o zaplacení směnečného peníze ve výši 1 180 000 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného č. 1 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2021, č. j. 47 Cm 133/2014-386,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 18. 9. 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33 vůči žalovanému č. 1 a č. 3 ve výroku b) co do 6 % z částky 1 180 000 Kč ode dne 19. 4. 2014 do 2. 5. 2014, v bodě II. výroku vůči týmž žalovaným ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ve výroku a) co do směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč s 6 % úrokem z této částky ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení, ve výroku b) co do směnečné odměny ve výši 2 882,79 Kč a ve výroku c) a v bodě III. výroku uložil žalovaným č. 1 a č. 3 povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 134 407 Kč.

2. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud k návrhu žalobce rozhodl směnečným platebním rozkazem na základě směnky vystavené žalovaným č. 1 dne 14. 8. 2012 nikoliv na řad společnosti [právnická osoba]. na částku 1 180 000 Kč, splatné dne 18. 4. 2014. Žalovaní č. 2 a č. 3 směnku podepsali jako avalové. Žalobce dne 2. 5. 2014 remitentovi směnečnou sumu uhradil a dne 15. 5. 2014 od něho obdržel originál směnky.

3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali všichni žalovaní včasné námitky. Žalovaný č. 1 uvedl, že směnka byla vyplněna v rozporu s ujednáním. Ke dni 18. 4. 2014 měl žalovaný č. 1 vůči společnosti [právnická osoba]. dluh ve výši 318 347,62 Kč. Žalobce porušil povinnost dle § 1876 obč. zák. v tom, že věřitel vůči němu uplatnil více, než odpovídá jeho podílu, ale ostatní spoludlužníky o tom neinformoval a nedal jim možnost uplatnit proti pohledávce námitky. Žalobce ani neprokázal, že by směnku uhradil. Neoprávněně je také požadován 6 % úrok ode dne 19. 4. 2014. Pokud by došlo k úhradě směnečné sumy dne 2. 5. 2014, pak by mohl úroky vymáhat ode dne, kdy zaplatil. Nebylo také prokázáno, že žalobce předmětnou směnku uhradil.

4. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 bylo řízení pravomocně skončeno. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 zůstalo předmětem řízení zaplacení směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč s 6 % úrokem z částky 1 180 000 Kč ode dne 19. 4. 2014 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2882,79 Kč.

5. Po provedeném dokazování (směnkou, smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 14. 8. 2012, příkazem k úhradě ze dne 30. 4. 2014, výpisem z účtu žalobce vedený u [právnická osoba] ze dne 30. 4. 2014, potvrzením o zaplacení a předání směnky ze dne 15. 5. 2014, předložením originálu směnky žalobcem, vyjádřením právního zástupce společnosti [právnická osoba]. ze dne 29. 9. 2020, výzvou ze dne 15. 7. 2014, dokladem o doručování) soud uzavřel, soud uzavřel, že žalobou byl uplatněn nárok z cenného papíru, který je samostatným právním důvodem k plnění. Cenným papírem byla směnka ze dne 14. 8. 2012 na částku 1 180 000 Kč, vystavená žalovaným č. 1, kterou žalobce spolu s žalovaným č. 2 a č. 3 avaloval. Žalobce unesl břemeno důkazní ke svému tvrzení o zaplacení směnečného nároku, a to jednak listinnými důkazy prokazujícími úhradu uvedené částky, potvrzením remitenta - společnosti [právnická osoba]., jednak tím, že je majitelem směnky, resp. byl majitelem ke dni vydání směnečného platebního rozkazu, když správnost směnečného platebního rozkazu se posuzuje podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Pozbyl-li žalobce po vydání směnečného platebního rozkazu práva ze směnky, nemohla být tato skutečnost, k níž došlo po okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu, zohledněna.

6. Dále soud zkoumal, zda je obrana žalovaného č. 1 vůči žalobci možná. Pokud žalovaný č. 1 namítal, že ke dni 18. 4. 2014 existoval dluh žalovaného č. 1 za věřitelem - společností [právnická osoba]. toliko ve výši 318 347,62 Kč, a že společnost tak proti žalobci uplatnila více, než odpovídá jeho podílu, odkázal na čl. I § 32 odst. 3 z. s. š. Podle něj se zaplacením směnky stává rukojmí sám směnečným věřitelem a získá-li při tomto placení směnku zpět, bude i jejím majitelem. Povaha jeho postižních práv je stejně nesporná a abstraktní, jako byla práva předcházejícího majitele směnky vůči avalistovi. Proto také obrana těch, proti nimž bude rukojmí uplatňovat regres, která by byla mimosměnečné povahy, bude možná jen natolik, nakolik bude mít základ v příslušných mimosměnečných vztazích avalisty vedoucího postih a dlužníků, proti nimž veden bude. V úvahu přicházejí až na vzácné výjimky v podstatě jen smlouvy mezi nimi uzavřené. Nebude-li jich, prosadí se nesporný směnečný postižní nárok rukojmího. Z uvedeného vyplývá, že zmíněná obrana žalovaného č. 1 nemůže být ve vztahu k žalobci jako avalisty vedoucí postih vůči němu důvodná, neboť je mimosměnečné povahy a cílí na vztahy vyplývající z kauzálního vztahu mezi remitentem - společností [právnická osoba]. a výstavcem směnky - žalovaným č. 1. Obrana žalovaného č. 1 a č. 3 tak nemá základ v příslušných mimosměnečných vztazích mezi žalobcem a jimi jako dlužníky, proti nimž je veden regres, a proto nemohla být zohledněna. Soud nadále zastává názor o nemožnosti uplatnění regresu mezi avalisty navzájem, že v důsledku zaplacení směnky směnečným rukojmím nevznikají avalistovi směnečná práva vůči dalším směnečným rukojmím, kteří se zaručili za téhož dlužníka.

7. Jiná je situace ve vztahu k námitce žalovaného č. 1, že žalobce neprávem a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona směnečného a šekové požaduje úhradu směnečného peníze s 6 % úrokem od 19. 4. 2014 do zaplacení. Žalobce jako ten, kdo směnku vyplatil, získává právo vést svůj vlastní postih. V prvé řadě může požadovat celou částku, kterou sám zaplatil. Ve výčtu dalších práv následují položky shodné s postihem v prvním stupni. Zákonné 6 % úroky se ovšem týkají celé postižní sumy v prvním stupni a počítají se ode dne zaplacení směnky. Jestliže žalobce prokázal, že směnečnou sumu zaplatil remitentovi v plné výši dne 2. 5. 2014, je možné po žalovaných v tomto řízení požadovat 6 % úrok až ode dne zaplacení směnky. Nárok žalobce na 6 % úrok z částky 1 180 000 Kč ode dne 19. 4. 2014 do 2. 5. 2014 je tak neoprávněný. Proto byl v tomto rozsahu směnečný platební rozkaz vůči žalovanému č. 1 zrušen. Ve zbývajícím přezkoumávaném rozsahu byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.

8. Soud neprovedl důkaz výpisem z účtu společnosti [právnická osoba]. ohledně připsání částky na účet, neboť provedeným dokazováním byla úhrada prokázána.

9. Při právním posouzení vycházel soud z čl. I § 32 odst. 1, 2, 3, čl. I § 48 a čl. I § 49 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále je z. s. š.)

10. O náhradě nákladů námitkového řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal ji žalobci, jehož neúspěch v námitkovém řízení se týkal poměrně nepatrné části.

11. Rozsudek, konkrétně body II. a III. výroku, napadl v celém rozsahu žalovaný č. 1 včasným odvoláním (ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 3 bylo řízení přerušeno, o čemž byli uvedení vyrozuměni přípisem soudu ze dne 15. 3. 2021) a navrhl jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz se vůči němu zrušuje i co do směnečného peníze ve výši 861 652,38 Kč s 6 % úrokem z této částky ode dne 3. 5. 2014 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2 882,79 Kč. Uvedl, že namítal, že pohledávka směnečného věřitele byla ke dni 2. 5. 2014 zaplacena. Žalovaný č. 2 doložil, že dne 30. 1. 2015 zaplatil na účet směnečného věřitele částku 700 000 Kč. Směnka byla vystavena jako blankosměnka za účelem zajištění pohledávek za podmínek sjednaných ve smlouvě o vyplňovacím právu směnečném ze dne 14. 8. 2012. Směnku bylo možné vyplnit, jestliže výstavce nedodrží platební podmínky sjednané v Uznání závazku ze dne 2. 8. 2012, které popisuje termíny jednotlivých splátek až do uhrazení celého dluhu ve výši 2 665 029 Kč. Nejzazším termínem zaplacení byl den 31. 12. 2012. V dohodě o vyplňovacím právu blankosměnky není zmínka o způsobu sjednání „sankčního příslušenství“. Pokud směnečný věřitel vyplnil do směnečné sumy „smluvní pokutu“ nebo „smluvní úrok“, mělo být přihlédnuto k neoprávněnosti takového vyplnění. Ujednání v dohodě o jakémsi „sankčním příslušenství“ jsou neurčitá, tudíž neplatná. Jediným určitým ujednáním je ujednání o vyplnění směnečné sumy. Dohoda je neplatná pro neurčitost i proto, že „uznání závazku ze dne 2. 8. 2012“ není nedílnou součástí dohody. Z námitky o zaplacení dluhu žalovaným č. 2 a ostatními žalovanými je patrné, že směnečná suma byla vyplněna neoprávněně v nesprávné výši. Může jí o nedbalost, zlý úmysl nebo nesprávný výpočet. Žalovaný č. 1 uvedl v námitkách úhradu jednotlivých splátek, s níž se soud prvního stupně nevypořádal. Z přehledu vyplývaly dny, kdy došlo k úhradám jednotlivých faktur, a výše sankčního příslušenství 570 520,62 Kč. Část z něho ve výši 252 173 Kč byla uhrazena dne 31. 1. 2013. Ke dni 18. 4. 2014 tak existoval dluh žalovaného č. 1 za věřitelem (společnost [právnická osoba].) pouze ve výši 318 347,62 Kč.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 1 je důvodné.

13. Již v předchozím odvolacím řízení bylo ze směnky vlastní zjištěno, že byla vystavena společností [právnická osoba] (žalovaný č. 1) v [Anonymizováno] dne 14. 8. 2012 nikoli na řad společnosti [právnická osoba]. na částku 1 180 000 Kč, splatnou dne 18. 4. 2014. Jako směneční rukojmí podepsali směnku [Jméno žalobce] (žalobce), [Jméno advokáta B] (žalovaný č. 2) a [Jméno advokáta D] (žalovaný č. [právnická osoba] textu uvedeného na směnce vyplývá, že směnka byla vystavena „výhradně za účelem zajištění Pohledávek za podmínek sjednaných ve Smlouvě o vyplňovacím právu směnečném ze dne 14. srpna 2012, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako výstavcem a společností [právnická osoba]. jako příjemcem“. Za společnost [právnická osoba] jednal při vystavení směnky a při uzavření předmětné smlouvy tehdejší její jednatel [Jméno žalobce] (žalobce), který předmětnou smlouvu uzavřel i v pozici směnečného rukojmí.

14. Odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně, vedle provedení dokazování směřující k prokázání zaplacení směnky ze strany žalobce, zvážit, zda je obrana žalovaného č. 1 vůči žalobci možná. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, soud prvního stupně uzavřel, že směnka vyplacena byla, a že obrana zakládající se na mimosměnečných vztazích mezi žalovaným č. 1 jako výstavcem směnky a společností [právnická osoba]. jako remitentem směnky není vůči žalobci možná. S tímto názorem se odvolací soud neztotožnil.

15. Oprávněným vést postih je ten, kdo směnku vyplatil v postihu, a to proti svým předchůdcům. Dosud provedeným dokazováním lze mít za prokázané, že směnka byla vyplacena žalobcem jako směnečným rukojmí, jehož předchůdcem, proti němuž může vést postih, je výstavce směnky, tj. žalovaný č. 1. Žalovaný č. 1 se proti uplatněnému postihu bránil zejména nesprávným vyplněním blankosměnky, když směnkou zajištěný dluh ke dni splatnosti směnky činil pouze 318 347,62 Kč. Smlouvu o vyplňovacím právu směnečném uzavřel s majitelem směnky vedle žalovaného č. 1 v pozici výstavce směnky i žalobce v pozici směnečného rukojmí, kterému by z tohoto důvodu náležely vůči majiteli směnky vedle směnečných námitek i námitka nesprávného vyplnění blankosměnky, mající svůj základ v mimosměnečných vztazích mezi žalovaným č. 1 jako výstavcem směnky a společností [právnická osoba]. jako majitelem směnky. Za situace, kdy jak žalobce, tak žalovaný č. 1 znali účel vystavení (blanko)směnky a uzavřeli s remitentem totožnou dohodu o způsobu jejího vyplnění, přísluší žalovanému č. 1 obrana nesprávného vyplnění blankosměnky vůči žalobci i v rámci vedeného postihu.

16. V důsledku nesprávného závěru o nepřípustnosti obrany, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, přičemž za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (žalovaným č. 1 se soud prvního stupně dosud vůbec nezabýval). Proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku uvedeném rozsahu podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně žalovaným č. 1 uplatněnou obranu (včasnou) projedná s tím, že povinnost důkazní leží na něm. O této povinnosti bude třeba žalovaného č. 1 poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. včetně následků jejího nesplnění, přičemž od jejího splnění či nesplnění se bude odvíjet závěr o unesení či neunesení břemene důkazního, resp. o prokázání či neprokázání důvodnosti obrany.

17. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).