o vydání směnek, o odvolání žalovaného č. 1 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2023, č. j. 53 Cm 57/2022-130,

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (bod I. výroku), vrátil žalobci soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (bod II. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). V odůvodnění soud uvedl, že žalobce vzal žalobu zpět. Žalovaný č. 1 požadoval přiznat náhradu nákladů řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo v důsledku jeho chování. Soud postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení zastavil. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. rozhodl o vrácení soudního poplatku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Uzavřel, že žalobce se domáhal vydání směnek z důvodu, že došlo k zániku závazku, který směnky zajišťovaly. Dne 5. 12. 2022 byly směnky žalobci vydány, neboť skončila notářská úschova. Nelze tedy určit, zda byla žaloba podána důvodně nebo zda některý z účastníků zastavení řízení zavinil. Proto náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal.

2. Žalovaný č. 1 podal proti usnesení, konkrétně bodu III. výroku, včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, že žalovaný č. 1 má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 234 498 Kč. Uvedl, že žaloba nebyla podána důvodně a žalovaný č. 1 nezavinil, že řízení muselo být zastaveno. Obě podmínky by přitom musely být splněny současně. Žaloba nemohla být podána důvodně, neboť žalovaný č. 1 nemohl jednat podle toho, čeho se vůči němu žalobce domáhal, neboť směnky neměl ve své dispozici. To, že řízení muselo být zastaveno, zavinil výhradně žalobce, neboť ani jeden ze žalovaných neučinil žádné kroky směřující k vydání směnek. Směnky žalobci vrátila [Anonymizováno], která byla s účinností od 1. 6. 2022 jmenována do notářského úřadu na místo odvolaného notáře [Anonymizováno]. Ten se žalobcem a žalovaným č. 1 uzavřel svěřenskou smlouvu. [Anonymizováno] není účastníkem řízení. Žalovaná č. 2 byla dočasným náhradníkem notáře [Anonymizováno] a v řízení postrádala pasivní legitimaci. [Anonymizováno] pak nebyla právní nástupkyní žalované č. 2. K vrácení směnek nedošlo v souvislosti s podanou žalobou, ani z důvodů, pro které žalobce tvrdil, že mu mají být směnky vydány. [Anonymizováno] předala žalobci směnky v souladu s čl. IV odst. 11 svěřenské smlouvy, a to z důvodu ukončení úschovy dne 30. 11. 2022. Důvodem vydání směnek bylo tedy výlučně uplynutí sjednané doby úschovy. Žalovaní nebyli v době podání žaloby ani poté v prodlení se splněním povinnosti vydat směnky. Žalobce od počátku věděl, že svěřenská smlouva je sjednána na dobu určitou do 30. 11. 2022 a že následně dojde k vydání směnek. Směnky byly vydány dne 5. 12. 2022 a ke zpětvzetí žaloby došlo až dne 7. 4. 2023. O vydání směnek informoval soud prvního stupně žalovaný č. 1 ve vyjádření k žalobě. Náklady řízení žalovanému č. 1 vznikly díky liknavému přístupu žalobce. I s ohledem na to by bylo nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému č. 1 spravedlivé.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl usnesení v napadeném rozsahu potvrdit. Po shrnutí skutkového stavu zdůraznil, že žaloba byla podána důvodně, když žalobcův nárok byl v plném rozsahu uspokojen, tj. byly mu vráceny směnky, jejichž vrácení se domáhal. Pojem zavinění se posuzuje výhradně z procesního hlediska, přičemž není významné, zda žalovaný uspokojil nárok, ač takovou povinnost neměl; podstatné je pouze uspokojení nároku. K uspokojení žalovaného nároku po podání žaloby vedly kroky právního nástupce žalované č. 2 v součinnosti žalovaného č. 1. Směnky byly notářkou (právní nástupkyní žalované č. 2) vráceny v souladu s čl. IV odst. 11 svěřenské smlouvy, podle něhož si po 30. 11. 2022 měl žalobce zbylé směnky z úschovy převzít. Žalobce zpětvzetí žaloby nezavinil; nic jiného, než zpětvzetí žaloby, mu nezbývalo. Jinak by riskoval neúspěch v řízení v podobě zamítnutí žaloby. I kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že zpětvzetí nebylo učiněno pro chování žalovaných, i tak by neměla být žádné ze stran přiznána náhrada nákladů řízení. Spornými jsou jak důvodnost žaloby, tak zavinění, přičemž odpověď na tuto otázku by znamenala rozsáhlé dokazování a prakticky i „rozhodnutí“ o meritu sporu. Pokud není zřejmé, kdo zastavení řízení zavinil, nelze postupovat podle § 146 odst. 2 o. s. ř., ale podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nadto jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Těmi jsou nastalé okolnosti, to, že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo kvůli uspokojení žalobcova nároku. Postup žalobce nebyl liknavý. Procesní kroky není možné činit v horizontu dnů či týdnů, ale je potřeba strategii promyslet. To platí obzvláště v případech, kdy nejde o jediné řízení mezi účastníky. Doba, v níž žalobce zareagoval na vydání směnek, je přiměřená a nelze ji klást k jeho tíži.

4. Odvolací soud přezkoumal usnesení v odvoláním napadeném rozsahu podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.).

5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný č. 1 ve vyjádření k žalobě ze dne 17. 1. 2023 oznámil, že směnky byly notářkou dne 5. 12. 2022 vydány žalobci v důsledku uplynutí doby, na kterou byla svěřenská smlouva sjednána. Žalobce vzal žalobu zpět podáním doručeným soudu dne 11. 4. 2023 s tím, že žaloba byla podána důvodně a žalobce její zpětvzetí nezavinil, když byla vzata zpět v důsledku uspokojení nároku. Z emailové zprávy [Anonymizováno], notářky, vyplývá, že směnky byly dne 5. 12. 2022 předány osobě oprávněné.

6. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

7. Z provázanosti § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s § 146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Pokud je důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, nezaviní žalobce jeho zastavení tehdy, jestliže vzal pro chování žalovaného zpět žalobu, kterou podal důvodně. O zavinění žalobce tedy nejde, jsou-li kumulativně splněny dvě podmínky - žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale práva procesního, a proto i splnění shora uvedených podmínek je posuzováno výhradně z procesního hlediska. Se žalobcem proto nelze souhlasit, že pro přijetí závěru, zda šlo o důvodně podanou žalobu a zda příčinou zpětvzetí žaloby bylo chování žalovaných, resp. žalovaného č. 1, by bylo nezbytné učinit dokazování odpovídající svým rozsahem dokazování při rozhodování ve věci samé.

8. Posuzování důvodnosti žaloby nelze omezit výhradně jen na to, co bylo uplatněno žalobním petitem. Podstatným je i obsah žalobních tvrzení, z nichž vyplývá důvod, proč se žalobce domáhá právě plnění specifikovaného v žalobním petitu. V posuzované věci zahájil žalobce řízení o vydání směnek s odůvodněním, že směnky zajišťovaly závazek odškodnění, přičemž tento závazek trval do doby uzavření dohody společníků, kterou žalovaný č. 1 odmítl bezdůvodně uzavřít. Uzavření dohody představovalo rozvazovací podmínku, jejíž splnění žalovaný č. 1 zmařil. Odhlédne-li odvolací soud v tuto chvíli, od osoby, která plnění žalobci poskytla, bylo plnění poskytnuto ze zcela jiného důvodu, než pro nějž byla žaloba podána. Tímto důvodem bylo uplynutí doby, na kterou byla smluvními stranami (kterou byl i žalobce) sjednána svěřenská smlouva a na základě které byly směnky, jejichž vydání bylo předmětem řízení, složeny do úschovy. Názor žalobce, že žaloba byla podána důvodně proto, že došlo ke splnění nároku uplatněného žalobním petitem, v němž zcela odhlédl od svých žalobních tvrzení, nelze jako zjednodušující přijmout. Ostatně za splněnou nepovažuje odvolací soud ani druhou ze shora uvedených podmínek, tj. zavinění žalovaného č. 1, když žaloba nebyla vzata zpět pro chování žalovaného č. 1. Ten pro splnění žalobou uplatněného nároku neučinil žádné kroky. A s ohledem na to, že směnky byly v úschově a podmínky jejich vydání byly smluvně upraveny, ani nemohl. Toho si žalobce musel být již v okamžiku podání žaloby vědom (byl jednou ze smluvních stran). Plnění žalobci žalovaný č. 1 také neposkytl; směnky vydala osoba stojící zcela mimo okruh účastníků řízení, kterou nelze za právního nástupce žalované č. 2 (náhradnice notáře [Anonymizováno]) považovat; návrh ve smyslu § 107a o. s. ř. ostatně nebyl žalobcem ani podán.

9. Předmětem řízení bylo vydání deseti směnek znějících na směnečný peníz ve výši 5 000 000 Kč (každá). Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Výše peněžitého plnění činí v tomto případě součet směnečných penízů, tj. 50 000 000 Kč. Této tarifní hodnotě pak odpovídá odměna ve výši 64 300 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu. Předmětem řízení bylo ještě vydání jedné blankosměnky bez uvedení směnečného peníze. Za tarifní hodnotu je v tomto případě považována částka 10 000 Kč, neboť hodnotu věci (blankosměnka jako listina, s níž není spojeno žádné právo, je věcí movitou) nelze vyjádřit v penězích (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Této tarifní hodnotě pak odpovídá odměna ve výši 1 500 Kč (§ 7 bod 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že ke společnému projednání bylo spojeno vydání směnek a jedné blankosměnky, je odměna určena součtem dvou shora uvedených odměn (§ 12 odst. 3 advokátního tarifu), tj. 65 800 Kč.

10. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměny za zastupování a odměn a pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2.

11. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky, za nichž by vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému č. 1, byl to žalobce, kterému měla být tato povinnost uložena.

12. Žalovaný č. 1 učinil v řízení tyto úkony právní služby - převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 17. 1. 2023 a sepis vyjádření k výzvě soudu ze dne 5. 4. 2023. Náklady řízení jím vynaložené v řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 239 943 Kč představují odměnu v celkové výši 197 400 Kč (65 800 Kč x 3 úkony právní služby), náhradu hotových výdajů v celkové výši 900 Kč (300 Kč x 3 úkony právní služby) a 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného č. 1, ve výši 41 643 Kč.

13. Odvolací soud připomíná, že rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou oficiality. Protože soud o nákladech řízení rozhoduje z úřední povinnosti, není vázán návrhem (vyúčtováním advokáta). Účastníku je tak přiznána ta výše nákladů řízení, kterou považuje za správnou soud, bez ohledu na to, zda se jedná o odchýlení v advokátův prospěch či neprospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015). I Ústavní soud opětovně uzavřel, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje princip oficiality a legality, přičemž zásada zákazu reformace in peius není v takovém případě uplatnitelná. Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou těchto nároků. Pokud soud prvního stupně učiní právní kvalifikaci, která takovému požadavku nevyhovuje, přichází do úvahy korekce rozhodnutí bez ohledu na to, zda byla náhrada nákladů řízení přiznána, případně v jaké výši (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, usnesení ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 130/2006 či usnesení ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 603/06).

14. Podle § 150 o. s. ř., jehož aplikace se žalobce v odvolání dovolal, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

15. Ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Odvolací soud žádné důvody hodné zvláštního zřetele neshledal. Žalobce se rozhodl zahájit řízení v době, kdy si musel být vědom, že žalovaný č. 1 nemá směnky ve své dispozici, a tudíž dobrovolně splnit povinnost je vydat není v jeho možnostech. Stejně tak nelze přehlédnout, že žalobci byly směnky vydány již dne 5. 12. 2022 a důvod vést nadále řízení odpadl. Přesto žalobce neučinil až do 11. 4. 2023 žádný procesní úkon (zpětvzetí žaloby), kterým by případný vznik nákladů řízení na straně žalovaného č. 1 eliminoval; žalovaný č. 1 se nechal zastoupit až poté, co žalobce neučinil žádný procesní úkon ve vztahu k žalobě ani více jak měsíc poté, co obdržel směnky, a tudíž se dalo předpokládat, že hodlá na projednání žaloby trvat. Není zřejmé, co žalobce míní tím, že „procesní kroky není možné řešit v horizontu dnů či pár týdnů, ale je potřeba strategii důsledně zvážit a promyslet“. Za situace, kdy předmětem řízení bylo vydání směnek, které se dne 5. 12. 2022 ocitly v jeho držení, nepřicházel dle odvolacího soudu jiný procesní úkon než zpětvzetí žaloby v úvahu (v opačném případě by žaloba musela být nutně zamítnuta) a nebylo tudíž co promýšlet, tím méně celé čtyři měsíce. Pokud samozřejmě skutečným cílem žaloby bylo jen a pouze vydání směnek. Další důvody hodné zvláštního zřetele, které žalobce uváděl, za takové důvody považovat nelze. Kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět jen pro chování žalovaného č. 1, nebyl by vůbec důvod uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř., ale náhrada nákladů řízení by byla přiznána žalobci podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „Nastalé okolnosti“, které měly být dalším důvodem zvláštního zřetele hodné, žalobce nijak blíže neupřesnil.

16. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené usnesení, konkrétně bod III. výroku, změnil a přiznal žalovanému č. 1 právo na náhradu nákladů řízení ve výši vyplývající z bodu I. výroku tohoto usnesení.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož byla přiznána jejich náhrada v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému č. 1. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 5 965,30 Kč představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 4 630 Kč (úkonem byl sepis odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí) podle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč advokátního tarifu a 21 % daně z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 035,30 Kč. Odvolací soud vyšel při určení tarifní hodnoty z výše náhrady nákladů řízení, která byla žalovanému č. 1 přiznána. Přihlédl k tomu, že odvolání směřovalo pouze proti nákladovému výroku a přiznání odměny ve výši uvedené v bodě 9 odůvodnění by bylo neúměrně vysoké v poměru k předmětu odvolacího řízení.