o zaplacení 293 276 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného č.2 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.dubna 2021, č.j. 41 Cm 25/2020-118

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 18.3.2020 se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 293 276 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 18.2.2020 do zaplacení a se směnečnou odměnou. Žalobkyně uvedla, že směnka byla vystavena dne 2.3.2017 a žalovaná č.1 v postavení výstavce se zavázala žalobkyni zaplatit výše uvedený směnečný peníz s tím, že žalovaný č.2 převzal směnečné rukojemství.

2. Soud prvního stupně vydal dne 27.3.2020 směnečný platební rozkaz č. j. 41 Cm 25/2020-13, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 293 276 Kč s 6 % úrokem z částky 293 276 Kč od 18.2.2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 978 Kč.

3. Žalovaný č.2 ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, že

 podpis na směnce v rubrice směnečného rukojmího není jeho pravým podpisem, nikdy neviděl smlouvu o půjčce č. [Anonymizováno] a nebylo mu známo, že byl na směnce uveden jako aval, nezná podrobnosti smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č.1,

 smlouva o půjčce neexistuje, neboť žalobkyně neposkytla žalované č.1 půjčku, která je i tak neplatná pro rozpor s dobrými mravy,

 smlouva o půjčce má charakter spotřebitelského úvěru a z tohoto důvodu nelze směnku použít pro tento účel zajištění,

 smlouva o půjčce byla sice poskytnuta bezúplatně, nicméně žalobkyně obchází zákon, když sjednala s žalovanou č.1 smluvní pokutu, která by neměla jít k tíži spotřebitele,

 v době uzavření smlouvy o půjčce i smlouvy o výstavbě rodinného domu byla žalovaná č.1 na mateřské dovolené, bez příjmů, zadlužená, čehož si společnost [právnická osoba] byla vědoma, přičemž žádné práce ani plnění neposkytla,

 žalobkyně a [právnická osoba] jsou propojenými osobami.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 8.6.2020 zejména uvedla, že žalovaný č.2 je v námitkách limitován ust. § 17 zák.č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) a je oprávněn uplatnit námitky z jeho vlastních (mimosměnečných) vztahů k majiteli směnky, nikoli ke společnosti [právnická osoba] Ve vztahu k ochraně dlužníka jako spotřebitele odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.6.2019, č.j. 12 Cmo 280/2018 i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2016, č.j. 29 Cdo 562/2014. Dále uvedla, že žalovaná č.1 uzavřela s žalobkyní smlouvu o půjčce na základě jejího svobodného, určitého a srozumitelného projevu vůle, když v písemných dokumentech ubezpečila žalobkyni o zajištění dostatku finančních prostředků k vrácení půjčky, aniž žalobkyni vznikla zákonná nebo smluvní povinnost k posouzení schopnosti dlužníka k vrácení půjčky. Žalovaná č.1 si musela být vědoma existence přijatého závazku včetně zajišťovací funkce směnky, přičemž ve vztahu k sjednané smluvní pokutě žalobkyně odkázala na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

5. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy a to originálem směnky ze dne 2.3.2017, smlouvou o půjčce ze dne 2.3.2017, žádostí o poskytnutí půjčky ze dne 2.3.2017, výpisem z účtu žalobkyně ze dne 9.3.2017 o poskytnutí půjčky 170 000 Kč a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo ze dne 23.11.2020.

6. Na základě výsledků dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dle kategorického závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví je podpis žalovaného č.2 na směnce jeho pravým podpisem. Žalobkyní bylo prokázáno, že poskytla půjčku jejím převodem na účet [Anonymizováno] Soud I.stupně vyhodnotil smlouvu, jež byla předmětem zajištění, jako smlouvu nepojmenovanou dle § 1746 odst.2 o.z. a nikoli jako smlouvu o zápůjčce dle § 2390 o.z., neboť zápůjčka je smlouvou reálnou vznikající až přenecháním peněz vydlužiteli. Soud I.stupně ji podřadil mezi smlouvy spotřebitelské dle § 1810 a násl. o.z., neboť žalovaná č.1 má v daném vztahu postavení spotřebitele. Soud však nedovodil nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a neshledal žádné ujednání stran v rozporu s právní úpravou na ochranu spotřebitele. Bez ohledu na majetkovou propojenost žalobkyně a společnosti [právnická osoba] dovodil smlouvu o půjčce za platnou se závazkem žalované č.1 k vrácení půjčky. Soud I.stupně sjednané zajištění půjčky smluvní pokutou vyhodnotil za platné. I přes současné zajištění směnkou neshledal její výši za nepřiměřenou, když byla způsobena značnou délkou prodlení se zaplacením jistiny na straně žalované č.1 a nikoli porušením povinnosti žalobkyně. Z výše uvedených důvodů ponechal soud I.stupně směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému č.2 v platnosti.

7. Žalovaný č.2 napadl rozsudek v rozsahu výroků I. až IV. včas podaným blanketním odvoláním ze dne 21.6.2021, které následně doplnil podáním ze dne 25.6.2021, ve kterém navrhl zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci soudu I.stupně k opětovnému projednání. Uvedl, že žalovanému č.2 svědčí uplatnění kauzálních námitek dle čl.17 ZSŠ, neboť majitel směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Soud I.stupně vycházel pouze z listinných důkazů a nikoli z důkazů navržených žalovaným č.2, který se v tomto případě dovolal akcesority svého rukojemského závazku, neboť nevznikl-li platný závazek výstavce (žalované č.1), pak ani nemohl platně vzniknout závazek žalovanému č.2. Poskytnutou půjčku vyhodnotil jako spotřebitelský úvěr, když její „úplata“ je skryta ve smluvní pokutě, přičemž úvěr nelze zajistit směnkou. Na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24.1.2017, sp.zn. III.ÚS 1293/16.

8. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 15.7.2021 zejména uvedla, že tvrzení žalovaného č.2 ohledně nabytí směnky ke škodě dlužníka neobstojí, neboť žalobkyně nabyla směnku originárně jako první a jediný majitel a nikoli v rámci jejího postoupení, přičemž žalovaný č.2 ve svých námitkách toto ani netvrdil. Kauzou projednávané věci je poskytnutí půjčky žalobkyní žalované č.1 a nikoli vztah mezi žalovanou č.1 a společností [právnická osoba], jehož není žalovaný č.2 účastníkem a tato námitka mu proto ani nepřísluší. V tomto směru žalobkyně odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.2.2021 č.j. 12 Cmo 208/2020 s tím, že majetková a personální propojenost žalobkyně a [Anonymizováno] není bez dalšího způsobilá založit právo směnečného dlužníka zakládat obranu na skutečnostech vyplývajících z jeho vztahů k osobě odlišné od majitele směnky proti povinnosti zaplatit směnku.

9. Ve shodě s § 218 písm.b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

10. Vzhledem k tomu, že ve výroku rozsudku pod body II. a III. rozhodl soud I.stupně o povinnosti žalované č.1 k zaplacení směnečného penízu s příslušenstvím a se směnečnou odměnou (výrok pod bodem II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.), jsou účastníky tohoto vztahu pouze žalobkyně a žalovaná č.1, kteří odvolání proti této části výroku nepodaly. Jelikož odvolání proti této části výroku podal pouze žalovaný č.2, kterému takové právo nepřísluší, neboť k jeho podání není oprávněn, postupoval odvolací soud dle § 218 písm.b) o.s.ř. a proti výše uvedené části výroku rozhodnutí pod body II. a III. odvolání žalovaného č.2 odmítl.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu výroku pod body I. a IV. podle § 212, § 212a a § 220 odst.1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě výsledků dokazování a dospěl k následujícímu závěru:

13. Předmětem sporu je žalobkyní uplatněný nárok z platné směnky vlastní, která splňuje veškeré zákonné náležitosti dle čl.I § 75 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. ( dále jen ZSŠ), v níž žalovaná č.1 vystupuje jako výstavce a žalovaný č.2 jako směnečný rukojmí s tím, že listina byla původně blankosměnkou s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný č.2 má postavení směnečného rukojmího a v námitkách tvrdil, že nezná podrobnosti smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č.1, je třeba zkoumat, zda mu také přísluší shodné námitky s výstavcem směnky do kauzálního vztahu. Jelikož oba žalovaní podepsali blankosměnku, pak také mají s remitentem směnky ( se žalobkyní) uzavřenu smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění kauzální pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení zřejmé oběma žalovaným ( výstavci a směnečnému rukojmímu), jaké jsou podmínky jejího budoucího vyplnění v rozsahu směnečné sumy a data splatnosti. Z tohoto důvodu lze dovodit, že i směnečnému rukojmímu svědčí kauzální námitky, jež jsou založeny na mimosměnečném ujednání mezi žalobkyní a žalovanou č.1 ( srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2020 sp.zn. 29 Cdo 20/2020-707). Nad rámec lze pouze doplnit, že postavení žalovaného č.2 jako směnečného rukojmího je ve směnečném vztahu zcela samostatné, a nemá proto akcesorickou povahu k závazkovému vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č.1.

15. Soudem I.stupně bylo zjištěno a odvolací soud má za prokázané, že směnka sloužila k zajištění závazků věřitele (žalobkyně) ze smlouvy o půjčce ze dne 2.3.2017, přičemž není sporným, že půjčka ve výši 170 000 Kč byla žalobkyní poskytnuta dle dispozic žalované č.1 na účet zhotovitele stavby a to [právnická osoba] za účelem financování zálohy na cenu za dílo. Předmětem smluvního ujednání stran však není poskytnutí zápůjčky dle § 2390 o.z., jež je smlouvou reálnou a vzniká až přenecháním peněz či jiných zastupitelných věcí vydlužiteli, který je oprávněn k jejich užití podle libosti, přičemž se jedná o peníze či prostředky účelově nevázané. V dané věci však smlouvu s ohledem na její obsah nelze podřadit ani pod jiný výslovně upravený typ smlouvy dle občanského zákoníku, a proto je třeba ji posoudit dle § 1746 odst.2 o.z. jako smlouvu nepojmenovanou (inominátní). Jelikož tato smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovanou č.1 jako spotřebitelem, jedná se tak o smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 o.z. Oběma žalovaným tak náleží zákonná ochrana poskytovaná spotřebitelům.

16. Pokud žalovaná č.1 sjednala v této smlouvě zajištění směnkou (původně blankosměnkou), shledává odvolací soud takové ujednání ohledně zajištění závazku zcela standardním a běžným v soukromoprávních vztazích jejich účastníků. Je však podstatné, zda samotný kauzální závazek, jež je předmětem zajištění, je platný a vyhoví zákonné úpravě. Předmětem smluvního ujednání stran je poskytnutí bezúročné půjčky se splatností 2 měsíců od uzavření smlouvy se sjednanou smluvní pokutou 0,1% denně s tím, že žalobkyně byla povinna poskytnout půjčku ve lhůtě 30 dnů od jejího uzavření. Vzhledem k tomu, že smlouva, k jejímuž zajištění byla vystavena předmětná směnka, byla uzavřena dne 2.3.2017, je třeba na danou věc aplikovat zák.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Jelikož byla poskytnutá půjčka účelově vázána na financování zálohy smlouvy o smlouvě budoucí o dílo za účelem budoucí výstavby rodinného domu, lze dospět k závěru, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky je možné podřadit pod definici spotřebitelského úvěru na bydlení ve smyslu § 2 odst.2 písm.b) bod zák.č. 257/2016 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované č.1 sjednané finanční prostředky bez úroku s tím, že je žalovaná č.1 vrátí nejpozději do 2.5.2017, pak dle § 5 odst.3 zák.č. 257/2016 Sb. platí, že se použije pouze ustanovení § 1-4, § 122-124 a § 168 daného zákona. Neobstojí tak námitka žalovaného č.2 o nemožnosti zajištění půjčky směnkou. Z obsahu smlouvy muselo být žalované č.1 v pozici dlužníka zcela zřejmé, který subjekt poskytuje půjčku, v jaké výši, ve prospěch jakého subjektu a k jakému datu se stane splatnou s tím, že za poskytnutou půjčku strany nedohodly žádné úročení. Za situace, kdy obsah smlouvy je zcela určitý, srozumitelný a ze strany žalované č.1 nebylo tvrzeno, že by takovou smlouvu byla nucena uzavřít pod nátlakem, pak nelze takové ujednání považovat za neplatné příčící se dobrým mravům. Na věci to nemění, pokud touto půjčkou žalovaná č.1 splatila dříve již vzniklý závazek k úhradě zálohy ve výši 170 000 Kč na projektovou a inženýrskou činnost. Součástí smluvního ujednání je dohoda o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně v případě prodlení s vrácením půjčky. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu odvolacího soudu i Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že se nejedná o nepřiměřenou smluvní pokutu a její výše vzhledem ke krátké době zapůjčení prostředků se jeví jako adekvátní a je i důsledkem prodlení s vrácením půjčky zaviněním žalované č.1. Smluvní pokuta tak plnila funkci dostatečné a citelné majetkové sankce pro případ neplnění povinnosti, aniž překročila svou sazbou její účel. Pokud je tedy platná smlouva o poskytnutí půjčky včetně dohody o smluvní pokutě, pak celková výše pohledávky, tedy nároku na její zaplacení je přímo odvislá od okamžiku zaplacení jistiny, tedy půjčky ve výši 170 000 Kč, případně od okamžiku, kdy půjčka není vrácena a žalobkyně se rozhodne ji vymáhat. Tato skutečnost je a musela být oběma smluvním stranám zřejmá již v okamžiku smlouvy, přičemž jistina nesplacené půjčky se smluvní pokutou se stanou základem pro vyplnění směnečné sumy do blankosměnky zajišťující tento závazek. V pozici žalovaných se přece nelze spoléhat na to, že půjčka nebude vrácena (zaplacena) a smluvní pokuta je „nemravná“. V rámci řízení nebylo prokázáno, že smlouva o půjčce byla již dopředu uzavřena s úmyslem „vydělat na smluvní pokutě“, neboť bylo nepochybné, že půjčka nebude ani nemůže být ve lhůtě splatnosti vrácena. V tomto směru úvahy žalovaného č.2 zůstaly tak pouze v rovině skutkových tvrzení, aniž byly podloženy příslušnými důkazy. Není přece pochyb o tom, že žalovaná č.1 převzala hotovost ( ve prospěch třetí osoby), kterou nevrátila s plným vědomím toho, že při prodlení se splněním závazku zaplatí smluvní pokutu. Je proto zcela věcí žalobkyně jako věřitele, v jakém okamžiku v případě nevrácení půjčky přistoupí k jejímu vymáhání včetně smluvní pokuty, a také zda přistoupí k vyplnění blankosměnky a k jejímu uplatnění. Výše uvedené závěry jsou zcela ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2019 č.j. 33 Cdo 2279/2018, který náležitě odůvodnil náležitosti smlouvy o půjčce (v režimu občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.2013) včetně dohody o smluvní pokutě i okolnosti vzniku samotné smlouvy. Ostatně soud I.stupně na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR výslovně odkázal.

17. K dalším odvolacím důvodům je třeba uvést, že žalobkyně je první majitelkou směnky (původně blankosměnky) vystavené žalovanou č.1, aniž ji nabyla převodem za podmínek § 11 odst.2 ZSŠ. Tvrzení žalovaného č.2, že žalobkyně „nabyla směnku ke škodě dlužníka“ s poukazem na § 17 ZSŠ, není v daném případě na místě.

18. Odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku pod body I. a IV. jako věcně správný potvrdil.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst.1,2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst.1 o.s.ř. dle úspěchu ve věci v rozsahu mimosmluvní odměny právního zastoupení dle § 7 a § 11 vyhl.č. 177/96 Sb. za 2 úkony právní služby po 9 500 Kč za písemné vyjádření k odvolání ze dne 15.7.2021 a za 1 účast na soudní jednání dne 12.10.2021, v rozsahu 2 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst.3 vyhl.č.177/96 Sb., v rozsahu náhrady cestovného ve výši 1 186 Kč za použití osobního vozidla zn. [Anonymizováno] na trase [adresa] a zpět při vzdálenosti 198 km, průměrné spotřebě paliva 4,2l/100 km v ceně 37,90 Kč/ 1 litr motorové nafty se základní sazbou 4,40 Kč /1 km dle vyhl.č. 589/2020 Sb. a v rozsahu náhrady ztráty času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč ve výši 600 Kč dle § 14 odst.1 a 3 vyhl.č. 177/96 Sb. v celkové výši 21 386 Kč, to vše zvýšené o 21% DPH.