o zaplacení částky 215 273,94 Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě o zaplacení částky 5 173 888,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 13 Cm 1887/2008-666,

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 2 128 633,14 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 3 045 255,36 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 88 048,90 Kč (bod III. výroku), účastníkům uložil zaplatit státu náklady řízení jím vynaložené, a to žalobci ve výši 795,60 Kč (bod IV. výroku) a žalovanému ve výši 1 033,40 Kč (bod V. výroku).

2. Soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení částky 215 273,94 Kč s příslušenstvím, neboť jeho právní předchůdce, společnost [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“) obstarával jako zasilatel pro žalovaného přepravu zboží (dárkového a papírnického sortimentu) ze sídla žalovaného do supermarketů na [Anonymizováno] a neprodané zboží svážel zpět. Částka představuje přepravné za dobu od prosince 2006 do února 2007.

3. Žalovaný uplatnil vzájemnou žalobou nárok na zaplacení částky 5 173 888 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že [Anonymizováno] poskytoval podle smlouvy o vzájemné spolupráci s [právnická osoba] se sídlem v [adresa] (dále jen „[Anonymizováno]“) přepravní služby ohledně zboží žalovaného, který měl se [Anonymizováno] uzavřenou komisionářskou smlouvu o zprostředkování prodeje zboží. Žalovaný zůstal vlastníkem zboží až do jeho prodeje spotřebitelům. [Anonymizováno] zboží vyzvedával a vydal žalovanému. Některé přepravy objednával u [Anonymizováno] [Anonymizováno], některé žalovaný. V únoru 2007 [Anonymizováno] zboží zadržel a dosud nevydal. Nevhodným skladováním bylo zboží znehodnoceno, zčásti rozkradeno, a nelze jej fyzicky vydat. [Anonymizováno], resp. žalobce, tak porušil povinnost žalovanému zadržené zboží vydat, případně prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Žalovanému tím vznikla škoda ve výši hodnoty zadrženého zboží, kterou žalobce vyčísluje v účetních, resp. pořizovacích cenách v českých korunách.

4. Žalobce vzal žalobu zpět co do částky 43 892 Kč, která byla žalovaným uhrazena před podáním žaloby. Řízení bylo co do této částky zastaveno. Předmětem žaloby zůstalo zaplacení částky 171 382 Kč s příslušenstvím.

5. Rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 13 Cm 1887/2008-483 byla žaloba zamítnuta a předmětem řízení zůstal protinávrh žalovaného.

6. Po provedeném dokazování (výpisem ze [Anonymizováno] obchodního rejstříku, komisionářskou smlouvou ze dne 8. 3. 2002, „ročnou zmluvou ze dne 1. 10. 2003, komisionářskou smlouvou ze dne 20. 1. 2006, nepodepsaným konceptem zasílatelské smlouvy mezi [Anonymizováno] a [Anonymizováno], emailovou korespondencí ze dnů 16. 1. 2007 a 25. 1. 2007, výpisů z účtu [Anonymizováno], zápisem o soupisu movitých věcí ze dne 3. 5. 2011, fakturami, předávacími protokoly a mezinárodními nákladními listy tvořícími přílohu C, výzvou ze dne 15. 6. 2010, zasílatelskými příkazy, výpisem z evidence zásilek [Anonymizováno], dobropisy a doklady o vrácení zboží, výslechem svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], a účastnickým výslechem předsedy představenstva žalovaného [Anonymizováno], místním šetřením ze dne 28. 5. 2014 a znaleckým posudkem [Anonymizováno]) soud uzavřel, že transakce probíhaly mezi žalovaným, [Anonymizováno], [Anonymizováno] a supermarkety tak, jak jej žalovaný popsal. Svědci [Anonymizováno] a [Anonymizováno] se shodli, že úkolem [Anonymizováno] bylo rozvážet zboží žalovaného do jednotlivých supermarketů a po skončení prodejních akcí svážet neprodané zboží zpět do skladu [Anonymizováno] v [Anonymizováno], odkud si žalovaný měl zboží odvážet do [Anonymizováno] vlastními kamiony. To potvrdila i svědkyně [Anonymizováno]. Objednatelem přeprav byl původně [Anonymizováno]. Poté, co [Anonymizováno] dlužil [Anonymizováno] větší částku na přepravném, dohodl se [Anonymizováno] s pány [Anonymizováno] a [Anonymizováno], že žalovaný bude jeho dluhy splácet a nové přepravy budou účtovány žalovanému. Část přeprav byla také fakturována na [Anonymizováno] a část na žalovaného. Na zasilatelských příkazech je potom jako objednatel přepravy uveden obvykle žalovaný.

7. Nesporným bylo, že [Anonymizováno] v únoru 2017 část zboží uloženého v jeho skladu v [Anonymizováno] zadržel k zajištění svého údajného dluhu na přepravném. Sporným zůstalo množství zadrženého zboží. Zadržené zboží bylo postupem času znehodnoceno špatným skladováním (zatékání pod roztržené plachty, pomačkání papírenského zboží i drátěných stojanů naházením přes sebe), což zjistil již v roce 2014 dožádaný soud. Již tehdy bylo nemožné provést fyzické přepočítání zboží. Na podzim 2019 pak žalobce sdělil, že návěsy se zbožím se nacházejí ve stavu, který nezaručuje bezpečnost osob, které by se přepočítání zúčastnily. To umožňuje závěr, že současná hodnota zboží je nulová a že přepočítání zadrženého zboží být provedeno nemohlo. Nemožné je tudíž i ocenění zadrženého zboží znaleckým posudkem, neboť znalec by nemohl zboží fyzicky prohlédnout. Objem zadrženého zboží tak soud zjišťoval z listinných dokladů a výpovědí svědků.

8. Za klíčové v tomto směru soud považoval výpovědi svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], o jejichž důvěryhodnosti není důvod pochybovat, neboť obě již pro žalobce nepracují a nemají tedy zájem vypovídat nepravdu. Obě svědkyně se shodly na tom, že jestliže je na zasilatelském příkazu jméno a podpis přebírající osoby, znamená to, že zboží si převzala pověřená osoba plátce přepravy (tj. žalovaného), tedy řidič kamionu, kterého si žalovaný sjednal na odvoz zboží ze skladu [Anonymizováno]. Tomu odpovídá to, že záznamy na řadě zasilatelských příkazů se shodují, tj. tentýž den přebíral stejný řidič větší počet sloučených zásilek z jednotlivých supermarketů. Na několika příkazech (např. u dobropisu č. 91) je dokonce razítko českého dopravce. Je logické, že při této praxi neměl řidič kamionu razítko žalovaného. Teorii žalovaného, že by se mohlo jednat o skladníka [Anonymizováno], který zboží přebíral v [Anonymizováno], nesvědčí praxe vypisování čísla dokladu totožnosti na zasilatelský příkaz. Pokud by se jednalo o zaměstnance [Anonymizováno], neměl by [Anonymizováno] zapotřebí svého zaměstnance identifikovat. Soud tedy vyšel z toho, že zboží příslušející k podepsaným zasilatelským příkazům žalovaný převzal, zatímco zboží příslušející k nepodepsaným příkazům sice [Anonymizováno] převzal k přepravě (jinak by příkaz nevystavil), ale žalovanému zboží nevydal.

9. Obdobná je situace v případě výpisů z evidence zásilek. Soud vyšel rovněž z výpovědí svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], podle kterých stav zásilky „Z“ znamená její vydání žalovanému. Ostatně ve výpisu jsou obvykle poznačena stejná jména, jako na zasilatelských příkazech. Naopak stavy T a D, jakož i vyplnění zasilatelského příkazu bez stavu, svědčí podle soudu o tom, že [Anonymizováno] zásilku převzal k přepravě, ale nevydal ji žalovanému. Totéž se týká faktur, neboť, jak opět uvedly svědkyně, žalovaný by nefakturoval, pokud by nerealizoval přepravu. Fakturována je jen přeprava do [Anonymizováno]; faktura samotná tedy nesvědčí o tom, že [Anonymizováno] zásilku žalovanému vydal. Oproti tomu tam, kde k dobropisu schází jakýkoli doklad o převzetí zásilky [Anonymizováno] (na vratkách supermarketů převzetí dopravcem vyznačeno není), nelze dospět k závěru, že [Anonymizováno] zásilku převzal, tedy ani k závěru, že ji zadržel. V případě dobropisů č. 405 a 406 potom [Anonymizováno] sice nějakou zásilku převzal, avšak ne tu, kterou tvrdí žalovaný.

10. Porovnáním dobropisů, dokladů o převzetí zásilky a vratek supermarketů potom soud zjistil, že přiřazení provedené žalovaným je správné (odpovídá podle druhu zboží, data i adresy a firmy odesílatele, resp. odesílajícího supermarketu), s výjimkou dobropisů č. 403 - č. 407. Za zadržené tak soud považuje zásilky k dobropisům, které jsou v přiložené tabulce označené výsledky porovnání „bez podpisu“, „jen podpis odesílatele“, „T“, „D“, „chybí stav“ a „jen faktura“. Ostatní zásilky buď byly žalovanému vydány, nebo žalovaný nedoložil jejich převzetí [Anonymizováno].

11. K otázce vlastnického práva ke zboží se z komisionářské smlouvy mezi žalovaným a [Anonymizováno] podává, že [Anonymizováno] byl pouze komisionářem a vlastnické právo ke zboží na něj nepřecházelo. Žalovanému se podařilo doložit jen část smluv [Anonymizováno] se supermarkety, přičemž pouze ze smlouvy s [Anonymizováno] přímo vyplývá charakter smluvního vztahu, podle kterého ani uvedený supermarket nenabýval ke zboží vlastnické právo. Z ostatních smluv, které se netýkaly sporného období, plyne pouze povinnost [Anonymizováno] převzít neprodané zboží zpět. Z dobropisů a dokladů o vratkách nicméně plyne, že [Anonymizováno] neprodané zboží přebíral od supermarketů zpět. K otázce hodnoty zadrženého zboží vyšel soud z výpovědi svědkyně [Anonymizováno] a členů představenstva žalovaného o tom, že vrácené zboží si žalovaný nechával ve skladu a prodával je následující sezónu. Papírenské zboží neztrácí v období jednoho roku své vlastnosti a lze je bez problémů prodat následující rok za obdobné ceny. Žalovaný sice nedoložil u všech typů zboží jejich pořizovací ceny v daném období, nicméně soud má za to, že evidenční ceny, na nichž je postaven výpočet žalované částky, těmto cenám odpovídají, a hlavně jsou až na výjimky nižší než ceny, které žalovaný účtoval v dobropisech jednotlivým supermarketům, a to i s přihlédnutím ke kursovému rozdílu mezi [Anonymizováno] a [Anonymizováno] korunou (podle kursového lístku České národní banky činil v únoru 2007 kurs 82 Kč/100 Sk). Soud má proto za to, že evidenční ceny zboží odpovídají cenám, za něž mohl žalovaný vrácené zboží prodat v následující sezóně. I v případě stojanů nic nesvědčí tomu, že by vlastníkem stojanů byl [Anonymizováno]. Stojany byly posílány na [Anonymizováno] žalovaným se zbožím pro příslušný supermarket a také se měly žalovanému vrátit zpět. Cenu stojanů potom soud určil podle znaleckého posudku, k jehož obsahu strany neměly námitky. Soud nicméně nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že cena velkých stojanů je větší než cena zjištěná znalcem, neboť žalovaný nedoložil svá tvrzení, že na stojany byly zavěšovány další samostatné koše. Jednak odeslání košů nesvědčí samotné dobropisy, na kterých jsou uvedeny jen stojany, jednak fotografie stojanů s koši mohly být pořízeny kdykoli a žalovanému nic nebránilo nechat stojany ocenit i s koši, pokud by s nimi byly obvykle dodávány.

12. Při právním posouzení věci vycházel soud z čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 6 bodu 2 cit. Nařízení je podepsaný soud příslušný i k projednání vzájemné žaloby založené na stejném smluvním vztahu. Dále soud vycházel z čl. II odst. 2 novely č. 293/2013 Sb. a v řízení postupoval soud v řízení podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2014. Právní vztah účastníků se řídí českým právem na základě jejich volby, kterou učinili v soudním řízení. Podle čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, vyhlášené pod č. 64/2006 Sb. m. s., lze takovou volbu učinit i po uzavření smlouvy. S ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vycházel soud při posouzení odpovědnosti za škodu podle § 261 odst. 1, § 601 a § 603 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a § 175 odst. 1 a § 178 ve spojení s § 162 odst. 1 zákona č. 40/1946 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“).

13. Soud vzal za prokázané, že žalovaný a [Anonymizováno] se v únoru 2007 dohodli, že objednatelem přeprav bude namísto [Anonymizováno] za stejných podmínek žalovaný. Žalovaný byl také veden jako plátce přeprav. Za situace, kdy zasilatelská smlouva nevyžaduje písemnou formu, lze dovodit, že mezi žalovaným a [Anonymizováno] byla uzavřena smlouva zasilatelská, se stejným obsahem, jako smlouva mezi [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Smlouva měla rámcový charakter a žalovaný na základě ní zadával [Anonymizováno] jednotlivé zasilatelské příkazy, které [Anonymizováno] přijímal, neboť vyzvedával zásilky v supermarketech. Byla-li zamítnuta žaloba o zaplacení úplaty za zajištění přepravy, [Anonymizováno] vůči žalovanému žádnou splatnou pohledávku neměl, a proto nebyl oprávněn zboží žalovanému zadržet. [Anonymizováno] byl naopak povinen zboží žalovanému jako příjemci vydat; nesplnil-li tuto povinnost, stíhá jej odpovědnost za škodu na převzaté zásilce. I kdyby bylo zadržovací právo uplatněno oprávněně, měl by [Anonymizováno] (a později žalobce) povinnost starat se o zadržené věci s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. [Anonymizováno] byl povinen zásilku opatrovat pro žalovaného jako vlastníka zboží i tehdy, byl-li jeho smluvním partnerem [Anonymizováno] (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněného pod R 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně byl-li vlastníkem zboží žalovaný a [Anonymizováno] neměl právo zboží zadržet, měl povinnost vydat zboží žalovanému jako jeho vlastníkovi i podle § 126 odst. 1 obč. zák., neboť jeho právo mít věc u sebe zaniklo splněním povinnosti přepravit zboží do skladu v [Anonymizováno]. Nesplnil-li tuto povinnost, stal se neoprávněným držitelem zboží a měl povinnost nahradit škodu vzniklou neoprávněnou držbou podle § 131 odst. 1 obč. zák. Při obou variantách [Anonymizováno] (a později žalobce) porušil svou povinnost, jestliže zadržené zboží řádně nechránil před poškozením.

14. K otázce vlastnictví zadrženého zboží je podstatné, že vztah mezi žalovaným a [Anonymizováno] měl povahu smlouvy komisionářské podle § 577 obch. zák. I když tedy [Anonymizováno] prodával zboží vlastním jménem, jeho vlastníkem se nestal. Povahu vztahů mezi [Anonymizováno] a supermarkety se podařilo objasnit jen částečně. Buď se tedy jednalo (jako v jediné prokázané smlouvě s [Anonymizováno]) opět o komisionářské smlouvy, pročež se supermarkety také nemohly stát vlastníky zboží, nebo se mohlo jednat o smlouvy kupní. I v takovém případě však [Anonymizováno] bral neprodané zboží zpět, musela tedy mezi ním a supermarkety existovat dohoda o právu supermarketu odstoupit od smlouvy. V prvém případě by se supermarket vlastníkem zboží nikdy nestal, v druhém by supermarket zboží podle § 351 odst. 2 obch. zák. vracel a za situace, kdy [Anonymizováno] ani předtím nebyl vlastníkem zboží, obnovilo by se vlastnické právo žalovaného. Stojany byly supermarketům žalovaným (prostřednictvím [Anonymizováno] jako komisionáře) pouze zapůjčovány (§ 659 obč. zák.), což není důvodem pro převod vlastnického práva. [Anonymizováno], resp. žalobce, vlastníkem zboží ani stojanů být nemůže. Zasilatelská smlouva ani zadržovací právo nemají za následek převod vlastnického práva k přepravovanému nebo zadržovanému zboží. Vlastníkem zadrženého zboží i stojanů byl (a stále je) žalovaný.

15. Při právním posouzení odpovědnosti za škodu vycházel soud z § 373 a § 379 obch. zák. a § 420 a § 443 obč. zák. [Anonymizováno] a později žalobce měl ze zasilatelské smlouvy povinnost nahradit škodu vzniklou na přepravovaných věcech. Žalovanému vznikla škoda znehodnocením zboží a stojanů do té míry, že je již nelze jakkoli využít. Pokud by [Anonymizováno], resp. žalobce, řádně plnil své povinnosti, tj. zboží uskladnil tak, aby se nepoškodilo, a včas je žalovanému vydal, škoda by nevznikla. Žádné okolnosti vylučující odpovědnost, případně absenci zavinění dle § 420 obč. zák. žalobce netvrdil. Znehodnocení zboží a stojanů představuje snížení majetku žalovaného, tedy skutečnou škodu. Žalovanému ale zároveň ušel i zisk, neboť zadržené zboží nemohl prodat v následující vánoční sezóně. Soud přitom považuje zboží za opakovaně prodejné, neboť papírenské zboží se nekazí a vánoční sortiment nepodléhá rychlým změnám vkusu. Při určení ceny stojanů vycházel soud ze znaleckého posudku vyhotoveného v roce 2009, tedy (zhruba) v době, od kdy stojany přestaly být opětovně použitelnými. U velkých drátěných stojanů a kartonových stojanů žádal žalobce cenu vyšší, než určil znalec; soud však vyšel z ceny určené znalcem. V případě malých drátěných stojanů tomu bylo naopak. Soud přiznal za malý stojan částku požadovanou žalovaným, v souladu se zásadou, že soud nesmí překročit návrhy stran (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). V případě zboží přitom soud vyšel z toho, že evidenční ceny jsou cenami, za které mohl žalovaný zboží prodat v následující sezóně.

16. K námitce promlčení soud uvádí, že promlčecí doba je podle § 397 obch. zák. čtyřletá a počátek běhu upravuje § 398 obch. zák. Škoda vznikla znehodnocením zboží, resp. nemožností prodat je v následující vánoční sezóně. Podal-li žalovaný protinávrh v červnu 2010, je zjevné, že čtyřletá promlčecí doba nemohla uběhnout, i počítala-li by se od porušení povinnosti vydat věci žalovanému. I v případě, kdyby se jednalo o odpovědnost podle § 420 obč. zák, a promlčecí doba se počítala podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., musel by žalobce pro úspěch námitky v řízení tvrdit, že škoda vznikla dříve než v červnu 2007 (což je krajně nepravděpodobné), nebo že vznikla před červnem 2008 a žalovaný se o škodě před uvedeným datem dozvěděl. Žalobce však přes poskytnuté poučení na taková tvrzení a důkazní návrhy rezignoval.

17. Soud vzájemné žalobě vyhověl v rozsahu odpovídajícím ceně zboží a stojanů, u nichž žalovaný prokázal, že je [Anonymizováno] převzal k přepravě, a [Anonymizováno], resp. žalobce neprokázal, že je žalovanému vydal. Přesný výpočet je popsán v přiložené tabulce, ve které přiznaná částka je součtem sloupců „cena zboží z přiznaných faktur“ a „cena stojanů“. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Protože účastníci nebyli na době plnění dohodnuti, měl žalobce podle § 340 odst. 2 obch. zák. plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl o plnění požádán. Výzva k plnění sice popisuje porušení povinnosti žalobcem a vznik škody a vyčísluje ji žalovanou částkou, avšak neobsahuje žádný popis toho, jak žalovaný k požadované výši škody dospěl. Soud má proto za to, že uvedená výzva není dostatečně určitá ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., což má za následek, že žalobce se dostal do prodlení až po doručení protinávrhu právnímu zástupci žalobce dne 4. 11. 2010. Podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. tak žalovanému přísluší úrok z prodlení z přisouzené částky od 5. 11. 2010. Žalobu o zaplacení zbytku úroků z prodlení soud zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci.

18. Přílohou rozsudku soud učinil Přehled zboží podle faktur, v níž je uveden výsledek porovnání dobropisu s dokladem o odeslání a s dokladem o vratce od supermarketu.

19. Žalovaný napadl rozsudek, konkrétně body II., III. a V. výroku, včasným odvoláním a navrhl jej změnit tak, že se vzájemné žalobě vyhovuje i ve zbývajícím rozsahu. Uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný je vlastníkem zboží, že žalobce toto zboží neoprávněně zadržel a nechal jej poškodit, čímž žalovanému způsobil škodu, jejíž vznik byl pro něho předvídatelný. Některé listiny byly vykládány v neprospěch žalovaného a některé se sporným významem byly vykládány tak, že nárok žalovaného nebyl prokázán. Zadržení zboží žalovanému vyplývá z emailu zaměstnankyně [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2007 i z dalších návazných emailů. [Anonymizováno] svážel zboží z jednotlivých supermarketů do svého centrálního skladu, což vyplývá ze zasilatelských příkazů. Zadrženo bylo veškeré zboží, které [Anonymizováno] pro žalovaného vyzvedl. V tomto světle měl soud provedené důkazy interpretovat. Rozsah zadrženého zboží zhruba podle kontejnerů byl zjištěn místním šetřením [Anonymizováno]. Další místní šetření už nebylo možné provést kvůli bezpečnosti. Rozsah zadrženého zboží odpovídá zhruba 10 kamionům, a pokud soud prvního stupně přiznal žalovanému pouze polovinu nároku, není rozhodnutí správné a spravedlivé. Soud prvního stupně nepřiznal nárok na náhradu škody v případě, že v zasilatelském příkazu byl v kolonce příjemce zásilky uveden podpis. Při výpovědi svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], z nichž vycházel, soud prvního stupně nerozlišoval různé druhy zasilatelských příkazů. Byl-li jako příjemce uveden [Anonymizováno] byl v pozici jak zasilatele, tak příjemce, neboť zboží svážel do svých skladů a poté jej převezl do centrálního skladu. Je logické, že ve skladu [Anonymizováno] někdo převzetí zboží potvrdit musel. Žalovaný předložil několik vzorových dokumentů k případu, kde vše proběhlo podle smluveného postupu a je připojeno razítko žalovaného. Je třeba přihlédnout k zavedené praxi, že pro zboží přijel vždy kamion a hromadně odvezl více vratek. Zboží bylo zadržováno počínaje dnem 16. 1. 2007. Podpis příjemce na zasilatelském příkazu č. [Anonymizováno] vztahujícím se k dobropisu č. 59 nemohl patřit žalovanému. Stejný závěr platí i pro ostatní zasilatelské příkazy. Ani žalobce netvrdil, že by po uvedeném datu nějaké zboží žalovanému vydal. Bylo prokázáno, že žalobce měl více skladů a překládal zboží i mezi svými sklady. Výslechem svědků bylo prokázáno, že docházelo ke slučování několika zásilek a vystavování nových dokladů. Je otázkou, jakou formou se tak dělo a jak se vyřizovaly původní doklady. Inkriminované podpisy na zasilatelských příkazech nepatřily žalovanému a zboží z těchto přeprav nebylo žalovanému vydáno. Soud tak měl žalovanému přiznat i nárok ze zboží doložený těmito doklady. Dalším případem, kdy soud prvního stupně nepřiznal nárok na náhradu škody, byla situace, kdy žalovaný neměl k dispozici zasilatelský příkaz a doložil interní evidenci zásilek [Anonymizováno]. Pokud bylo u stavu zásilky uvedeno „Z“, soud prvního stupně vzal za prokázané, že zboží bylo vydáno žalovanému. Tato úvaha je v rozporu s provedeným dokazováním. Zásadní je, že po 16. 1. 2007 nebylo žalovanému žádné zboží vydáno. Ve stejném období nemohlo být některé zboží žalovanému vydáno a jiné ne, když se evidence zásilek prolínají. V tomto směru upozornil žalovaný na časové rozpory u centrální evidence zásilek, což vyvolává otázku, co mělo „Z“ znamenat. Nesrozumitelnost dokladů nemůže být kladena k tíži žalovanému. Soud prvního stupně nepřiznal dále nárok v případě, kdy nebyl doložen ani zasilatelský příkaz, ani centrální evidence zásilek; nicméně byl doložen dobropis, z něhož je zřejmé, že v předmětném období bylo zboží vráceno supermarketem, ze kterého svážel zboží [Anonymizováno] (viz dobropis č. 411, č. 410 a č. 73). Ve dvou případech soud prvního stupně nepřiznal nárok z důvodu, že datum vratky supermarketu je pozdější než datum odeslání zásilky (viz dobropis č. 405 a č. 406). Dále soud prvního stupně snížil nárok na náhradu škody u stojanů. Jejich hodnota vycházela z vnitřní evidenční ceny, která je cenou pořizovací. U některých stojanů stanovil znalec cenu vyšší, takže soud vycházel z evidenční ceny žalovaného. U velkého drátěného stojanu žalovaný vysvětlil, že znalec posuzoval pouze základnu stojanu a nikoli stojan se všemi komponenty, jak byl zapůjčován supermarketům. Z fotografie stojanů, kterou žalovaný doložil, vyplývají jednotlivé díly. To znamená, že žalovaný doložil, že evidenční cena odpovídala skutečnosti, a proto nebyl důvod nárok krátit. Z provedených důkazů měl soud prvního stupně učinit závěr, že po 16. 1. 2007 nebylo žalovanému vydáno žádné zboží a že nárok je v celém rozsahu po právu. Výzva k náhradě škody splňovala veškeré náležitosti, byla odůvodněna a byla uvedena výše škody. Úrok z prodlení měl být tedy přiznán ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění tak, jak byl uplatňován. Závěrem žalovaný navrhl zopakovat důkaz emailem svědkyně [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2007, dobropisy a zasilatelskými příkazy.

20. Včasným odvoláním napadl rozsudek, konkrétně body I. a IV., žalobce a navrhl jeho změnu tak, že se vzájemná žaloba zamítá i v rozsahu 2 128 633,14 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že odvolání je podáváno z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud opakovaně konstatoval, že ze vzájemného návrhu ani připojených dokladů nevyplývá dostatek relevantních tvrzení k uplatněnému nároku. Odvolací soud konstatoval absenci tvrzení a důkazů ke vzniku a výši škody i k existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, přičemž odkázal na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 12 Cmo 152/2018-539. Žalobce nadále trvá na tom, že tvrzení a důkazy předložené žalobcem jsou nedostatečná, a to i přes opětovná poučení ze strany soudu prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně postrádají relevantní zjištění skutkového stavu věci.

21. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že žalovaný tvrzení požadovaná odvolacím soudem doplnil a soud prvního stupně se s nimi řádně vypořádal. Podstata nároku byla prokázána, žalovaný nikdy nepřestal být vlastníkem zboží. Prokázáno bylo i množství zadrženého zboží, přestože soud prvního stupně je neakceptoval v celém tvrzeném rozsahu. Jednoznačně byla prokázána i protiprávnost zadržení zboží a jeho zničení ve skladu žalobce. Žalobce se pouze snaží vyhnout své povinnosti škodu nahradit.

22. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.), a shledal částečně důvodným pouze odvolání žalovaného v rozsahu nepřiznaného úroku z prodlení z dlužné částky. Vyšel přitom ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

23. Soud prvního stupně postupoval správně, aplikoval-li na posuzované vztahy s ohledem na volbu práva české právo, konkrétně ustanovení obchodního a občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, neboť ke škodní události došlo za jejich účinnosti.

24. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za prokázané obstarání přepravy [Anonymizováno] ve prospěch [Anonymizováno] a později za stejných podmínek ve prospěch žalovaného, a to výslechem svědků i účastníků, kteří v podstatě shodně popsali zavedenou praxi tak, že [Anonymizováno] obstarával na základě ústní dohody a jednotlivých pokynů (písemná smlouvy nebyla předložena a pro platnost smlouvy není ani písemná forma vyžadována - § 601 odst. 2 obch. zák.) přepravu zboží do supermarketů a přepravu jimi neprodaného zboží zpět do svého skladu. Ohledně neprodaného zboží realizoval [Anonymizováno] zadržovacího právo, přičemž v průběhu jeho realizace došlo ke zničení zboží. Tvrzení žalovaného o rozhodných skutečnostech považuje odvolací soud za dostatečná a určitá, s názorem žalobce o neunesení břemene tvrzení ze strany žalovaného se neztotožnil.

25. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou porušení povinnosti (právní či smluvní), vznik škody a příčinná souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (§ 373 obch. zák. a § 420 odst. 1 obč. zák.). Právo věřitele zadržet cizí movitou věc, kterou má u sebe a kterou je povinen vydat osobě, která k ní má vlastnické či obdobné právo, dává zákon tehdy, jestliže věřitel má vůči vlastníkovi věci splatnou pohledávku (§ 175 odst. 1 obč. zák.). Věřitele ohledně zadržených věcí pak stíhá stejná povinnost jakou má věřitel ohledně zástavy (§ 178 obč. zák.), tj. povinnost starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Dojde-li během doby, v níž má věřitel zadrženou věc u sebe, k její ztrátě, zničení nebo poškození, odpovídá za vzniklou škodu (§ 162 odst. 1, 3 obč. zák.). O tom, že [Anonymizováno] zadržel movité věci, tj. zboží svezené ze supermarketů, náležející žalovanému a odmítl mu je vydat z důvodu domnělé splatné pohledávky (nárok žalobce na zaplacení pohledávky byl pravomocně zamítnut), nebylo sporu. Zadržení zboží bylo žalovanému ze strany [Anonymizováno] oznámeno prostřednictvím emailové zprávy, o čemž svědčí nejen samotný obsah zprávy. O zadržení zboží dále vypovídali svědci - zaměstnanci [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Povinnost se o zadrženou movitou věc starat a opatrovat ji a povinnost k náhradě škody v případě porušení této povinnosti má věřitel bez ohledu na to, zda zadržovací právo realizoval po právu či nikoliv (neexistence splatné pohledávky). Osobou oprávněnou domáhat se náhrady škody vzniklé na zadržené věci je zejména její vlastník, přičemž o vlastnickém právu žalovaného k zadrženým movitým věcem nebylo pochyb, neboť žalovaný ve vztahu se [Anonymizováno], jehož předmětem byl prodej papírenského zboží jménem [Anonymizováno] na účet žalovaného, vystupoval jako komitent. Vlastnické právo ke zboží tedy žalovaný pozbýval až okamžikem jeho prodeje koncovému zákazníkovi. To, že vztah komitenta a komisionáře existoval i mezi [Anonymizováno] a supermarkety, kam bylo zboží za účelem jeho prodeje distribuováno, lze dovodit jednak ze smlouvy uzavřené s [Anonymizováno] jednak z výpovědí účastníků (předsedy představenstva žalovaného) a svědků ([Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno]), z nichž shodně vyplývá, že žalovaný byl po celou dobu vlastníkem zboží. Popsaný charakter vztahů mezi [Anonymizováno] a supermarkety podporují i listinné důkazy (dobropisy a doklady o vratkách), z nichž vyplývá, že neprodané zboží bylo supermarkety vráceno [Anonymizováno], potažmo žalovanému. Správný je i závěr o vlastnictví stojanů žalovaným, které supermarketům poskytoval pouze v rámci zápůjčky. O tom, že [Anonymizováno] povinnost opatrovat zadržené zboží porušil, svědčí výsledky místního šetření, provedeného v roce 2014, které umožnily závěr, že veškeré zboží bylo v podstatě zničeno, resp. se stalo neupotřebitelným a neprodejným. První z předpokladů odpovědnosti za škodu, porušení zákonné povinnosti (§ 420 obč. zák.), má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za prokázaný. Porušení povinnost podle § 603 odst. 2 obch. zák. naproti tomu odvolací soud neshledal, neboť toto ustanovení lze vztáhnout pouze na případ škody vzniklé na převzaté zásilce. Pro za vznik takové škody je nezbytné, aby škoda vznikla při obstarání přepravy. V daném případě však škoda vznikla později v důsledku porušení jiné povinnosti než povinnosti zasilatele či přepravce.

26. Za prokázaný lze mít i další předpoklad odpovědnosti za škodu, kterým je existence škody (újmy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je vyjádřena penězi). Zničením zadrženého zboží ve vlastnictví žalovaného, které bylo prokázáno místním šetřením, došlo ke zmenšení majetku žalovaného, který nebýt zničení zboží mohl opakovaně realizovat jeho prodej v dalším roce. Jak správně uvedl soud prvního stupně, papírenské zboží nepodléhá rychlé zkáze (je-li správně uchováváno), ani módním trendům tak jako jiné sezonní zboží.

27. K správnému závěru dospěl soud prvního stupně i ohledně posledního předpokladu odpovědnosti za škodu, kterým je existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody. V posuzované věci ze všech provedených důkazů (zejména již zmíněného místního šetření) jednoznačně vyplývá, že ke zničení zboží žalovaného došlo až ve skladu [Anonymizováno] v důsledku nevhodného uskladnění. To, že by ke zničení zboží došlo již v supermarketech nebo při realizaci či obstarání přepravy, tj. dříve, než se zboží ocitlo ve skladu, se neobjevilo ani v rovině tvrzení.

28. Podle § 442 odst. 1, 2 obč. zák. se hradí škoda skutečná a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škoda se hradí v penězích. V posuzované věci požadoval žalovaný náhradu skutečné škody, tedy toho, o co se zmenšil jeho majetkový stav. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, které vedly soud prvního stupně k určení výše škody na základě evidenčních cen zboží, resp. cen určených znaleckým posudkem (ve vztahu ke stojanům). Evidenční ceny jsou cenami nižšími než ceny, za které bylo zboží dodáváno do supermarketů (ty vyplývají z dobropisů), a výše škody vyčíslená na základě evidenčních cen je tudíž nižší než škoda případně vyčíslená na základě dodacích cen zboží, které mohl žalovaný získat v případě realizace prodeje tohoto zboží koncovým zákazníkům v následující sezoně. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že stojany byly supermarketům dodávány v podobě žalovaným popsané (se závěsnými koši), soud prvního stupně nepochybil, vyšel-li u velkých stojanů z ceny určené znaleckým posudkem a u malých stojanů z ceny požadované žalovaným (cena určená znalcem u těchto stojanů byla vyšší než cena požadovaná). Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, které se týkají druhu a množství zničeného zboží. Soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění a provedené důkazy přesvědčivě a logicky zhodnotil. Nepochybil, vyšel-li z listinných důkazů (zejména zasilatelských listů, dobropisů a výpisů z evidence zásilek), jejichž obsah hodnotil v souvislosti s obsahem výpovědí svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], které vysvětlily význam jednotlivých poznámek na zasilatelských příkazech a výpisech z evidence zásilek, přičemž v tomto směru byly jejich výpovědi shodné. Uvedené důkazy pak nebyly zpochybněny žádnými z dalších provedených důkazů. Vycházel-li žalovaný z úvahy, že znehodnoceno muselo být veškeré zboží žalobcem zadržené, tj. veškeré zboží, které se ve skladu nacházelo ke dni 16. 1. 2007 a které tam byla svezeno po tomto, jde o úvahu založenou více na předpokladu, než na výsledcích dokazování. Byť se zmíněná úvaha může jevit jako logická, opírá se pouze o jediný listinný důkaz (email z uvedeného dne). Ostatní provedené důkazy jí však odporují, a proto nemohl být nárok v rozsahu, v němž nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalovaným tvrzené zboží bylo také zbožím žalobcem zadrženým, přiznán.

29. Správně byla soudem prvního stupně posouzena i otázka promlčení žalovaným uplatněného nároku. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní a ustanovení občanského zákoníku o promlčení se proto na vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nepoužijí. Promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (§ 398 obch. zák.) a platí obecná čtyřletá promlčecí doba. Je nepochybné, že ke znehodnocení zboží došlo až po uplatnění zadržovacího práva, nicméně i kdyby bylo vycházeno z toho, že škoda vznikla bezprostředně po uplatnění zadržovacího práva, o němž se žalovaný dozvěděl z emailu ze dne 16. 1. 2007, byla by i tak vzájemná žaloba podána před uplynutím promlčecí doby. K promlčení žalovaným uplatněného nároku nedošlo tím spíše, že škoda vznikla zcela jistě s určitým odstupem po datu 16. 1. 2007.

30. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., IV. a V. výroku a bodě II. výroku v rozsahu zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení částky 3 045 255,36 Kč s příslušenstvím podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. V bodě II. výroku v rozsahu zamítnutí vzájemné žaloby co do úroku z prodlení z částky 2 128 633,14 Kč ode dne 26. 6. 2010 do 4. 11. 2010 rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobci uložil úrok z prodlení ve výroku uvedených výších z uvedené částky za uvedené období uhradit (nařízení vlády č. 163/2005 Sb.). Soud prvního stupně ohledně doby plnění správně vyšel z § 340 odst. 2 obch. zák. Doba plnění nebyla stanovena smlouvou a bylo tudíž na věřiteli, aby ji určil tím, že po vzniku povinnosti dlužníka o plnění požádá. Dlužník v případě, že se nechce dostat do prodlení, má povinnost splnit povinnost bez zbytečného odkladu, případně ve lhůtě pozdější určené věřitelem. V posuzované věci žalovaný poté, co mu vznikla škoda, k jejíž náhradě byl povinen žalobce, požádal žalobce o zaplacení škody ve výši uvedené ve výzvě a k její úhradě stanovil lhůtu do 25. 7. 2010. V této lhůtě žalobce svou povinnost nesplnil a dostal se do prodlení; úrok v prodlení v zákonné výši mu tak náleží z dlužné částky již ode dne následující po uvedeném dni, tj. od 26. 7. 2010, nikoliv až ode dne následující po doručení vzájemné žaloby. Požadavek soudu první stupně na obsah výzvy k plnění co do určitosti nemá oporu v citovaném ustanovení, které na obsah výzvy neklade žádné specifické požadavky, pokud jde o rozsah skutkových tvrzení týkajících se uplatněného nároku.

31. Při posouzení náhrady nákladů řízení vyšel odvolací soud z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, v němž dovolací soud vyslovil názor, že „I když soud projedná nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném řízení), považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá věc, tj. věc uplatněná žalobou a věc uplatněná vzájemnou žalobou, za samostatnou věc, tudíž u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a ve vztahu ke každé jednotlivé věci, tj. jak k věci uplatněné žalobou, tak k věci uplatněné vzájemným návrhem, stanovit, zda je v každé jednotlivé věci dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2, a 3 o. s. ř., a kdo z účastníků má podle pravidel daných v těchto ustanoveních právo na náhradu nákladů řízení.“ V poměrech posuzované věci uvedené znamená, že míru úspěchu a neúspěchu ve věci bylo třeba posoudit samostatně ve věci nároku uplatněného žalobou i ve věci nároku uplatněného vzájemnou žalobou. Proto odvolací soud bod III. výroku napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) změnil tak, že o náhradě nákladů řízení rozhodl ve vztahu ke každému z uplatněných nároků zvlášť, a to podle úspěchu účastníků v řízení o nich (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

32. Předmětem žaloby byl nárok na zaplacení částky 215 273,94 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby zůstalo předmětem řízení zaplacení částky 171 381,94 Kč, čemuž odpovídá změna výše odměny dále uvedené. Řízení o žalobě bylo z části zastaveno, zčásti byla žaloba zamítnuta. Náhrada nákladů řízení o tomto nároku představuje částku 211 606,20 Kč (viz specifikace v bodech 33 až 37 odůvodnění) a náleží zcela úspěšnému žalovanému (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř.).

33. Náhrada nákladů řízení žalovaného v řízení před soudem prvního stupně ve výši 83 934,70 Kč představuje odměnu za sedm úkonů právní služby v celkové výši 64 260 Kč (7 úkonů x 9 180 Kč/úkon - převzetí a příprava zastoupení, sepis odporu proti platebnímu rozkazu, sepis vyjádření k žalobě, sepis vyjádření ze dne 17. 6. 2009 a jeho doplnění ze dne 23. 7. 2009, prostudování spisu dne 22. 6. 2009, účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 14. 9. 2009, 4. 2. 2011) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za sedm úkonů právní služby v celkové výši 2 100 Kč (7 úkonů x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 citované, náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 1 200 Kč (4 půlhodiny jedna zpáteční cesta x 3 zpáteční cesty x 100 Kč/půlhodina) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 citované vyhlášky a náhradu cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět (104 km) v celkové výši 1 807,50 Kč (dvě zpáteční cesty v roce 2009 po 598 Kč a jedna zpáteční cesta v roce 2011 po 611,50 Kč), vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 6,9 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb., č. 451/2008 Sb. a č. 377/2010 Sb. Náklady řízení tvoří i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného, ve výši 14 567,20 Kč.

34. Náhrada nákladů řízení žalovaného před odvolacím soudem ve výši 11 470,80 Kč představuje odměnu za jeden úkon právní služby v celkové výši 9 180 Kč (sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí ze dne 16. 8. 2011), náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 990,80 Kč.

35. Náhrada nákladů řízení žalovaného v řízení před soudem prvního stupně ve výši 63 796 Kč představuje odměnu za pět úkonů právní služby v celkové výši 45 900 Kč (5 úkony x 9 180 Kč/úkon - účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 5. 10. 2012 a 24. 5. 2013, 7. 8. 2013, 27. 9. 2013 a 10. 9. 2014), náhradu hotových výdajů za pět úkonů právní služby v celkové výši 1 500 Kč (5 úkonů x 300 Kč/úkon), náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 2 000 Kč (4 půlhodiny jedna zpáteční cesta x 5 zpáteční cesty x 100 Kč/půlhodina) a náhradu cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět (104 km) v celkové výši 3 324 Kč (jedna zpáteční cesty v roce 2012 po 664 Kč, tři zpáteční cesty v roce 2013 po 663 Kč a jedna zpáteční cesty v roce 2014 po 671 Kč), vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 7,7 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 472/2012 Sb. a č. 435/2013 Sb. Náklady řízení tvoří i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů ve výši 11 072 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalovanému odměnu za úkony - sepis doplnění vzájemné žaloby ze dne 3. 5. 2012 a ze dne 1. 10. 2012, sepis vyjádření ze dne 25. 7. 2013, neboť podání se vztahovala k nároku uplatněnému vzájemnou žalobou. Nešlo tedy o účelně vynaložené náklady v souvislosti s obranou proti nároku uplatněnému žalobou.

36. Náhrada nákladů řízení žalovaného před odvolacím soudem ve výši 18 588,80 Kč představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 8 570 Kč (ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou), odměnu za jeden úkon právní služby v celkové výši 7 980 Kč (sepis odvolání proti meritornímu rozhodnutí), náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 738,80 Kč.

37. Náhrada nákladů řízení žalovaného v řízení před soudem prvního stupně ve výši 33 815,90 Kč představuje odměnu za tři úkony právní služby v celkové výši 23 940 Kč (tři úkony x 7 980 Kč/úkon - účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 4. 8. 2016, 2. 11. 2016 a 1. 2. 2017), náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby v celkové výši 900 Kč (3 úkony x 300 Kč/úkon), náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 1 200 Kč (4 půlhodiny jedna zpáteční cesta x 3 zpáteční cesty x 100 Kč/půlhodina) a náhradu cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět (104 km) v celkové výši 1 907 Kč (dvě zpáteční cesty v roce 2016 po 633 Kč a jedna zpáteční cesty v roce 2017 po 641 Kč), vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 7,7 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb., č. 385/2015 Sb. a č. 440/2016 Sb. Náklady řízení tvoří i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů ve výši 5 868,90 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalovanému odměnu za písemná podání, neboť jejich obsah se vztahoval výhradně k nároku uplatněnému vzájemnou žalobou. Jak již bylo řečeno shora, nešlo o účelně vynaložené náklady v souvislosti s obranou proti nároku uplatněnému žalobou.

38. Předmětem vzájemné žaloby byl nárok na zaplacení částky 5 173 888 Kč, přičemž žalobce byl úspěšný co do částky 3 045 255 Kč (neúspěch žalovaného) a neúspěšný co do částky 2 128 633 Kč (úspěch žalovaného). Jinými slovy úspěch žalobce představuje 58,9 % a jeho neúspěch 41,1 % a náleží mu tak náhrada nákladů řízení jím vynaložených v rozsahu 17,8 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže celkové náklady řízení vynaložené žalobcem činí 747 130,50 Kč (viz specifikace v bodech 39 až 45 odůvodnění), náleží mu jejich náhrada ve výši 132 989,20 Kč

39. Náhrada nákladů řízení žalobce v řízení před odvolacím soudem ve výši 242 437,20 Kč představuje zaplacený soudní poplatek za odvolání 206 960 Kč (ve vztahu k nároku uplatněnému vzájemnou žalobou), odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 29 020 Kč (sepis odvolání proti meritornímu rozhodnutí) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 6 157,20 Kč.

40. Náhrada nákladů řízení žalobce v řízení před soudem prvního stupně ve výši 299 913 Kč představuje odměnu za osm úkonů právní služby v celkové výši 232 160 Kč (8 úkonů x 29 020 Kč/úkon - sepis vyjádření ze dne 23. 4. 2012, sepis vyjádření ze dne 9. 7. 2012, sepis vyjádření ze dne 15. 8. 2013, účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 5. 10. 2012, 24. 5. 2013, 7. 8. 2013, 27. 9. 2013, 10. 9. 2014), náhradu hotových výdajů za osm úkonů právní služby v celkové výši 2 400 Kč (8 úkonů x 300 Kč/úkon), náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 4 000 Kč (8 půlhodiny jedna zpáteční cesta x 5 zpátečních cest x 100 Kč/půlhodina) a náhradu cestovních výdajů za cesty [adresa] a zpět (300 km) v celkové výši 9 302 Kč (jedna zpáteční cesta v roce 2012 po 1 766 Kč, jedna zpáteční cesty v roce 2013 po 1 759 Kč, dvě zpáteční cesty v roce 2013 po 1 919,50 Kč a jedna zpáteční cesta v roce 2014 po 1 938 Kč), vykonané automobilem s průměrnou spotřebou 7,66, resp. 6,26 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 472/2012 Sb. a č. 435/2013 Sb.. Náklady řízení tvoří i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů ve výši 52 051 Kč.

41. Náhrada nákladů řízení žalobce v řízení před odvolacím soudem ve výši 35 477,20 Kč představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 29 020 Kč (sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí), náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 6 157,20 Kč.

42. Náhrada nákladů řízení žalobce v řízení před soudem prvního stupně ve výši 151 425,50 Kč představuje odměnu za čtyři úkony právní služby v celkové výši 116 080 Kč (4 úkony x 29 020 Kč/úkon - prostudování spisu dne 16. 9. 2016, účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 4. 8. 2016, 2. 11. 2016, 1. 2. 2017), náhradu hotových výdajů za čtyři úkony právní služby v celkové výši 1 200 Kč (4 úkony x 300 Kč/úkon), náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 2 400 Kč (8 půlhodiny jedna zpáteční cesta x 3 zpátečních cest x 100 Kč/půlhodina) a náhradu cestovních výdajů za cesty [adresa] a zpět (300 km) v celkové výši 5 465 Kč (dvě zpáteční cesty v roce 2016 po 1 818,50 Kč a jedna zpáteční cesty v roce 2017 po 1 828 Kč), vykonané automobilem s průměrnou spotřebou 7,66 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb., č. 385/2015 Sb. a č. 440/2016 Sb. Náklady řízení tvoří i 21% daň z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů ve výši 26 280,50 Kč.

43. Náhrada nákladů řízení žalobce v řízení před odvolacím soudem ve výši 35 477,20 Kč představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 29 020 Kč (sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí), náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 6 157,20 Kč.

44. Náhrada nákladů řízení žalobce v řízení před soudem prvního stupně ve výši 37 758 Kč představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 29 020 Kč (účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 7. 2. 2018), náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 a náhradu cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět (300 km) ve výši 1 885 Kč, vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 7,66 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 463/2017 Sb. Náklady řízení tvoří i 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů ve výši 6 553 Kč.

45. Náhrada nákladů řízení žalobce v dalším řízení před soudem prvního stupně ve výši 187 079,60 Kč představuje odměnu za pět úkonů právní služby v celkové výši 145 100 Kč (5 úkonů x 29 020 Kč/úkon – prostudování spisu dne 30. 7. 2019 a účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 11. 1. 2019, 20. 3. 2019, 12. 7. 2019 a 13. 12. 2019), náhradu hotových výdajů za pět úkonů právní služby v celkové výši 1 500 Kč (5 úkonů x 300 Kč/úkon) a náhradu cestovních výdajů za cesty [adresa] a zpět (300 km) v celkové výši 8 011,20 Kč (čtyři zpáteční cesty v roce 2019 po 2002,80 Kč), vykonané automobilem s průměrnou spotřebou 7,66 l/100 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 333/2018 Sb. Náklady řízení tvoří i 21% daň z odměny a náhrady hotových a cestovních výdajů z přidané hodnoty ve výši 32 468,40 Kč.

46. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal žalobci. Žalovaný byl v odvolacím řízení neúspěšný co do částky 3 045 255,36 Kč (úspěch žalobce) a žalobce co do částky 2 128 633,14 Kč (úspěch žalovaného). Úspěch žalobce představuje 58,9 % a jeho neúspěch 41,1 %, což znamená, že mu náleží 17,8 % z náhrady nákladů odvolacího řízení, tj. 12 630,20 Kč. Vynaložené náklady žalobce v celkové výši 70 956,40 Kč představují odměnu za dva úkony právní služby v celkové výši 58 040 Kč (2 úkony x 29 020 Kč/úkon s tím, že úkonem byl sepis odvolání proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 1. 2021) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600 Kč (2 úkony x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 citované a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 12 314,40 Kč.