdy a jak žalovanému předmět zápůjčky převedl, jíž se žalovaný dovolal. Neshledal-li soud prvního stupně důvod touto povinností žalobce zatížit, měl uvést důvody, které jej k tomu vedly.

12. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť shora uvedené vady měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a náprava nemohla být v odvolacím řízení zjednána, a věc mu podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně projedná všechny námitky žalovaného včas uplatněné, řádně jej poučí ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, které konkrétní námitky (kauzální či směnečné) jím uplatněné nemá dosud za prokázané a k jejichž prokázání je tudíž povinen navrhnout důkazy (včetně následků nesplnění této povinnosti), vyhodnotí všechny v řízení provedené důkazy v souladu s § 132 o. s. ř. s tím, že neprovede-li všechny navržené důkazy, vyloží důvody, které je k tomu vedly. Konečně se vypořádá i s tím, zda žalobci mohla ohledně žalovaným tvrzených skutečností vzniknout tzv. vysvětlovací povinnost.

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).