o zaplacení 559 237 Kč s přísl., o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 2023, č. j. 39 Cm 6/2013–289

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 336 862 Kč s přísl. (bod I. výroku), v rozsahu částky 222 375 Kč s přísl. žalobu zamítl (bod II. výroku) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 48 995,57 Kč (bod III. výroku.

2. Podle odůvodnění se žalobkyně původní žalobou na žalované jako insolvenční správkyni úpadce, společnosti [Jméno žalované B]. domáhala vydání v petitu specifikovaných věcí ve vlastnictví žalobkyně. K věcem, které nebyly zahrnuty do majetkové podstaty úpadce, žalovaná neoprávněně dne 20. 7. 2011 uplatnila zadržovací právo k zajištění pohledávek úpadce za žalobkyní v celkové výši 534 484,50 Kč a odmítá zadržené věci vydat. O pohledávce úpadce za žalobkyní, uplatněné žalovanou jako insolvenční správkyní úpadce, v souvislosti s níž žalovaná uplatnila zadržovací právo, bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 6 Cmo 225/2020–619, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 26 Cm 100/2011-590 (žaloba byla v rozsahu částky 729 187, 20 Kč s přísl. zamítnuta pro neprokázání nároku, v rozsahu 84 177 Kč s přísl. bylo žalobě vyhověno a v rozsahu 116 036 Kč bylo řízení na základě zpětvzetí žaloby zastaveno). Podáním ze dne 26. 5. 2022 navrhla žalobkyně změnu žaloby tak, že namísto vydání věcí uplatňuje právo na náhradu škody ve výši 559 237 Kč jako částky odpovídající hodnotě žalovanou zadržovaných věcí s odůvodněním, že vydání věcí, jichž se původní žalobou domáhala, již žalovaná ve svém držení nemá a neví, kde se nachází. Usnesením ze dne 14. 7. 2022, č. j. 39 Cm 6/2023–251 soud připustil navrhovanou změnu žaloby na zaplacení částky ve výši 559 237 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 5. 2022 do zaplacení.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě potvrdila, že uplatnila zadržovací právo k věcem uvedeným v původní žalobě. Dále uvedla, že od 8. 6. 2011 v rámci provozování podniku insolvenčního dlužníka, úpadce, za účelem udržení provozu průběžně se souhlasem insolvenčního soudu obchodovala skladové zásoby. Předmětné věci ve svém držení neměla již před podáním žaloby dne 15. 1. 2013. Následně došlo k prodeji části podniku úpadce společnosti [Anonymizováno] a protože z důvodu změny vlastnictví nebyla již žalovaná schopna zajistit uskladnění a ostrahu zadržovaných věcí, od dalšího zadržování věcí upustila Žalobkyni výzvami ze dne 6. 5. 2016, 7. 6. 2016 a 5. 12. 2017 vyzvala k vyzvednutí zadržovaných věcí, na tyto výzvy však žalobkyně nereagovala. Namítla, že žalobkyně ani neprokázala vlastnické právo k věcem, jejichž vydání se domáhala a vzhledem k tomu, že žalovaná je svém držení nemá, navrhla zamítnutí žaloby. Projednání žaloby o náhradu škody brání překážku věci zahájené, neboť nárok na náhradu škody je již předmětem řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 57 Cm 2/ 2017, které dosud není pravomocně ukončeno. Nadto část věcí, jejichž vydání se žalobkyně domáhala, si již převzala. Právní zástupce žalobkyně, který jednal se společností [právnická osoba] musel vědět, kdy si žalobkyně věci převzala a musel vědět, z jakých důvodů k převzetí některých dalších věcí nedošlo. Vznesla námitku promlčení. Při jednání před soudem prvního stupně dne 5. 5. 2022 doplnila, že po prodeji podniku nebylo v jejích silách hradit náklady skladného a z tohoto důvodu ještě před rozhodnutím Městského soudu v Praze o sporné pohledávce za žalobkyní, se rozhodla, že pohledávku bude vymáhat jako nezajištěnou zadržovacím právem. Dále namítla, že část věcí (barely 19L – 1 065 kusů a 10L 126 kusů) na místě vůbec nebyly a tyto nebyly ani předmětem zadržovacího práva. Jsou zmíněny v inventuře z 29. 2. 2012 a také v zápisu z prohlídky dne 3. 4. 2012. Požadované věci ve svém držení nemá.

4. Ze skutečností, mezi účastníky nesporných a na základě provedeného dokazování (inventurou skladu k 29. 2. 2012 na č. l. 48, protokolem o provedené prohlídce zadržovaných věcí ze dne 3. 4. 2012, oznámením žalované ze dne 20. 7. 2011 o uplatnění zadržovacího práva k 2 491 kusům barelů 19L a 764 kusů barelů 10, rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 225/2020-619 ze dne 30. 9. 2021, sdělením žalované z 6. 5. 2016 a 7. 6. 2016 o upuštění od zadržovacího práva, výzvou žalované žalobkyni z 5. 12. 2017 k vyzvednutí uložených barelů, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 57 ICm 764/2012-160 ze dne 23. 5. 2013, emailovou komunikací mezi žalovanou a společností [právnická osoba], předávacím protokolem ze dne 23. 6. 2016, dodacím listem č. [Anonymizováno] společnosti [právnická osoba], zápisem z jednání ze dne 2. 6. 2016 mezi žalobkyní a žalovanou o možném smírném řešení vzájemných sporů, dopisem žalobkyně společnosti [právnická osoba] ze dne 16. 1. 2017, výpověďmi svědků [Anonymizováno] a [Anonymizováno], inventurou skladu k 29. 2. 2012, protokolem o provedené prohlídce zadržovaných věcí ze dne 3. 4. 2012) soud zjistil, že inventura skladu odběratele (žalobkyně) k 29. 2. 2012 obsahuje soupis věcí uvedených v žalobě. Protokol o prohlídce zadržovaných věcí, jejíž závěry byly za žalovanou potvrzeny [Anonymizováno] a za žalobkyni [Anonymizováno], obsahuje údaj o barelech 10L, kterých bylo na místě celkem 4 573 kusů, z toho 393 plných, barelech 19L, kterých bylo na místě 3 681 prázdných a 820 plných. O uplatnění zadržovacího práva k 2 491 ks barelů 19L, 764 ks barelů 10l žalovaná vyrozuměla žalovaná žalobkyni dne 20. 7. 2011. Stejný druh a počet barelů a linku na podávací kompresor a kompresor žalovaná vymezila jako zadržovaný majetek v následně uzavřené smlouvě o prodeji části podniku. Následně emailem ze dne 8. 11. 2012 vyrozuměla žalovaná žalobkyni, že uplatňuje zadržovací právo k uskladněným barelům. Dne 6. 5. 2016 a 7. 6. 2016 sdělila žalovaná žalobkyni, že upouští od zadržovacího práva na barely, poháněné dopravníky a kompresor a dne 5. 12. 2017 žalobkyni vyzvala, aby si vyzvedla uložené barely. Podle emailové komunikace mezi žalovanou a společností [právnická osoba] (nabyvatelem části podniku) vydání věcí žalobkyni zajištovaly obě tyto společnosti. Společnost [právnická osoba] dne 23. 6. 2016 žalobkyni vydala mj. 2 574 ks barelů 10L, které podle svědeckých výpovědí svědků [Anonymizováno] a [Anonymizováno] byly nepoužité a bez závad a podle dodacího listu č. [Anonymizováno] byly ohodnoceny na částku 0,50 Kč za ks. V rámci jednání o smírném řešení věci dne 2. 6. 2016 žalovaná uvedla, že zadržovala jen 2 491 ks barelů 19L, 764 ks barelů 10l. s tím, že ostatní položky, vymezené v příloze smlouvy o prodeji části podniku, se nachází v areálu provozovny a majitel, společnost [právnická osoba], je může vydat žalobkyni bez ohledu na žalovanou.

5. Při právním posouzení vyšel soud prvního stupně z § § 1395, 1397,1399, 2944 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

6. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu shledal žalobu částečně důvodnou. Žalovaná zadržela věci, které patřily žalobkyni k zajištění splnění své pohledávky. V řízení, vedeném ohledně této pohledávky u Městského soudu v Praze žalovaná v převážné části neuspěla a byla povinna zadržené věci žalobkyni vrátit. To se však z větší části nestalo. Jaké věci a v jakém množství žalovaná zadržela, bylo mezi účastníky sporné. Žádným z listinných důkazů nebylo prokázáno množství a druh věcí uvedených v původním žalobním návrhu, ze zápisu z inventury, provedené dne 29. 2. 2012 žalovanou, soud, byť jím má za prokázané, že k tomuto datu se ve skladu odběratele [Anonymizováno] měly nacházet věci druhu a množství odpovídající žalobnímu návrhu, nevycházel, protože zápis není nikým podepsán a nelze z něj zjistit, zda se jednalo o věci žalovanou zadržené. Vyplývají z něj však jednotkové ceny věcí. Vyrozumění žalované ze dne 20. 7. 2011 o uplatnění zadržovacího práva, pokud jde o výčet zadržovaných věcí (2 491 kusů barelů 19L a 764 kusů barelů 10L), nekoresponduje se zápisem pozdějšího data. Soud konstatoval, že „žalovaná jako správce konkursní podstaty vedla evidenci zadržených věcí velmi velkoryse“. Soud proto vyšel ze zápisu ze dne 3. 4. 2012, podepsaného oběma stranami. Podle tohoto zápisu žalovaná zadržela 393 kusů barelů 10L naplněných vodou v celkové ceně 27 117 Kč (cena za barel 69 Kč), dále 3 764 + 416 + 2 prázdných barelů v celkové hodnotě 246 738 Kč (cena za barel 59 Kč), 393 + 88 + 336 + 396 plných barelů 19L v hodnotě 83 697 Kč (cena za barel 69 Kč) a 2 199+474+1008+8 prázdných barelů 19L (cena za barel 59 Kč). Změnou žaloby se žalobkyně domáhala náhrady pouze za 126 kusů plných barelů v hodnotě 8 694 Kč, 1 065 plných barelů 19L v hodnotě 73 485 Kč, 2 963 prázdných barelů 19l v hodnotě 174 817 Kč. Úhrnná hodnota zadržených věcí tak činila 575 203 Kč. Další v žalobním návrhu uvedené věci v seznamu zadržených věcí zahrnuty nejsou. Po odečtení hodnoty skutečně vrácených 2 574 ks prázdných barelů 10l v hodnotě 151 886 Kč a s ohledem na výši škodního nároku, uplatněného změnou žaloby, náleží žalobkyni částka 336 862 Kč. K tvrzení žalované, že i v průběhu insolvenčního řízení se žalobkyní obchodovala, nepřihlédl, neboť tato okolnost nemůže mít vliv na nárok žalobkyně na vyplacení náhrady za neprávem zadržené věci. Jestliže žalovaná nevrátila žalobkyni zadržované věci, uvedené protokolu z 3. 4. 2012, není významné, že žalobkyni vyzývala k vyzvednutí zadržených barelů. Na nárok žalobkyně němá žádný dopad ani rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec č. j. 57 ICM 764/2012-160, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně na vyloučení věcí z konkursní podstaty, protože se již v konkursní podstatě nenacházely, protože žalobkyně, která uplatnila k věcem zadržovací právo a řízení o pohledávce, zajištěné zadržovacím právem, nebyla úspěšná, měla tyto věci vrátit nebo za ně poskytnout náhradu. Jako nedůvodnou vyhodnotil námitku promlčení, učiněnou žalovanou v podání ze dne 21. 6. 2022 s ohledem na to, že změnou žaloby uplatněný nárok na náhradu škody je nárokem na finanční náhradu za věci, jejich vydání se domáhala původní žalobou, která byla podána včas.

7. Z uvedených důvodů žalobě v rozsahu částky 336 862 Kč s přísl. vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. V řízení převážně úspěšné žalobkyni přiznal také právo na náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná ve včas podaném odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá. Soudem zjištěný skutkový stav je neúplný, zjištění učiněná z provedených důkazů nesprávná a nesprávné je také právní posouzení věci. Namítla, že k projednání žaloby o vydání zadržených věcí jsou v prvním stupni příslušné soudy okresní, nikoliv soudy krajské. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci nebyl soudem věcně příslušným k projednání předmětné věci a tím, že věc projednal, odňal žalované právo na zákonného soudce. Krajské soudy jsou příslušné k projednání žaloby o vydání věcí z konkurzní podstaty, a to v režimu insolvenčního zákona. Soud v projednávané věci nerozlišuje, zda věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhala, byly součástí majetkové podstaty úpadce nebo se jednalo o věci, ve vlastnictví žalobkyně, k nimž žalovaná uplatnila zadržovací právo. Rozsah majetkové podstaty vychází z účetní závěrky sestavené ke dni předcházejícímu rozhodnutí o úpadku, pro účely a jejího soupisu je nutno vyjít z § 218 odst. 2. zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. V odůvodnění rozsudku však absentují skutečnosti rozhodné ohledně insolvenčního řízení (podání insolvenčního návrhu, data rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku a o prohlášení konkurzu, osoba ustanoveného insolvenčního správce a případné rozhodnutí o dalším provozování podniku). Žalobkyně podala žalobu na vyloučení věcí z konkurzní podstaty v řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 57 ICm 764/2012, vydání jiných věci se nedomáhala. O náhradě škody způsobené žalobkyni prodejem zboží rozhodl týž soud již v řízení vedeném pod sp. zn. 57 Cm 2/2017, žaloba byla zamítnuta. Dále žalovaná poukazuje na to, že s ohledem na to, že podnik úpadce byl provozován, docházelo průběžně ke změnám stavu majetkové podstaty. S touto námitkou se soud vypořádal pouze konstatováním, že uvedená skutečnost nemohla mít vliv na vrácení neprávem zadržených věcí. Žalovaná prokázala, že k zajištění své pohledávky zadržela 2 491 barelů o objemu 19 l a 764 barelů o objemu 10l, které byly ve vlastnictví žalobkyně. Ze žádného důkazu, inventury ani soupisu neplyne, že by zadržených věcí mělo být více. Po zániku zadržovacího práva vydala žalovaná žalobkyni 2 574 barelů o objemu 10l. Z dopisu žalobkyně ze dne 16. 7. 2017 vyplývá, že za účelem možnosti dalšího využití těchto věcí požádala o vyjádření odborně způsobilou osobu. Zbývající barely si žalobkyně odmítla převzít s tím, že o ně nemá zájem a dal souhlas k jejich likvidaci. Žalobkyně věděla, že žalovaná zadrženými věcmi nedisponuje, což bylo uvedeno při jednání dne 2. 6. 201, kdy bylo sděleno, že zadržené věci se nacházejí v bývalém závodě úpadce a zde mu budou vydány. Soud dále zcela nesprávně výši škody odvozoval od evidenčních cen dle ocenění provedeného žalovanou na základě pokynu věřitelského výboru. Skutečnou škodu v intencích ustálené judikatury je však třeba stanovit zásadně z obvyklé ceny věci v době poškození s přihlédnutím k nákladům, které musí poškozený vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Tento postup pro určení výše škody se uplatní jak při poškození věci, která zůstane zachována, tak při jejím zničení. Soud se nevypořádal s námitkou žalované, že změnou žaloby uplatněný nárok je promlčen. Nárok na peněžité plnění žalobkyně uplatnila až změnou žaloby ze dne 8. 11. 2022, námitka promlčení je tak důvodná. V této souvislosti odkázala na závěry, přijaté Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3049/2011, podle nichž v případě změny původní žaloby na vydání věcí na požadavek na uplatnění práva peněžité plnění dochází ke stavení běhu promlčecí doby teprve změnou žaloby i v případě, že soud změnu žaloby připustí. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby, nezabýval se však otázkou vlastnického práva žalobkyně k předmětným věcem. Žalobkyně by se žalobou na vydání věcí mohla být úspěšná, pokud by prokázala, že ke dni podání žaloby k věcem měla vlastnické právo a současně že je žalovaná neoprávněně držela. V řízení však bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalovaná věci ve svém držení nemá, protože se se na základě smlouvy nachází v bývalém podniku úpadce, jehož vlastníkem je nyní společnost [Anonymizováno] Není tak ve věci pasivně legitimována. Soud z hlediska uplatněného škodního nároku soud neposoudil existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody. Bylo prokázáno, že žalobkyni bylo převzetí zadržovaných věcí umožněno, byla uzavřena dohoda o způsobu převzetí, ale žalobkyně je převzít odmítla s tím, že je věci možné zlikvidovat. Soud při právním posouzení věci postupoval nesprávně, pokud vycházel ze zák. č. 89/2012 Sb. Správně měl při právním posouzení vycházet právní úpravy platné v rozhodné době, tedy ze zák. č. 40/1964 Sb.

9. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání navrhla napadený rozsudek, který považuje za věcně správný, potvrdit. Uvedla, že věci, jejichž vydání se domáhala, nebyly součástí majetkové podstaty úpadce a byly žalovanou neoprávněně zadržovány. Žalovaná v rámci komunikace se žalobkyní v roce 2012nikdy nezpochybnila rozsah vymezených věcí ani vlastnické právo žalobkyně k těmto věcem. Žalobkyně dne 19. 4. 2012 podala k insolvenčnímu soudu podnět k zahájení dohlédací činnosti, v jehož rámci navrhla, aby soud insolvenčnímu správci zakázal zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby a který nebyl zapsán do majetkové podstaty. Sama žalovaná ve smlouvě o prodeji části podniku označila věci ve vlastnictví žalobkyně, nacházející se v provozovaném podniku. Vzhledem k jejich odlišnému počtu je evidentní, že k provozu podniku nepřípustně použila insolvenční správkyně i věci, které byly předmětem zadržovacího práva. Zástupce žalované v protokole ze dne 3. 4. 2012 potvrdil, že část věcí ve vlastnictví žalobkyně, které byly předmětem žaloby, a to v rozsahu, z něhož soud vycházel, měla ve svém držení. K těmto věcem žalovaná uplatnila zadržovací právo a dlouhodobě je odmítala žalobkyni vydat. Pokud s nimi žalovaná disponoval v rozporu se svými povinnostmi, je povinna nahradit žalobkyni škodu, způsobenou jejich nevrácením. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni umožnila s dotčenými věcmi disponovat. Námitky žalované ohledně výše škody jsou zcela účelové, protože žalobkyně ve snaze předejít dalším sporům vycházela pouze z minimální hodnoty věcí, určených samotnou žalovanou. Nedůvodná je rovněž námitka promlčení. Žaloba na vydání věcí byla včasná, návrh na změnu žaloby na škodní nárok žalobkyně podala poté, co se dozvěděla, že žalovaná předmětné věci nemá v držení a jejich vydání tak není možné. Soud postupoval správně, pokud změnu žaloby připustil, protože od podání žaloby je řízení vedeno o totožném předmětu, pouze v důsledku protiprávního jednání žalované došlo ke změně formy uplatněného nároku. Zadržovací právo k věcem uplatnila žalovaná, proto její uplatněná námitka nedostatku pasivní legitimace je nedůvodná. Svých povinností ve vztahu k zadržovaným věcem se žalovaná nemůže zprostit tvrzením, že je předala třetí osobě. Příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované, která s věcmi naložila neznámým způsobem, ač měla zákonnou povinnost je vrátit, je evidentní.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.)

11. Z ustanovení § 103 o. s. ř. vyplývá, že soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení. Jednou z podmínek řízení, kterou soud zkoumá kdykoliv za řízení, je věcná příslušnost soudu (§ 104a odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád vychází při stanovení věcné (i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se místní i věcná příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 11 odst.1 o. s. ř.). Takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou, nestanoví-li zákon jinak, nerozhodné. V projednávané věci bylo řízení ve věci zahájeno dne 17. 1. 2013. Při posuzování rozhodných okolností ve smyslu citované úpravy vyšel odvolací soud především z obsahu žaloby, resp. žalobních tvrzení. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. V posuzované věci ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalobkyně se na žalované, která je soudem ustanovenou insolvenční správkyní dlužníka společnosti [adresa], jejíž úpadek byl v insolvenčním řízení, vedeném pod sp. zn. KSBL Ins 1337/2011 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zjištěn usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. 4. 2011, č. j. KSBL Ins 1337/2011–A-34, domáhala vydání v petitu specifikovaných movitých věcí. Jedná se o movité věci ve vlastnictví žalobkyně, které žalovaná neoprávněně zadržuje a které přes výzvu žalobkyni odmítla vydat s odůvodněním, že za žalobkyní eviduje pohledávky v celkové výši 534 484, 50 Kč, jejichž zaplacení se domáhá v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 100/2021 s tím, že k movitým věcem uplatnila zadržovací právo. Žalobkyně výslovně uvedla, že žalovanou zadržované věci nebyly podle údajů zveřejněných v insolvenčním rejstříku zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. Má za to, že žalované zadržovací právo platně nevzniklo a věci zadržuje neoprávněně, svým jednáním porušuje vlastnická práva žalobkyně. Pro případ, že by žalované vzniklo zadržovací právo platně, není přesto oprávněna zadržený majetek užívat ani s ním nijak nakládat nebo ho dokonce zcizovat. Proto se domáhá vydání tohoto majetku, kdy movité věci co do druhu a počtu specifikuje v petitu žaloby. Dále odvolací soud posuzoval postavení účastníků řízení ke dni zahájení řízení. Žalobkyně je podnikající právnická osoba, podnikatel. Žalovaná je soudem ustanovenou insolvenční správkyní dlužníka, společnosti [Anonymizováno]. S ohledem na usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 8. 6. 2011, č. j. KSLB 57 INS 1337/2011-B-4, jímž byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz, přešlo podle § 246 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Věci, jejichž vydání se žalobkyně žalobou domáhá, však podle žalobních tvrzení nebyly součástí majetkové podstaty dlužníka, souvislost s insolvenčním řízením je dána jen výkonem práv žalované dle citovaného ustanovení insolvenčního zákona v souvislosti s výkonem práv, které jinak přísluší insolvenčnímu dlužníku (zadržovací k zajištění pohledávek insolvenčního dlužníka za žalobkyní). Z tohoto hlediska má i žalovaná postavení podnikatele. Úprava věcné příslušnosti v § 9 o. s. ř. ve znění platném ke dni zahájení řízení byla založena na negativním vymezení věcné příslušnosti. Nestanovil-li zákon jinak, tedy nebyla – li pro okruh určitých sporů zákonem stanovena věcná příslušnost krajských soudů, případně Nejvyššího soudu České republiky, byly k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Věcnou příslušnost krajských soudů upravovaly odstavce 2, 3 a 4 citovaného ustanovení. Krajské soudy rozhodovaly podle odstavce 3 citovaného ustanovení jako soudy prvního stupně obchodních věcech, podle písm. r) tohoto odstavce ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkami dále v ustanovení vymezenými, mezi podle bodu 6 náležely spory o práva k cizím věcem. K rozhodování těchto sporů byly v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Zadržovací právo patří mezi věcná práva k věci cizí, v rozhodné době je upravoval zák. č. 40/1964 Sb. v § 175. Žalobu o nároku, týkajícího se zadržovacího práva, je proto nutno podřadit pod spory o práva k cizím věcem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. ve znění platném ke dni zahájení řízení, k jejichž projednání jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Věcnou příslušnost krajského soudu v prvním stupni nelze v projednávané věci dovodit ani podle odstavce 4 ustanovení § 9 o. s. ř., protože nejde o rozhodování soudu v insolvenčním řízení, nejedná se i o incidenční spor ani o spor o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

12. Z důvodů shora vyložených dospěl odvolací soud k závěru, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný krajský soud. Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění platném a účinném ke dni zahájení řízení byl soudem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci okresní soud. Nebyla tak splněna jedna z podmínek řízení, což je bez dalšího důvodem pro zrušení rozsudku a postoupení věci věcně a místně příslušnému soudu. Takto však nelze zrušit rozsudek v celém rozsahu, neboť odvolání žalované proti bodu II. výroku, jímž byla žaloba v rozsahu částky 22 375 Kč s přísl. zčásti zamítnuta, není subjektivně přípustné, neboť tímto výrokem nemohlo být jakkoliv negativně zasaženo do práv ani právem chráněných zájmů žalované. V uvedeném rozsahu proto odvolací soud odvolání žalované podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítl a ve zbývajícím rozsahu, tj. ve výrocích I a III. rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil (ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud) a věc podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. postoupil Okresnímu soudu v Liberci jako soudu věcně a místně příslušnému. V novém rozhodnutí ve věci tento soud rozhodne také o nákladech tohoto odvolacího řízení.