o zaplacení 295 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2022, č. j. 49 Cm 117/2017 - 284

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 295 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 4. 2017 do zaplacení a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 148 406,50 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce (dříve [právnická osoba]) podal dne 12. 6. 2017 žalobu o zaplacení 295 000 Kč s příslušenstvím, podle níž společnost [právnická osoba] vystavila nikoli na řad společnosti [právnická osoba]. blankosměnku, v níž následně doplnila údaje o výši směnečné sumy a datu splatnosti podle smlouvy o vyplňovacím právu směnečném. Smlouva byla uzavřena mezi společnosti [právnická osoba] jako výstavcem směnky, [Jméno žalobce], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] jako avalisty a společností [právnická osoba]. jako „příjemcem“. Vzhledem k tomu, že společnost [právnická osoba] směnečnou sumu remitentovi nevyplatila, obrátil se s výzvou k zaplacení na avaly. [Jméno žalobce] dne 2. 5. 2014 směnečnou sumu v plné výši uhradil a dne 15. 5. od remitenta obdržel originál směnky. Následně pak vyzval společnost [právnická osoba], [Anonymizováno] a [Jméno žalovaného] k úhradě směnečné sumy. Protože na výzvu nebylo reagováno, podal [Jméno žalobce] žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. V průběhu řízení byla pohledávka postoupena na žalobce.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že prostřednictvím blankosměnky měly být zajištěny pohledávky příjemce vůči výstavci z kupních smluv. Společnost [právnická osoba]. vyplnila směnečnou sumu částkou 1 180 000 Kč splatnou dne 18. 4. 2014, avšak původní dluh činil 2 665 029 Kč. Žalovaný dne 30. 1. 2013 uhradil společnosti [právnická osoba]. částku 700 000 Kč. Tato platba „se vztahovala k pohledávce, která byla zajištěna shora popsanou smlouvou o vyplňovacím právu směnečném, tj. žalovaný z pozice avalisty dle směnečné dohody plnil i za ostatní dva avalisty včetně žalobce.“

3. Z provedeného dokazování (výzvou k úhradě, potvrzením o zaplacení a předání směnky, směnkou, smlouvou o vyplňovacím právu směnečném, výpisem z transakční historie [Anonymizováno] fakturami, výpisem z běžného účtu společnosti [právnická osoba], rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp [Anonymizováno]) soud prvního stupně zjistil, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávek „příjemce“ vůči výstavci z jednotlivých kupních smluv, uzavřených na základě rámcové smlouvy. Výstavce udělil „příjemci“ právo na vyplnění blankosměnky, pokud výstavce nedodrží platební podmínky sjednané v uznání závazku ze dne 2. 8. 2012, které popisuje termíny jednotlivých splátek až do uhrazení celého dluhu ve výši 2 665 029 Kč. Podle výpisu z transakční historie [Anonymizováno] žalovaný uhradil „na tento účet“ částku 700 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu společnosti [právnická osoba] ze dne 27. 9. 2012 soud zjistil, že faktury vystavené společností [právnická osoba]. byly hrazeny v celkové částce přesahující 2 500 000 Kč.

4. Žalobou uplatněný nárok soud právně posoudil podle ustanovení čl. I § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. Uvedl, že pokud avalista podle směnky zaplatil, „nepochybně, to co podle směnky měl, a nikoliv, co by zaplatil na to o své vůli, nabývá práv ze směnky. Půjde o taková práva, která odpovídají situaci, ve které se směnka nachází.“ V daném případě je žalobce, potažmo předtím společnost [právnická osoba], aktivně legitimován k podání žaloby, neboť jejím zaplacením a předáním se stal vlastníkem směnky. Může proto „postihovat a požadovat své plnění vyplývající ze směnky vůči všem svým dalším dvěma spoludlužníkům, jak vyplynulo ze samotné směnky, jedná se o žalovaného a dále o Kamila Potočka. Ze směnečné sumy, která byla zaplacena [Jméno žalobce], tedy z částky 1 180 000 Kč, dělá podíl na jednoho z avalistů částku 393 334 Kč, což po odečtení vůči celkové částce zbývá na ostatní dva avalisty, tedy tehdy spoludlužníky, 786 668 Kč. Přičemž tedy dílčí podíl na jeho spoluavala je 393 334 Kč.“ Soud dále poukázal na skutečnost, že žalovaný dne 31. 1. 2013 uhradil společnosti [právnická osoba]., částku 700 000 Kč, a to po vystavení směnky, ale před její splatností. Uvedl, že v daném případě je aval oprávněn uplatnit veškeré námitky, které mohl uplatnit ten, kdo ze směnky plnil, tedy to, že částka 700 000 Kč na dluh vyplývající ze směnky byla uhrazena. Žalobce požadoval částku 295 000 Kč, ale jak bylo zjištěno, žalovaný uhradil přímo věřiteli více, než je požadováno žalobou. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného, vycházejícím z ustanovení § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož je dlužník, který plnil, oprávněn požadovat na ostatních náhradu podle jejich podílů. Odkázal přitom na ustanovení čl. I § 32 odst. 3 ZSŠ, které „je speciálním ustanovením a nemusí se obracet na jednotlivé spoluvlastníky podle jejich podílů, ale coby vlastník směnky se může na další spoludlužníky a ten dále se může až na posledního dlužníka dostat sám.“ Soud dále vyšel ze zjištění, že došlo k zaplacení faktur společnosti [právnická osoba]. ve výši 2 665 029 Kč, „které značně přesahují podíl žalovaného na směnečné sumě uplatněné bývalým avalistou [Anonymizováno], když podíl žalovaného a druhého avalisty Potočka je 786 668 Kč, když tato částka, resp. částka 700 000 Kč byla uhrazena ještě před splatností směnky žalovaným společnosti [právnická osoba]., jak bylo zjištěno z důkazu a další částka převyšující tuto částku minimálně ve výši 86 668 Kč byla zaplacena na dalších fakturách této společnosti, tudíž k uspokojení směnky a věřitele došlo a toto měl namítat sám věřitel ze směnky, bývalý avalista [Anonymizováno], což neučinil a nemůže to být dáno k tíži dalším spoluavalistům. Proto soud žalobu zamítl.“ O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalovaného, který měl ve věci plný úspěch.

5. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, aby bylo žalobě vyhověno. Vytkl soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, zejména rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, podle něhož se vnitřní vztah mezi směnečnými rukojmími, který nemá povahu vztahu směnečného, řídí pravidly určenými ustanovením § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Soud měl tedy posuzovat, zda byla splněna tato pravidla. Protože bylo prokázáno, že žalobce zaplatil směnku, měl jeho návrhu vyhovět, neboť uplatněný nárok odpovídá podílu, který za žalovaného uhradil. Žalobce dále namítl, že údaje uváděné žalovaným o zaplacení dluhu zajištěného směnkou jsou v rozporu s údaji, které uvádí výstavce směnky, tj. společnost [právnická osoba] v souběžně vedeném řízení u stejného soudu pod sp. zn. 47 Cm 133/2014. Argumentace soudu prvního stupně je nesprávná a nepřiléhavá. V řízení nebylo prokázáno, že by výstavce zaplatil celý dluh včetně sankčního příslušenství před vyplněním směnky, ani to, že by částka 700 000 Kč zaplacená žalovaným měla souvislost s placením dluhů, zajištěných směnkou. V řízení pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 soud již pravomocně přiznal žalobci část směnečné sumy ve výši 318 346,62 Kč, kterou výstavce nerozporoval a nyní probíhá řízení o zbytku nároku. Sám výstavce v řízení upravil své tvrzení o výši zaplacené jistiny na 2 080 506 Kč namísto 2 665 029 Kč. V námitkách přitom tvrdil, že na směnku bylo vše zaplaceno, toliko zbývá část sankčního příslušenství ve výši 318 346,62 Kč. Rozdíl činí 584 523 Kč a spolu s příslušenstvím převyšuje částku vyplněnou do směnky. Žalobce rovněž poukázal na vyjádření společnosti [právnická osoba]. ze dne 29. 9. 2020 a označil argumentaci soudu ohledně rozhodčího nálezu za nepřiléhavou. Zdůraznil, že společnost [právnická osoba] i žalovaný disponovali veškerými informacemi a podklady o platbách a přesto společnost v rozhodčím řízení nenamítala, že bylo zaplaceno více, jak nyní tvrdí žalovaný, a neprovedla započtení.

6. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu.

7. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobou doručenou Okresnímu soudu v Plzni dne 29. 4. 2017 se společnost [právnická osoba], domáhala proti žalovanému zaplacení částky 295 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba je odůvodněna tím, že dne 14. 8. 2012 vystavila společnost [právnická osoba] za účelem zajištění pohledávek remitenta blankosměnku vlastní nikoliv na řad společnosti [právnická osoba]., kterou slíbila zaplatit uvedené společnosti dne 18. 4. 2014 částku 1 180 000 Kč. Jak se dále uvádí v žalobě, směnka nebyla výstavcem při splatnosti zaplacena a remitent se proto obrátil s výzvou k zaplacení na avalisty, a to [Jméno žalobce], [Anonymizováno] a [Jméno žalovaného]. [Jméno žalobce] dne 2. 5. 2014 směnečnou sumu remitentovi v plné výši uhradil a dne 15. 5. 2014 od něho obdržel originál směnky. Následně [Jméno žalobce] vyzval společnost [právnická osoba], [Anonymizováno] a [Jméno žalovaného] k úhradě směnečné sumy a protože k ní nedošlo, obrátil se na Krajský soud v Plzni s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Věc je vedena pod spisovou značkou 47 Cm 133/2014 a dosud o ní nebylo rozhodnuto. V průběhu řízení postoupil [Jméno žalobce] předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalobkyně dále navrhla, aby řízení ve shora označené věci bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení ve věci 47 Cm 133/2014, v němž je řešena „otázka, zda žalovaný má v tomto řízení uhradit nárok žalobce, který je předmětem žaloby.“ Z obsahu spisu se dále podává, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2017, č. j. Ncp 581/2017-20 bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a dále o postoupení věci Krajskému soudu v Plzni. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že v projednávané věci se jedná o spor dle § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř. týkající se směnek, šeků a investičních nástrojů, když předmětem sporu je uhrazení dlužné částky ze směnky vlastní. Usnesením ze dne 25. 8. 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-111 Krajský soud v Plzni připustil, aby namísto žalobkyně [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], vstoupil do řízení nabyvatel práva [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce], bytem [adresa]. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že smlouvou ze dne 22. 10. 2018 postoupila žalobkyně svou pohledávku ve výši 1 180 000 Kč s příslušenstvím za dlužníky [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [právnická osoba], na [Jméno žalobce].

8. Z obsahu spisu vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 vyplývá, že žalobou doručenou tomuto soudu dne 25. 8. 2014 požadoval žalobce [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce], proti žalované 1) [právnická osoba], sídlem [adresa], IČO [IČO], žalovanému 2) [Anonymizováno], narozenému [Datum narození žalovaného], bytem [adresa] a žalovanému 3) [Anonymizováno], narozenému [Anonymizováno], bytem [adresa], zaplacení částky 1 180 000 Kč se 6 % úrokem od 19. 4. 2014 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 3 933,33 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný 1) vystavil dne 14. 8. 2012 za účelem zajištění pohledávek remitenta za podmínek stanovených ve Smlouvě o vyplňovacím právu směnečném z téhož dne nikoli na řad společnosti [právnická osoba]. blankosměnku vlastní, kterou remitentovi slíbil bezpodmínečně zaplatit částku 1 180 000 Kč, a to dne 18. 4. 2014. Splatnost a směnečná suma byly doplněny na základě vyplňovacího práva směnečného podle shora uvedené smlouvy uzavřené mezi žalovaným, žalobcem, [Anonymizováno], [Anonymizováno] a společností [právnická osoba]. dne 14. 8. 2012. Žalovaní 2) a 3) jsou na směnce podepsáni jako avalové. Protože výstavce směnky remitentovi směnečnou sumu nezaplatil, obrátil se remitent na žalobce a žalované. Žalobce dne 2. 5. 2014 směnečnou sumu v plné výši uhradil a dne 15. 5. 2014 obdržel originál směnky. K úhradě směnky žalovanými přes výzvu nedošlo. Jak se dále podává z obsahu spisu, soud vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 47 Cm 133/2014 – 33, proti němuž podali všichni žalovaní včasné námitky obsahující odůvodnění. V průběhu řízení žalobce podáním ze dne 13. 6. 2014 navrhl, aby do řízení namísto něj vstoupila společnost [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], „a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2016.“ Návrh byl zamítnut usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2016, č. j. 47 Cm 133/2014-150, které bylo k odvolání žalobce potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 12 Cmo 327/2016-165. Dne 16. 3. 2017 podal žalobce opětovný návrh na vstup společnosti [právnická osoba] do shora označeného řízení z důvodu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2016. Rovněž tento návrh byl zamítnut usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 4. 2017, č. j. 47 Cm 133/2014-183, které bylo k odvolání žalobce potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 12 Cmo 197/2017-200. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 5706/2017-223. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249 byl směnečný platební rozkaz ze dne 18. 9. 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33 v plném rozsahu zrušen (výrok I.) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výroky II., III. a IV.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 12 Cmo 37/2020-349 byl rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a III. výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) potvrzen (výrok I.), dále byl napadený rozsudek v bodě I. výroku změněn ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3), pokud jím byl vůči těmto žalovaným zrušen směnečný platební rozkaz ve výroku a) co do směnečného peníze ve výši 318 347,62 Kč se 6 % úrokem ode dne z částky 318 347,62 Kč ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení a ve výroku b) co do směnečné odměny 1 050,54 Kč změněn tak, že v tomto rozsahu se rozsudek nevydává (výrok II.), v bodě II. IV. a I. výroku byl ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3), pokud jím byl vůči těmto žalovaným zrušen směnečný platební rozkaz ve výroku a) co do směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč se 6 % úrokem ode dne z částky 1 180 000 Kč ode dne 19. 4. 2014 do 2. 5. 2014 a se 6 % úrokem z částky 861 652,38 Kč ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení a ve výroku b) co do směnečné odměny 2 882,79 Kč zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Výrokem IV. rozsudku byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 34 570,90 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 6. 2020.

9. Podle ustanovení § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.

10. Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

11. Podle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

12. Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

13. Soudní praxe je ustálena v závěru, že se skončením občanského soudního řízení je spojen účinek, který se označuje jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, projevující se vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána znovu. Soud může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté, jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 768/2011).

14. V poměrech posuzované věci není pochyb o tom, že v později zahájeném řízení, které bylo Krajským soudem v Plzni vedeno pod sp. zn. 49 Cm 117/2017, byl uplatněn stejný procesní nárok, jako tomu bylo v dříve zahájeném řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, a sice nárok na vzájemné vypořádání solidárně zavázaných spoludlužníků. Obě žaloby vycházely z identických skutkových tvrzení ohledně plnění žalobce [Jméno žalobce] jako jednoho z avalistů vlastní směnky, vystavené dne 14. 8. 2012 společností [právnická osoba] nikoli na řad společnosti [právnická osoba]. na částku 1 180 000 Kč splatnou dne 18. 4. 2014. Směnku dále avalovali Kamil Potoček a [Jméno žalovaného], kteří byli spolu se žalobcem a společností [právnická osoba] účastníky řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014. V obou řízeních žalobce [Jméno žalobce] poté, co splnil svůj rukojemský závazek a uhradil remitentovi směnečnou sumu ve výši 1 180 000 Kč, uplatnil vůči svým spoludlužníkům právo na regres ve výši odpovídající celé jím uhrazené částce (ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014), resp. jedné čtvrtině této částky, která podle žalobce představuje podíl žalovaného [Jméno žalovaného] na společném dluhu (ve věci sp. zn. 49 Cm 117/2017). Právní vztah mezi žalobcem [Jméno žalobce] a žalovaným [Anonymizováno] byl zcela vypořádán výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, jímž byl směnečný platební rozkaz ze dne 18. 9. 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33 ve vztahu mezi těmito účastníky řízení v plném rozsahu zrušen. Dnem nabytí právní moci tohoto rozsudku vznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o. s. ř., bránící tomu, aby bylo o shodném právu na regres plynoucímu ze splnění téhož dluhu mezi týmiž dvěma solidárně zavázanými dlužníky (rukojmími z téže směnky) rozhodováno opětovně. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014 bylo o žalobě rozhodnuto směnečným platebním rozkazem podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., neboť forma soudního rozhodnutí není z hlediska posouzení totožnosti nároku relevantní. Totéž platí, pokud jde o právní posouzení věci či o skutečnost, že žaloba ve věci sp. zn. 49 Cm 117/2017 byla podána společností [právnická osoba], které byla žalobou uplatněná pohledávka [Jméno žalobce] postoupena, a to poté, co soud prvního stupně opakovaně zamítl její vstup do řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014 (následně došlo ke „zpětnému“ postoupení pohledávky na [Jméno žalobce]).

15. Protože překážka věci pravomocně rozhodnuté je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Opětovným podáním žaloby v téže věci, v níž již probíhalo jiné řízení, žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno; byla mu proto uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 160 264,50 Kč, která sestává z odměny za zastoupení za 13 úkonů právní služby po 9 500 Kč (převzetí věci, písemná vyjádření ze dne 23. 2. 2021, 8. 3. 2021, 23. 6. 2021, 16. 8. 2021, 25. 3. 2022, 9. 5. 2022, 24. 5. 2022 a 26. 8. 2022, účast na jednáních 23. 2. 2022, 11. 4. 2022, 11. 5. 2022 a 25. 5. 2022) podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., za jeden úkon v rozsahu ½ odměny ve výši 4 750 Kč za účast při vyhlášení rozsudku dne 8. 6. 2022 podle § 7 a § 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále ze 14 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 27 814,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.