o zaplacení směnečného peníze ve výši 1 439 096 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2020, č. j. 44 Cm 94/2019-76,

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně ponechal vůči žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. 11. 2013, č. j. 44 Cm 230/2013-20 (bod I. výroku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 39 546 Kč (bod II. výroku).

2. K návrhu žalobce bylo ve věci rozhodnuto vůči žalovanému a společnosti [právnická osoba] směnečným platebním rozkazem, proti němuž žalovaný namítl, že směnka je neplatná z důvodu alternativního uvedení místa vystavení a místa placení „[adresa] - [adresa]“. Obec [adresa] je samostatnou obcí. Neplatnou shledal i domicilační doložku, neboť domicil je vyhrazen pro určení placení směnečné sumy třetí osobě. Směnka byla vystavena jako splatná na viděnou, nikoliv jako blankosměnka, přičemž mezi účastníky neexistovala jakákoliv vyplňovací dohoda ohledně data splatnosti. Žalovaný očekával, že směnka bude předložena k placení. K tomu došlo až po podání žaloby. Neexistuje ani kauza spočívající v nedluhu, když směnka neměla ke svému vystavení žádný důvod. Směnka byla žalobcem dne 1. 2. 2013 předložena bez uvedení důvodu, přičemž k tomuto dni měla společnost [právnická osoba] vůči žalobci dluh ve výši 20 583 Kč. Pokud by žalobce tvrdil, že jde o směnku zajišťovací, pak namítl, že společnosti [právnická osoba] nebylo poskytnuto plnění, které po vystavení směnky očekávala, a to dodávku zboží v hodnotě nejméně 1 500 000 Kč, čímž zároveň odůvodnil námitku neposkytnuté hodnoty. Směnečný platební rozkaz neměl být vydán, neboť originál směnky byl předložen až dne 18. 11. 2013.

3. Řízení ve vztahu mezi žalobcem a společností [právnická osoba] bylo přerušeno z důvodu zjištění úpadku jmenované a prohlášení konkurzu na její majetek.

4. Po provedeném dokazování (prvopisem směnky, výpisem z obchodního rejstříku žalobce, výpisem z listu vlastnictví č. [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa]) nehledal soud námitku neplatnosti směnky důvodnou. Označení místa vystavení a místa placení je dostatečné a určité. Uvedení konkrétní adresy je jednoznačný a nezaměnitelný údaj, kterým lze platební místo identifikovat. Ani místo vystavení nebylo určeno alternativně, neboť se jedná o běžné místní označení, které bylo zcela v souladu s označením sídla žalobce, uvedeném v obchodním rejstříku. Jako domicil může pak být uveden i údaj týkající se remitenta, čímž je zároveň určeno platební místo. Důvodnou nebyla shledána ani další námitka týkající se vystavení směnky jako směnky splatné na viděnou. I kdyby bylo zjištěno, že směnka byla splatná na viděnou, nastala by její splatnost dne 1. 2. 2013, což by bylo zcela bez vlivu na žalobou požadované úroky z prodlení i na případné promlčení. K zachování směnečných práv nebylo nutno předkládat ani vistasměnku. Její nepředložení by ani v takovém případě nezpůsobilo zánik práva vůči výstavci a vůči ručiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010). Námitka nedluhu - neexistence kauzy není odůvodněná. Námitka nedluhu by mohla být relevantní ve spojení s kauzální námitkou (např. ve spojení s námitkou zaplacení, nesvobody vůle, neposkytnutí protiplnění apod.). Žádná kauzální námitka však vznesena nebyla. Za takovou nelze považovat ani námitku, že výstavce směnky neobdržel protiplnění, které očekával v podobě dodání zboží za více než 1 500 000 Kč. Námitka byla vznesena pro případ, že by žalobce tvrdil, že se jednalo o směnku zajišťovací. To žalobce netvrdí. Žalovaný nespecifikoval, na základě čeho protiplnění očekával. Skutková tvrzení k této námitce nelze hodnotit jako jednoznačná a nezaměnitelná, což ji činí neprojednatelnou (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 5 Cmo 353/2003). K námitce nepředložení originálu směnky před vydáním směnečného platebního rozkazu soud uvedl, že originál směnky byl předložen dne 18. 11. 2013 a rozhodným stavem je stav v době vyhlášení rozhodnutí v námitkovém řízení.

5. Při právním posouzení vycházel soud z čl. I § 75, čl. I § 30, čl. I § 32 odst. 1 a čl. I § 48 a čl. I § 78 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, dále jen ZSŠ. Další důkazy navržené žalovaným soud neprovedl s ohledem na závěr o neodůvodněnosti námitek, k jejichž prokázání byly navrženy.

6. Z uvedených důvodů byl vůči žalovanému ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti a o náhradě nákladů námitkového řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje. Zopakoval obsah námitky týkající se alternativně stanoveného místa vystavení a místa placení a důvody, pro které ji soud prvního stupně shledal nedůvodnou. S takovým posouzením nesouhlasí, neboť obec [adresa] je odlišnou od statutárního města [adresa]. Jedná se o dvě samostatné obce a jejich alternativní uvedení činí směnku neplatnou. Uvedení místa vystavení a místa placení směnky dvěma různými obcemi jednoznačně naplňuje předpoklad pro neurčitost takového údaje, neboť taková dvě místa se vylučují.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že mezi údajem [adresa] a [adresa] je spojovník, který se užívá, chceme-li vyjádřit, že spojené výrazy tvoří významový celek, nikoliv pro rozdělení dvou alternativ. Místo placení přesně odpovídalo tehdejší adrese sídla žalobce zapsané v obchodním rejstříku. Nemohly tak vzniknout jakékoliv pochybnosti, kde měla být směnka zaplacena. Odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 40/96, v němž se odvolací soud vyjádřil k možnosti postupného upřesňování platebního místa i prostřednictvím více geografických údajů. Uvedené lze vztáhnout i na údaj místa vystavení.

9. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 12 Cmo 124/2020-109 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se směnečný platební rozkaz vůči žalovanému zrušuje. K dovolání žalobce byl citovaný rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 29 Cdo 2557/2021-154 a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení s tím, že právní posouzení směnky jako neplatné pro neurčitě vymezené místo jejího vystavení a placení není správné.

10. Odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

11. Žalovaný doplnil, že v insolvenčním řízení vedeném ve věci dlužníka (výstavce směnky) namísto žalobce vstoupil co do výše přihlášené pohledávky 572 502,27 Kč do insolvenčního řízení nabyvatel pohledávky [Anonymizováno] a navrhl doplnit dokazování usnesením, kterým bylo o uvedeném rozhodnuto, a návrhem žalobce na vstup nabyvatele pohledávky na místo věřitele.

12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zjištěného na základě jím zopakovaného dokazování.

13. Ze směnky vystavené společností [právnická osoba] dne 1. února 2012 odvolací soud zjistil, že jmenovaná společnost se zavázala zaplatit žalobci dne 30. června 2013 částku 1 500 000 Kč. Směnka byla vystavena v místě [adresa] - [adresa] a byla splatná u [právnická osoba]., IČO: [IČO žalobce], [adresa] - [adresa].

14. Předmětnou směnku vyhodnotil odvolací soud s ohledem na závazný názor dovolacího soudu jako směnku platnou, mající veškeré náležitosti vyžadované čl. I § 75 z. s. š., neboť, jak uzavřel dovolací soud, smyslem domicilační doložky nebylo s tomto konkrétním případě určit dvě platební místa, která by si vzájemně konkurovala, ale vymezit pouze jediné místo, kde by měla být směnka prezentována.

15. Žalovaný dále namítal, že směnka byla splatná na viděnou, když na ní nebyla při vystavení uvedena splatnost (čl. I § 34 z. s. š.). Nešlo přitom o blankosměnku, neboť nebyl dohodnut způsob, jakým má být údaj splatnosti doplněn. Žalobce směnku nepředložil k placení, neoprávněně změnil její text, což mělo zásadní význam pro běh lhůt, a směnka je z tohoto důvodu neplatná. Předně je třeba vysvětlit, že ani neoprávněná změna textu směnky (čl. I § 69 z. s. š.), ani nepředložení směnky k placení nemá na platnost směnky žádný vliv. Bylo-li by uvedené prokázáno, dalo by to žalovanému pouze prostor pro uplatnění námitek proti zaplacení směnky. I kdyby bylo prokázáno, že směnka byla vystavena bez uvedení splatnosti a šlo tedy o směnku splatnou na viděnou (vista směnku), stále platí, že žalovaný jako směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky a zmeškáním lhůty stanovené k předložení vista směnky žalovanému majitel směnky (žalobce) svá práva ze směnky vůči němu neztrácí (čl. I § 53 odst. 1 z. s. š.). Rovněž platí, že směnka vlastní se směnečnému rukojmí k placení nepředkládá; předkládá se výhradně výstavci. Nebyla-li určena výstavcem lhůta k předložení směnky k placení, stanoví zákon směnečný a šekový podpůrnou lhůtu jednoho roku (od vystavení směnky), v níž k jejímu předložení výstavci může dojít. Uplynutím této lhůty je dlužníku jasné datum splatnosti i datum, kdy mu vznikla povinnost směnku zaplatit. Promítnuto do poměrů posuzované věci, uvedené znamená, že směnka se stala splatnou dnem 1. 3. 2013 (tedy před podáním žaloby), kdy výstavci i směnečnému rukojmí vznikla povinnost směnku zaplatit. Není tedy zřejmé, co měl žalovaný na mysli, když uvedl, že mu žalobce neumožnil směnečný závazek zaplatit před podáním žaloby. Naopak byl to žalovaný, který měl přistoupit neprodleně k zaplacení směnky, neučinil-li tak výstavce. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 25. 10. 2013, nemohlo dojít ani k uplynutí promlčecí lhůty, která platí i pro toho, kdo se za výstavce zaručil (čl. I § 70 z. s. š.). 6 % úrok náleží žalobci ve smyslu čl. I § 48 z. s. š. ode dne splatnosti směnky. Datum, od něhož úrok požadoval (od 1. 7. 2013), splatnost směnky nepředchází a není tak pochyb o tom, že mu nárok od uvedeného data náleží. Skutečnost, že žalobce originál směnky nepřipojil k žalobě, ale zaslal ji soudu prvního stupně až dodatečně, je na povinnost směnku zaplatit zcela bez vlivu. Podstatným je, že v okamžiku, kdy soud prvního stupně rozhodl o žalobě směnečným platebním rozkazem, prvopis směnky k dispozici měl (§ 175 odst. 1 o. s. ř.).

16. Námitka absence kauzy, kterou žalovaný uplatnil, se z logiky věci nemůže zakládat na jiném tvrzení, než že žádný důvod k vystavení směnky neexistoval. Tvrdil-li žalovaný současně, že žalobce a výstavce směnky spolu uzavírali v rámci podnikatelských činností obchody a že ke dni vystavení směnky výstavce směnky vůči žalobci určitý závazek měl, sám si námitku nedostatku kauzy vyvrátil.

17. Námitky, že výstavce ke dni vystavení směnky žalobci z blíže neurčené obchodní činnosti dlužil jen 20 583 Kč a že výstavci směnky nebylo poskytnuto plnění, které po vystavení směnky očekával, spočívající v dodávce zboží v hodnotě 1 500 000 Kč, považuje odvolací soud za námitky neodůvodněné. Již v rozsudku ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 29 Odo 1102/2005 Nejvyšší soud prezentoval názor, že „Základem kauzální námitky je existující směnečná dohoda, tj. dohoda předcházející vystavení směnky, z níž je mezi účastníky směnečného vztahu dohodnuto, za jakým účelem má být směnka vystavena a za jakých podmínek může být použita a proplacena. Obsah takové směnečné dohody musí být v námitkách vylíčen a uveden důvod, proč se podmínky uvedené ve směnečné dohodě nenaplnily, nebo proč odpadly (např. zboží, jehož zaplacení bylo směnkou zajištěno, nebylo vydáno, nebo bylo jako vadné věřiteli vráceno, směnkou zajištěný peněžitý dluh byl zcela nebo zčásti zapraven, směnkou zajištěná půjčka nebyla vůbec poskytnuta apod.). Je zřejmé, že uvedenému požadavku kladenému na obsah kauzálních námitek žalovaný nedostál, když nic ohledně směnečné dohody nevylíčil (co bylo podstatou obchodní činnosti, jaká práva a povinnosti vyplývala pro výstavce směnky a žalobce, co je důvodem splatného a nezaplaceného závazku, z čeho žalobci vyplývala povinnost poskytnout výstavci směnky plnění v hodnotě 1 500 000 Kč a další). Absence odůvodnění těchto námitek neumožnila jejich projednání v námitkovém řízení. Pokud žalovaný uplatnění námitky neposkytnutí hodnoty podmínil tvrzením ze strany žalobce o zajišťovacím charakteru směnky, je třeba uvést, že žalobce svou povinnost tvrzení splnil tím, že v žalobě popsal obsah směnečné listiny, z níž uplatnil nárok na zaplacení, a povinnost důkazní tím, že předložil prvopis směnečné listiny. Uvádět cokoliv o důvodu vystavení směnky nebylo povinností žalobce.

18. Správnost vydaného směnečného platebního rozkazu se posuzuje podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Jakékoliv skutečnosti nastalé po tomto okamžiku, byť by se ukázaly relevantní, být důvodem pro jeho zrušení nemohou. Proto odvolací soud neshledal důvod doplnit dokazování žalovaným předloženými listinami, když k podání návrhu na vstup nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení namísto žalobce a k rozhodnutí o tomto návrhu došlo až po vydání směnečného platebního rozkazu.

19. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji v řízení úspěšnému žalobci. Náklady řízení v celkové výši 90 677,14 Kč představují zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč, odměnu za čtyři úkony právní služby v celkové výši 56 400 Kč (4 úkony x 14 100 Kč/úkon s tím, že úkonem byl sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí, účast na jednání před odvolacím soudem ve dnech 29. 7. 2020 a 10. 5. 2023 a sepis dovolání proti rozsudku) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za čtyři úkony právní služby v celkové výši 1 200 Kč (4 úkony x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradu za promeškaný čas strávený na dvou zpátečních cestách na jednání před odvolacím soudem v celkové výši 3 200 (16 půlhodin jedna zpáteční cesta x 2 zpáteční cesty x 100 Kč/půlhodina) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 citované vyhlášky a náhradu cestovních výdajů za dvě cesty [adresa] a zpět (746 km jedna zpáteční cesta) v celkové výši 10 834 Kč (z toho 4 804 Kč náhrada za cestu v roce 2020 a 6 030 Kč za cestu v roce 2023), vykonané automobilem s průměrnou spotřebou 7 l/100 km a cenou benzínu Natural 95 - 32 Kč v roce 2020 a 41,20 Kč v roce 2023 (náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb., č. 358/2019 Sb. a č. 467/2022 Sb.). Náklady řízení tvoří nakonec i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 15 043,14 Kč.