o zaplacení směnečného peníze ve výši 70 590 Kč s postižními právy, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 10. 2021, č. j. 55 Cm 36/2020-130,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. 3. 2020, č. j. 55 Cm 36/2020-12 a v době II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 54 088 Kč.

2. Uvedl, že soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem, proti němuž podal žalovaný včasné námitky, v nich uvedl, že vznáší námitku proti článku 4 odst. 4.4. smlouvy o zápůjčce č. 9200069462, obsahující změnu promlčecí lhůty na dobu pěti let. Podle § 630 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) je-li takové ujednání v neprospěch slabší strany, nepřihlíží se k němu. Žalovaný takovou slabší stranou je, a platí základní promlčecí doba tří let, tj. do 3. 2. 2019, když smlouva byla zesplatněna dne 3. 2. 2016. Blankosměnka byla podepsána podvodnou manipulací při podpisu smlouvy a je neplatná. Ve smlouvě je uveden lichvářský úrok 82,92 % u splátek, lichvářská smluvní pokuta ve výši 27 438 Kč, tj. 50 % z celkové půjčky a další smluvní pokuta ve výši 1 325 Kč, tj. 8 % z dlužné částky. Nejvyšší soud se vyjádřil tak, že při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska úroků určitá hranice, oddělující podnikání a lichvu. Smluvní pokuty by měly být maximálně 0,1 % denně. Celkem měl zaplatit za úvěr 54 876 Kč, tj. 12 splátek po 4 573 Kč, 24 876 Kč lichvářský úrok. Zaplatil tři splátky ve výši 13 048,81 Kč a dluží tak 41 827,19 Kč. Dne 3. 2. 2016 mu byl úvěr ve výši 72 193 Kč zesplatněn. Částka je složena z dlužné jistiny a dvou smluvních pokut. Z důvodu promlčení navrhl zamítnout i náhradu nákladů řízení. Namítl pozici slabší strany a odkázal na § 433 o. z. Žalobce zneužil hospodářského postavení k vytvoření a využití závislosti nepřiměřeného plnění v hrubém nepoměru k slabší straně a dosáhl zřejmé nerovnováhy při vyžadování nepřiměřeného úroku a smluvních pokut.

3. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o zápůjčce, usnesením Krajského soudu v Ostravě, fakturami ke smluvním pokutám, etickým kodexem žalobce, parametry jednoduché podnikatelské půjčky, výpisy z veřejné části živnostenského rejstříku, dopisem [právnická osoba], souhrnem vyplacených odměn, usnesením PČR Krajského ředitelství [Anonymizováno], ze dne 13. 9. 2020, protokoly o výslechu svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) soud uzavřel, že žalobce předložil ve smyslu čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.) platnou směnku vlastní. Námitku promlčení nároku ze smlouvy neshledal soud důvodnou, neboť směnečné nároky se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky (čl. I § 70 z. s. š.). Směnka, jejímž výstavcem byl žalovaný, byla splatná dne 21. 1. 2020 a žaloba na zaplacení směnečného nároku došla soudu před uplynutím promlčecí doby. Námitku, že smlouva nebyla podepsána osobou oprávněnou za žalobce jednat, nelze mít za prokázanou, a to ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Smlouvu za žalobce uzavřela [Anonymizováno], jak vyplynulo z její výpovědi. Za nadbytečné proto soud považoval doplnit dokazování znaleckým posudkem k prověření pravosti jejího podpisu. Nadto byl návrh na doplnění dokazování uplatněn až po soudem stanovené lhůtě. Po poučení dle shora uvedeného ustanovení nebyla prokázána ani námitka žalovaného, že smlouvu o zápůjčce neuzavřel jako podnikatel, ale jako spotřebitel. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalovaný byl označen nejen bydlištěm, ale i místem podnikání a identifikačním číslem fyzické osoby podnikající, neboť žalovaný v době podpisu smlouvy podnikal na základě živnostenského oprávnění a vykonával činnost obchodního zástupce [Anonymizováno] na základě smlouvy o obchodním zastoupení. Aktivně tedy vystupoval jako osoba podnikající s předmětem podnikání v oblasti ekonomické. Námitku nepřiměřenosti výše smluvní pokuty posoudil ve smyslu § 2051 o. z. jako návrh na moderaci smluvní pokuty. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 692/2011 nebo sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, přičemž s ohledem na v nich přijaté závěry nelze při posuzování nepřiměřenosti smluvních pokut, nestanovených denní sazbou, vycházet pouze z jejich výše, nýbrž i z okolností případu. Ze smlouvy vyplývá závazek žalovaného, kterému byl žalobcem poskytnut úvěr ve výši 54 876 Kč, splatit jej v pravidelných dvanácti měsíčních splátkách po 4 573 Kč. Sám žalovaný tvrdil, že zaplatil pouze tři splátky. Usnesením ze dne 13. 9. 2020 odložila policie věc podezření ze spáchání přečinu podvodu, kterého se měl dopustit žalovaný tím, že uzavřel se žalobcem smlouvu o zápůjčce na částku 30 000 Kč, kterou se zavázal splatit ve splátkách, přičemž splátky neplnil a dne 6. 1. 2020 podal návrh na oddlužení. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 22 věřitelů, jedním z nich byl i žalobce. Z přihlášek vyplývá, že v době, kdy uzavíral smlouvu se žalobcem, si žalovaný musel být vědom svých dalších závazků a neschopnosti je splácet. O tom, že žalovaný si musel být vědom neschopnosti předmětný úvěr splácet, svědčí jeho další závazky a to, že uhradil jen tři splátky. O další úhradu se nepokusil. S ohledem na okolnosti případu proto nebyl důvod k moderaci smluvní pokuty přistoupit. V době uzavření smlouvy vystupoval žalovaný jako podnikatel, podnikající na základě živnostenského oprávnění, když byl obchodním zástupcem [právnická osoba]. Nadto z výslechu svědků vyplynulo, že po určitou dobu vystupoval i jako zástupce žalobce. Žalovaný v době uzavření smlouvy aktivně podnikal v oblasti financí (pojištění, úvěry) a nelze na něho tudíž pohlížet jako na slabší stranu s poukazem na § 433 odst. 2 o. z. a dovozovat neplatnost smlouvy či absenci dohody o vyplnění blankosměnky. Námitky tudíž soud shledal nedůvodnými a směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji ve sporu úspěšnému žalobci.

4. Žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že z rozhodování bude vyloučena soudkyně JUDr. Miroslava Fuksová. Odkázal na ustanovení § 433, § 580 a § 588 o. z. s tím, že užití posledně uvedených nemusí být vyloučeno ani pro podnikatele, jde-li o zjevný rozpor s dobrými mravy. To nastalo, neboť smlouva a obchodní podmínky se dobrým mravům příčí, což zakládá neplatnost právních jednání, neplatnost smlouvy i směnečného platebního rozkazu. V dané věci je od očí bijící, kdo je slabší stranou. Žalobce vlastní miliardy Kč, on nemá nic. Nelze srovnávat akciovou společnost se zadluženým obchodním zástupcem. Zopakoval argumentaci týkající se smluvního ujednání, kterým došlo k prodloužení promlčecí doby s tím, že nároky ze smlouvy se promlčely ve lhůtě tří let (§ 629 o. z.). Trvá na tom, že úroky a smluvní pokuty jsou lichvářské, k čemuž se vyjádřil i Nejvyšší soud. Smluvní pokuty pak byly jednoznačně odmítnuty v insolvenčním řízení Krajským soudem v Ostravě na přezkumném jednání dne 21. 6. 2016, na němž on i insolvenční správce popřeli pohledávku žalobce na smluvní pokutu co do pravosti i výše. Aktuálně dluží jen 41 827,19 Kč, tj. devět splátek. Zopakoval, z čeho se skládá dlužná částka a jakou procentuální výši představují úroky a smluvní pokuty. Smlouvu nelze posuzovat jako smlouvu mezi podnikateli, protože podnikatelé jsou různí. Jako podnikatel by si u žalobce nikdy nepůjčil. Odkázal na ustanovení § 2051 a § 1798 o. z., upravující moderaci smluvní pokuty a adhézní smlouvy. V průběhu námitkového řízení podal trestní oznámení z podezření trestného činu lichvy ze strany žalobce, věc byla odložena. Ohradil se proti části odůvodnění rozsudku týkající se toho, že byl nařčen ze spáchání trestného činu podvodu. Ihned po uzavření smlouvy začal situaci řešit a uzavřel se žalobcem dne 4. 9. 2015 zprostředkovatelskou smlouvu. Splácení půjčky měl zabezpečeno. Pracoval zároveň pro žalobce i pro [právnická osoba] Vyzval také generálního ředitele žalobce, aby přistoupil na jeho návrh ze dne 23. 7. 2021 o úhradě 23 000 Kč (16 952 Kč dlužná jistina a 6 048 Kč kapitalizovaný úrok) a nákladů právního zastoupení 1 752 Kč. Žalobce návrh odmítl. Svých peněz se žalobce nedočká, protože žádné peníze nemá a mít nebude. Zda moderovat či nemoderovat smluvní pokuty nelze stavět na tom, že byl údajně podezírán z podvodu. Na začátku jednání také soud uvedl, že vidí šanci na moderaci smluvní pokuty, avšak v průběhu řízení otočil. Uvedené lze považovat za nadržování silnější straně sporu, což je důvodem, aby soudkyně soudu prvního stupně již dále nerozhodovala. Se žalobcem uzavře dohodu o narovnání. Jeho námitky se dále týkaly i výše náhrady nákladů řízení, které z důvodu promlčení pohledávky navrhl zamítnout. V nákladech je zahrnuta netransparentní částka 3 530,20 Kč, o níž neví, co představuje. Výše nákladů námitkového řízení je rovněž netransparentní. Protože bez smluvních pokut bude pohledávka do 50 000 Kč, je odměnu třeba vypočítat podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobci by mělo být na náhradě nákladů řízení přiznáno jen 1 936 Kč a na náhradě nákladů námitkového řízení jen 8 712 Kč. Rozsudek obsahu věcné chyby, které jej zneplatňují. Nesprávně je uvedeno bydliště žalovaného, chybná je výše nákladů řízení. Kdyby chtěl změnit znění smlouvy, zápůjčku by mu nedali. Nešlo o podnikatelskou půjčku, ale o půjčku o holé přežití v podivném státě. Ví, že žádná smlouva se změnit nedala. Většina klientů měla žalobce jako poslední štaci, když jim jinde nechtěli půjčit.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), a neshledal předpoklady pro jeho změnu, ani potvrzení.

6. Shodně se soudem prvního stupně lze uzavřít, že žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 ZSŠ vznikl vůči žalovanému jako výstavci směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 ZSŠ).

7. Směnečný platební rozkaz je rozhodnutím ve věci samé, které se podáním námitek neruší, pouze se odkládá jeho právní moc a vykonatelnost (na rozdíl od podání odporu proti platebnímu rozkazu). Důsledkem toho je, že v námitkovém řízení může soud rozhodnout pouze o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti nebo jeho zrušení. Účelem námitkového řízení je posoudit, zda byl či nebyl směnečný platební rozkaz vydán po právu. To vyžaduje, aby žalovaný v zákonem stanovené lhůtě vylíčil skutek, na němž svou obranu staví, a to zcela konkrétně a nezaměnitelně s jiným skutkem (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 5 Cmo 353/2003). Jak plyne z obsahu spisu, o koncentrační zásadě formulované v ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný ve směnečném platebním rozkazu, který mu byl doručen dne 15. 4. 2020, poučen. Námitka „proti blankosměnce, která byla úvěrující společností [právnická osoba]. podepsána podvodnou manipulací při podpisu smlouvy“ požadavku zákona nevyhovuje, když zcela absentuje vylíčení toho, kdo se měl manipulace dopustit vůči komu (žalobce jako majitel směnky blankosměnku „nepodepisoval“) a v čem konkrétně měla tato manipulace spočívat. Uvedenou námitku proto nelze považovat za odůvodněnou a tudíž soud prvního stupně nepochybil, neprojednal-li ji.

8. Zákon umožňuje jednat jen o včas podaných námitkách, a proto nelze po uplynutí patnáctidenní lhůty k podání námitek uplatňovat obranu, která již nebyla uvedena v námitkách. To nebrání, aby žalovaný uváděl nové skutečnosti a navrhoval důkazy k obraně, kterou již v námitkách uplatnil. Za včasné námitky lze považovat pouze podání ze dne 27. 4. 2019 (lhůta k podání námitka začala plynout dne 16. 4. 2020 a uplynula dne 30. 4. 2020). Obrana, uplatněná žalovaným až v podání ze dne 20. 7. 2020, spočívající v tom, že smlouvu o zápůjčce nebyla jménem žalobce uzavřena [Anonymizováno], která je na ní uvedena, ale [Anonymizováno], je obranou zcela novou, v námitkách neuplatněnou, a jejímu projednání tak bránila koncentrační zásada upravená v § 175 odst. 4 o. s. ř. Provedl-li soud prvního stupně k prokázání uvedené obrany žalovaného poměrně rozsáhlé dokazování, považuje to odvolací soud za zbytečné. S ohledem na přijatý závěr logicky nebyl důvod doplnit dokazování žalovaným navrženým důkazem znaleckým posudkem k posouzení pravosti podpisu Jany Čamkové na smlouvě o zápůjčce.

9. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětná směnka zajišťovala závazky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce č. 9200069462, aniž by tuto smlouvu jakkoliv právně hodnotil (rozhodující přitom nebude označení smlouvy, ale její obsah a jeho výklad). Pro závěr, jaká další konkrétní ustanovení občanského zákoníku (nad rámec ustanovení týkajících se konkrétního smluvního typu) či jiného zákona na předmětnou smlouvu dopadají, je pak podstatné, zda žalovaný vystupoval při uzavírání smlouvy jako spotřebitel či podnikatel, přičemž skutečnost, že žalovaný podniká na základě živnostenského oprávnění, není sama o sobě pro přijetí závěru, že vystupoval jako podnikatel, dostatečná. I osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění může být v konkrétním smluvním vztahu v postavení spotřebitele, a to v případě, že jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti. Protože se žalovaný právě uvedeným bránil, když tvrdil, že peníze potřeboval na „živobytí“, měl být soudem prvního stupně poučen o povinnosti prokázat právě toto tvrzení (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Poučení žalovanému poskytnuté soudem prvního stupně při jednání dne 21. 7. 2021 o povinnosti prokázat, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, nelze považovat s ohledem na shora uvedené za dostatečné. Pokud jde o samotný obsah smlouvy, nelze se soudem prvního stupně souhlasit, že „si žalovaný jako vydlužitel půjčil částku 54 876 Kč“, když z oddílu I. písm. A) smlouvy jednoznačně vyplývá, že výše sjednané zápůjčky je 30 000 Kč. Rozdíl mezi částkami je sjednaným úrokem, proti jehož výši, která v procentuálním vyjádření představuje 82,92 %, žalovaný brojí.

10. Žalovaný se v námitkách dále dovolal ochrany slabší strany podle § 433 o. z., rozporu ujednání o úrocích a smluvní pokutě s dobrými mravy podle § 580 o. z., stejně jako neplatnosti takových ujednání podle § 588 o. z. Uvedená obrana by žalovanému příslušela bez ohledu na případný závěr, že žalovaný smlouvu uzavřel v postavení podnikatele. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 mimo jiné uvedl, že „Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že primární je posouzení, zda je namístě aplikovat ustanovení týkající se ochrany slabší strany, nikoliv korektiv dobrých mravů, který je výjimečný, odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu.

11. Ustanovení § 433 o. z. konkretizuje zásadu poctivosti (§ 6 o. z.), dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.). Citované ustanovení zakazuje zneužití převahy k vytváření nebo využití závislosti slabší strany. Může jít buď o převahu ve znalostech a zkušenostech, nebo převahu hospodářskou, která v právních vztazích založí zřejmou a neodůvodněnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran. Je tedy zakázáno zakládat právní vztahy nápadně nevýhodné pro slabší stranu a naproti tomu nápadně výhodné pro podnikatele. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl slabší stranou a ochrana mu podle citovaného ustanovení nenáleží proto, že ve vztahu vystupoval jako podnikatel v oblasti financí, nemůže obstát. Podstatným je, zda se slabší straně (žalovanému) podaří prokázat, že žalobce zneužil své hospodářské postavení nebo oborné znalosti a zkušenosti (nebo obojí) k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a neodůvodněné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. O povinnosti důkazní nebyl žalovaný dosud podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen. I kdyby žalovaný v tomto směru své důkazní břemeno neunesl (o tomto následku musí být poučen), je třeba vyhodnotit namítaný rozpor výše sjednaných úroků a výše smluvní pokuty s dobrými mravy, který soud prvního stupně dosud nehodnotil. Odvolací soud souhlasí s tím, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem déle trvajícího prodlení. V posuzované věci je však výše sjednané smluvní pokuty odvislá od délky prodlení se splněním smluvního závazku pouze zdánlivě. V článku 6.1. smlouvy je stanovena určitým procentem z dlužné splátky, přesáhne-li prodlení s jejím zaplacení určitou dobu a v článku 6.5. smlouvy je pro případ zesplatnění zápůjčky stanovena určitým procentem ze všech sjednaných splátek, tedy i ze splátek již uhrazených či z dlužných splátek, z nichž byla vypočtena smluvní pokuta v souladu s článkem 6.1. smlouvy. S ohledem na koncipování výpočtu smluvních pokut bude namístě i posouzení, zda smluvní pokuta v daném případě plní své funkce.

12. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž bude nezbytné, aby soud prvního stupně postupoval v intencích shora naznačených, tj. smlouvu právně vyhodnotil, přijal závěr, zda byla žalovaným uzavřena v postavení spotřebitele či podnikatele, zda byl žalovaný ve smluvním vztahu slabší stranou a náleží mu tudíž ochrana a zda lze ujednání o výši úroků či výši smluvní pokuty považovat za neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlední závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 56/2019, nakolik budou přiléhavé i v posuzované věci.

13. Pokud jde o námitku podjatosti jmenované soudkyně, uplatněnou žalovaným v odvolání, jejím posouzením se odvolací soud zabýval již v usnesení ze dne 1. 4. 2022, č. j. 12 Cmo 58/2022-170, na jehož odůvodnění pro stručnost odkazuje.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).