o zaplacení částky 199 860,45 USD s přísl., k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 76 Cm 51/2019-325 a doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2023, č. j. 76 Cm 51/2019-333

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 54 273,44 USD se úrokem z prodlení od 24. 7. 2018 do zaplacení, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) částku 145 587,01 USD s úrokem z prodlení od 7. 9. 2017 do zaplacení, ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 108 792 Kč a ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) náhradu nákladů řízení ve výši 443 550 Kč. Doplňujícím usnesením uložil žalovanému povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 10 382 Kč.

2. Žalobci a) a b) se domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jim částky 54 273,44 USD a 145 587,01 USD s přísl. Návrh odůvodnili tím, že jako spotřebitelé distančně přes internet se žalovaným uzavřeli smlouvy, které jim umožnily investovat do rozdílových smluv s měnovými páry. Žalobce a) smlouvu uzavřel dne 19. 6. 2018. Sedm transakcí s měnovým párem USD/CAD, realizovaných žalobcem a) dne 20. 7. 2018, které vygenerovaly celkový zisk ve výši 54 273,44 USD, žalovaný dne 24. 7. 2018 zrušil s odkazem na čl. 7.8 a 7.10 obchodních podmínek a žalobci a) vrátil původní vklad a zisk z dříve realizovaných nerozporovaných transakcí. Žalobce b) smlouvu uzavřel dne 19. 7. 2017. Šest transakcí s měnovým párem USD/CAD, realizovaných žalobcem b), které vygenerovaly celkový zisk ve výši 145 587,01 USD, žalovaný dne 7. 9. 2017 rovněž zrušil s odkazem na čl. 7.8 obchodních podmínek a žalobci a) vrátil původní vklad a zisk z dříve realizovaných nerozporovaných transakcí. Ujednání čl. 7.8 a 7. 10 smluv, resp. obchodních podmínek, na jejichž základě byly transakce žalovaným zrušeny, jsou dle žalobců neplatnými ujednáními dle § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z), která v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Ceny, za něž žalobci otevřeli své pozice u žalované, odrážely v době podání pokynů skutečnou tržní cenu měnového páru USD/CAD. Předpoklady pro zrušení transakcí z důvodu „netržních cen“ splněny nebyly, žalovaný je zrušil neoprávněně. Neplatná je i doložka o volbě práva, sjednaná v čl. 29.11.

3. Žalovaný vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Uvedl, že žalobci smlouvy neuzavřeli v postavení spotřebitelů, a proto se neuplatní čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 1 Nařízení Evropské Unie č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, zakládajících v případě spotřebitelských smluv mezinárodní příslušnost soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Právní vztahy účastníků se dle ujednání v čl. 29.11 řídí anglickým právem. Při zrušení transakcí postupoval v souladu se smluvními ujednáními, protože žalobci při jejich realizaci využili smlouvami zakázané obchodní strategie, latenční arbitráže, která zneužívá cenového zpoždění, kdy mezi zadáním příkazu k obchodování a jeho realizací, při němž v případě prudkého nárůstu nebo poklesu ceny podkladového aktiva v důsledku zveřejnění významné cenotvorné informace, po tuto extrémně krátkou dobu nereflektuje cena podkladových aktiv a kotovaná a obchodníky nabízená cena aktuální tržní cenu. V době podání pokynů žalobců k realizaci transakcí byly zveřejňovány významné cenotvorné informace týkající se měnových párů USD/CAD. Žalobci toho zneužili a za použití vysoce sofistikovaného a automatizovaného software, který jim umožnil zadat větší počet pokynů v extrémně krátkém časovém rozpětí a ze čtyř různých IP adres ve Spojeném království a Irsku, realizovali své transakce za cenu nacházející se zjevně mimo tržní cenu. Tím získali neoprávněnou výhodu a jednali vůči žalovanému nepoctivě. Proto byl podle smluvních ujednání v čl. 7. 8 a 7. 10 oprávněn takto realizované transakce zrušit.

4. Na základě skutečností, které nejsou mezi účastníky sporné (distanční uzavření smluv se žalovaným odsouhlasením obchodních podmínek, uskutečnění tvrzených transakcí na investičních účtech žalobců, zrušení transakcí žalovaným, vrácení vkladu včetně již dosaženého zisku) a provedeného dokazování (obchodními podmínkami žalovaného [Anonymizováno] z 1. 7. 2016 verze 1.7.16 a zásadami pro provádění příkazů, emailovou korespondencí mezi žalobci a žalovaným, výpisy z investičních účtů žalobců, výpisů z informací software [Anonymizováno] o časech transakcí, snímky z terminálu agentury [Anonymizováno] ze dne 20. 7. 2018 a 6. 9. 2017, rozhodnutím Ombudsmana) soud uzavřel, že žalobce a) dne 19. 6. 2018 a žalobce b) dne 19. 7. 2017 se žalovaným distančně, odsouhlasením obchodních podmínek žalovaného, uzavřeli smlouvu. V čl. 29. 11 smluv bylo ujednáno, že dohoda se bude řídit anglickým právním řádem a bude vykládána v souladu s ním a smluvní strany se neodvolatelně podrobují nevýhradní jurisdikci anglických soudů. V čl. 7. 8 si žalovaný vyhradil právo odmítnout žalobci zadané obchody, o nichž usoudí, že jsou zjevně mimo převažující tržní cenu, tudíž na ně lze pohlížet jako na transakce za netržní cenu, ať už kvůli evidentní chybě nebo zastaralému, nesprávnému nebo chybnému poskytnutí údajů o ceně. V případě, že otevřel nebo uzavřel obchod dříve, než znal cenový rozdíl, může na tento obchod pohlížet zcela dle vlastního uvážení buď jako na neplatný. V čl. 7. 10 bylo ujednáno, že: „internet, zpomalené připojení, jakož i chyby v poskytování údajů o ceně mohou vytvářet situace, kdy ceny zobrazené v online obchodním systému neodrážejí přesně tržní sazby. [Anonymizováno] nedovoluje praxi arbitráže ani nedovoluje klientovi, aby využil cenového zpoždění. Transakce, které spoléhají na cenové zpoždění nebo příležitosti arbitráže, mohou být dle našeho uvážení zrušeny. [Anonymizováno] si vyhrazuje právo provést nezbytné opravy nebo úpravy na dotčeném účtu či dotčených účtech, a to včetně zadržení zisků dosažených klientem za použití této obchodní taktiky. Účty opírající se o strategie arbitráže mohou být zcela dle uvážení [Anonymizováno] předmětem intervence a schvalování transakcí z její strany“. Žalobci na základě uzavřených smluv na svých investičních účtech, zřízených pro ně žalovaným, postupně realizovali několik transakcí. Sedm transakcí s měnovým párem USD/CAD, které žalobce a) realizoval dne 20. 7. 2018 žalovaný zpětně zrušil s odůvodněním, že byly realizovány za arbitrážního obchodování dle čl. 7.10 smlouvy a na základě netržních cen dle čl. 7.8. Šest transakcí s měnovým párem USD/CAD, které realizoval žalobce b) dne 6. 9. 2017, žalovaný zrušil dne 7. 9. 2017 s odkazem na čl. 7. 8 odůvodněním, že byly realizovány na základě netržní ceny. Podle zjištění o konkrétních časech transakcí a příslušných cenách činily zisky žalobce a) z těchto transakcí 54 339,96 USD, žalobce b) 145 587,01 USD. Žalovaný po zrušení transakcí oběma žalobcům vrátil jejich počáteční investici vloženou do transakcí. Podle snímků z terminálu agentury [Anonymizováno] pro časový okamžik s uvedením na setiny sekund byly přes více oscilujících částek uvedeny také ceny, za něž byly transakce realizovány. Stížnost podanou žalobcem b) proti postupu žalovaného a zrušení transakcí, neshledal Ombudsman důvodnou. Uvedl, že žalobce b) použil predátorský software, který mu zajistil vůči žalovanému nespravedlivou výhodu, jež mu umožnila využít zpoždění nebo latence cen zobrazovaných na informačním kanálu [Anonymizováno] a obchodovat bez rizika.

5. Právní vztahy účastníků soud posoudil podle §§ 1813 a 2991 o. z. ve spojení s čl. 3 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 7. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím I.)

6. Soud vyšel z toho, že otázka spotřebitelského charakteru smluv uzavřených mezi žalobci a žalovaným byla vyřešena v usnesení, jímž byla zamítnuta žalovaným vznesená námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů (usnesení ze dne 22. 7. 2021, č. j. 76 Cm 51/2019-218, ve spojení s unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 12 Cmo 192/2021–236).

7. Při posouzení otázky rozhodného práva vyšel soud prvního stupně z čl. 3 odst. 1 a 6 odst. 1 a 2 Nařízení Řím I. Podle čl. 3 tohoto nařízení se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Podle článku 6 odst. 1 se smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činností, s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnost, řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Podle čl. 6 odst. 2 si bez ohledu na odstavec 1 mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila. Doložku o volbě anglického práva, sjednanou v čl. 29.11 smluv shledal soud podle shora citované úpravy v nařízení Řím I. ve spojení se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách neplatnou. Vyložil, že nebyla dána žádná z výjimek upravených v čl. 6 odst. 4 Nařízení Řím I, a proto se aplikuje výlučně právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště. Odkázal přitom na závěry, přijaté v rozsudku SDEU ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-191/15, podle nichž ujednání o volbě práva ve všeobecných smluvních podmínkách obchodníka, které nebylo sjednáno individuálně, a podle kterého se právem členského státu sídla tohoto obchodníka řídí smlouva uzavřená formou elektronického obchodu se spotřebitelem, je zneužívající klauzulí v rozsahu, v němž uvádí tohoto spotřebitele v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že se na smlouvu použije pouze právo tohoto členského státu, aniž spotřebitele informoval, že se na něj na základě čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I vztahuje ochrana v rozsahu jako kdyby tohoto ujednání neexistovalo.

8. Při právním posouzení proto soud aplikoval výhradně české právo. Smluvní ujednání čl. 7. 8 a 7. 10 předmětných smluv, resp. jejich obchodních podmínek, shledal v intencích české právní úpravy platná a určitá. Neshledal důvodné tvrzení žalobců, že ujednání čl. 7. 8, které upravuje právo žalovaného odmítnout zadané obchody, které jsou „zjevně mimo převažující tržní cenu“, zakládá možnost libovůle žalovaného zrušit transakce, protože nedefinuje způsob určení tržní ceny či odkaz na konkrétní zdroj obchodníka, který bude výchozím pro určení tržní ceny. Oprávnění zrušit transakce má žalovaný pouze za předpokladu zjevné odchylky od převažující tržní ceny, kterou lze zjistit dokazováním. Neplatné neshledal ani ujednání čl. 7. 10, které zakazuje arbitrážní obchodování a využívání cenových latencí. Arbitrážní obchodování, které využívá odlišných cen na různých trzích, na daný případ nedopadá, neboť se nejedná o nákup identického nástroje na jednom trhu a jeho prodej na jiném. Ujednání čl. 7. 10 předpokládá, že v případě transakce musí prokazatelně dojít k finanční výhodě na straně zákazníka s využitím cenového zpoždění. Výklad žalovaného, že účelem obou těchto ujednání je poskytnout mu oprávnění zrušit obchody a transakce i toliko za situace, kdy nepoctivý zákazník využívá specializovaný, predátorský software, který mu ve spojení s VPS mimo ČR v blízkosti serverů žalovaného, umožňuje využít časové prodlevy pro uskutečnění transakcí, shledal nepřesný. ČNB totiž ve svém stanovisku č. j. 2016/1680/INFO k latenční arbitráži uvedla, že využívání chyb v automatických algoritmech obchodníka, jimiž obchodník s cennými papíry při obchodování na vlastní účet stanoví kotace pro nákup a prodej investičních nástrojů, představuje schopnost investora rychleji vyhodnotit dostupné informace o vývoji cen a nabídky a poptávky na trhu a reagovat zadáním pokynu a není považováno za nezákonnou obchodní praktiku ve smyslu § 126 zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu.

9. Žalovaný, přestože byl ze strany soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen o své důkazní povinnosti, neprokázal, že žalobci využili při transakci cenového zpoždění a nastala situace, že ceny zobrazené v online systému neodráží přesně tržní sazby. Žalovaný při jednání požádal o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů, přestože s ohledem na délku řízení měl dostatek času si již před jednáním opatřit příslušné podklady. Návrhu žalovaného o poskytnutí lhůty k doložení důkazů soud nevyhověl. Uvedl, že za situace, kdy žalovaný s dostatečným předstihem věděl, co bude při jednání předmětem dokazování a měl dostatek času opatřit si důkazy a zakomponovat je do svých tvrzení, neshledal důvody poskytovat žalovanému další lhůtu pro doplnění jeho tvrzení o převažující tržní ceně v době realizací transakcí a označení důkazů, protože takový postup shledal absolutně nehospodárný. Zejména pokud žalovaný ve vztahu k navrženému důkazů výslechem pracovníka, který umí získat informace z hot spotu k dotazu soudu, zdali se jedná o konkrétní údaje o ceně na burze obdobné údajům zjistitelným z provedeného důkazu z výpisu agentury [Anonymizováno], uvedl, že se jedná o záznam, který dokáže rozdíl v ceně, za kterou bylo obchodováno oproti tržní ceně vymezit právě ke konkrétní osobě s tím, že s ohledem na časový odstup nemá možnost již získat obdobný důkaz jako je výpis z agentury [Anonymizováno] s ohledem na omezenou dobu uchovávání příslušných dat. V návaznosti na poskytnuté poučení nakonec žalovaný jako převažující tržní cenu označil cenu 1.2303. Protože žalovaný neprokázal, že cenové zpoždění vůbec nastalo, neprováděl soud ani dokazování navržené žalovaným k prokázání jeho tvrzení o nepoctivém jednání žalobců při realizaci transakcí s ohledem na technické využití software a několika IP adres pro zadání příkazů.

10. Soud uzavřel, že žalovaný neprokázal, že byly splněny smluvně sjednané předpoklady pro zrušení transakcí realizovaných žalobci a je tak povinen žalobcům vyplatit žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Proto žalobě vyhověl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v řízení úspěšným žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

11. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že s ohledem na vady a procesní pochybení, jichž se soud v řízení dopustil, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces, garantované listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. V důsledku těchto pochybení je soudem zjištěný skutkový stav neúplný a nesprávný. Nesprávné je také právní posouzení věci. Stěžejních pochybení se soud dopustil zejména v souvislosti s dokazováním, když žalovanému poté, co jej poučil podle § 118 odst. 3 o. s. ř. o jeho důkazní povinnosti ve vztahu k jím učiněným tvrzením, neposkytl mu k jeho žádosti lhůtu k doplnění důkazů. Žalovaný již při jednání v reakci na poučení soudu detailně konkrétní důkazy specifikoval. O poskytnutí lhůty požádal za účelem zajištění překladu části listinných důkazů, které již měl na jednání a k zajištění vyhotovení Prohlášení [Anonymizováno] s překladem. Neposkytnutí lhůty soud odůvodnil odkazem na délku řízení a na skutečnost, že žalovaný byl s dostatečným předstihem upozorněn na to, co bude předmětem dokazování při tomto jednání, kdy poskytnutí dodatečné lhůty shledal soud absolutně nehospodárné. Přípis ze dne 28. 2. 2023, v němž byl soudem informován o tom, jaké důkazy hodlá na jednání provést a že bude žalovaný poučen o své důkazní povinnosti dle § 118a odst.3 o. s. ř., byl však žalovanému doručen den před jednáním. V takové lhůtě bylo objektivně nemožné, aby adekvátním způsobem na tuto procesní situaci reagoval a zejména zajistil překlady příslušných listin do češtiny a sepsání Prohlášení/[Anonymizováno] s překladem. Neobstojí ani odkaz soudu na délku řízení, neboť převážná část prvostupňového řízení, téměř tři roky, byla věnována nikoli meritu věci, ale procesním otázkám, zejména otázce mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí předmětné věci. K ní se vázala tvrzení účastníků a jimi předkládané důkazy. K podání vyjádření k žalobě byl žalovaný vyzván až dne 6. 6. 2022. Při následných dvou jednáních byly soudem prováděny pouze důkazy navržené žalobci. Neposkytnutím lhůty k doplnění důkazů při dalším jednání soudu žalovaného ve vztahu k žalobcům procesně znevýhodnil a současně tak porušil svou povinnost zajistit v řízení účastníkům rovné postavení. Přitom žádný z důvodů, jimiž lze podle ustálené rozhodovací praxe odůvodnit neprovedení účastníkem navržených důkazů, naplněn nebyl. S neprovedenými důkazy se soud v odůvodnění rozsudku dostatečně nevypořádal, ač opomenuté důkazy podle ustálené judikatury Ústavního soudu téměř vždy zakládají nepřezkoumatelnost rozsudku a současně jeho protiústavnost. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že transakce byly uskutečněny za cenu, která byla převážně mimo převažující tržní cenu a že žalobci se při jejich realizaci dopustili tzv. arbitrážního obchodování a jednali ve vztahu k žalovanému nepoctivě, aniž ovšem provedl důkazy, navržené žalovaným k prokázání těchto tvrzení. Podle žalovaného snímky z terminálu agentury [Anonymizováno], z nichž soud vycházel, neprokazují, jaká byla tržní cena v době realizace transakcí. Transakce byly realizovány v časovém rozpětí několika milisekund, snímky však zachycují ceny v čase udávaném bez časového rozlišení na milisekundy. To přitom soud v odůvodnění rozsudku paradoxně potvrzuje zjištěním, že na snímcích je uvedeno více oscilujících částek. Soudem přijatý skutkový závěr z uvedených důvodů neobstojí, protože je nesprávný a neúplný. Nesprávné a neúplné je také právní posouzení věci, zejména posouzení a výklad smluvních ujednání čl. 7. 8 a 7. 10. Závěr soudu, že výklad těchto smluvních ujednání žalovaným není přesný, je bez bližšího odůvodnění nepřezkoumatelný.

12. Žalobci navrhli napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Otázku rozhodného práva soud posoudil správně, když aplikoval české právo. Ze směrnice MiFID vyplývá, že při obchodování rozdílových smluv nestanoví ceny burza, banka ani jiné subjekty mimoburzovního obchodu, ale sám obchodník. S cenotvorbou jsou spojena významná rizika, protože zdroj cen a kotací podkladových aktiv zpravidla není možné hodnověrně ověřit a zákazník tak nemá možnost zjistit, zda mu byla poskytnuta spravedlivá cena. V případě rozdílových smluv ji stanovuje obchodník na základě vlastního uvážení a je na zákazníkovi, zda cenu nabízenou na obchodní platformě obchodníka poptá či nikoliv. Obchodník přitom při přijetí pokynu investora může cenu změnit a provést pokyn za jinou než poptávanou cenu (tzv. skluz). Žalobci svoji obchodní strategii založili na tzv. news trading, tedy obchodování v období zveřejňování ekonomických zpráv, k němuž dochází v předem stanoveném čase. Obecně je latenční arbitráž vymezena jako využití rozdílu mezi dvěma trhy (broker a jiný účastník trhu), kdy zároveň musí dojít k extrémně rychlému otevření a uzavření pozice. Tyto předpoklady v případě transakcí žalobců splněny nebyly. Podle názoru žalobců důkazy, navržené žalovaným k prokázání jeho tvrzení, nemají z hlediska „správné ceny“ relevanci, zejména se to týká prohlášení zaměstnance žalované (affidavit) a přehled cen z tzv. hotspotu, které měly být v okamžiku zadávání pokynů zobrazeny na platformě žalovaného. Sám žalovaný připustil, že přesnější data než data, doložena výpisem z terminálu agentury [Anonymizováno], která je jako věrohodný zdroj v judikatuře Vrchního soudu akceptována, není schopen předložit a důkazy jím navržené nemají pro posouzení věci žádnou relevanci. Smluvní ujednání čl. 7.8 a 7.10 uzavřených smluv nesplňují požadavek určitosti a srozumitelnosti dle § 553 o. z. Ujednání čl. 7.8 neurčuje trh či zdroj, podle něhož se budou ceny posuzovat, čl. 7.10 nedefinuje pojem latenční arbitráže, resp. využívání zpoždění cen. Obě tato smluvní ujednání představují zakázaná ujednání dle § 1813 o. z. i dle čl. 3 odst.1 Směrnice Rady 93/13 ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, protože v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu i práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele zejména tím, že umožnují zpětné zrušení již realizovaných transakcí žalobců. Nerovnováhu smluvních ujednání v neprospěch spotřebitele prohlubují i další smluvní ujednání, v jejichž důsledku žalovaný určuje obsah smlouvy, je oprávněn nabízet jakékoli ceny a odmítnout či provést pokyn za jinou než žalobci požadovanou cenu, ale i zpětně zrušit realizované transakce dle svého uvážení, a to i z důvodu, pro který mohl pokyny v reálném čase odmítnout či provést za jinou cenu.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl o. s. ř.). Předpoklady pro jeho potvrzení ani změnu neshledal z důvodů dále vyložených.

14. Soud prvního stupně při posouzení otázky rozhodného práva, resp. platnosti doložky o volbě práva, sjednané v čl. 29. 11 obchodních podmínek obou uzavřených smluv sice správně vyšel z čl. 3 a 6 nařízení Řím I., ale tato ustanovení a zejména závěry rozsudku SDEU ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-191/15 nevyložil v souladu s jejich obsahem a účelem. Nařízení Řím I. vychází ze zásady autonomie smluvních stran zvolit právo, jímž se jejich smluvní vztahy budou řídit, a to i u spotřebitelských smluv. V případě spotřebitelských smluv, v nichž smluvní strany zvolily jiné právo než právo státu, v němž má spotřebitel bydliště (v tomto případě právo státu sídla obchodníka) však výslovně čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I. stanoví, že v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení právního řádu státu, v němž má spotřebitel bydliště. Z Nařízení Řím I. a ze Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vychází také shora citovaný rozsudek SDEU, z něhož soud vycházel. Podle jeho závěrů je nutno ujednání o volbě práva, které je součástí smluvních podmínek obchodníka, na jejichž obsah nemohl mít spotřebitel žádný vliv, vždy nutno považovat za ujednání nesjednané individuálně. Takové ujednání je v kontextu Směrnice zneužívající klauzulí (pouze) v rozsahu, v němž uvádí spotřebitele v omyl, že se použije pouze právo, jež bylo stranami zvoleno, aniž by spotřebitele informovalo, že čl. 6 odst. 2 Nařízení mu zaručuje ochranu, již mu poskytuje právo členského státu, ve kterém má spotřebitel obvyklé bydliště. Z uvedeného tedy plyne, že závěr o platnosti doložky o volbě práva a určení rozhodného práva se musí zakládat na zjištění a porovnání obsahu právní úpravy ochrany spotřebitele v obou právních systémech, tj. v anglickém a českém právu. Použití české právní úpravy bude na místě jen v případě, že tato spotřebiteli zaručuje větší právní ochranu než úprava v anglickém právu. Soud prvního stupně obsah právní úpravy ochrany spotřebitele v anglickém právu nezjišťoval a pouze formálně uzavřel, že uzavřené smlouvy nelze podřadit pod typy smluv, taxativně vymezené v čl. 6 odst. 2 Nařízení Řím I., ohledně nichž si smluvní strany rozhodné právo zvolit nemohou. Z uvedených důvodů nelze proto právní posouzení věci soudem prvního stupně a jím přijatý závěr o neplatnosti smluvních ujednání o volbě práva považovat za správný a přezkoumatelný.

15. Odvolací soud shledal důvodnou také argumentaci odvolatele ohledně pochybení soudu prvního stupně stran neprovedeného dokazování důkazy, navrženými žalovaným v návaznosti na poskytnuté poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o důkazní povinnosti žalovaného k prokázání tvrzení, na nichž se zakládala jeho procesní obrana (využití cenového zpoždění a realizace transakcí za ceny v online sytému žalovaného, které neodrážely skutečné tržní ceny). Z obsahu spisu se (nepřímo) podává, že účelem takto poskytnutého poučení bylo umožnit žalovanému prokázat jeho tvrzení o naplnění smlouvami stanovených předpokladů pro zrušení realizovaných transakcí žalobců, případně vyvrátit důkazy soudem dosud provedené. Ke skutkovým tvrzením žalovaného fakticky do doby jednání žádné dokazování provedeno nebylo. Na jeho straně tak bylo legitimní očekávání, že mu soud poskytne lhůtu pro předložení listinných důkazů, které v návaznosti na poskytnuté poučení soudu označil. Neposkytnutím lhůty k doložení důkazů soud objektivně znemožnil žalovanému prokázat jím učiněná tvrzení, případně vyvrátit důkazy již v řízení soudem provedené. Následně žalovaný listinné důkazy (údaje o tržních cenách v době transakcí, Prohlášení/affidavit a další listiny) přiložil k odvolání.

16. Z důvodů shora vyložených odvolací soud napadený rozsudek včetně doplňujícího usnesení podle § 219 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně porovná obsah a rozsah právní úpravy ochrany spotřebitele v anglickém a českém právu a na tomto základě posoudí, zda a která z právních úprav zaručuje spotřebiteli větší ochranu. Zjistí-li, že české právo, v souladu s čl. 6 odst. 2 Nařízení Řím I. toto použije při právním posouzení, zejména při posouzení platnosti smluvních ujednání, resp. obchodních podmínek uzavřených smluv (čl. 7. 8 a 7. 10). V opačném případě aplikuje anglické právo. Neshledá-li uvedená smluvní ujednání podle příslušné právní úpravy neplatná, za situace, kdy se z odůvodnění napadeného rozsudku podává, že dosud provedeným dokazováním má soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok žalobců za prokázaný, je na místě, aby prostřednictvím doplnění dokazování umožnil žalovanému prokázat jím učiněná tvrzení, že byly splněny předpoklady pro zrušení transakcí žalobců. Důkazy navržené žalovaným jsou součástí spisu (včetně důkazů navržených žalovaným při jednání dne 1. 3. 2023). Bude na soudu prvního stupně, v jakém rozsahu dokazování doplní. Pokud některé z navržených důkazů neprovede, vypořádá se s nimi v odůvodnění rozsudku. Provedené důkazy pak vyhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), tedy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlédne také ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V novém rozhodnutí ve věci rozhode soud prvního stupně také o nákladech tohoto odvolacího řízení.