o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 47 Cm 80/2021-81

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a nahradit jí náklady řízení ve výši 5 000 Kč (bod II. výroku), zamítl žalobu vůči žalovaným č. 2 a č. 3 (bod III. výroku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 0 Kč (bod IV. výroku) a žalovanému č. 3 ve výši 12 240 Kč (bod V. výroku).

2. Uvedl, že žalobkyně se na žalovaných domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, které představuje bezdůvodné obohacení vzniklé tak, že žalovaný č. 1, za něhož jednali žalovaní č. 2 a č. 3, nesplatil žalobkyni v den splatnosti jistinu dluhopisů v listinné podobě na jméno žalobkyně č. [Anonymizováno] až [Anonymizováno] o nominální hodnotě každého dluhopisu 10 000 Kč, úročených 7,20 % ročně. Dluhopisy byly upsané na základě smlouvy ze dne 20. 9. 2017, splacené dne 22. 9. 2017 a převzaté ve formě hromadného dluhopisu o nominální hodnotě 100 000 Kč. Dluhopis byl splatný den 31. 7. 2019. Na hromadném dluhopisu emitovaném žalovaným č. 1 jsou uvedeni jako členové představenstva žalovaní č. 2 a č. 3, kteří byli povinni jednat s péčí řádného hospodáře a jsou odpovědní za vznik újmy, která vznikla jednáním žalovaného č. 1 vůči žalobkyni. Žalovaný č. 1 porušil povinnost při správě cizího majetku a členové statutárního orgánu ručí za splnění veškerých povinností žalovaného č. 1. Za škodu vzniklou nevyplacením dluhopisu odpovídají všichni žalovaní společně a nerozdílně.

3. Žalovaný č. 1 ve vyjádření k žalobě uvedl, že jistina dluhopisu byla žalobkyni vyplacena. Žalovaný č. 3 navrhl žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace, protože k žalobkyni nebyl v žádném hmotněprávním vztahu, z něhož by byl povinen jí cokoliv plnit. Žalovaný č. 2 se nevyjádřil, k jednání se nedostavil, a proto bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

4. Z provedeného dokazování (prvopisem listiny emitované žalovaným č. 1 dne 1. 8. 2017, smlouvou o úpisu dluhopisu ze dne 21. 9. 2017, protokolem o převzetí dluhopisů ze dne 26. 9. 2017, emisními podmínkami) uzavřel, že žalobkyně prokázala, že je vlastníkem dluhopisu, jehož jistina ve výši 100 000 Kč jí měla být vyplacena nejpozději 31. 7. 2019, k čemuž nedošlo. Proto žalobkyni náleží i úrok z prodlení (§ 1968 odst. 1, věta první a § 1970 o. z.) ve výši 10 % (§ 2 vládní nařízení č. 351/2013 Sb.), a to ode dne následujícího po dni splatnosti jistiny. Žalovaný č. 1 tvrzení o vyplacení jistiny dluhopisu žádné důkazy nenavrhl, a to ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Předpokladem ručení žalovaných č. 2 a č. 3 jako členů představenstva žalovaného č. 1 za splnění závazku žalovaného č. 1 ze smluvního vztahu k žalobkyni, založeného smlouvou o úpisu dluhopisů, by bylo jejich jednání porušující požadavky stanovené v § 51 odst. 1 ZOK, jehož důsledkem by byla škoda vzniklá žalovanému č. 1, neuhrazení škody žalovanému č. 1 žalovaným č. 2 a č. 3 a nemožnost žalobkyně domoci se splnění splacení jistiny dluhopisu na žalovaném č. 1. Žalobkyně neučinila žádná skutková tvrzení a ze samotné skutečnosti, že žalovaný č. 2 a č. 3 byli v rozhodné době členy představenstva žalovaného č. 1, který vůči žalobkyni nesplnil svůj smluvně založený peněžitý závazek, nelze dovozovat, že ručí za splnění povinnosti žalovaného č. 1 splatit žalobkyni jistinu předmětného dluhopisu i s příslušenstvím.

5. Soud postupoval podle § 159 odst. 1, 3, § 514 a § 520 odst. 1, § 2894 odst. 1 a § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), podle § 8 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech (dále jen ZoD) a podle § 51 a § 53 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen ZoK).

6. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vůči žalovanému č. 1 vyhověl a vůči žalovaným č. 2 a č. 3 žalobu zamítl pro nedostatek jejich pasivní legitimace. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému č. 1 byla úspěšná žalobkyně, a proto jí byla přiznána i náhrada nákladů řízení. Ve vztahu k žalovaným č. 2 a č. 3 byla žalobkyně neúspěšná, a proto je povinna nahradit jim jejich náklady řízení.

7. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním a navrhla jeho změnu tak, že žalovaní č. 2 a č. 3 jsou povinni společně a nerozdílně se žalovaným č. 1 zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím. V doplnění odvolání odkázala na § 159 obč. zák. a uvedla, že se opakovaně bezúspěšně pokoušela spojit se žalovaným č. 1 s požadavkem na vyplacení dlužné částky, a proto jí nezbylo než požadovat ji i po statutárním orgánu žalovaného č. 1, tj. žalovaných č. 2 a č. 3, kteří za žalovaného č. 1 jednali a jsou podepsáni na veškerých dokumentech. Jelikož se na žalovaném č. 1 splnění nedomohla, požaduje ji logicky i na žalovaných č. 2 a č. 3. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace těchto žalovaných, spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní č. 2 a č. 3 jednali napřímo se synem žalobkyně a ubezpečovali jej o uhrazení ze strany žalovaného č. 1. Měli za žalovaného č. 1 přijmout taková opatření, aby byl schopen jako dlužník své závazky vůči svým věřitelům splnit. Protože tak neučinili, měli by vyvodit osobní odpovědnost a nahradit žalobkyni vzniklou škodu. Pokud žalovaní č. 2 a č. 3 nezajistili, aby žalovaný č. 1 uhradil dlužnou částku, došlo logicky k nemožnosti žalobkyně domoci se splnění splacení listiny dluhopisu na žalovaném č. 1 a ke vzniku ručení. Odkázala na § 2021 odst. 1 obč. zák., přičemž v podmínkách § 159 odst. 3 ZoK nebude takové výzvy třeba, protože je nepochybné, že žalovaný č. 1 dluh nesplní. Nejde přitom o ručitelský závazek, který by byl omezen v čase, neboť ručitelský závazek členů statutárního orgánu nezanikne ani tím, že v mezidobí dojde k zániku funkce člena statutárního orgánu. Soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem účastníka (žalobkyně), ani výslechem svědka (syna žalobkyně), z nichž by vyplynulo, kdo po celou dobu smluvního vztahu za žalovaného č. 1 jednal. Každý člen statutárního orgánu je povinen vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Pokud by s touto péčí postupovali žalovaní č. 2 a č. 3, vyhodnotili by hrozící rizika při výkonu činnosti žalovaného č. 1 a zamezili vzniku škody či dluhu vůči jejím věřitelům. Protože zmíněnou povinnost porušili, vznikla jejich povinnost ručit za nesplacené závazky žalovaného č. 1. Žalobkyně podala trestní oznámení a v současné době probíhá prověřování. I z tohoto důvodu má žalobkyně důvodné podezření, že ze strany žalovaných docházelo k záměrnému uvádění žalobkyně v omyl a slibování výhodné investice bez následného splnění oboustranně dohodnutých podmínek. O pasivní legitimaci žalovaných č. 2 a č. 3 nelze pochybovat za situace, kdy aktivně jednali za žalovaného č. 1.

8. Žalovaný č. 3 ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek v napadeném rozsahu potvrdit. Odmítl výklad žalobkyně § 159 odst. 3 obč. zák., když základem právní úpravy je existence škody vzniklé porušením povinností při výkonu funkce, způsobené právnické osobě. Žalobkyně existenci takové škody nikdy netvrdila a do současné doby netvrdí. Žalobkyně vznik ručení dovozuje z toho, že žalovaný č. 3 jednal za žalovaného č. 1, který má žalobkyni uhradit pohledávku, což měl ze své pozice pohlídat. Pokud jde o nemožnost domoci se plnění, musí jít o objektivní důvody, pro které nedošlo k domožení se plnění věřitelem. Jejich existenci žalobkyně netvrdila, ani netvrdí. Žalobkyně netvrdí existenci první podmínky dané § 159 odst. 3 obč. zák., a to existenci splatné náhrady škody vůči žalovanému č. 1. Ručitelství žalovaného č. 3 proto nikdy nevzniklo a ten tak není ve sporu pasivně legitimován. Důkazy navržené žalobkyní v odvolacím řízení jsou nepřípustné, neboť byly uplatněny až poté, co soud prvního stupně ve věci rozhodl.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (odvolání žalobkyně se týkalo jí uplatněného nároku vůči žalovaným č. 2 a č. 3) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Jednal v nepřítomnosti řádně předvolaných žalovaných č. 2 a č. 3 (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování. Shodně s ním konstatuje, že žalobkyně uplatnila právo z listinného dluhopisu, emitovaného žalovaným č. 1 znějícího na její jméno, splatného ke dni 31. 7. 2019 s tím, že k výplatě jistiny dojde bezhotovostním převodem na účet vlastníka dluhopisu. Jmenovitá hodnota činila 100 000 Kč. Z dluhopisu byly jednoznačně zjištěny skutečnosti týkající se jmenovité hodnoty a splatnosti, stejně jako jména osoby, na kterou dluhopis zní. Za prokázanou tak lze mít aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, která má jako osoba, na jejíž jméno dluhopis zní, i právo, o něž v řízení jde.

11. Žalobkyně založila svůj nárok vůči žalovaným č. 2 a č. 3 skutkově na tom, že jako osoby jednající za žalovaného č. 1 nezajistili, aby jí byla jistina dluhopisu ke dni splatnosti emitentem dluhopisu zaplacena, čímž porušili povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a z titulu ručení jim vznikla povinnost uhradit žalobkyni vzniklou škodu.

12. Předně považuje odvolací soud za nezbytné uvést, že nárok žalobkyně na zaplacení splatné jistiny dluhopisu není škodním nárokem. Dluhopis (obligace) je cenný papír vyjadřující závazek emitenta (žalovaného č. 1) vůči věřiteli (žalobkyně), tj. jsou s ním spojena určitá práva a povinnosti - zejména právo žalobkyně na splacení dlužné částky a povinnost žalovaného č. 1 toto právo uspokojit. Skutečnost, že emitent dluhopisu uvedenou povinnost nesplnil, neznamená, že se zmíněné právo žalobkyně stalo nárokem na náhradu škody. Stále jde o nárok na splacení dlužné částky vyplývající z cenného papíru.

13. Členové statutárního orgánu (v daném případě předseda představenstva a člen představenstva) mají na základě občanského zákoníku, resp. zákona o obchodních korporacích řadu právních povinností, mimo jiných povinnost vykonávat funkci člena orgánu s péčí řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 51 a násl. ZoK). Zákonné ručení členů statutárního orgánu vznikne podle citovaných ustanovení pouze tehdy, je-li dobytnost pohledávky věřitele vůči společnosti zhoršena a jsou-li prokázány předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti porušením právních povinností při výkonu funkce člena statutárního orgánu s tím, že výše ručení je omezena výší škody, za kterou dotčený člen statutárního orgánu odpovídá, a zaniká, jakmile škodu společnosti uhradí (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022). Všechny uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. Skutková konstrukce nastíněná žalobkyní zcela pomíjí, že předpokladem vzniku zákonného ručení členů statutárního orgánu není vznik škody jí jako věřiteli pohledávky (která nadto, jak bylo shora uvedeno, nevznikla), ale výhradně vznik škody společnosti, za níž členové statutárního orgánu jednají a kterou jí způsobili právě oni porušením svých zákonných povinností. S ohledem na uvedené neměl soud prvního stupně důvod žalobkyni poučovat ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o doplnění tvrzení, neboť citované ustanovení cílí výhradně na situace, kdy rozhodné skutečnosti nejsou účastníkem vylíčeny všechny nebo jsou vylíčeny neúplně. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, když žalobkyně by musela uvést tvrzení zcela nová (nový skutkový děj), výrazně odlišná od tvrzení již uplatněných. Dávat účastníkovi návod, co má tvrdit, aby mohl uvažovat o úspěchu ve sporu, ale není cílem citovaného ustanovení; naopak by to bylo způsobilé založit nerovnováhu v procesních právech účastníků. Proto také soud prvního stupně nepochybil, neprovedl-li žalobkyní navržené listinné důkazy (emailová komunikace, trestní oznámení ze dne 19. 2. 2020, dopis od Policie ČR ze dne 24. 6. 2020 a výpis z obchodního rejstříku žalovaného č. 1). Míjela-li se totiž uplatněná tvrzení s právní úpravou, bylo bezpředmětné navržené důkazy provádět, když by jejich provedení nemohlo vést k přijetí jiného závěru než nedůvodnosti žaloby ve vztahu k žalovaným č. 2 a č. 3. Nadto důkazy jsou prováděny až poté, co dojde ke splnění povinnosti tvrzení, která je primární. Pokud jde o obranu žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy výslechem žalobkyně a výslechem svědka, z obsahu spisu nevyplývá, že by jí byly označeny do doby, než soud prvního stupně ve věci rozhodl; o této povinnosti byla dle § 119a o. s. ř. řádně poučena. I kdyby byly tyto důkazy uplatněny žalobkyní včas, bylo by jejich provedení bezpředmětné ze shodných důvodů, jak byly uvedeny shora.

14. Odvolání je ve sporném řízení vybudováno na systému neúplné apelace, což znamená, že skutečnosti a důkazy uplatňují účastníci zásadně v řízení před soudem prvního stupně. V odvolacím řízení mohou být skutečnosti a důkazy před soudem prvního stupně neuvedené uplatněny pouze výjimečně, za podmínek stanovených v § 205a odst. 1 o. s. ř., přičemž žádná z podmínek, umožňující provedení důkazů žalobkyní navržených v odvolacím řízení, nenastala (existence některé z podmínek ostatně nebyla ani tvrzena).

15. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde. Pasivně legitimováni by žalovaní č. 2 a č. 3 byli, pokud by měli povinnost, jejíhož splnění se žalobkyně domáhá. Protože již z tvrzení žalobkyně vyplývalo, že žalovaní podle hmotného práva nemají povinnost k zaplacení splatné jistiny dluhopisu, je závěr soudu prvního stupně o nedostatku této jejich legitimace správný.

16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu, tj. v bodě III. výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil s tím, že závislý výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 (bod IV. výroku napadeného rozsudku) potvrdil ve správném znění, že žádný z uvedených nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení, které je povinna platit žalobkyně žalovanému č. 3, neboť jejich výše nebyla správně určena. Soud prvního stupně správně určil výši odměny a náhrady hotových výdajů a počet úkonů právní služby, učiněných právní zástupkyní žalovaného č. 3, opomněl však připočíst 21 % daň z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je tato právní zástupkyně, a které činí 2 759,40 Kč. Žalovanému č. 3 tak v řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady v celkové výši 15 899,40 Kč.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému č. 2 žádné náklady nevznikly, rozhodl tak, ve vztahu mezi ním a žalobkyní (v odvolacím řízení neúspěšnou) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému č. 3, který byl v odvolacím řízení úspěšný, přiznal náhradu nákladů jím vynaložených ve výši 6 534 Kč. Tato částka představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 5 100 Kč (úkonem byl sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 134 Kč.