o zaplacení směnečného peníze ve výši 281 926 Kč s postižními právy, k odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 11. 2021, č. j. 54 Cm 38/2020-194,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 281 926 Kč s 6 % úrokem z této částky ode dne 28. 1. 2020 do zaplacení v bodě II. výroku povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 126 105,09 Kč.

2. Uvedl, že soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem, který byl zrušen. K žalobě žalovaná uvedla, že smlouva je neplatná a nárok neexistuje. Úvěr sjednaly jiné osoby než ve smlouvě uvedené. Jednala a smlouvy uzavřela s paní [Anonymizováno] a paní [Anonymizováno], která však za žalobce jednat nemohla, protože byla v insolvenci a ztratila způsobilost vystupovat jako obchodní zástupce. [Anonymizováno] je pravděpodobně dcera paní [Anonymizováno], tu však nikdy neviděla. Žalovaná smlouvy uzavírala jako spotřebitel a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vymezující pojem spotřebitele ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012 a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015. Pro posouzení, zda fyzická osoba jednala jako spotřebitel, je rozhodující účel jednání takové osoby ve smluvním vztahu. Z komunikace účastníků vyplývá, že žalobce požadoval pouze občanský průkaz, doložení příjmů, tedy daňová přiznání a ověření vlastnictví účtu, na který budou finanční prostředky zaslány. Údaje o podnikání žalované a účelu úvěru nepožadoval, čímž se chtěl vyhnout povinnostem vyplývajícím ze zákona o spotřebitelském úvěru a neplatnosti ujednání o smluvních pokutách a úrocích. Byť byla žalovaná označena identifikačním číslem, z okolností je zřejmé, že předmět smlouvy s podnikáním nesouvisel. Poukázala na pojem slabší strany ve smyslu § 433 odst. 2 zákona č. 82/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), který je širší než pojem spotřebitel. Smlouvy obsahovaly ujednání porušující dobré mravy. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Poukázala na zakázaná ujednání ve smyslu § 1813 o. z., za která se považují ujednání týkající se výše úroků a smluvních pokut, které se kumulují. To lze rovněž považovat za porušení dobrých mravů. Žaloba byla podána na základě blankosměnky k zajištění závazků vyplývajících ze smlouvy č. 9200094791 ze dne 13. 3. 2017, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč. Mezi účastníky bylo uzavřeno více smluv o úvěru, přičemž výše úvěrů byla různá. Všechny smlouvy začínaly číslem 92. Žalobce věděl, že nejde o úvěr pro účely podnikání, proto dal do smlouvy i rodné číslo a trvalé bydliště. Jen do článku 1.8 smlouvy dal účelově, bez vědomí žalované, prohlášení o poskytnutí zápůjčky pro podnikatelské účely. Žalobce nezkoumá úvěruschopnost dlužníka, naopak provádí nepřiměřené zajištění tím, že si nechá podepsat blankosměnku. Stejně tak zjišťuje, zda dlužník vlastní nemovitosti. Protože žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost je smlouva neplatná. Neplatná jsou i ujednání o úrokové sazbě a smluvní pokutě z důvodu rozporu s dobrými mravy. Doplnila, že neměla možnost text smlouvy změnit, ani si jej prostudovat. Žalobce jednal tak, aby se na žalované obohatil a zneužil její tísně s tím, že spoléhal na to, že žalovaná nebude schopna dluh hradit a ten bude narůstat. Smluvní pokuty by měl soud moderovat na nulu, protože žalobci žádná škoda nevznikla.

3. Žalobce uvedl, že účastníky uzavřená smlouva není smlouvou spotřebitelskou a tudíž se neřídí zákonem o spotřebitelském úvěru. Rodné číslo a bydliště jsou uváděny pro lepší identifikaci. Žalobce neměl úmysl vyhnout se aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru. Jak vyplývá z rozhodnutí vrchních soudů, dohoda o úrocích z úpravy zneužívající klauzule je ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Tím spíše to platí v případech, kdy je dlužník podnikatelem. Z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že smluvní strany si musí být vědomy odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemohou později namítat jejich neplatnost. Nečinnost osoby při uzavírání smlouvy nemůže být zaměňována s legalizací práva smlouvy nečíst a určovat jejich obsah podle subjektivních představ. Odkázal na § 1813 o. z.

4. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, emailovou korespondencí z října 2016 a března 2017, smlouvou o revolvingové zápůjčce č. 9200094791 ze dne 13. 3. 2017 a výslechem svědkyně [Anonymizováno]) soud uzavřel, že žalobce předložil ve smyslu čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.) platnou směnku vlastní, kterou se žalovaná zavázala zaplatit majiteli směnky dne 27. 1. 2020 částku 281 926 Kč. Ze smlouvy vyplývá, že zápůjčka byla poskytována pro podnikatelské účely. Z výpovědi svědkyně [Anonymizováno] bylo zjištěno, že se žalovanou jménem žalobce uzavírala několik smluv, vždy se jednalo o smlouvy uzavřené mezi podnikateli. Ty začínají číslem 92, spotřebitelské číslem 91. Žalovaná věděla, že jde o smlouvu podnikatelskou již z toho, že takových smluv uzavřela více. Měla dostatek prostoru pro jejich prostudování, uzavírala je opakovaně s tím, že jejich obsah byl v podstatě totožný. Jednotlivá ujednání byla ve smlouvách jasně řečená. Nesouhlasila-li by žalovaná s jejich obsahem, mohla se obrátit na jiného poskytovatele. Ve smlouvě je zcela jasně uvedeno i identifikační číslo a sídlo žalované. Kdyby žalovaná uzavřela se žalobcem smlouvu o spotřebitelském úvěru, musel by žalobce jako profesionál znalý práva vědět, že spotřebitelský úvěr nelze zajistit vystavením blankosměnky. Svědkyně přitom vypověděla, že podpis směnky byl nedílnou součástí smlouvy. Smlouvu tudíž nelze považovat za smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem. Soud neshledal smlouvu ani za nemravnou. Výše sjednaného úroku je jednoznačná, když je uvedeno, kolik bude celkem za poskytnutou zápůjčku hrazeno v případě, že bude hrazeno řádně. Celková částka pak byla rozložena do šedesáti měsíčních splátek po 4 197 Kč. Žalovaná tedy věděla, že zápůjčku ve výši 90 000 Kč bude splácet šedesát měsíců po 4 197 Kč měsíčně. O tom svědčí i opakované žádosti žalované k uzavření dalších smluv z důvodu, že potřebuje další peníze. Ze strany žalované, která dle smlouvy nesplácí, je neplatnost smlouvy pouze účelové tvrzení. Pokud by žalovaná měla za to, že smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neuzavírala by se žalobcem další smlouvy a nesnažila se změnit navržené úroky. Žalovaná se s požadavkem na uzavření dalších smluv obracela na žalobce sama, přičemž předchozí smlouvy měla doma k dispozici. Nelze tedy argumentovat časovým tlakem. Nic jí nebránilo smlouvy zkonzultovat s odborníkem znalým práva. Pokud jde o sjednanou výši úroků, soud nebude zasahovat do autonomie vůle účastníků, když výše byla jasně čitelná a srozumitelná. V rozporu s dobrými mravy neshledal soud ani ujednání o smluvních pokutách, uvedených v oddílu 8 smlouvy. Soud odkázal na smluvní volnost stran, do níž nehodlá zasahovat s přihlédnutím k tomu, že žalované byl obsah smluv velmi dobře znám. Soud neshledal ani důvod pro moderaci smluvních pokut, když je nepovažuje za nepřiměřeně vysoké. Z předžalobní výzvy žalobce vyplývá, že do směnečné sumy byly zahrnuty zbývající splátky ve výši 145 695 Kč a smluvní pokuta dle bodu 8.1 písm. a), b) smlouvy a bodu 8.5 smlouvy. Smluvní pokuta dle bodu 8.1 smlouvy je ve výši 10 321 Kč, tj. 8 % z dlužné splátky, opozdí-li se dlužník o více jak 15 dnů po termínu splatnosti. Celkem šlo o 21 splátek, což odpovídá 335,76 Kč za jednu splátku. Dále žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 545,61 Kč, tj. 13 % z dlužné splátky, a to nad rámec smluvní pokuty dle bodu 8.1, pro případ, že se dlužník opozdí o více než 30 dnů po termínu splatnosti. V tomto případě šlo o 6 splátek. Smluvní pokuty se odvíjí od prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Smluvní pokuta podle bodu 8.5 smlouvy ve výši 125 910 Kč představuje 50% z celkové částky splácené vydlužitelem po poskytnutí zápůjčky (251 820 Kč). Účastníci se dohodli na výši sjednané zápůjčky, na výši úroku, výši měsíčních splátek i jejich počtu. Pokud jde o nesplacené splátky je o 34,7 splátek. V době zesplatnění žalované zbývalo uhradit zhruba 57 % z celkové splácené částky. K tomu 21 splátek uhradila po termínu splatnosti. Jen 4 až 5 splátek uhradila včas. Ani tato výše smluvní pokuty není nepřiměřeně vysoká, když se jedná o smluvní pokutu ke splátkám, které nebyly dosud uhrazeny. Jde o smluvní pokutu ze splátek zesplatněných před téměř dvěma roky. Ani v tomto případě neshledal důvod pro moderaci smluvní pokuty. Pokud jde o žalovanou předložené nepravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku, poukázal soud na to, že skutkově nešlo o stejnou věc, protože nebyla projednáváno zaplacení směnečné pohledávky. Proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná napadla rozsudek včasným odvoláním, v němž navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Soudu prvního stupně vytkla nesprávný závěr, že se žalobcem uzavřela smlouvu v postavení podnikatele. Nesouhlasí, že případné závazky ze smlouvy nebyly posouzeny z pohledu ochrany spotřebitele. Soud prvního stupně se nevypořádal s obranou rozporu smluvních ujednání s dobrými mravy, pro které není podstatné, zda jsou smluvní podmínky spotřebiteli známy či nikoliv. Z částí odůvodnění rozsudku týkající se hodnocení smluvních ujednání je evidentní, že soud prvního stupně rezignoval na vypořádání se s právní argumentací a judikaturou, žalovanou odkazovanou. Přístup soudu prvního stupně by znamenal, že by poskytovateli úvěru k vyhnutí se zkoumání splnění jeho povinností dle zákona o spotřebitelském úvěru stačilo vystavit směnku, čímž by se uzavřená smlouva bez ohledu na cokoliv dalšího považovala za smlouvu podnikatelskou. Takový přístup by omezoval práva spotřebitelů a posiloval postavení poskytovatelů úvěrů. Takový závěr není s ohledem na judikaturu cílem zákonodárce. Jak uvedla svědkyně [Anonymizováno], v případě, kdy měl žadatel o úvěr podnikatelské oprávnění, byl úvěr automaticky považován za podnikatelský bez ohledu na to, v jaké souvislosti a za jakým účelem žadatel finanční prostředky použil. Podnikatelské smlouvy byly žalobcem sjednávány účelově. Zdůraznila, že při uzavírání smlouvy o revolvingové zápůjčce byla v postavení spotřebitele a v důsledku toho je smlouva absolutně neplatná z důvodu absence zkoumání a posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Dalším důvodem absolutní neplatnosti je zjevná nespravedlnost a rozpor s dobrými mravy. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná jednala v postavení podnikatele, měl dojít k závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu se zásadou poctivého obchodního styku (k tomu rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 208 C 53/2019). Z přehledu zamítnutých žádostí o úvěr je zřejmé, že si byl žalobce vědom, že nemůže poskytnout v rozporu se zákonem spotřebitelský úvěr z důvodu neúvěruschopnosti žalované, a účelově tak poskytl úvěr jako podnikatelský. Závěr soudu prvního stupně o označení podnikatelských smluv počátečním číslem 92 je nesprávný, neboť z přehledu zamítnutých žádostí o úvěr je zřejmé, že žalovaná měla již v roce 2013 smlouvu o spotřebitelském úvěru s týmž počátečním číslem.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Uvedl, že smlouva o zápůjčce je smlouvou uzavřenou mezi podnikateli, když ji žalovaná uzavírala jako podnikající osoba. Proto se na smluvní vztah nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru a žalobce neměl zákonnou povinnost prověřovat úvěruschopnost žalované. Z žalobcem odkazované judikatury vyplývá, že obdobné smlouvy o zápůjčkách byly posuzovány jako smlouvy uzavřené mezi podnikateli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 101 VSPH 803/2018). To, že podnikatel použil v rozporu se smlouvou zápůjčku na jiné účely, nemůže mít vliv hodnocení podnikatelského charakteru smluvního vztahu. Bylo prokázáno, že žalovaná měla časový prostor k tomu, aby se se smlouvou seznámila. Tvrzená neplatnost smlouvy je účelová. Má za to, že argumentace žalované týkající se rozporu s dobrými mravy se vztahuje především ke sjednané výši úroků a smluvní pokuty. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2018 vyplývá závěr, že otázka dobrých mravů se má zjišťovat i u vztahů mezi podnikateli, ale výše sjednaných úroků nebude bez dalšího znamenat neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Lze rovněž odkázat na další rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 101 VSPH 80/2019. Nesprávným vyhodnocením podstaty smlouvy o revolvingové zápůjčce se žalovaná odchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně lze odkázat na rozsudek ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 705/2017. Uzavřela-li žalovaná smlouvu jakožto podnikatel, nemůže na svou obranu tvrdit, že zápůjčku použila pro svou osobní potřebu, nikoliv k podnikání. Žalobce nebyl informován, že žalovaná hodlá zápůjčku použít v rozporu se smlouvou. Ve smlouvě je zejména uvedeno identifikační číslo a sídlo žalované, dále to, že účel zápůjčky je na potřeby podnikání, a jsou uvedeny i další povinnosti dlužníka jako podnikatele (oddíl II, článek 5.2, 7.1 písm. e), 10.1 písm. a) až e), 10.2, 11.1 a 15. 5 smlouvy). Ohledně hodnocení smlouvy jako smlouvy uzavřené mezi podnikateli odkazuje dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 a ohledně schopnosti poznat obsah právního jednání na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009 a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. Pokud žalovaná tvrdí, že si finanční prostředky nechtěla půjčit pro účely podnikání, v podstatě přiznala, že při sjednávání smlouvy uvedla žalobce v omyl. Závěrem poukázal žalobce na povinnosti vyplývající pro účastníky právních vztahů jednat poctivě (§ 6, § 7 a § 8 o. z.).

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), a neshledal předpoklady pro jeho změnu, ani potvrzení.

8. Shodně se soudem prvního stupně lze uzavřít, že žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 ZSŠ vznikl vůči žalované jako výstavci směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 ZSŠ).

9. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětná směnka zajišťovala závazky vyplývající ze smlouvy o revolvingové zápůjčce č. 9200094791, aniž by tuto smlouvu jakkoliv právně hodnotil (rozhodující nebude označení smlouvy, ale její obsah a jeho výklad). Přitom pro závěr, jaká další konkrétní ustanovení občanského zákoníku (nad rámec ustanovení týkajících se konkrétního smluvního typu) či jiného zákona na předmětnou smlouvu dopadají, je podstatné, zda žalovaná vystupovala při uzavírání smlouvy jako spotřebitelka či podnikatelka, přičemž skutečnosti, že smlouva začíná číslem 92, žalovaná je v ní označena identifikačním číslem a sídlem podnikání a závazky ze smlouvy jsou zajištěny směnkou, nejsou samy o sobě pro přijetí závěru, že vystupovala jako podnikatelka, dostatečné. I osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění může být v konkrétním smluvním vztahu v postavení spotřebitele, a to v případě, že jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti. Soud prvního stupně žalovanou sice poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání tvrzení, že smlouvu uzavírala v pozici spotřebitele, ale důkazy, které navrhla (viz podání ze dne 7. 7. 2021), neprovedl, aniž by z odůvodnění rozsudku vyplýval důvod takového postupu. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyjádřil Ústavní soud; konkrétně lze uvést rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, v němž uvedl, že „Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ Byť se jedná o rozhodnutí v trestní věci, lze citovaný závěr týkající se volného hodnocení důkazů beze zbytku aplikovat i na dokazování v občanskoprávním řízení.

10. Žalovaná se žalobě dále bránila rozporem smlouvy s dobrými mravy, zejména smluvních ujednání o výši úroků a výši smluvních pokut. Uvedená obrana by žalované příslušela bez ohledu na případný závěr, že smlouvu uzavřela v postavení podnikatelky. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 mimo jiné uvedl, že „Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že primární je posouzení, zda je namístě aplikovat ustanovení týkající se ochrany slabší strany, nikoliv korektiv dobrých mravů, který je výjimečný, odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu. Posouzením shora naznačeného se soud prvního stupně nezabýval. Závěr, že rozpor s dobrými mravy není dán s ohledem na odsouhlasení ujednání o smluvních pokutách a výši úroků žalovanou, která měla na prostudování smlouvy dostatek času, a smluvní volnost stran, považuje odvolací soud za formalistický, neboť tento závěr by ve svém důsledku znamenal nemožnost vyhodnotit jakékoliv smluvní ujednání v rozporu s dobrými mravy, měly-li smluvní strany na uzavření určité smlouvy dostatečný časový prostor. Pro závěr, zda ujednání o smluvních pokutách je či není v rozporu s dobrými mravy, je třeba dle odvolacího soudu vyhodnotit soulad smluvní pokuty s dobrými mravy jako souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, přičemž se nelze vyhnout ani úvaze o funkcích smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Pokud jde o posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty, je třeba uvážit okolnosti konkrétního případu, zejména důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a okolnosti, které je provázely, tj. důvody a okolnosti ke dni uzavření smlouvy. Skutečnosti, že žalovaná část splátek neuhradila, výše dosud neuhrazených splátek, ani doba, která od zesplatnění uplynula, tj. skutečnosti nastalé s určitým časovým odstupem po uzavření smlouvy, jsou na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty bez vlivu.

11. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž bude nezbytné, aby soud prvního stupně postupoval v intencích shora naznačených, tj. smlouvu právně vyhodnotil, přijal závěr, zda byla žalovanou uzavřena v postavení spotřebitelky či podnikatelky, zda byla žalovaná ve smluvním vztahu slabší stranou a náleží jí tudíž ochrana, případně zda lze ujednání o výši úroků či výši smluvních pokut považovat za neplatná z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlední závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 56/2019, nakolik budou přiléhavé i v posuzované věci, a s ohledem na princip zakotvený v § 12 o. z. se v dalším rozhodnutí vypořádá i s rozhodnutími odkazovanými účastníky. Konečně neprovede-li soud prvního stupně všechny účastníky navržené důkazy, v odůvodnění vyloží důvody, které jej k takovému postupu vedly.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).