o zaplacení 175 603 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 47 Cm 73/2022 - 20

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 175 603 Kč se 6 % úrokem ročně ode dne 22. 7. 2020 do zaplacení, odměnu ve výši 585 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 39 417,70 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že směnečným platebním rozkazem ze dne 17. 8. 2022, č. j. 47 Cm 73/2022-9 bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému splnění jeho povinnosti ze směnky vlastní vystavené žalovaným dne 21. 7. 2015 na řad [Anonymizováno], narozeného [Anonymizováno], která byla splatná dne 21. 7. 2022 v [Anonymizováno] a na žalobkyni indosována. Protože se směnečný platební rozkaz nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, byl usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 47 Cm 73/2022-13 zrušen a současně byli účastníci řízení vyzváni, aby soudu ve stanovené lhůtě sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání pouze na základě směnky. Žádný z účastníků, kterým byla tato výzva doručena, nevyjádřil nesouhlas; proto byl dne 23. 11. 2022 vyhlášen odvoláním napadený rozsudek.

2. Z prvopisu směnky soud zjistil, že se jedná o platnou vlastní směnku dle ustanovení čl. I § 75 zákona č. 199/1951 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „ZSŠ“), za níž se žalovaný zavázal zaplatit [Anonymizováno], narozenému [Anonymizováno], dne 21. 7. 2022 v platebním místě [adresa], směnečný peníz ve výši 175 603 Kč. Směnka byla emitována za použití směnečného formuláře a rubopisem byla převedena na žalobkyni. S poukazem na ustanovení čl. I § 77 odst. 1, § 38 odst. 1, § 40 odst. 3, § 78 odst. 1, § 28 odst. 2 a § 48 odst. 1 bod 1, 2 a 4 ZSŠ soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila nárok z platné směnky vlastní vystavené žalovaným, na kterou nebylo ničeho plněno, proto bylo žalobě o zaplacení směnečné sumy ve výši 175 603 Kč s příslušenstvím a odměnou v celém rozsahu vyhověno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně.

3. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, v němž uvedl, že se nemohl účastnit řízení, protože o něm nebyl informován. Směnka, která je předmětem řízení, není platná. Veškeré své dluhy vůči [Anonymizováno] si žalovaný odpracoval a on před ním směnku roztrhal. Pokud tedy směnku prodal žalobkyni, dopustil se podvodu. Dále žalovaný uvedl, že pro [Anonymizováno] pracoval jako jednatel jeho společnosti [právnická osoba], za odměnu ve výši 13 000 Kč měsíčně. Touto částkou měly být postupně umořovány veškeré jejich společné závazky.

4. V podání ze dne 15. 3. 2023 žalovaný dále uvedl, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro postup soudu podle ustanovení § 115a o. s. ř., konkrétně skutečnost, že soud musí znát listinné důkazy a tedy i stanoviska obou účastníků sporu, tedy nejen žalobce, ale i žalovaného. V daném případě mohl soud provést skutková zjištění pouze z listinných důkazů, předložených žalobkyní. Tyto důkazy nemohly prokazovat potřebná skutková zjištění, neboť soud neměl absolutně žádné povědomí o stanovisku žalovaného k věci. V této souvislosti citoval odvolatel odbornou literaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 a další tam odkazovaná rozhodnutí a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19. Namítl rovněž, že aplikací ustanovení § 115a o. s. ř. za pomoci fikce souhlasu dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. soud prvního stupně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, zejména pak do práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Žalovanému byla poskytnuta lhůta pouhých 7 dní k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Nebyla mu doručena žaloba. Výzva soudu mu byla doručena fikcí, tedy údajným vhozením do poštovní schránky, kde ji však nenalezl. V den doručování výzvy, tedy dne 18. 10. 2022 mimo to odlétal s celou rodinou na zahraniční dovolenou. První písemnost, která byla žalovanému v tomto řízení řádně doručena, byl napadený rozsudek, proti němuž podal včasné odvolání. Řízení před soudem prvního stupně je tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále žalovaný namítl, že až po seznámení se s obsahem spisu zjistil, že podpis na směnce není jeho a došlo tak ke zjevnému zfalšování jeho podpisu. Směnka jako taková vůbec neexistuje, pročež není ani nutné věnovat se prokazování její úhrady. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že žalovaný byl soudem prvního stupně vyzván, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání pouze na základě směnky. Tato výzva mu byla řádně doručena a žalovaný ve lhůtě neprojevil nesouhlas. Byly tak splněny podmínky pro rozhodnutí věci na základě předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Nepřebírá-li si žalovaný poštu na své doručovací adrese, nemůže se této skutečnosti dovolávat a toto jednání nemůže být přičítáno k tíži žalobkyně. Dále žalobkyně namítla, že žalovaný nijak neprokázal, že došlo k úhradě směnky původnímu věřiteli. Po údajném zaplacení směnečné pohledávky si směnku nevyžádal ani nepožadoval, aby byla opatřena doložkou o jejím zaplacení. Žalobkyně považuje za nesporné, že směnka ani nebyla zničena, ani na ní není vyznačeno placení a tedy nebyla uhrazena. Zmínila rovněž povahu směnečných závazků a dále uvedla, že i pokud by směnečná pohledávka skutečně byla původnímu majiteli uhrazena, nebyla by tato obrana ve smyslu čl. I § 17 ZSŠ vůči žalobkyni přípustná, neboť nešlo o nabytí směnky vědomým jednáním ke škodě žalovaného.

6. Při jednání před odvolacím soudem žalobkyně dále uvedla, že podle závěrů odborné literatury i judikatury lze k výzvě soudu podle ustanovení § 115a o. s. ř. připojit doložku proti nečinnosti ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. Výzva ke sdělení stanoviska ohledně postupu soudu byla žalovanému řádně doručena na jeho zákonnou doručovací adresu. Pokud jde o délku lhůty k vyjádření, určené soudem, odkázala na judikaturu Ústavního soudu. Namítá-li, že se nemohl s výzvou soudu seznámit z důvodu svého odjezdu na dovolenou, pak bylo na něm, aby si vhodným způsobem zajistil např. vybírání své poštovní schránky. Jeho případná nečinnost v tomto směru nemůže jít k tíži žalobkyně, která v řízení zcela splnila svou povinnost tvrzení i důkazní povinnost. Další tvrzení, která byla žalovaným uplatněna v odvolacím řízení, pak představují nepřípustné novoty, k nimž již nelze se zřetelem k zásadě neúplné apelace v odvolacím řízení přihlížet.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

8. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud spornou směnku jako platnou vlastní směnku, obsahující náležitosti vymezené ustanovením čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti uhrazena, vznikl žalobkyni, která se stala majitelem směnky na základě nepřetržité řady rubopisů, podle ustanovení čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § § 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ proti žalovanému jako výstavci směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 175 603 Kč se 6 % úrokem ode dne 22. 7. 2020 do zaplacení a odměnou ve výši 585 Kč.

9. Obranu žalovaného, zakládající se na tvrzení, že se nemohl účastnit řízení, protože o něm nebyl informován, neshledal odvolací soud důvodnou. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žaloba byla spolu se směnečným platebním rozkazem a kopií směnky poprvé doručována žalovanému již dne 16. 9. 2022, a to na adresu [adresa], která je podle ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. adresou místa pobytu žalovaného. Protože při doručování nebyl zastižen, byla zásilka dne 16. 9. 2022 uložena u pošty a žalovanému byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí, na kterou nijak nereagoval. Po uplynutí úložní doby byla zásilka se shora uvedenými písemnostmi vrácena soudu. Usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 47 Cm 73/2022-14 soud účastníky řízení vyzval, aby se ve lhůtě do 7 dnů ode dne doručení výzvy vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání jen na základě směnky. Poučil je zároveň o tom, že v případě, že se v uvedené lhůtě nevyjádří, bude mít za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Také tato výzva byla žalovanému doručována do vlastních rukou (spolu se žalobou, kopií směnky, usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 47 Cm 73/2022-13, jímž byl směnečný platební rozkaz zrušen a poučením o procesních právech a povinnostech účastníků) na shora uvedenou adresu. Protože při doručování nebyl žalovaný zastižen, byla zásilka dne 18. 10. 2022 uložena u pošty a žalovanému byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Písemnosti tak byly žalovanému doručeny postupem podle ust. § 49 odst. 4 o. s. ř., tedy uplynutím posledního dne desetidenní lhůty v tomto ustanovení uvedené. Doručenka připojená k listu č. 13 spisu obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 50g odst. 1 a 2 o. s. ř. a je tedy veřejnou listinou (§ 50f odst. 3 o. s. ř.). Údaje tam vyznačené (včetně údaje o vložení zásilky do poštovní schránky, který však není pro posouzení účinků doručení relevantní) je tedy třeba považovat za pravdivé. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě k žalobě ani ke shora uvedené výzvě nijak nevyjádřil, v důsledku čehož soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř. důvodně vycházel z předpokladu, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

10. K argumentaci odvolatele, že nebyla splněna druhá z podmínek vyžadovaných ustanovením § 115a o. s. ř. pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání, a to skutečnost, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, odvolací soud konstatuje, že judikatura je ustálena na závěru, podle něhož k projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005).

11. V posuzované věci byl uplatněn nárok na zaplacení směnečné pohledávky, přičemž žalobkyně řádně splnila svou povinnost tvrzení (v žalobě vylíčila skutečnosti, na jejichž základě se domáhá zaplacení žalované částky) a předložila prvopis předmětné směnky spolu s předžalobní výzvou k jejímu zaplacení. V dané souvislosti odvolací soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, k jehož závěrům se posléze přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009, jakož i v rozhodnutí ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Soud proto může poté, co zjistil, že směnka je platná a žalobce je jejím majitelem, zkoumat existenci závazků z ní plynoucích pouze k námitce žalovaného, nikoli z moci úřední. Názoru odvolatele, že žalobkyní předložené listiny nemohly být (při jeho procesní pasivitě v řízení před soudem prvního stupně) dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé, proto nelze přisvědčit. To ostatně vyplývá již z ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., podle něhož předložení prvopisu směnky, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat, a případně též dalších listin nutných k uplatnění práva, naplňuje předpoklady pro vydání meritorního rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu), a to bez toho, aby soud nejprve zjišťoval procesní stanovisko žalovaného.

12. V řízení před soudem prvního stupně nebyly zjištěny ani další procesní vady, vytýkané odvolatelem. Pokud jde o délku lhůty, která se týkala vyjádření, zda žalovaný souhlasí s upuštěním od ústního jednání, je nutno vycházet z toho, že nejde o nijak komplikovaný procesní úkon; takové vyjádření je možno napsat jednou větou. Lhůtu 7 dnů tak nelze považovat za nepřiměřeně krátkou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10). K námitce žalovaného, že mu uvedená výzva soudu nebyla doručena, neboť v době doručování (tj. dne 18. 10. 2022) odlétal na zahraniční dovolenou, je nutno uvést, že ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. upravuje institut tzv. náhradního doručení u listin, u nichž to není vyloučeno zákonem (tj. rovněž u žaloby a výzvy dle ustanovení § 115a o. s. ř.). Nevyzvedne-li si adresát nebo oprávněný příjemce uloženou písemnost do 10 dnů ode dne, v němž byla připravena k vyzvednutí, nastává posledním dnem lhůty (úložní doby) náhradní doručení písemnosti. K náhradnímu doručení tedy dojde marným uplynutím posledního dne úložní doby; jinými slovy, platí, že účastník řízení, který si zásilku do dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 42/2004). Tato právní skutečnost (okamžik doručení) vyplývá přímo z textu zákona (§ 49 odst. 4 věta první o. s. ř.) a nezmění na ní nic ani následné vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ani pozdější vyvěšení sdělení o tom, že zásilka byla vrácena soudu, na jeho úřední desce. Těmito postupy se sleduje pouze to, aby se adresát mohl alespoň dodatečně seznámit s obsahem doručené listiny (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 329 - 330). Opačný závěr by zcela popíral smysl institutu náhradního doručení, neboť by docházelo k nejistotě, zda a kdy k doručení písemnosti vůbec došlo. Smyslem institutu náhradního doručení je stanovit okamžik, kdy došlo k doručení listiny bez ohledu na to, zda se její adresát seznámil s jejím obsahem či nikoliv. Tedy ani shora uvedená výhrada nemohla obstát.

13. Jak je výše uvedeno, žalovaný se v odvolacím řízení bránil také tím, že směnka, která je předmětem tohoto řízení, není platná, dále, že si své dluhy vůči původnímu majiteli směnky „odpracoval“ tím, že působil ve funkci jednatele společnosti [právnická osoba] za odměnu ve výši 13 000 Kč měsíčně, přičemž touto částkou měly být postupně umořovány „veškeré společné závazky.“ Dodatečně také uvedl, že po seznámení se s obsahem spisu zjistil, že podpis na sporné směnce není jeho, směnka tudíž „vůbec neexistuje, pročež není ani nutné věnovat se prokazování její úhrady.“ K těmto novým skutkovým tvrzením nemohl odvolací soud se zřetelem na režim neúplné apelace přihlížet, neboť nejde o žádný z případů, kdy to platná právní úprava obsažená v ustanoveních § 205 odst. 2 o. s. ř. dovoluje. Bylo na žalovaném, aby skutečnosti, na nichž hodlá postavit svou obranu vůči žalobou uplatněnému nároku, uvedl před soudem prvního stupně a nabídl o nich důkazy. To však neučinil. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo se souhlasem účastníků rozhodnuto bez jednání, nemohlo se jim dostat ani poučení dle ustanovení § 119 a odst. 1 o. s. ř., jež je ve smyslu citovaného ustanovení poskytováno pouze účastníkům, kteří jsou jednání přítomni. Absence tohoto poučení však v případě postupu dle ustanovení § 115a o. s. ř. nebrání aplikaci zásady neúplné apelace, která je založena na tom, že skutečnosti a důkazy neuvedené před soudem prvního stupně mohou být před odvolacím soudem účinně uplatněny jen výjimečně za podmínek specifikovaných v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.

14. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, byla přiznána náhrada nákladů tohoto řízení v celkové výši 20 352 Kč, která sestává z odměny za dva úkony právní služby po 8 180 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání) podle § 7, § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, ze dvou paušálních náhrad po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a z náhrady DPH ve výši 3 392 Kč.