o určení vlastnictví k družstevnímu podílu, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 63 Cm 48/2023-467,

1. V záhlaví citovaným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (bod I. výroku), uložil žalobkyni povinnost zaplatit jednak žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 63 373 Kč (bod II. výroku), jednak státu náhradu nákladů řízení ve výši 61 176,78 Kč (bod III. výroku) a žalovanému vrátil zálohu ve výši 5 000 Kč (bod IV. výroku). Uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí družstevního podílu v [Anonymizováno]. Tvrdila, že spolu s manželem podíl převedla na žalovaného (syna), následně dar odvolala a od darovací smlouvy odstoupila. O pokračování v řízení se žalobkyní bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 1. 2021, č. j. 18 C 253/2017-126 a byla připuštěna změna žaloby tak, že bude určeno, že výlučným vlastníkem družstevního podílu je žalobkyně jako jediná dědička původní žalobkyně. Žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu zpět s ohledem na související spor vedený pod sp. zn. 72 Cm 195/2020, jehož cílem je, aby byla uznána za členku družstva mající podíl. Žalovaný se zpětvzetím žaloby vyslovil nesouhlas odůvodněný tím, že ve věci již mělo dojít k rozhodnutí a žalobkyně zpětvzetím žaloby zmařila vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí. Nárok není po právu a opírá se o nepravdivé a dehonestující tvrzení, že žalovaný ublížil své matce, kterým dochází k neoprávněnému zásahu do cti a vážnosti žalovaného. Usnesení ze dne 29. 8. 2023, č.j. 63 Cm 48/2023-424, kterým bylo rozhodnuto o účinnosti zpětvzetí žaloby, bylo změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2023, č. j. 12 Cmo 169/2023-438 tak, že se nevydává. Soud postupoval § 96 odst. 1 až 4 o. s. ř. Protože žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, bylo třeba řešit, zda k tomu má vážný důvod. Vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální či ekonomický) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 pod sp. zn. 22 Cdo 3265/2020). Soud s ohledem na okolnosti případu uzavřel, že žalovaný nemá vážný důvod se zpětvzetím žaloby nesouhlasit. Zamítavým rozhodnutím ze dne 22. 9. 2023, č. j. 72 Cm 195/2020180, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2023, byla potvrzena oprávněnost obrany žalovaného, a proto je neúčelné pokračovat v tomto řízení jen proto, aby žalovaný duplicitně popíral tvrzení žalobkyně. V obou řízeních bylo vycházeno ze shodných skutkových okolností (v rozsudku se uvádí, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný zůstavitelku napadl). Sám žalovaný navrhoval obě řízení spojit s odůvodněním, že věci spolu skutkově souvisejí. Nesouhlas se zpětvzetím žaloby je nezpůsobilý vyvolat účinek předpokládaný v § 96 odst. 3 o. s. ř. Proto soud řízení zastavil. Povinnost nahradit náklady řízení byla podle § 146 odst. 2 o. s. ř. uložena žalobkyni, která zpětvzetím žaloby procesně zavinila zastavení řízení. Současně jí byla uložena i povinnost k náhradě nákladů řízení státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému soud vrátil zálohu na znalecký posudek ve výši 5 000 Kč, která nebyla spotřebována.

2. Žalovaný podal proti usnesení, konkrétně bodu I. a II. výroku, včasné odvolání a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím existuje, a to morální, neboť nepravdivými tvrzeními žalobkyně dochází k neoprávněnému zásahu do cti a vážnosti žalovaného. Bylo zřejmé, že ve věci bude vydáno pro žalobkyni nepříznivé rozhodnutí, čemuž žalobkyně předešla zpětvzetím žaloby. Důvody postupu se snažila maskovat poukazem na řízení vedené pod sp. zn. 72 Cm 195/2020. Soud nesprávně aplikoval názory Nejvyššího soudu prezentované v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014. V pravomocném rozsudku vydaném ve věci sp. zn. 72 Cm 195/2020 se uvádí, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, který je uveden v odvolání daru, tj. že by se žalovaný napadl dárkyni. Žalovaného se dotklo, že žalobkyně neváhala zneužít i jeho dceru, aby jako svědkyně potvrdila závadné jednání žalovaného vůči dárkyni. To se nestalo, avšak dcera u soudu stejně uvedla, že žalovaný všem ženám ve svém životě nadával, urážel je, vyhrožoval jim a mlátil jak matku dcery, tak svou dlouholetou družku, byť jsou tato tvrzení v rozporu se skutečností. Řízení ve věci vedené pod sp. zn. 72 Cm 195/2020 nemají totožný předmět řízení, ačkoliv vycházejí ze stejných skutkových okolností. K tomu, aby uhájil čest, musí být deklarováno, že se odsouzeníhodného jednání vůči matce nedopustil. Proto musí být rozhodnuto i v této věci. Žalobkyně, ať již sama nebo jménem matky, podala vůči žalovanému další tři žaloby a neváhala žalovaného očerňovat u třetích osob, aby pak jejich svědectví mohla použít u soudu. Řízení v této věci mohlo být zahájeno i k návrhu žalovaného. K nákladovému výroku uvedl, že podání ze dne 17. 6. 2021 neobsahuje jen námitky proti obsahu protokolu, ale sdělení žalovaného o skutečnostech majících podstatný význam pro řízení, ne-li pro věc samu. Sdělení bylo nutné k účelnému bránění práv žalovaného. Podání ze dne 1. 11. 2021 neobsahuje jen otázky, které mají být položeny znalci, ale i další skutečnosti a důkazní návrhy, které spolu s posudkem měly vést k prokázání tvrzení žalovaného. Podání ze dne 21. 6. 2023 obsahuje vyjádření žalovaného ve věci samé. V doplnění odvolání ze dne 23. 11. 2023 nemohl žalovaný argumentovat pravomocným rozsudkem (právní moci nabyl až dne 7. 11. 2023). Měla být přiznána i náhrada za promeškaný čas v souvislosti s jednáním, které se mělo konat dne 30. 5. 2018, avšak nekonalo. Právní zástupce žalovaného se o nekonání nedozvěděl včas, na čemž nic nemění ani to, že oznámení o zrušení jednání bylo do datové schránky advokáta zasláno necelé dva dny před termínem jednání. Právní zástupce není povinen datovou schránku vyzvedávat každý den. Náhrada nákladů řízení měla být přiznána ve výši 79 192 Kč.

3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze v části týkající se výše náhrady nákladů řízení.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně vzala žalobu zpět podáním ze dne 14. 7. 2023 z důvodu, že cílem tohoto řízení a řízení vedeného pod sp. zn. 72 Cm 195/2020 je, aby žalobkyně byla uznána členkou bytového družstva mající podíl. Žalovaný v návrhu na spojení věcí ke společnému řízení uvedl, že „v obou řízeních žalobkyně opírá svou žalobu o tvrzení, že členský podíl v bytovém družstvu přešel na [Anonymizováno] v důsledku jejího požadavku na vrácení daru žalovaným“; jde o posouzení totožných sporných otázek. Žalovaný vyslovil se zpětvzetím žaloby nesouhlas s tím, že dokazování před Obvodním soudem pro Prahu 9 (vedl řízení do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o tom, že k projednání a rozhodnutí věcí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy) pokročilo natolik, že bylo očekáváno rozhodnutí. Ke zpětvzetí došlo den před jednáním, na které mělo dle očekávání dojít k rozhodnutí. Zpětvzetím žaloby se žalobkyně snažila zmařit vydání očekávaného nepříznivého rozhodnutí. Důvodem nesouhlasu je i skutečnost, že nárok opřela žalobkyně o nepravdivé a dehonestující tvrzení, že žalovaný ublížil své matce. Tím došlo k zásahu do cti žalovaného.

5. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

6. Žalobkyně vzala žalobu zpět zcela, a to dříve, než soud prvního stupně ve věci rozhodl, a žalovaný se zpětvzetím vyslovil nesouhlas.

7. Jak již bylo řečeno soudem prvního stupně, nesouhlas žalovaného musí být podložen vážnými důvody, které jsou dány zejména tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno bez návrhu nebo i na návrh druhé strany (tzv. iudicium duplex) nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto, a to i proti vůli žalobce (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003). Z uvedeného je zřejmé, že vymezení, co lze považovat za vážné důvody, chybí, což dává soudu prostor pro úvahu, kterou lze v rámci přezkumu zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005). Takovou zjevnou nepřiměřenost odvolací soud neshledal.

8. V posuzované věci nejde o řízení, které by mohlo být zahájeno bez návrhu, ani o řízení, které mohlo být zahájeno na návrh žalovaného. Účelem žaloby na určení je určit, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ten má v předmětné věci osoba, která zpochybňuje právo žalovaného (z jakýchkoliv důvodů) a současně tvrdí, že vlastníkem je ona, případně její právní předchůdce. Žalovaný by s ohledem na uvedené naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem družstevního podílu mít nemohl. Účelem žaloby na určení není, aby si osoby, kterým svědčí nabývací titul, právo z tohoto titulu vyplývající duplicitně „potvrzovaly“ rozhodnutím soudu.

9. Dalším vážným důvodem dle žalovaného je, že žalobkyně se zpětvzetím žaloby vyhnula pro ni nepříznivému rozhodnutí, z něhož by vyplynulo, že jí uváděná tvrzení o jednání žalovaného vůči jeho matce jsou nepravdivá. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2023, č. j. 72 Cm 195/2020-180 byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení, že [Anonymizováno] byla ke dni svého úmrtí členem bytového družstva, s nímž bylo spjato právo k nájmu družstevního bytu č. [Anonymizováno]. V rámci tohoto řízení se soud zabýval naplněním podmínek vrácení daru, tj. zda došlo k jednání, které bylo důvodem pro domáhání se daru (napadení zůstavitelky ze strany žalovaného) a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že „by se stal skutek, který je uveden v odvolání daru“. S ohledem na citované lze mít za to, že jednání, které mělo být důvodem vrácení daru a kterého se dle tvrzení žalobkyně měl dopustit vůči zůstavitelce žalovaný, nebylo prokázáno. Výsledek stávajícího řízení by žalovanému nemohl přinést nic jiného, než co mu přinesl výsledek řízení ve věci sp. zn. 72 Cm 195/2020. Vedení dokazování směřujícího k prokázání téhož skutku (téhož jednání žalovaného) a vydání rozhodnutí, jehož obsahem bude posouzení téhož jednání žalovaného (byť výrok rozhodnutí by byl odlišný), nelze shledat opodstatněnými. Sám žalovaný navrhoval věci vedené pod sp. zn. 72 Cm 195/2020 a sp. zn. 63 Cm 48/2023 spojit ke společnému řízení z důvodu, že jde o věci skutkově související, resp. že se „prakticky jedná o posouzení totožných sporných otázek“. Pokud tedy sporná otázka již jednou posouzena soudem byla (žalovanému šlo zjevně o to, aby soudy uzavřely, že se tvrzeného jednání vůči zůstavitelce nedopustil), není zřejmé, z jakého důvodu by měla být tatáž otázka soudy posuzována opakovaně. I kdyby bylo v této věci rozhodnuto a soud prvního stupně dospěl k témuž závěru, že jednání žalovaného vůči zůstavitelce nebylo prokázáno, rozhodně to neeliminuje riziko, že „by žalobkyně mohla iniciovat další podobné řízení“. Vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby není ani to, že v případě meritorního rozhodnutí soudu by překážka věci rozsouzené bránila novému podání žaloby (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000). Tím méně může být vážným důvodem možnost, že bude zahájeno jiné, blíže nespecifikované řízení. Při posuzování vážnosti důvodů nelze odhlédnout od toho, že předmět sporu se týká rodinných příslušníků a nebyl nijak medializován. To znamená, že případné dehonestující výroky týkající se žalovaného se nedostaly k širšímu okruhu osob, stejně jako by se žalovanému meritorním rozhodnutím v této věci nedostalo veřejné satisfakce.

10. Žalovanému lze přisvědčit, že dokazování pokročilo, nicméně pokročilo v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9, nikoliv před soudem prvního stupně, který ve věci po vyslovení věcné příslušnosti krajských soudů, jednal. Z protokolu o jednání ze dne 26. 6. 2023, které bylo ve věci prvním jednáním, vyplývá, že bylo odročeno za účelem doplnění dokazování. Zda by na dalším jednání po provedení dalších důkazů došlo i k vyhlášení rozhodnutí ve věci samé z protokolu o jednání dovodit nelze. I kdyby tomu tak bylo, ani to by vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby nemohlo být.

11. Na závěr o existenci vážných důvodů pro vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím je bez vlivu obsah výpovědi svědkyně-dcery žalovaného. Vypovídala-li tato svědkyně v příkrém rozporu se skutečností, jak tvrdí žalovaný, jediným důsledkem toho je, že může být vystavena následkům vyplývajícím z § 126 o. s. ř.

12. Zčásti důvodným naproti tomu shledal soud odvolání žalovaného proti bodu II. výroku usnesení. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V dané věci vzala žalobkyně žalobu zpět bez viny žalovaného a byla to tedy ona, kdo zastavení řízení zavinil. Právo na náhradu nákladů řízení proto, jak správně uvedl soud prvního stupně, vzniklo žalovanému. Žalovaný byl v řízení zastoupen advokátem, přičemž žalovaný nesouhlasil s tím, že úkony právní služby, za něž mu soudem prvního stupně nebyla přiznána odměna, nebyly účelné.

13. Pokud jde o podání ze dne 17. 6. 2021, nelze souhlasit se žalovaným, že šlo o úkon právní služby účelně vynaložený. Podání navazuje na jednání konané dne 16. 6. 2021, při němž žalovaný zmiňoval okolnosti týkající se jednání konaného u Okresního soudu v Příbrami dne 21. 3. 2018, a tyto okolnosti v podání pouze upřesnil. Dle názoru odvolacího soudu však žalovanému nic nebránilo, aby okolnosti v podání uvedené, sdělil soudu prvního stupně již na jednání, když mu musely být známy.

14. Pokud jde o podání ze dne 1. 11. 2021, ani to nepovažuje odvolací soud za úkon právní služby účelně vynaložený. Je pravdou, že soud prvního stupně při jednání dne 15. 10. 2021 účastníky vyzval, aby sdělili otázky, které mají být znalci položeny. Reagoval-li žalovaný na tuto výzvu tak, že by znalci měly být položeny stejné otázky jako znalci [Anonymizováno], žádné nové otázky tím neformuloval a sdělené mohl uvést bezprostředně v reakci na výzvu soudu prvního stupně při jednání. Stejně tak mohl sdělit okolnosti týkající se jednání zůstavitelky, k nimž měl dle jeho názoru znalec v revizním znaleckém posudku přihlédnout; obzvláště šlo-li o okolnosti, k nimž došlo již čtyři roky před konáním jednání.

15. Za účelně vynaložený odvolací soud naproti tomu považuje úkon právní služby spočívající v podání ze dne 21. 6. 2023, v němž žalovaný uvádí důvody, které by dle něho měly vést k zamítnutí žaloby po její změně s ohledem na nesplnění podmínek § 80 o. s. ř.

16. Za neúčelně vynaložený lze pak mít úkon právní služby spočívající v podání ze dne 23. 11. 2023, označeném jako doplnění odvolání, které lze považovat za rozvinutí argumentace již uplatněné v samotném odvolání. Pokud jde o poukaz na rozsudek vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 72 Cm 195/2020, nemohl mít jeho obsah na posouzení správnosti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o účinnosti zpětvzetí žaloby, žádný vliv. Toho si musel být žalovaný, zastoupen advokátem, velmi dobře vědom.

17. Konečně, odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně v tom, že žalovanému nenáleží náhrada v souvislosti se zrušeným jednáním dne 30. 5. 2018, k němuž se právní zástupce žalovaného dostavil. Vyrozumění soudu o tom, že jednání nařízené na uvedený den se odročuje na neurčito, bylo právnímu zástupci žalovaného dodáno do datové schránky již dne 28. 5. 2018. Samozřejmě není povinností advokátů přihlašovat se do datové schránky každý den. Na druhou stranu ale musí nést následky toho, že se k nim včas nedostane informace pro ně podstatná. Tak tomu bylo i tomto případě, když k eliminaci výdajů spojených s cestou na jednání postačovalo, aby se právní zástupce žalovaného přihlásil do datové schránky kdykoliv mezi 28. 5. 2018 v 16:07 hodin a okamžikem, kdy se vydal na cestu. Neověřil-li si, zda jeho datová schránka neobsahuje cokoliv s předmětným řízením a jednáním související, jde riziko zbytečně vynaložených nákladů za ním, potažmo žalovaným.

18. Žalovaným účelně vynaložené náklady s ohledem na shora uvedené představují odměnu za šestnáct úkonů právní služby v celkové výši 49 600 Kč (15 úkonů x 3 100 Kč/úkon a 2 úkony x 1 550 Kč/úkon) podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (ohledně úkonů lze odkázat na odvoláním napadené usnesení a šestnáctým úkonem je podání ze dne 21. 6. 2023), náhradu hotových výdajů v celkové výši 5 100 Kč (17 úkonů x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného, ve výši 5 953,50 Kč. Účelně vynaložené náklady žalovaného činí celkem 11 487 Kč. Náklady řízení účelně vynaložené žalovaným činí 66 187 Kč.

19. Protože odvolací soud neshledal úvahy soudu prvního stupně o tom, že důvody nepřipuštění zpětvzetí žaloby nejsou vážné, zjevně nepřiměřenými, napadené usnesení v bodě I. výroku jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Nákladový výrok v bodě II. výroku usnesení změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši v přechozím bodě uvedené.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když žalovaný byl v odvolacím řízení v podstatě neúspěšný a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s tímto odvolacím řízením nevznikly.