Rozhodnutí 6 TO 80/2021-4552

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.6.2021, č.j. 40 T 6/2017-4200, byli uznáni vinnými

obžalovaný [jméno] [příjmení] v bodě 1.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v bodě 2.) zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 1. 2020, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

obžalovaný [jméno] [příjmení] v bodě 1.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v bodě 2.) zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

obžalovaný [jméno] [příjmení] v bodě 1.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,

obžalovaný [jméno] [příjmení] v bodě 1.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,

obžalovaný [jméno] [příjmení] v bodě 1.) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,

obžalovaný [titul] [příjmení] [příjmení] v bodě 2.)

a) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020

b) zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020 ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,

Této trestné činnosti se jednotliví obžalovaní měli dopustit tím, že

1. obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]

po společné předchozí dohodě obžalovaní [jméno] [příjmení], jako předseda představenstva společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako jednatel a společník [právnická osoba] s. r. o., [IČO], se sídlem [adresa]

v době nejméně od 1. 1. 2011 do ledna 2012 v [obec], v [obec] a jinde v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) a neoprávněně vylákat nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty na správci daně Finančním úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], prostřednictvím společnosti [právnická osoba],

jednali tak, že předstírali funkční obchodní vztahy v souvislosti s nákupem a prodejem komodity hovězí useň, a to na území České republiky v řetězci [právnická osoba] s. r. o., [IČO], se sídlem [adresa] r. o., [IČO], se sídlem [adresa], IČ0 [číslo], se sídlem [adresa], [ulice a číslo], – [právnická osoba] – [právnická osoba]

obžalovaný [jméno] [příjmení], po dohodě s obžalovaným [jméno] [příjmení], nechal zahrnout do účetnictví společnosti [právnická osoba] fiktivní faktury za dodávky zboží od [právnická osoba] s. r. o. i další faktury o dodávce a přepravě zboží slovenským společnostem [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], Slovenská republika, a [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], Slovenská republika, ačkoliv věděl, že ke zdanitelnému plnění nedošlo a přesto nechal zpracovat nepravdivá přiznání k DPH společnosti [právnická osoba] za jednotlivá zdaňovací období, která rovněž sám podepsal a v rozporu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH ve znění platném pro příslušné zdaňovací období, z těchto faktur uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu a dále deklaroval prodej zboží do jiného členského státu Evropské unie, když neoprávněně uplatňoval osvobození od daně na výstupu podle § 64 odst. 1 zákona o DPH č. 235/2004 Sb. v tehdy platném znění, čímž společnosti [právnická osoba] také vznikl neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH, ačkoliv tyto obchody byly fiktivní a nárok na odpočet DPH z nich nemohl vzniknout; jménem společnosti [právnická osoba] byla podána přiznání k DPH vždy na tehdejší Finanční úřad [obec] [číslo], t. č. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo], [ulice a číslo], [PSČ] [obec],

ačkoliv fakticky zboží dodáno nebylo a rovněž přeprava slovenským společnostem provedena nebyla; obžalovaný [jméno] [příjmení] dále simuloval i platby za údajně dodané zboží, a to od těchto slovenských odběratelů hotovostními vklady na účet společnosti [právnická osoba], přičemž tyto finanční prostředky byly následně převedeny na účet [právnická osoba] s. r. o., z něhož peníze vždy v podstatném rozsahu vybral v hotovosti obžalovaný [jméno] [příjmení] a jen minimální část těchto finančních prostředků převedl, jako údajnou platbu za zboží, dodavatelům firmy [právnická osoba], a takto postoupené finanční prostředky z účtů [právnická osoba] s. r. o. zpravidla vybíral obžalovaný [jméno] [příjmení],

a) dne 24. 2. 2011 za zdaňovací období měsíce ledna 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. č.; faktura; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

2; 5110037; 2.031.025; 406.205; 26.1.2011; [právnická osoba]

3; 5110038; 2.102.686; 420.537; 26.1.2011; [právnická osoba]

4; 5110039; 2.257.236; 451.447; 26.1.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 6.390.948; 1.278.190;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 1.278.190 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.278.190 Kč,

b) dne 25. 3. 2011 za zdaňovací období měsíce února 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. č.; faktura; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

5; 5110103; 2.104.688; 420.937; 24.2.2011; [právnická osoba]

6; 5110104; 2.117.652; 423.530; 24.2.2011; [právnická osoba]

7; 5110105; 1.735.785; 347.157; 24.2.2011; [právnická osoba]

8; 5110106; 2.276.357; 455.271; 24.2.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 8.234.484; 1.646.896;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.646.897 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.646.897 Kč,

c) dne 22. 4. 2011 za zdaňovací období měsíce března 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

9; 5110160; 2.144.789; 428.957; 24.3.2011; [právnická osoba]

10; 5110161; 2 133.836; 426.767; 24.3.2011; [právnická osoba]

11; 5110162; 1.838.104; 367.620; 24.3.2011; [právnická osoba]

12; 5110163; 2.178.916; 435.783; 24.3.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 8.295.646; 1.659.129;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.545.636 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.545.636 Kč, a současně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 113.493 Kč z důvodu neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z faktur přijatých od [právnická osoba] s. r. o.

d) dne 25. 5. 2011 za zdaňovací období měsíce dubna 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

13; 5110243; 2.170.036; 434.007; 27.4.2011; [právnická osoba]

14; 5110244; 2.119.145; 423.829; 27.4.2011; [právnická osoba]

15; 5110245; 1.844.783; 368.956; 27.4.2011; [právnická osoba]

16; 5110246; 2.369.584; 473.916; 27.4.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 8.503.550; 1.700.710;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.700.710 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.700.710 Kč,

e) dne 23. 6. 2011 za zdaňovací období měsíce května 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

17; 5110319; 2.927.594; 585.518; 25.5.2011; [právnická osoba]

18; 5110320; 2.458.911; 491.782; 25.5.2011; [právnická osoba]

19; 5110322; 2.194.659; 438.931; 30.5.2011; [právnická osoba]

20; 5110323; 2.188.263; 437.652; 30.5.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 9.769.428; 1.953.885;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.807.542 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.807.542 Kč a současně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 146.344 Kč z důvodu neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z faktur přijatých od [právnická osoba] s. r. o.

f) dne 26. 7. 2011 za zdaňovací období měsíce června 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

21; 5110391; 2.093.831; 418.766; 29.6.2011; [právnická osoba]

22; 5110392; 2.315.874; 463.174; 29.6.2011; [právnická osoba]

23; 5110394; 2.826.713; 565.342; 30.6.2011; [právnická osoba]

24; 5110395; 2.698.775; 539.755; 30.6.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 9.935.193; 1.987.038;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.765.155 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.765.155 Kč a současně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 221.884 Kč z důvodu neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z faktur přijatých od [právnická osoba] s. r. o.

g) dne 23. 8. 2011 za zdaňovací období měsíce července 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

25; 5110464; 2.102.830; 420.566; 21.7.2011; [právnická osoba]

26; 5110465; 2.319.446; 463.889; 21.7.2011; [právnická osoba]

27; 5110483; 2.668.366; 533.673; 29.7.2011; [právnická osoba]

28; 5110484; 2.851.537; 570.307; 29.7.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 9.942.180; 1.988.436;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.875.000 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.875.000 Kč a současně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 113.436 Kč z důvodu neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z faktur přijatých od [právnická osoba] s. r. o.

h) dne 22. 9. 2011 za zdaňovací období měsíce srpna 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

29; 5110553; 2.057.427; 411.485; 19.8.2011; [právnická osoba]

30; 5110554; 2.312.120; 462.424; 19.8.2011; [právnická osoba]

31; 5110555; 2.760.834; 552.166; 30.8.2011; [právnická osoba]

32; 5110556; 2.846.371; 569.274; 30.8.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 9.976.754; 1.995.350;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 1.863.370 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 1.863.370 Kč a současně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 131.981 Kč z důvodu neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z faktur přijatých od [právnická osoba] s. r. o.

i) dne 24. 10. 2011 za zdaňovací období měsíce září 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

33; 5110628; 2.181.585; 436.317; 27.9.2011; [právnická osoba]

34; 5110629; 2.308.411; 461.682; 27.9.2011; [právnická osoba]

35; 5110630; 2.857.826; 571.565; 29.9.2011; [právnická osoba]

36; 5110631; 2.811.248; 562.249; 29.9.2011; [právnická osoba]

37; 5110632; 2.327.808; 465.561; 29.9.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 12.486.881; 2.497.376;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2.497.376 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 2.497.376 Kč,

j) dne 24. 11. 2011 za zdaňovací období měsíce října 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

38; 5110715; 2.513.028; 502.605; 21.10.2011; [právnická osoba]

39; 5110716; 2.357 220,21; 471.444; 21.10.2011; [právnická osoba]

40; 5110717; 2.780 664,50; 556.132; 21.10.2011; [právnická osoba]

41; 5110718; 2.369.912; 473.982; 29.10.2011; [právnická osoba]

42; 5110719; 2.433.870; 486.774; 29.10.2011; [právnická osoba]

43; 5110720; 2.653.409; 530.681; 29.10.2011; [právnická osoba]

44; 5110721; 2.352.423; 470.484; 29.10.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 17.460.529; 3.492.105;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 3.492.106 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 3.492.106 Kč,

k) dne 23. 12. 2011 za zdaňovací období měsíce listopadu 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

45; 5110802; 2.514.426; 502.885; 25.11.2011; [právnická osoba]

46; 5110803; 2.416.726; 483.345; 25.11.2011; [právnická osoba]

47; 5110804; 2.750.598; 550.119; 25.11.2011; [právnická osoba]

48; 5110805; 2.184.244; 436.848; 25.11.2011; [právnická osoba]

49; 5110806; 1.132.764; 226.552; 25.11.2011; [právnická osoba]

50; 5110807; 2.623.609; 524.721; 25.11.2011; [právnická osoba]

51; 5110808; 1.349.255; 269.851; 25.11.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 14.971.625; 2.994.325;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2.939.354 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 2.939.354 Kč a současně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 54.971 Kč z důvodu neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z faktur přijatých od [právnická osoba] s. r. o.

l) dne 25. 1. 2012 za zdaňovací období měsíce prosince 2011, ve kterém neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z následujících faktur:

Poř. číslo; Č. faktury; Základ daně; DPH; DUZP; dodavatel

52; 5110848; 2.520.198; 504.039; 23.12.2011; [právnická osoba]

53; 5110849; 2.423.313; 484.662; 23.12.2011; [právnická osoba]

54; 5110850; 2.814.705; 562.941; 23.12.2011; [právnická osoba]

55; 5110851; 2.097.735; 419.547; 23.12.2011; [právnická osoba]

56; 5110852; 2.436.723; 487.344; 23.12.2011; [právnická osoba]

57; 5110853; 2.596.276; 519.255; 23.12.2011; [právnická osoba]

58; 5110854; 2.083.727; 416.745; 23.12.2011; [právnická osoba]

; CELKEM; 16.972.680; 3.394.536;

ačkoliv věděl, že zdanitelné plnění neproběhlo a současně uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 3.394.536 Kč, který mu byl vyplacen, čímž vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 3.394.536 Kč,

celkově tak zahrnutím těchto faktur o dodávce hovězích usní od [právnická osoba] s. r. o. byla neoprávněně vylákána výhoda na dani vyplacením nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty společností [právnická osoba] ve výši 25.805.872 Kč a současně byla společností [právnická osoba] zkrácena daň z přidané hodnoty ve výši 782.109 Kč,

čímž došlo zkrácením DPH a vylákáním výhody na dani ke vzniku škody v souhrnné výši 26.587.981 Kč na úkor České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo], [ulice a číslo], [PSČ] [obec],

přičemž jednotliví obžalovaní se na shora popsané trestné činnosti podíleli tak, že

1. obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození], jako předseda představenstva společnosti [právnická osoba], vědomě, s úmyslem zkrátit daň a vylákat nadměrný odpočet DPH, opakovaně porušil ustanovení § 72 a § 73 a § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH ve znění platném pro rok 2011 tím, že zahrnul do účetnictví společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] fiktivní faktury a daňové doklady, vystavené [právnická osoba] s. r. o. za nákup hovězích usní, vzápětí nechal vystavit pro [právnická osoba] s. r. o. a [právnická osoba] se sídlem ve Slovenské republice faktury na stejné komodity hovězích usní a podílel se tak na simulaci fiktivních obchodních vztahů v řetězcích obchodních společností, ale také na simulaci údajných přeprav těchto komodit na Slovensko a v úmyslu vyvolat dojem skutečného provádění těchto obchodů se podílel na simulování plateb, formou údajných vkladů za [právnická osoba] s. r. o. a [právnická osoba], a to v hotovosti na účet společnosti [právnická osoba] a rovněž se podílel na simulaci dopravy zboží, údajně dodaného těmto společnostem na Slovensko, ačkoliv věděl, že společnosti [právnická osoba] zboží fakticky dodáno nebylo a tato společnost je rovněž fakticky nedodala společnostem sídlícím na Slovensku, tedy že v obou směrech je deklarované zdanitelné plnění fiktivní, včetně realizace dopravy, tedy věděl, že zdanitelná plnění neproběhla a společně jednal s obžalovaným [jméno] [příjmení], když způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], zkrácením daně a vylákáním výhody na dani celkovou škodu ve výši 26.587.981 Kč,

2. obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození], jako jednatel a společník [právnická osoba] s. r. o., vědomě s úmyslem zkrátit daň a vylákat nadměrný odpočet DPH u společností [právnická osoba] jednal tak, že opakovaně přijímal do účetnictví [právnická osoba] s. r. o. fiktivní faktury a jiné účetní doklady o dodávce hovězích usní od společností [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o. a [právnická osoba], následně zajišťoval fiktivní doklady na simulaci přepravy tohoto zboží - hovězích usní, slovenským odběratelům společnosti [právnická osoba], tj. společnostem [právnická osoba] a [právnická osoba], když také zajišťoval ve [právnická osoba] s. r. o. vystavení fiktivních faktur za dodávky zboží – hovězích usní do společnosti [právnická osoba], ale i za realizované přepravy, které prováděla [právnická osoba] s. r. o. sama nebo prostřednictvím dalších dopravců, jako svých subdodavatelů, a to vše přesto, že věděl, že deklarované obchody neproběhly, veškeré faktury i účetní doklady jsou fiktivní, neboť [právnická osoba] s. r. o. tyto dodávky hovězích usní nepřevzala od společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., nebo [právnická osoba] a také je nedodala společnosti [právnická osoba] a také věděl, že tyto faktury i účetní doklady zahrne společnost [právnická osoba], na základě pokynu obžalovaného [jméno] [příjmení], do měsíčních přiznání k DPH a uplatní tak nárok na nadměrný odpočet DPH a zkrátí daň a jednal společně se [jméno] [příjmení], když způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], zkrácením DPH a vylákáním výhody na dani celkovou škodu ve výši 26.587.981 Kč,

3. obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození], jako osoba fakticky ovládající [právnická osoba] s. r. o., vystavoval za tuto společnost fiktivní faktury na dodávky hovězích usní společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., ačkoliv věděl, že [právnická osoba] s. r. o. fakticky žádnou činnost nevykonávala, neboť její jednatel [jméno] [příjmení] byl pouze nastrčenou osobou, která neměla o činnosti této firmy žádné povědomí, obžalovaný sám podával za [právnická osoba] s. r. o. daňová přiznání, do nichž zahrnul pouze část dokladů vystavených pro společnost [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o. a kromě toho se podílel na vystavování fiktivních dokladů za dopravu hovězích usní do skladů [právnická osoba] s. r. o., vybíral finanční prostředky v hotovosti z účtů [právnická osoba] a celkově tak poskytl obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pomoc k tomu, aby společnost [právnická osoba] v měsíčních přiznáních k DPH za zdaňovací období leden až prosince 2011 neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH, vylákala výhodu na dani a zkrátila daň, a to v celkové výši 14.973.544 Kč na základě faktur, původně vystavených [právnická osoba] s. r. o. pro jejího odběratele firmu [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., která měla předstíranými transakcemi zboží prodat [právnická osoba] s. r. o. a ta je měla dále prodat společnosti [právnická osoba], která byla daňovým subjektem, přičemž [jméno] [příjmení] takto jednal, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění neproběhla, faktury i veškeré doklady jsou fiktivní a jednal s úmyslem legalizovat počátek tohoto fiktivního řetězce obchodních společností s komoditou hovězích usní,

4. obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození], jako jednatel společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., vystavoval jménem této společnosti fiktivní faktury za dodání zboží - hovězích usní do [právnická osoba] s. r. o., zahrnoval do účetnictví společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o. fiktivní faktury a jiné účetní doklady od [právnická osoba] s. r. o., která vystupovala jako dodavatel tohoto zboží pro společnost [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o. a dále se podílel i na simulaci plateb za uvedené komodity a na vystavování fiktivních faktur a také dokladů za dopravu tohoto zboží, čímž poskytl pomoc obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k tomu, aby společnost [právnická osoba] v měsíčních přiznáních k DPH za zdaňovací období leden až prosince 2011 neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH, vylákala výhodu na dani a zkrátila daň, a to v celkové výši 15.403.733 Kč na základě faktur, původně vystavených společností [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o. pro jejího odběratele firmu [právnická osoba], která měla předstíranými transakcemi toto zboží dále dodat [právnická osoba] s. r. o. a ta je měla dále prodat společnosti [právnická osoba], která byla daňovým subjektem, přičemž [jméno] [příjmení] takto jednal, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění neproběhla, faktury i veškeré doklady jsou fiktivní a jednal s úmyslem legalizovat činnost dalšího článku tohoto fiktivního řetězce obchodních společností s komoditou hovězích usní,

5. obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození], jako zaměstnanec společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., společně s obžalovaným [jméno] [příjmení] zajišťoval vedení účetnictví této společnosti, podílel se na vystavování fiktivních faktur za dodání zboží - hovězích usní [právnická osoba] s. r. o., ale také na zahrnování fiktivních faktur o dodávce tohoto zboží od [právnická osoba] s. r. o. do účetnictví společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., a na vystavování fiktivních dokladů za dopravu, čímž poskytl pomoc obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k tomu, aby společnost [právnická osoba] v měsíčních přiznáních k DPH za zdaňovací období leden až prosince 2011 neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH, vylákala výhodu na dani a zkrátila daň, a to v celkové výši 15.403.733 Kč na základě faktur, původně vystavených společností [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o. pro jejího odběratele firmu [právnická osoba], která měla předstíranými transakcemi toto zboží dále dodat [právnická osoba] s. r. o. a ta je měla dále prodat společnosti [právnická osoba], která byla daňovým subjektem, přičemž [jméno] [příjmení] takto jednal, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění neproběhla, faktury i veškeré doklady jsou fiktivní a jednal s úmyslem legalizovat činnost dalšího článku tohoto fiktivního řetězce obchodních společností s komoditou hovězích usní,

2. obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [příjmení] [příjmení]

po předchozí domluvě v úmyslu ovlivnit aktuálně vedená i budoucí daňová řízení, vedená u tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo]., t. č. Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo]., [ulice a číslo], [PSČ] [obec], pro společnost [právnická osoba] [právnická osoba] a jejího obchodního partnera [právnická osoba] s. r. o., kdy s ohledem na charakter podnikání a z něho vyplývající tvrzení spojená s čerpáním vysokých nadměrných odpočtů DPH, očekávali snahu správce daně daňová tvrzení ověřit, jednali obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] na základě předchozí vzájemné dohody, a to v době nejméně od roku 2010 do 18. 3. 2013 v [obec], [obec] a na dalších místech tak, že poskytovali [titul]. [jméno] [příjmení], tehdejšímu řediteli Finančního úřadu [obec] [číslo]., a od 1. 1. 2013 řediteli Finančního úřadu Jihomoravského kraje, Územního pracoviště [obec] [číslo]., z vlastní iniciativy nebo na základě jeho žádosti neoprávněné výhody, a to nejméně dne 5. 9. 2012 částku 300.000 Kč, a dále v květnu a červnu 2011, v srpnu, listopadu, prosinci 2012 a jindy zcela bezplatně nebo za ceny výrazně snížené různé služby a zboží v celkové hodnotě cca 630.382 Kč, spočívající např. v poskytnutí bytového zařízení a nábytku, a to např. 2 ks lavic a stolu, akátové židle a stolek, koupací vana (sud), akátový stůl a stolek, skříňové sestavy, pracovní stůl s kontejnerem, konferenční stolek, rošt, police na zeď, věšák z akátu, ale i v poskytnutí služeb, spočívajících v instalaci tohoto nábytku a jeho dovozu, dále v poskytnutí palivového dříví, v úpravách chaty, spočívajících v obkladu chaty, dodání oken a dveří, položení akátové podlahy, vybudování přístřešků apod., a to vše provedené [právnická osoba] s. r. o., [IČO], se sídlem [adresa] [číslo], jejímž jednatelem a společníkem v té době byl obžalovaný [jméno] [příjmení] a také v poskytnutí dalších služeb, spočívajících v servisu vozidel, provedeného společností [právnická osoba], jejímž předsedou představenstva byl rovněž obžalovaný [jméno] [příjmení], když obžalovaný [titul]. [příjmení] [příjmení] v souvislosti s uvedenými službami a poskytnutým zbožím a v souvislosti se svým vztahem ke společnosti [právnická osoba], jejímž polovičním vlastníkem byla jeho manželka a předsedou představenstva jeho přítel obžalovaný [jméno] [příjmení], jednal tak, že jako ředitel finančního úřadu, podrobně sledoval daňová řízení společnosti [právnická osoba] o jejichž průběhu a zjištěných skutečnostech byl pravidelně informován a nejméně od července 2012, kdy pracovníci kontrolní oddělení finančního úřadu prováděli daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty u daňového subjektu [právnická osoba], se v budově finančního úřadu a na dalších místech scházel s obžalovaným [jméno] [příjmení], kterého instruoval, jak postupovat při daňové kontrole tak, aby nedošlo ke zpochybnění uskutečnění zdanitelných plnění, tvrzených tímto daňovým subjektem v rámci daňové kontroly, o níž byl svými podřízenými podrobně informován, současně radil [jméno] [příjmení] jakým způsobem má předkládat potřebné materiály, doplňovat nebo pozměňovat dříve uvedené údaje a kromě toho [titul]. [příjmení] [příjmení] bez vědomí zpracovatele daňové kontroly a bez sepsání záznamu do protokolu tohoto spisu, poskytl [jméno] [příjmení] část spisového materiálu, když následně průběh daňové kontroly daňového subjektu [právnická osoba] projednával na poradách se svými podřízenými, kde zpochybňoval jejich zamýšlený postup k uzavření daňové kontroly doměřením daně z přidané hodnoty a rovněž znevěrohodňoval zpracovatele této daňové kontroly, a to vše v úmyslu, aby dosáhl toho, že daňová kontrola bude uzavřena bez doměření daňové povinnosti a bez stanovení povinnosti vrátit neoprávněně vyplacené nadměrné odpočty DPH, tímto daňovým subjektem; daňová kontrola však byla ukončena Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo]. Zprávou o daňové kontrole ze dne 16. 2. 2015 č. j. 309921/15/3003-60562-708274, na základě které byla doměřena daň z přidané hodnoty v úhrnné výši 37.946.748 Kč a obžalovaný [titul]. [příjmení] [příjmení] tak vykonával svou činnost v rozporu s účelem daňového řízení, kterým je správné zjištění a stanovení daní, tedy v rozporu s § 1 odst. 2, § 60 odst. 1, § 66, § 67, § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

Za to byli odsouzeni:

obžalovaný [jméno] [příjmení] za tento zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020 a sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017 č. j. 57 T 9/2016-6176, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 3 To 11/2018, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen odsouzen peněžitý trest ve výši 1.100.000 Kč, což představuje 220 denních sazeb, přičemž každá sazba činí 5.000 Kč. Konečně dle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu 7 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2017 č. j. 57 T 9/2016-6176 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2019, sp. zn. 3 To 11/2018, jakož i všechna rozhodnutí, která na tento výrok o trestu obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obžalovaný [jméno] [příjmení] byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a to za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výši 250.000 Kč, což představuje 100 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 2.500 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 5 (pěti) let.

Obžalovaný [jméno] [příjmení] byl podle § 240 odst. 3 za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a to za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výši 250.000 Kč, což představuje 100 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 2.500 Kč.

Obžalovaný [titul] [příjmení] [příjmení] podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a to za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výši 500.000 Kč, což představuje 100 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 5.000 Kč. Konečně podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě, územní samosprávě nebo jiném orgánu veřejné moci v pozici oprávněné úřední osoby na dobu 7 let.

Podle § 44 tr. zákoníku bylo u obžalovaného [jméno] [příjmení] upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2021 v trestní věci vedené pod sp. zn. 40 T 6/2018.

Podle § 44 tr. zákoníku bylo u obžalovaného [jméno] [příjmení] upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2021 v trestní věci vedené pod sp. zn. 40 T 6/2018.

2. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce, obžalovaného [titul]. [jméno] [příjmení], obžalovaného [jméno] [příjmení], obžalovaného [jméno] [příjmení], obžalovaného [jméno] [příjmení] a poškozeného – České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj.

3. Odvolací soud předně konstatuje, že odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] bylo usnesením podepsaného soudu ze dne 17.2.2022, č. j. 6 To 80/2021-4340, odmítnuto podle

§ 253 odst. 3 tr. ř., a to pro nedostatek obsahových náležitostí odvolání.

4. Pokud se týče opravného prostředku – České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, to bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.2.2022, č. j.

6 To 80/2021-4345, zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř., neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. K tomuto opravnému prostředku je třeba pro naprostou úplnost konstatovat, že důvodem pro výše zmíněný postup odvolacího soudu byla skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22.10.2018 bylo rozhodnuto tak, že podle § 206 odst. 4 tr. ř. za použití § 43 odst. 3 tr. ř. per analogiam, není Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [obec] [číslo], oprávněn uplatňovat svůj nárok na náhradu škody v tomto trestním řízení (srovnej zejména č. l. 3379).

5. S ohledem na výše uvedené se tedy v tomto rozhodnutí odvolací soud již opravnými prostředky podanými obžalovaným [jméno] [příjmení] a poškozeným Českou republikou – zastoupenou Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, nebude zabývat.

6. Pokud jde o odvolání státního zástupce, pak to je, jak se podává z jeho obsahu, podáno v neprospěch obžalovaného [titul]. [jméno] [příjmení] do výroku o trestu, v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení] do výroku o trestu, v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení]

do výroku o trestu, v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení] do výroku o vině i trestu,

v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení] do výroku o vině i trestu a konečně v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení] do výroku o vině i trestu.

7. V odůvodnění tohoto odvolání předně státní zástupce konstatuje, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním. Tomu odpovídá i přiléhavá právní kvalifikace ve vztahu k obžalovaným [příjmení], [příjmení] a [titul]. [příjmení]. Na druhé straně se však státní zástupce neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o právní kvalifikaci obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], jejichž jednání nalézací soud kvalifikoval jako pomoc dle § 24 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. V dané souvislosti poukázal státní zástupce na popis jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], jímž byli uznání vinnými. V souvislosti s jednáním posledně jmenovaných obžalovaných zdůraznil, že ve smyslu § 23 tr. zákoníku platí, že pokud byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Za spolupachatelství, jež ze své podstaty předpokládá společné úmyslné jednání více osob, je třeba považovat i variantu, kdy spolupachatelé vykonávají určitou činnost, která teprve jako celek tvoří jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou. Jinými slovy spolupachatelé si rozdělí jednání předvídané příslušnou skutkovou podstatou tak, že teprve jednáním ostatních může dojít ke spáchání trestného činu. Způsob jednání jednotlivých pachatelů přitom nemusí být stejnorodý, pokud tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty. Současně platí, že o spolupachatelství se jedná v případě, že spolupachatelé si jsou alespoň vědomi možnosti, že jednání ostatních spolupachatelů ve spojení s jejich vlastním jednáním, směřuje ke spáchání trestného činu

a jsou s tím srozuměni. S ohledem na výše uvedené je pak dle státního zástupce zřejmé, že bez jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], spočívajícím zejména

ve vystavování fiktivních faktur, které byly následně zaneseny do účetnictví předmětných společností, čímž došlo ke zkrácení daně, by nedošlo k naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu. V tomto smyslu pak tito obžalovaní nutně nemohli napomáhat trestné činnosti, jak je předvídáno v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy ji usnadňovat, nýbrž trestnou činnost přímo páchali. Současně je zřejmé, že byli minimálně srozuměni, že jejich jednáním dojde ke spáchání trestné činnosti, což vyplývá z mechanismu jejich jednání, kdy vystavují fiktivní faktury, tyto předávají dalším osobám pro jejich založení do účetnictví předmětných společností, vybírají peněžní prostředky, podílejí se na fiktivních přepravách apod. Pokud pak nalézací soud, s ohledem na změnu právní kvalifikace, tuto skutečnost zohlednil v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení] v intencích § 58 odst. 6

tr. zákoníku, nejsou pro tento postup splněny zákonné podmínky. Podle státního zástupce nalézací soud dále pochybil při rozhodování o výměře trestu u obžalovaného [titul]. [příjmení], pokud shledal, že jsou splněny podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud

u jmenovaného shledal toliko jedinou polehčující okolnost, a to dosavadní bezúhonnost

a dosavadní řádný život. Naproti tomu shledává v jeho případě řadu závažných přitěžujících okolností, kdy zejména hodnotil skutečnost, že obžalovaný trestný čin spáchal s rozmyslem

(§ 42 písm. a/ tr. zákoníku), ze ziskuchtivosti (§ 42 písm. b/ tr. zákoníku) a v páchání trestné činnosti pokračoval po delší dobu (§ 42 písm. m/ tr. zákoníku). Současně se v jiné části rozsudku (str. 99, bod 136), nalézací soud vyjadřuje ke společenské škodlivosti, která již není znakem skutkové podstaty trestného činu, ale je významným kritériem při ukládání trestu. V této souvislosti citoval státní zástupce příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Podle jeho názoru při existenci velmi závažných a zásadních přitěžujících okolností, zejména pak společenské škodlivosti, jakou soud prvního stupně shledává, nemůže obstát doba uplynuvší od spáchání trestné činnosti jako natolik zásadní skutečnost, aby nalézací soud upustil od uložení trestu alespoň v rámci spodní hranice trestní sazby. Ostatně kritérium obsažené v § 39 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající v době, která uplynula od spáchání trestného činu, má akcentovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost i v návaznosti na okolnosti, které nastaly až po jeho spáchání a které zde byly v době vydání odsuzujícího rozhodnutí, tedy, že čím delší doba uplynula od spáchání trestného činu, tím méně naléhavá je nutnost, aby jeho pachatel byl postižen. Vztah mezi spáchaným trestným činem a potřebou postihu jeho pachatele se postupem času zeslabuje kontinuálně. Je tedy logické, že čím je uvedený časový odstup od doby spáchání delší, tím je stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně nižší. Tato skutečnost se však nikterak nedotýká povinnosti soudu zohlednit zákonná kritéria, uplatňující se při posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost, která nastala v době po jeho spáchání. V tomto případě se pak jedná o natolik zásadní přitěžující okolnosti a společenskou škodlivost, že v porovnání s dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, nezeslabují společenskou nebezpečnost natolik, aby nebyl trest uložen v zákonné trestní sazbě. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dle státního zástupce soud prvého stupně postupoval v rozporu s § 39 tr. zákoníku a obžalovanému [titul]. [příjmení] uložil nepřiměřeně mírný trest. Pokud jde o obžalované [příjmení] a [příjmení], poukázal státní zástupce na to, že v jejich případě soud prvního stupně sice postupoval podle § 58 odst. 6 tr. ř., nicméně ani v případě posledně jmenovaných nejsou splněny podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vztahu ke všem obžalovaným v dané trestní věci ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1

tr. zákoníku uvedl odvolatel poté, co citoval dikci posledně zmíněného zákonného ustanovení, že pokud soud zdůvodňuje aplikaci tohoto ustanovení toliko dosavadním bezúhonným způsobem života obžalovaných, tak s ohledem na mechanismus páchání trestné činnosti, jejich zcela zásadní roli při jejím páchání a jejich následnému postoji k páchané trestné činnosti, tato jejich dosavadní bezúhonnost, nikterak nevybočuje z typové hospodářské trestné činnosti. V daných souvislostech poukázal státní zástupce na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1287/2016, 3 Tdo 1550/2017 nebo 4 Tdo 730/2017). Podle těchto rozhodnutí samotná skutečnost, že obviněný vedl před spácháním trestného činu řádný život, nepostačí pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Bezúhonný způsob života je pro občany České republiky běžným standardem, nikoli něčím výjimečným a neobvyklým. Stejně tak je obdobný i samotný postoj pachatelů, kteří u této typové trestné činnosti při konfrontaci s důkazy přiznávají skutečný průběh předmětné„ obchodní” transakce a svoji roli v ní bagatelizují. V daných souvislostech citoval státní zástupce judikatorní rozhodnutí R II/1967 a R 41/1976. Podle přesvědčení státního zástupce u žádného z obviněných v dané trestní věci nebyly splněny podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a je namístě ukládat tresty
v zákonné trestní sazbě. Při úvaze o výměře trestu pak může soud pozitivně vyhodnotit skutečnosti, které existují zejména na straně osob obžalovaných, tedy bezúhonnost, případně délku řízení a měl uložit trest ve spodní hranici zákonné výměry. Takový postup by byl v souladu s požadavkem na individualizaci trestu.

V neposlední řadě pak dle státního zástupce u obžalovaných [jméno] [příjmení] a obžalovaného [jméno] [příjmení] nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, resp. pro upuštění od souhrnného trestu, neboť nebyl pravomocně uložen trest ve věci vedené pod

sp. zn. 40 T 6/2018, kdy v tomto řízení byl rozsudek ke dni 17.6 toliko vyhlášen. Státní zástupce poukázal v daných souvislostech na to, že obecně platí, že při ukládání souhrnného trestu musí být trest ukládaný v dřívějším rozhodnutí pravomocný, což potvrzuje konstantní judikatura. Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele musí být pravomocný. Není proto podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (rozhodnutí č. 27/1971 -111 Sb. rozh. tr.). Z logiky věci musí být toto pravidlo tím spíše respektováno, když soud prvého stupně rozhoduje o upuštění

od uložení souhrnného trestu. Ad absurdum by totiž mohla nastat situace, že trest uložený

v řízení pod sp. zn 40 T 6/2018 může být zrušen, např. z důvodu zproštění obžaloby

a v tomto řízení bude pravomocně upuštěno od uložení souhrnného trestu, pročež by se obžalovaní vyhnuli spravedlivému potrestání. V rámci petitu podaného odvolání státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil v části týkající se trestu obžalovaného [titul]. [jméno] [příjmení], a podle § 259 odst. 3 tr. ř., za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 4 tr. ř., sám rozhodl ve věci tak, že obžalovanému [titul]. [příjmení] uloží podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití

§ 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve spodní polovině trestní sazby, k jehož výkonu jej zařadí do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dále trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu k finanční hotovosti ve výši 2.036.000 Kč a 36.110 EUR, peněžitý trest dle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku tak, jak byl uložen napadeným rozsudkem a konečně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě, územní samosprávě nebo jiném orgánu veřejné moci v pozici oprávněné úřední osoby. Dále aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] zrušil v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obžalovaného [příjmení] shledá vinným

ze spáchání zločinu zkrácení daně poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což mu podle citovaného ustanovení uloží souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 6,5 let,

k jehož výkonu ho zařadí podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v té výměře, v jaké byl uložen napadeným rozsudkem a konečně podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na 8 let. Ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] by měl odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušit v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř sám nově rozhodnout tak, že obžalovaného [příjmení] shledá vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a)

tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což mu dle citovaného ustanovení uloží trest odnětí svobody ve spodní hranici trestní sazby, k jehož výkonu jej zařadí podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále podle

§ 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev tak, jak byl uložen v napadeném rozsudku. Pokud jde o obžalovaného [jméno] [příjmení], pak ve vztahu k němu by měl být napadený rozsudek odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a odvolací soud by podle § 259

odst. 3 tr. ř. měl sám ve věci rozhodnout tak, že obžalovaného [příjmení] shledá vinným

ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což mu dle citovaného ustanovení uloží trest odnětí svobody ve spodní hranici trestní sazby, k jehož výkonu jej zařadí podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále by jmenovanému měl být podle § 68 odst. l, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest a podle

§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev tak, jak byl uložen napadeným rozsudkem. Konečně pokud jde o obžalované [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], pak ve vztahu k nim by měl být odvolacím soudem napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) napadený rozsudek zrušen v části týkající se trestů u obou jmenovaných, dále by pak měl odvolací soud vyčkat nabytí právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 40 T 6/2018 a pak podle

§ 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout tak, že u obou obžalovaných se podle § 44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu.

8. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem především odkázal na písemně podaný opravný prostředek. Poukázal na to, že v případě obžalovaného [příjmení] došlo ze strany posledně jmenovaného k modifikaci podaného odvolání, když jmenovaný již nenapadá výrok o vině a atakuje toliko výrok o uloženém trestu. Podle státního zástupce lze shledat na straně obžalovaného [příjmení] nově vyjádřenou sebereflexi, když posledně jmenovaný uvedl, že cítí odpovědnost za své jednání a uvědomil si svoji chybu. Státní zástupce připustil, že mezi spácháním nyní projednávaného skutku a rozhodováním odvolacího soudu uplynula poměrně značná doba a legislativní změnou došlo k výraznému nárůstu limitních hranic škod. Proto dle jeho názoru lze mít trest uložený příslušným rozsudkem Městského soudu v Praze

za dostatečný a bylo by tudíž akceptovatelné, pokud by v případě obžalovaného [příjmení] došlo k upuštění od uložení souhrnného trestu za podmínek § 44 tr. zákoníku. Ve vztahu k odvoláním obžalovaných [příjmení] a [příjmení] poukázal státní zástupce na to, že bylo zmíněno pochybení soudu, spočívající v aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Jednání jmenovaných bylo nesprávně kvalifikováno toliko jako účastenství a proto aplikace posledně zmíněného ustanovení nepřichází v úvahu. I pokud by jejich jednání bylo posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu, pak dle státního zástupce aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku není přípustná. Ve vztahu k obžalovaným [příjmení] a [příjmení] uvedl státní zástupce, že odvolání bylo zaměřeno toliko do výroku o trestu, když nalézací soud upustil od uložení souhrnného trestu v situaci, kdy rozhodnutí, ve vztahu k němuž bylo takto postupováno, ještě nenabylo právní moci. Nalézací soud si toho byl vědom. Podle státního zástupce však i s predikcí, že v mezidobí nabude toto rozhodnutí právní moci, nemohlo být takto postupováno. Státní zástupce poukázal na to, že v mezidobí rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 6/2018, nabyl právní moci rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci dne 25.8.2022. Situace je tak nyní napravena, přesto by však rozsudek ve výroku o trestu ve vztahu k obžalovaným [příjmení] a [příjmení] měl být zrušen, aby se v nově uloženém rozhodnutí objevila zmínka o nabytí právní moci a o tom, že trest, ve vztahu k němuž je aplikováno ustanovení

§ 44 tr. zákoníku, vychází z rozsudku, který je ve spojení s příslušným rozhodnutím vrchního soudu a takové rozhodnutí je tedy pravomocné. Ve vztahu k odvolání obžalovaného [příjmení] uvedl státní zástupce, že se jedná o opakování jeho obhajoby tak, jak byla prezentována v celém průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem. Krajský soud se k této obhajobě vyjádřil podrobně a pečlivě, když provedené důkazy nehodnotil izolovaně, ale zabývá se kontextem s ostatními důkazy a porovnává svá jednotlivá zjištění se všemi ostatními důkazy. Nalézací soud stejně tak vysvětlil, proč některým důkazům uvěřil a proč jiným naopak ne. Zhodnotil též provedené listinné důkazy. Státní zástupce akcentoval zejména úvahy nalézacího soudu stran toho, že v daném případě nešlo o standardní obchodní případy, ale o typický karuselový podvod. Pro dokreslení poukázal státní zástupce na již zmiňovanou trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2018, kde byly posuzovány v zásadě obdobné obchodní transakce, které pouze simulovaly protiprávní jednání zaměřené za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH za účasti obdobných aktérů a při shodném modu operandi. Stejně tak poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 19/2018, kde byla opětovně projednávána věc se shodným modem operandi, při zapojení [právnická osoba] [právnická osoba] a v obdobném časovém období. Dále pak státní zástupce vrchního státního zastupitelství odkázal na ty pasáže písemně podaného odvolání, v nichž je krajskému soudu vytýkána nesprávná aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku. I podle jeho názoru nebyly v daném případě kumulativně naplněny všechny podmínky vyžadované posledně zmíněným zákonným ustanovením. Zdůraznil, že nalézací soud v případě obžalovaného [titul]. [příjmení] shledal toliko jedinou polehčující okolnost, a to dosavadní bezúhonnost, když naproti tomu shledal více okolností přitěžujících. Při shrnutí těchto konstatování je pak nemožné aplikovat § 58 tr. zákoníku. Podle státního zástupce je třeba škodlivost jednání obžalovaného [titul]. [příjmení] hodnotit jako mimořádně vysokou. Státní zástupce zdůraznil, že korupční trestná činnost příslušníků finanční správy je vedle korupční trestné činnosti příslušníků policie, státních zástupců, soudců, vysokých státních úředníků či ministrů, tou nejškodlivější, kterou si lze představit a která by měla být takto i správně postihována. Podle názoru státního zástupce, pokud by věci běžely standardním způsobem, pak by v úvahu nejen nepřicházela aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo by třeba ukládat trest v jeho horní polovině, spíše při využití samotné horní hranice trestní sazby. Státní zástupce nicméně připustil, že z důvodů, které nelze klást za vinu obžalovaným, došlo k určitému běhu času a za této situace lze vystihnout protiprávní jednání obžalovaného [titul]. [příjmení] a škodlivost jeho činu trestem ukládaným v polovině trestní sazby, tedy v rozpětí cca 8,5 roku, a to spojeného s přímým výkonem.

Ve vztahu k odvolání obžalovaného [titul]. [příjmení] akcentoval státní zástupce, že se jedná

o opakování jeho obhajoby, s níž se soud pečlivě vypořádal. Pokud jde o argumentaci posledně jmenovaného obžalovaného stran toho, že nebyl v postavení úřední osoby, odkázal státní zástupce na judikaturu soudů vyšších stupňů, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 710/2005, 3 Tdo 1598/2016, 6 Tdo 791/2017, popřípadě nález Ústavního soudu III. ÚS 371/99. Stejně tak akcentoval další skupinu rozhodnutí, jež se věnují postavení vedoucích zaměstnanců jednotlivých úřadů, kde pracovníci vydávají vrchnostenská rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 939/2017 a 4 Tdo 988/2021). Poukázal i na právní úpravu dané problematiky, konkrétně daňový řád, který počítá s tím, že vedoucí zaměstnanec vystupuje v postavení úřední osoby (§ 77 odst. 4 daňového řádu). Dále poukázal na zákon

o Finanční správě ČR a jednotlivé organizační řády. Ve všech verzích organizačních řádů je postavení ředitele finančního úřadu definováno stejně, totiž, že v jeho pravomoci je naplňovat samotnou věcnou působnost finančního úřadu, tedy rozhodovat v daňovém a správním řízení ve věcech, které jsou v působnosti finančního úřadu. To se vztahovalo i na obžalovaného

[titul]. [příjmení] jako ředitele územního pracoviště finančního úřadu. Podle mínění státního zástupce z celé řady listinných důkazů, stejně jako z výpovědí svědků, vyplývá, že posledně jmenovaný obžalovaný daňové řízení, týkající se nejen [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], ale

i všech ostatních daňových subjektů, pečlivě sledoval a měl možnost do nich zasahovat. Dostával každý měsíc tabulky, kde byl seznam firem a odpočtů DPH. Tyto tabulky schvaloval, přičemž teprve po jeho schválení mohly být tyto předány do účtárny, aby došlo k vyplacení. Jako ředitel finančního úřadu měl k dispozici veškeré úkony z provedených kontrol na síťovém disku finančního úřadu. Obžalovaný vyžadoval jejich pravidelnou aktualizaci, byl přítomen na pravidelných týdenních schůzkách kontrolního oddělení, kde byl popisován průběh činnosti tohoto oddělení, s nímž byl obžalovaný seznámen. Podle státního zástupce z jednotlivých důkazů plyne, že konkrétní řízení, které se týkalo subjektu, k němuž měl vztah, ovlivňoval. Jeho obhajobu pak nalézací soud vyvrátil a uvedl, z jakých důvodů mu neuvěřil.

Za poměrně signifikantní označil státní zástupce to, že trestní oznámení v dané věci nepodal finanční úřad, v jehož čele obžalovaný [titul]. [příjmení] stál, ale Finančně analytický útvar Ministerstva financí. Státní zástupce nesouhlasil ani s tou částí argumentace obžalovaného

[titul]. [příjmení], v níž tento rozporoval svoji podjatost. Především poukázal na to, že samotný obžalovaný připustil, že s obžalovaným [příjmení] jej pojily úzké přátelské vztahy, když spolu trávili nemálo času a měli mezi sebou finanční závazky. Navíc nejméně po určitou dobu byla jeho manželka 50 % vlastníkem společnosti, v jejímž čele stál obžalovaný [příjmení] a jejíž činnost byla ze strany finančního úřadu prověřována. V této souvislosti pak státní zástupce zdůraznil, že v daňovém řádu je přesně rozebráno, kdy je úředník finanční správy, úřední osoba, podjatý. U obžalovaného tedy byla dána podjatost nejen z pohledu subjektivního, ale

i objektivního. To, že se obžalovaný [titul]. [příjmení] nechoval standardně a to, že ve [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla činná jeho manželka, vyplynulo i z provedených svědeckých výpovědí. Dále pak státní zástupce vyjádřil pochybnosti o tvrzení obžalovaného [titul]. [příjmení] stran toho, že na základě smlouvy o převodu akcií [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jeho manželka nebyla v dané společnosti činná v době, kdy docházelo k daňové kontrole. Tato skutečnost dle státního zástupce nemá skutkově ani právně žádný význam. Je jedno, zda předmětem daňové kontroly byla společnost, v níž byla jeho manželka činná v minulosti nebo je v ní činná v danou konkrétní dobu, při existenci toho, že druhý ze společníků a akcionářů společnosti je jeho blízkým přítelem. Podle státního zástupce se tedy ani ve vztahu k této problematice nalézací soud nedopustil opomenutí důkazu. Ve vztahu k obhajobě obžalovaného [titul]. [příjmení], že pouze obžalovaným [příjmení] a [příjmení] poskytl přátelskou radu, uvedl státní zástupce, že

z prostorových odposlechů či odposlechů telefonních hovorů zřetelně vyplynulo to, jak

a o čem se obžalovaný [titul]. [příjmení] bavil se spoluobžalovanými [příjmení] a [příjmení]. Nebyly to rozhodně obecné rady, jak postupovat v imaginárním daňovém řízení, ale šlo o konkrétní ovlivňování konkrétního daňového řízení, které probíhalo na finančním úřadu, kde obžalovaný [titul]. [příjmení] působil jako ředitel. Obžalovaný [titul]. [příjmení] usměrňoval postup daňového subjektu, říkal, co mají dělat, jak to mají dělat, tak, aby nedošlo k dodatečnému doměření DPH. Ve vztahu k napadené hodnotě úplatku uvedl státní zástupce, že znakem trestného činu přijetí úplatku není konkrétní výše poskytnutého úplatku. Důležité podle jeho názoru je, že obžalovaný [titul]. [příjmení] v souvislosti s výkonem své veřejné funkce přijal majetkové plnění ve výši 300 tis. Kč a materiální plnění v řádu stovek tisíc. V rámci závěrečného návrhu pak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci navrhl, aby k odvolání státního zástupce i k odvolání obžalovaného [příjmení] byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen u obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] v celém rozsahu a u obžalovaných [titul]. [příjmení], [příjmení] a [příjmení] toliko ve výroku o trestu. Odvolací soud by pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. měl rozhodnout tak, že obžalované [příjmení], [příjmení] a [příjmení] uzná vinnými ze spáchání skutku popsaného pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, který nicméně právně posoudí jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pokud jde o uložené tresty, pak obžalovanému [příjmení] by měl být uložen trest odnětí svobody podle § 240 odst. 3

tr. zákoníku na samé spodní hranici trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest a trest zákazu činnosti, tak, jak byly tyto uloženy v napadeném rozsudku. Obžalovanému [příjmení] by měl být podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné sazby, stejně jako peněžitý trest v rozsahu, jak to učinil nalézací soud. Ve vztahu k obžalovanému [příjmení] by mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze 7.12.2017, sp. zn. 57 T 9/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2019, sp. zn. 3 To 11/2018. Obžalovanému [titul]. [příjmení] by měl být při nezměněném výroku o vině uložen úhrnný trest podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku, a to v polovině zákonné výměry se zařazením

do věznice se zvýšenou ostrahou, dále pak by mu měl být podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 300.000 Kč, když se jedná o peníze, které byly zajištěny a odpovídají poskytnutému peněžitému úplatku, přičemž s ohledem na dobu, která uplynula od okolnosti zajištění těchto peněz, došlo ke spotřebování původního úplatku. Dále by pak měl být [titul]. [příjmení] uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti tak, jak byly tyto tresty uloženy napadeným rozsudkem. Konečně v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení] by mělo být podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, uloženému příslušným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.8.2022. Ve vztahu k odvoláním obžalovaných [příjmení] a [titul]. [příjmení] navrhl státní zástupce, aby byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

9. Opravný prostředek obžalovaného [titul]. [jméno] [příjmení] byl v písemné podobě zpracován jeho obhájcem JUDr. [příjmení] [příjmení], a to ve formě dvou podání.

10. V prvním, které je datováno dnem 24.11.2021, obžalovaný uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.6.2021, č. j. 40 T 6/2017-4200, napadá v celém rozsahu, který se jej dotýká. Podle jeho názoru se již samotný popis skutku, kterého se měl dopustit, v podstatných okolnostech nezakládá na pravdě a nebyl provedeným dokazováním před nalézacím soudem řádně prokázán. K určitým částem popisu skutku bylo prováděno dokazování jen částečně a některé skutečnosti nebyly dokonce ani předmětem jakéhokoliv důkazu. Podle názoru obžalovaného lze dané obvinění na základě provedeného dokazování jednoznačně odmítnout a v žádném případě nelze dovodit naplnění skutkové podstaty u žádného ze jmenovaných trestných činů. Obžalovaný připomenul, že úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě, nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Navíc mezi takovýmto úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu musí být přímá souvislost. Toto nebylo z provedeného dokazování zjištěno z toho důvodu, že k ničemu takovému nedošlo. Stejně tak u namítaného zneužití pravomoci úřední osoby výkonem pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, je rovněž nezbytné, aby se jednalo

o porušení, jež má znaky rozhodovací pravomoci úřední osoby, což rovněž nebylo dáno. Obžalovaný akcentoval, že u obou skutkových podstat mělo být dle soudu prvního stupně naplněno, že se jich měl dopustit v postavení úřední osoby. V této souvislosti obžalovaný poukázal na dikci ustanovení § 57 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž si nalézací soud zjednodušil právní hodnocení ve vztahu k ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tedy zda u něj bylo možno hovořit o jeho postavení, jakožto úřední osoby ve skutcích mu za vinu kladených. Soud prvního stupně fakticky pouze konstatoval, že o tom není pochyb, když neprovedl podrobnější rozbor a spokojil se pouze s obecným zhodnocením pracovní pozice obžalovaného, aniž by dané konkrétně promítl k vymezeným skutkovým podstatám, resp. k jeho údajnému protiprávnímu jednání, zda v daných případech opravdu měl postavení úřední osoby. Obžalovaný zdůraznil, že vůči právnickým osobám [právnická osoba] či [právnická osoba] nejednal v postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

I pokud by byly např. porušeny některé povinnosti plynoucí z daňového řádu, neznamená to automaticky, že takovéto porušení má znaky rozhodovací pravomoci úřední osoby. Samotné porušení zákona (či jiné právní normy) úřední osobou nelze totiž bez dalšího považovat za výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu, překročením pravomoci nebo nesplnění povinnosti z ní vyplývající (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.8.2005, sp. zn.

3 Tdo 710/2005). Obžalovaný vytkl soudu prvního stupně, že neučinil veškerá zákonem předpokládaná skutková zjištění za účelem možnosti použití právní kvalifikace skutku jako předmětných trestných činů spáchaných úřední osobou. Skutkový stav věci, k němuž dospěl po provedeném dokazování nalézací soud, v sobě nezahrnuje všechny skutkové okolnosti předpokládané zákonem pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen úřední osoba, která vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Obžalovaný akcentoval, že z napadeného rozsudku, a to ani z výroku, ani z odůvodnění, nelze zjistit, o jakou konkrétní pravomoc se

u něj mohlo jednat. Je nepochybné, že žádná rozhodnutí vůči výše zmíněným subjektům, ani jiné procesní úkony, nevytvářel. Přitom i k trestní odpovědnosti pachatele jako úřední osoby

u trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, či odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje, aby byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Obžalovaný dále uvedl, že se v posuzovaném případě bezprostředně nepodílel na pravomoci správce daně vůči daným subjektům a neměl tedy v daném řízení postavení úřední osoby. Úpravu daňového řádu určující v ustanovení § 12, který ze zaměstnanců správce daně je úřední osobou, je možno považovat za lex specialis vůči úpravě, dané v ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, když zde je pouze zmíněn odpovědný úředník státní správy. Obžalovaný znovu zdůraznil, že

v rámci vymezeného skutku neměl postavení speciálního subjektu. Netvořil rozhodnutí v dané věci, nemohl rozhodnout, neměl rozhodovací pravomoc a ani se například nepodílel na žádné kontrole. Poukázal opětovně na ustanovení § 12 daňového řádu, dle jehož odstavce 1 správce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím úředních osob a dle odstavce 2 téhož ustanovení je úřední osobou zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně nebo osoba oprávněná k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo

na základě zákona. Úřední osobou je pracovník, který se bezprostředně podílí na výkonu konkrétní pravomoci správce daně. Za úřední osobu„ v dané věci” se tak považuje ta osoba, která připravuje podklady pro rozhodnutí či provádí jednotlivé procesní úkony v dané věci. Obžalovaný dále poukázal na ustanovení § 12 odst. 4 daňového řádu o tom, kdo je v dané věci úřední osobou, správce daně osobu zúčastněnou na správě daní na požádání informuje. Běžně pak bývá takováto osoba označena na každém předmětném spisu. Obžalovaný zdůraznil, že je zřejmé, že k žádosti osoby [právnická osoba] či [právnická osoba] by nebyl označen jako úřední osoba. I z této skutečnosti je zřejmé, že v daných řízeních nevystupoval jakožto úřední osoba, jak má na mysli trestní zákoník. V dané souvislosti poukázal i na komentář k trestnímu zákoníku, který uvádí, že osoba nadaná určitou pravomocí nemusí v konkrétním případě tuto pravomoc používat, a v důsledku toho pak není vůbec dána souvislost s pravomocí

a odpovědností takové úřední osoby. Podle judikatury Ústavního soudu se za akt orgánu veřejné moci považuje takové jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech jiných osob. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem uložené právo a povinnost řídit podřízené, nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci v uvedeném smyslu, neboť nerozhoduje o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde

o„ řízení” podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru. Jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý, a proto nevystupuje vůči svému podřízenému jako úřední osoba, neboť nejde o výkon svěřené
pravomoci rozhodovat

o subjektivních právech a povinnostech jiných osob ve smyslu § 127 (srov . ÚS 16/1999). Podle obžalovaného citované rozhodnutí Ústavního soudu, potažmo komentářová literatura, je pak pro posuzovanou věc zcela případným, když, jak obžalovaný zdůraznil, nevykonával, dokonce i dle popsaného jednání ve skutkové větě, jakoukoliv svěřenou pravomoc rozhodovat o subjektivních právech a povinnostech jiných osob. Obžalovaný dále poukázal na to, že skutková věta uvádí, že měl údajně vykonávat svoji činnost v rozporu s účelem daňového řízení, kterým je správné zjištění a stanovení daní, tedy v rozporu s § 1 odst. 2, § 60 odst. 1,

§ 66, § 67, § 77 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Podle § 1 odst. 2 daňového řádu je správou daní postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Nehovoří se zde tedy o žádné konkrétní pravomoci konkrétní osoby. Podle obžalovaného tedy tím spíše uvedené ustanovení nelze vztáhnout přímo k němu. Daňový řád dále specifikuje, že správce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím úředních osob. Tím je myšlen zaměstnanec, jak shora rozebráno, který„ v dané věci” připravuje rozhodnutí či provádí jednotlivé procesní úkony. Obžalovaný akcentoval, že to je třeba mít na paměti ve vztahu k dalším ustanovením, která údajně porušil. Poukázal na to, že podle § 60 odst. 1 daňového řádu o ústních podáních a jednáních při správě daní sepíše správce daně protokol. Zákon zde opět hovoří o správci daně a nikoli o konkrétní osobě. Uvedená povinnost je tedy vztahována pouze k osobě, která má danou záležitost na starost. Obdobně to pak platí

i u zbývajících ustanovení, které měl porušit, když § 66 hovoří o tom, že daňový subjekt je oprávněn u správce daně nahlédnout do části spisu, či že správce daně pořídí o nahlédnutí

do spisu úřední záznam, dále že úřední osoba je z řízení nebo jiného postupu při správě daní vyloučena pro podjatost, jestliže její poměr k osobě zúčastněné na správě daní nebo předmětu daně vzbuzují jiné pochybnosti o její nepodjatosti. Obžalovaný znovu zdůrazňuje, že v žádném případě nebyl úřední osobou, o které hovoří daňový řád. Navíc tímto posouzením se napadený rozsudek nikterak blíže nezabýval. Obžalovaný uvedl, že i z toho důvodu, že

v dané konkrétní věci se nijak nepodílel na posuzovaném výkonu pravomoci správce daně, neboť danou záležitost přímo neřešil, je zřejmé, že citovaná ustanovení, která měl údajně porušit a tím překročit pravomoc, nejsou ve vztahu k němu v této věci přiléhavými. Nelze

z nich dovozovat trestněprávní závěry, jak to činí napadené rozhodnutí. Závěr soudu o tom, že obžalovaný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, když měl údajně jednat v rozporu se zájmem na správném zjištění a stanovení daní, jak vyžaduje ustanovení § 1 odst. 2 daňového řádu, je nesprávný i z dalšího důvodu. Obžalovaný upozornil, že takovéto zjednodušující spojení nemůže obstát. Tímto prizmatem a postupem by pak bylo nezbytné formálně uplatnit předmětnou skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby i vůči jakémukoliv pracovníkovi správce daně, který jako úřední osoba uzavře daňovou kontrolu doměřením daně a posléze daný závěr o důvodnosti doměření daně například neobstojí u správního soudu. Z logiky uvažování soudu prvního stupně o porušení předmětného ustanovení a tím naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, by totiž i taková osoba nutně porušila, resp. jednala v rozporu se zájmem na správném zjištění a stanovení daně. Správné zjištění a stanovení daně je totiž nutno vnímat jako nutnost vybírat daň pouze ve výši správně stanovené, kdy sledování zájmu státu na vybírání daně nelze vnímat jako princip jakkoliv přednostní či řídící. Obžalovaný také podotkl, že soudu prvního stupně je třeba rovněž nutno vytknout i to, že se řádně nezabýval zhodnocením naplnění kvalifikované podstaty u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě opatření prospěchu velkého rozsahu. Soud pouze lakonicky poukázal

na doměření daňové povinnosti ve výši 37.946.748 Kč a zprávu o daňové kontrole ze dne 16.2.2015. Obžalovaný akcentoval, že tuto zprávu však soud ve vztahu k němu nikterak nerozebírá. Stejně tak neřeší z jakého důvodu a za jaké období byla v konečném důsledku daň doměřena. Obžalovaný také poukázal na to, že zcela bez jakékoliv úvahy soudu prvního stupně zůstalo, v jaké případné části by mohlo být vůbec uvažováno, že jeho údajné jednání mohlo bezprostředně směřovat k ovlivnění doměření. Tím spíše výše uvedené platí, když obžalovaný, jak opětovně zdůraznil, nebyl úřední osobou ve smyslu daňového řádu ve vztahu k posuzovanému daňovému řízení, kdy nikterak o výsledku daňové kontroly nerozhodoval. Takto podstatné okolnosti, mající naplňovat kvalifikovanou skutkovou podstatu, nelze zjednodušit. To, že postup soudu je v daném ohledu nepřípadně zjednodušující a nesprávný, vyplývá i z té skutečnosti, že u skutkové podstaty údajného podplácení toto správně nebylo hodnoceno jako ve vztahu ke škodě, resp. prospěchu velkého rozsahu. V rámci právního posouzení je přitom nezbytné pečlivě identifikovat vzniklou škodu, tuto přesně označit

a kvantifikovat. V další části opravného prostředku pak obžalovaný [titul]. [příjmení] zdůraznil, že

u něj nebyl jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázán úmysl jakkoliv ovlivnit aktuálně vedená, či budoucí daňová řízení pro společnost [právnická osoba] a jejího obchodního partnera, [právnická osoba] s.r.o., jak bylo obžalobou konstruováno. Obžalovaný akcentoval, že nijak nezasahoval a ani nemohl zasahovat do jednotlivých řízení. Tudíž v žádném případě není možno hovořit o jakémkoliv ovlivňování. Obžalovaný zdůraznil, že v daném případě z jeho strany neexistovala ani teoretická možnost řízení ovlivňovat

a zasahovat do něj, protože bylo vedeno nezávisle třetími osobami, které v rámci své rozhodovací pravomoci daný případ posuzovaly. Stejně tak svědci vyloučili jakékoliv zásahy či pokyny k vyřízení předmětného daňového řízení. Z organizačních norem územního pracoviště FÚ [obec] [číslo] vyplývá, že toto je členěno na oddělení a v případě, že oddělení splňuje příslušný počet pracovníků, pak je dále členěno na referáty. Posuzovaná kontrolní nebo vyměřovací oddělení měla dále 4 - 5 referátů. Pokud by tedy měl ředitel úřadu ovlivnit nějaké řízení, tak by v podstatě musel ovlivnit další tři spolupracovníky, což je vedoucí oddělení, vedoucí referátu

a konkrétní pracovník vykonávající správu daně, buď ve formě daňové kontroly, anebo

na vyměřovacím oddělení. Obžalovaný zdůraznil, že z výslechu pracovníků finančního úřadu

v postavení svědků přitom vyplynulo, že nikdy žádné řízení neovlivňoval a nikdy na svědky nevyvíjel žádný nátlak k jakýmkoli daňovým řízením. Dále pak odvolatel poukázal na to, že je mu kladeno za vinu, že měl údajně zpochybňovat zamýšlený postup podřízených k uzavření daňové kontroly doměřením daně z přidané hodnoty a rovněž znevěrohodňovat zpracovatele daňové kontroly, a to vše v úmyslu, aby dosáhl toho, že daňová kontrola bude uzavřena

bez doměření daňové povinnosti a bez stanovení povinnosti vrátit neoprávněně vyplacené nadměrné odpočty DPH. To se však dle obžalovaného nezakládá na pravdě a nevyplynulo to z dokazování. Oním údajným zamýšleným postupem měl být patrně tzv. institut zneužití práva. Obžalovaný zdůraznil, že ve vztahu k tomuto institutu pouze vedl diskuzi z důvodu, že půl roku po zahájení kontroly mluvit o tom, že právě tímto jediným postupem bude řízení ukončeno, je značně předčasné a je nezbytné, aby řízení proběhlo celé a řádně. To znamená se shromážděním veškerých dostupných důkazů a s řádným zhodnocením důkazů v souladu

s daňovým řádem. O tom, že v danou dobu hovořit o ukončení kontroly bylo zcela předčasné, svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že daná kontrola byla fakticky ukončena až v roce 2015. Pouze na okraj a pro dokreslení připomenul obžalovaný, že i přes policejní zásah byla daňová kontrola původně v lednu 2015 na novém územním pracovišti [obec] IV uzavřena s tím, že nebyl shledán problém. To minimálně svědčí o složitosti daného řízení, a závěry o užití institutu zneužití práva hned na počátku kontroly, ke kterým se vyjadřovali kromě obžalovaného i ostatní vedoucí pracovníci, byly jednoznačně předčasné. V dané souvislosti konstatoval obžalovaný, že svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], který vykonával funkci zástupce ředitele finančního úřadu, k institutu zneužití práva ve svědecké výpovědi uvedl, že tento byl využit asi ve dvou nebo třech případech a z toho jenom jednou úspěšně. Podle odvolatele je třeba z výpovědi tohoto svědka připomenout jeho reprodukci schůzky s [titul]. [příjmení], kdy svědek uvedl, že bylo zvykem projednávat trestní oznámení na užším vedení, a teprve poté navrhovatel zpracoval návrh trestního oznámení, které schvaloval vedoucí vymáhacího oddělení a podepisoval ředitel. Svědek stejně tak uvedl, že trestní oznámení se zpravidla podávalo po právní moci rozhodnutí o doměření daně. Svědek [příjmení] také uvedl, že nezaznamenal, že by obžalovaný [příjmení] jakkoliv ovlivňoval průběh vyměřovacího nebo snad kontrolního řízení u [právnická osoba] s.r.o. či [právnická osoba] Ostatně svědek také uvedl, že ředitel by neměl dávat pokyn, jak postupovat v konkrétním řízení a ani

o žádném takovémto pokynu ze strany obžalovaného neví. Svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že obžalovaný [titul]. [příjmení] se vyjadřoval pouze obecně ve vztahu k posuzovanému řízení, a to pouze tak, že řízení musí probíhat bez průtahů s řádným dokazováním. Podle obžalovaného tedy na uvedeném jistě nelze shledat nic, co by bylo možno označit za ovlivňování či zneužití pravomoci. Dále svědkyně také uvedla, že i dle jejího názoru je použití institutu zneužití práva výjimečné. Pokud jde o výpovědi svědka [jméno] [příjmení], poukázal obžalovaný na tu část, kterou nalézací soud pominul, v níž svědek připomenul, že platební poukazy do čtyř milionů schvaloval vedoucí referátu a nad tuto částku vedoucí oddělení. Obžalovaný akcentoval, že

z uvedeného plyne, že takovéto platební poukazy tedy neschvaloval on. Rovněž tak svědek [jméno] [příjmení] uvedl, že dle jeho názoru byl postup vůči [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] standardní jako u jakéhokoliv jiného subjektu s nadměrným odpočtem DPH ve výši nad 500.000 Kč. Obžalovaný zdůraznil, že krajský soud pokládal za nejpodstatnější výpověď svědkyně

[titul]. [příjmení]. U ní však soud zcela nedůvodně vycházel z jejího tvrzení o určitých nestandardnostech, které nevnímala, resp. jich nebyla sama svědkem, ale měla se je údajně dozvědět od jiných osob, konkrétně od [titul]. [příjmení]. Z výslechu [titul]. [příjmení] však nebyly žádné
takovéto okolnosti potvrzeny, a přesto se soud spokojil s nepřímým svědectvím

[titul]. [příjmení], byť měl možnost dané skutečnosti ověřit přímo„ u zdroje”. Obdobně pak svědkyně [titul]. [příjmení] uváděla další skutečnosti tzv.„ z doslechu”, které se měla dozvědět

od [titul]. [příjmení] Ani posledně jmenovaná svědkyně však nebyla sama vyslechnuta a soud zcela překvapivě nepostupoval takovým způsobem, aby dle něj podstatné skutečnosti vycházely z výpovědi přímých svědků, ale spokojil se se svědkem nepřímým, aniž by toto bylo následně těmito přímými osobami potvrzeno. Obžalovaný zdůraznil, že sama [titul]. [příjmení] uvedla, že [titul]. [příjmení] na ni nikdy neměl jakékoliv požadavky na nestandardní provádění daňového řízení. Stejně tak sdělila, že jí nebylo nařízeno něco nedoměřovat. Pokud snad uváděla, že jí bylo ze strany obžalovaného něco vytýkáno, pak podstatnou skutečností zůstává, že tyto výtky se v žádném případě netýkaly daňového řízení, které má být předmětem zkoumání z pohledu trestněprávního jednání v této věci, ale týkalo se zcela odlišných subjektů. Koneckonců i sama svědkyně uváděla, že o žádný přímý nátlak se dle jejího názoru nejednalo. Stejně tak svědkyně uvedla, že ve zkoumaném řízení měl být pravděpodobně neexistentní odběratel. Podle obžalovaného však soud opomněl vyhodnotit, že naopak tato skutečnost by odvracela užití institutu zneužití práva, jelikož tento přicházel v úvahu, až když bylo zřejmé, že obchod reálně proběhl. V případě neexistence odběratele by naopak správce daně měl určit fiktivnost obchodu a z toho učinit právní závěry. Podle obžalovaného tedy svědkyně sama

k výtkám vůči její osobě de facto potvrzuje, že dané jednání obžalovaného nikterak nesouviselo s posuzovanou věcí, respektive se nijak nedotýkalo společnosti [právnická osoba], či [právnická osoba], ale zcela odlišného subjektu. Podle odvolatele za takové situace spojování tohoto jednání do souvislého bloku, jak to činí soud prvého stupně, nemá oporu

v provedeném dokazování. Dále pak odvolatel poukázal na to, že k institutu zneužití práva se vyjadřoval i svědek [příjmení], který uvedl, že tento institut přichází v úvahu teprve tehdy, pokud nelze zpochybnit, že zboží bylo dodáno dodavatelem podle daňových dokladů

a současně existuje řada důkazních prostředků, svědčících o tom, že obchody nebyly uskutečněny za účelem žádné ekonomické činnosti. Tedy pokud bylo, jak soudem reprodukováno, v rámci diskuse k tématu užití institutu zneužití práva vyžadováno, aby nejdříve bylo řádně provedeno dokazování ve vztahu k dodání zboží, pak naopak lze toto nutně vykládat v duchu požadavku na řádné vedení daňového řízení a postupu v souladu

s judikaturou ve vztahu k užívání daného institutu umožňujícího doměření daně. K tomuto se ostatně takto vyjadřovali i další svědci. Obžalovaný dále poukázal na to, že svědkyně [příjmení] uvedla, že se jí nestalo, jako vedoucí referátu nebo vedoucí kontrolního oddělení, že by obžalovaný [titul]. [příjmení] nebo někdo jiný z vedení úřadu, zasahoval do kontroly, tedy že by požadoval zejména jakékoliv nestandardní vedení této kontroly. Podle odvolatele je důležitou i výpověď svědkyně [příjmení], a to ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně [příjmení], kterou soud nedůvodně favorizuje. Svědkyně [příjmení] skutečně uvedla, že ke konci roku byli nuceni vytýkací řízení ukončit, avšak proto, že se délka řízení blížila jednomu roku. Pokud tedy sama svědkyně uvedla, že dané ukončení bylo z objektivního důvodu délky lhůty, pak je nutno vnímat, že správce daně je ze zákona a z principu správné praxe vázán určitými lhůtami. Nelze v žádném případě směšovat, respektive zaměňovat, ukončení řízení z důvodu lhůty za jakési„ nestandardní nátlakové metody”. Obžalovaný poukázal na to, že sama svědkyně uvedla, že o ukončení řízení bylo rozhodnuto po konzultaci s [titul]. [příjmení] za účasti svědkyně [titul]. [příjmení], která vedla vytýkací řízení vůči [právnická osoba] s. r. o. Podle obžalovaného tedy zmíněná svědkyně nepotvrdila, ale naopak fakticky vyvrátila sdělení

[titul]. [příjmení]. Obžalovaný také akcentoval, že na uvedeném ukončení se nijak nepodílel. Vůči tomuto zůstal zcela nepochopitelně soud prvního stupně zcela netečný a nevzal tyto skutečnosti nikterak do svých úvah. Pokud jde o prostorové odposlechy, pak odvolatel zdůraznil, že tyto zaznamenaly jeho jednání s dalšími pracovníky finančního úřadu. I zde soud zcela pominul, že například [titul]. [příjmení] sama konstatovala k činnosti [titul]. [příjmení], že tento„ nemá patent na rozum” ve vztahu k institutu zneužití práva. Stejně tak [titul] [příjmení] sdělil, že se [titul]. [příjmení]„ nemá co odvolávat, jen kdyby došlo ke spáchání trestného činu”. Tento také zmiňuje, že je vymýšleno využití zneužití práva takzvaně„ přes čtyři kolena”. Sám

[titul] [příjmení], uvádí, že by mohlo dojít k personální výměně. Podle názoru obžalovaného

za této situace tedy nelze zjednodušovat výklad provedených důkazů tak, jak to činí nalézací soud v napadeném rozsudku, když např. i ve vztahu k institutu zneužití práva byly pochybnosti k jeho užití prezentovány dalšími erudovanými osobami fungujícími na finančním úřadu. Odvolatel poukázal na to, že nalézací soud v bodě 90) napadeného rozsudku uvádí, že pro předmětná daňová řízení bylo podstatné prokázání přepravy konkrétního zboží v daném objemu přes hranice České republiky, a to slovenským odběratelům. Obžalovaný podotkl, že uvedené fakticky koresponduje s jeho právním názorem, stejně jako s právním názorem dalších pracovníků finančního úřadu, který byl prezentován v rámci odborné diskuze k otázce uplatnění institutu zneužití práva. Koneckonců i z citované části rozsudku vyplývá, že

v daném případě namísto rozebíraného institutu zneužití práva mělo být v prvé řadě posuzováno, zda se daný obchod reálně uskutečnil a případný doměrek tedy opřít o toto zdůvodnění. Obžalovaný dále akcentoval, že nalézací soud v závěrečném hodnocení opětovně připomněl eskalaci„ konfliktu“ mezi ním a [titul]. [příjmení]. Soud však dle obžalovaného nepochopitelně pomíjí, že všechny výtky se týkaly zcela odlišného daňového řízení, respektive jiných daňových subjektů, které nikterak nesouvisely se zde posuzovanými společnostmi. Soud stejně tak v závěrečném hodnocení odůvodnění rozsudku znovu připomíná z výpovědi

[titul]. [příjmení] okolnosti, které jí měly být sděleny kolegyněmi [titul]. [příjmení] a [titul]. [příjmení]. Jmenované svědkyně v rámci svých výpovědí však dané skutečnosti neuvedly, a nalézací soud tedy nepochopitelně vychází pouze z nepřímé výpovědi, aniž by se jakkoliv vypořádával s tím, že přímé svědkyně dané okolnosti nijak nepotvrzují. Podle obžalovaného do určité míry lze tedy hovořit dokonce o tom, že nalézací soud částečně dezinterpretuje kupříkladu výpověď svědkyně [příjmení], když bez dalšího uvádí, že kontrola měla být uzavřena na pokyn vedení bez návrhu na vytýkací řízení. Svědkyně se však vyjádřila ve své výpovědi odlišně, když uvedla, že k ukončení došlo z důvodu lhůty a po konzultaci s vedením. Toto soud bohužel přehlíží, byť to v odůvodnění v rámci rekapitulace výpovědi svědkyně [titul]. [příjmení] zmiňuje. Podle obžalovaného stejně tak konstatování soudu, uvedené v závěru strany 92 rozsudku, že

při hodnocení výpovědi obou svědkyň (není však zřejmé, kterých dvou svědkyň, zda

[titul]. [příjmení], [titul]. [příjmení], [titul]. [příjmení] či snad jiné), lze pokládat za důvodný závěr o tom, že obžalovaný [titul]. [příjmení] velmi sofistikovaně, z titulu své pozice ředitele finančního úřadu, tedy nadřízeného všech svědkyň, na ně vyvíjel nátlak pod záminkou svého odborného názoru, neodpovídá provedenému dokazování. Podle odvolatele je jednak otázkou, jaké výpovědi obou svědkyň má soud na mysli, ale zejména především z jednotlivých výpovědí vyplývá, že obžalovaný žádný nátlak neprováděl a u žádného ze svých zaměstnanců nepožadoval nikdy nestandardní postup v rámci jakéhokoliv daňového řízení. Závěr soudu, že záměrem obžalovaného mělo údajně být, aby dosáhl ukončení kontroly bez návrhu na vytýkací řízení, zůstává zcela nepodložený. Tím spíše dané neplatí, kdy soudem prezentovaný údajný„ nátlak” se nijak netýkal žádného z daňových řízení, které byly předmětem posuzování v tomto trestním řízení. Odvolatel dále akcentoval, že nalézací soud se pokouší dále podpořit svou argumentaci tím, že svědkyně [titul]. [příjmení] měla dle názoru soudu„ s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou” postupovat nekompromisně a správně, a přesto jí obžalovaný měl opakovaně pracovní výsledky vytýkat, a tím na ní měl údajně činit psychický nátlak. V této souvislosti poukázal odvolatel na to, že krajský soud pomíjí, že například svědek [příjmení] uvedl, že trestní oznámení se dle pravidel mělo podávat až po ukončení kontroly a nabytí právní moci. Pokud existoval následný pokyn, že může být postupováno jinak, nelze takto zjednodušovat výklad předmětného jednání. Nalézací soud stejně tak uvádí, že hodnotí přístup obžalovaného zcela negativně a manipulativně, když výpověď svědkyně [příjmení] soud naopak nepovažuje za přehnaně emotivní či subjektivní. K tomu odvolatel připomenul, že svědkyně [titul]. [příjmení] jednala do značné míry emotivně, respektive, že jednotlivé pracovní výtky nesla značně emotivně. Stejně tak je třeba připomenout, že výtky se v žádném případě netýkaly předmětných zde posuzovaných řízení a nelze je tedy s nimi spojovat. Nadto svědek

[titul] [příjmení], který byl osobně přítomen sdělení výtek ze strany obžalovaného svědkyni

[titul]. [příjmení], uvedl, že se jednalo o nekvalitně podané trestní oznámení, které on odnesl obžalovanému, jakožto řediteli s tím, jestli o tom ředitel ví, že v oznámení jsou nějaké nesrovnalosti. Obžalovaný zdůraznil, že teprve až na tento popud si zavolal [titul]. [příjmení], přičemž dle výpovědi svědka se [příjmení] při diskuzi zvedla a odešla. Diskuze se svědkovi přitom nezdála příliš vyhrocená. Byl to tedy svědek [příjmení] [příjmení], který obžalovaného upozornil na nedostatky předmětného podání. Stejně tak jmenovaný svědek doplnil, že vedoucímu oddělení (tímto byl [titul]. [příjmení]) bylo zasláno interní sdělení, kde měl vedoucí vysvětlit, proč k nedostatkům došlo a na to vedoucí uvedl, že nedostatky v podstatě uznává. V této souvislosti poukázal odvolatel na interní sdělení č.j. 323661/12/290930707136 ze dne 4.9.2012, které předložil v rámci hlavního líčení dne 6.12.2018. Ve dvou bodech tohoto sdělení je uznán vadný postup předmětného trestního oznámení. Podle obžalovaného tedy negativní závěry učiněné soudem vůči němu a jeho vystupování nevyvěrají z logického hodnocení provedených důkazů. Snaha soudu o podporu jeho závěrů konstatováním, že atmosféru na pracovišti měla dokreslovat i výpověď svědkyně [příjmení], která uvedla, že vedení finančního úřadu nemělo zájem na využívání zneužití práva, nemůže obstát. Podle názoru obžalovaného totiž nelze vedení finančního úřadu ztotožňovat toliko s jeho osobou,

a to i v návaznosti na názory dalších osob ve vedoucím postavení finančního úřadu. Soud zcela nedůvodně přechází vyjádření [titul]. [příjmení] a [titul] [příjmení], které je popsáno v bodu 74) odůvodnění napadeného rozsudku. Takovýto postup soudu je účelovou zkratkou ve snaze podpořit závěry obžaloby, které však nenalezly oporu v provedeném dokazování. Soud pominul, že musí k jednotlivým důkazům a jejich hodnocení přistupovat v duchu zásady in dubio pro reo. Dále pak odvolatel akcentoval, že daňový poradce [titul]. [příjmení], který byl vyslechnut v rámci hlavního líčení jako svědek, kromě jiného uvedl, že institut zneužití práva přicházel do úvahy teprve po zjištění, že jsou splněny podmínky obchodu beze zbytku a bylo prokázáno plnění. Taktéž doplnil, že v současné době se zneužití práva již vůbec nepoužívá, kdy se buď řeší fikce plnění, nebo podvod v rámci DPH. Dále k dotazu doplnil, že

u společnosti [právnická osoba] v kontrolních zprávách ani v seznámení s výsledky daňové kontroly nebyl pojem zneužití práva uveden. Podle obžalovaného lze tedy shrnout, že nebylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že by ovlivňoval zpracovatele kontroly nebo že by vyvíjel aktivitu k tomu, aby nebyla doměřena daň. V další části opravného prostředku se pak obžalovaný vyjádřil k úvaze soudu stran toho, že podstatným měl být jeho vztah ke společnosti [právnická osoba], když v posuzovaném období měla být jeho manželka údajně polovičním vlastníkem této společnosti. Podle odvolatele je nicméně zásadní skutečností, kterou soud opomenul, přestože byla předmětem dokazování prostřednictvím předložené kupní smlouvy s ověřenými podpisy, to, že akcie byly jeho manželkou prodány,

a to v letech předcházejících posuzované době. Za takové situace tedy není možno hovořit

o jakémkoli střetu zájmů či snad o jeho podjatosti. Tato skutečnost byla potvrzena i svědeckou výpovědí svědkyně [příjmení] u hlavního líčení dne 28.1.2019, která vysvětlila, jakým způsobem došlo k administrativní chybě, díky níž i v následujících letech bylo v účetní závěrce zachyceno, že by manželka obžalovaného měla předmětné akcie i nadále vlastnit, byť to již neodpovídalo realitě. Obžalovaný podotkl, že z tohoto důvodu jeho manželka ani nevykonávala jakákoliv akcionářská oprávnění, když soud ostatně v zásadě netvrdí ani opak. Podle obžalovaného navíc fakt, že osoba blízká pracovníka finančního úřadu, který přímo nevykonává kontrolu, nevytváří rozhodnutí či neprovádí jednotlivé procesní úkony v dané věci, je pouhým akcionářem nějakého subjektu, sama o sobě automaticky jistě neznamená podjatost ve smyslu daňového řádu. U osob s rozsáhlou akcionářskou strukturou jako např. [právnická osoba] apod., by takovýto formalistický výklad mohl znamenat až faktickou nemožnost provádění jakýchkoli kontrol. V případě takovéto majetkové účasti osoby blízké tedy nejde

o podjatost ve smyslu § 57 daňového řádu, resp. § 26 zákona o správě daní a poplatků, platném do 31.12.2010. Obžalovaný akcentoval, že ve vztahu účasti jeho manželky

na společnosti [právnická osoba] krajský soud poukázal na listinné
důkazy pocházející

z obchodního rejstříku. Nicméně zcela opomenul podstatný důkaz, jímž byla výše zmíněná smlouva o převodu akcií s ověřenými podpisy. Jde o přímý důkaz o tom, že jeho manželka

v posuzovaném období nebyla akcionářkou předmětné společnosti. Dané listiny, prezentované soudem, přitom měly pouze deklaratorní povahu a nikoli konstitutivní. Stejně tak soud opomenul vyjádření svědkyně [jméno] [příjmení], která se k dané problematice v rámci hlavního líčení dne 28.1.2019 vyjadřovala. Podle názoru obžalovaného se tedy

ve vztahu k výpovědi svědkyně [příjmení], týkající se skutku, který mu je kladen za vinu

a ve vztahu k citované smlouvě o převodu akcií, jedná o opomenuté důkazy. Soud totiž danou smlouvu a výpověď této jmenované svědkyně k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, zcela zamlčel. Obžalovaný dále poukázal na to, že nalézací soud v bodě 91) zmínil, že

z protokolu o hlavním líčení je zřetelné, že nalézací soud sice provedl dokazování v širším rozsahu, avšak do odůvodnění tohoto rozsudku vtělil ty důkazy, které pokládal za podstatné pro prokázání rozhodujících skutkových okolností. Tímto postupem se však krajský soud dopustil zásadní vady, judikaturou označované za tzv. opomenuté důkazy. Z pohledu obhajoby se přitom jednalo o důkazy zásadního charakteru a soud se měl za povinnost s těmito vypořádat. Pokud tak neučinil, pak dané rozhodnutí nemůže v podmínkách demokratického právního státu obstát. Na podporu tohoto závěru pak obžalovaný odkázal na celou sérii rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž citoval. Podle jeho názoru také zůstalo zcela bez opory v provedeném dokazování tvrzení obžaloby, že z jeho strany mělo být poskytováno cokoliv ze spisového materiálu. Skutková věta napadeného rozsudku přesto hovoří o tom, že obžalovaný [titul]. [příjmení] měl bez vědomí zpracovatele daňové kontroly a bez sepsání záznamu do protokolu tohoto spisu, poskytnout [jméno] [příjmení] část spisového materiálu. Odvolatel zdůraznil, že toto tvrzení nemá žádný odraz v dokazování ani v odůvodnění rozsudku. Podle jeho názoru by v prvé řadě bylo třeba trvat minimálně na specifikaci toho, o jakou část spisového materiálu se mělo jednat. Tím spíše uvedené platí za situace, kdy i z dokazování vyplynulo, že daňový subjekt nahlížel do spisu u přidělené úřední osoby, jak uvedl svědek

[titul]. [příjmení] a jak to ostatně daňový řád umožňuje. Pokud byl sám daňový subjekt nahlížet do spisu a měl tedy k dispozici jeho obsah z tohoto úkonu dle daňového řádu, pak i s touto okolností by se musel soud vypořádat. Navíc nebylo soudem jakkoliv řešeno rozdělení spisu např. na veřejnou a neveřejnou část. O to více by tedy pro precizaci údajného trestného jednání bylo nezbytné daný údajně zpřístupněný spisový materiál v tomto ohledu popsat. Obžalovaný zejména zdůraznil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poskytl jakoukoliv část spisu, kdy ostatně k předmětnému spisu neměl v tomto ohledu ani přístup. Navíc v odůvodnění napadeného rozsudku není k této části údajného jednání žádná konkrétní zmínka. I tato okolnost tedy způsobuje absolutní nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Obžalovaný dále poukázal na to, že je mu kladeno za vinu, že měl obžalovaného [příjmení] instruovat, jak postupovat při daňové kontrole, aby nedošlo ke zpochybnění uskutečnění zdanitelných plnění a měl mu současně radit, jakým způsobem předkládat potřebné materiály

a údaje. Obžalovaný zdůraznil, že ze soudem zmiňovaných odposlechů nevyplývá, že by poskytoval instrukce k jakémukoliv protiprávnímu jednání, tedy neradil nic protiprávního, nebo nenabádal k tvrzení čehokoliv nepravdivého. Akcentoval, že pokud měl doporučovat postup k prokázání skutečností, pak se vždy jednalo o prokázání existující reálné skutečnosti. Nelze tedy ve vztahu k němu dovozovat, že by postupoval v tomto ohledu jinak, než že„ radil”, aby bylo postupováno podle práva, respektive, aby byly prokázány a doloženy reálné skutečnosti. Soud dále v odůvodnění uvádí, že obžalovaný [titul]. [příjmení] svůj zájem na výsledcích daňového řízení projevil tím, že obžalovanému [příjmení] radil, ačkoliv dle soudu„ po právu” by od něj mohlo být očekáváno, že zachová svou
nestrannost. Soud užívá slovní spojení, že

„ po právu“ by něco mohlo býti očekáváno, avšak není specifikováno, podle jakého práva by dané očekávání mělo být koncipováno, kdy se lze pouze domnívat, že se pravděpodobně jedná o slovní obrat v duchu jakési nekodifikované představy soudu o„ správném” chování.

Z pohledu dovozování trestněprávní odpovědnosti je však nutno takovéto skutečnosti zcela zásadně odlišovat, když trestněprávní
odpovědnost lze dovozovat, dle zásady nullum crimen sine lege, pouze v návaznosti na trestněprávní jednání kodifikované v zákoně. Obžalovaný poukázal na to, že tehdy platným ustanovením § 13 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb.

o územních finančních orgánech bylo konkrétně vymezeno, co nesmí zaměstnanci územních finančních úřadů dělat. Mimo jiné v písm. a) citovaného ustanovení bylo upraveno, že tyto osoby nesmí výdělečně provádět kontrolní, daňovou a účetní, poradenskou či podobnou činnost pro osoby, které mají podle daňového řádu postavení daňových subjektů, a pro příjemce dotací. Toto je v tomto ohledu veškeré omezení, které bylo dáno zákonem pro zaměstnance územního finančního orgánu. Je naprosto běžné, že pracovníci těchto orgánů přednáší např. na vysokých školách, provádí honorovaná školení pro daňové subjekty a není v tom shledáván žádný problém. Podle obžalovaného tedy, pokud pouze„ radil”, aby bylo postupováno podle práva, respektive aby byly prokázány a doloženy reálné skutečnosti, nelze dané hodnotit v duchu porušení pracovněprávních povinností a již vůbec jako překročení trestněprávní roviny. Dále pak obžalovaný akcentoval, že konstrukci jeho protiprávního jednání, ve vztahu k trestnému činu přijetí úplatku, staví soud na tvrzení, že mu měly být poskytovány zcela bezplatně, nebo za ceny výrazně snížené, různé služby a zboží v celkové hodnotě cca 630.382 Kč. Podle obžalovaného je třeba nejprve podotknout, že ačkoliv nalézací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku pracuje s různými listinnými důkazy, včetně znaleckého posudku, přesto však není zcela patrné, jakým způsobem, resp. z jakých částek, dospěl k výsledné sumě 630.382 Kč. Obžalovaný zdůraznil, že nikdy nepopíral, že jej

s obžalovaným [příjmení] pojil silný kamarádský vztah, kdy se znali již někdy z poloviny devadesátých let a měli vícero společných koníčků, jako např. myslivost a další, a trávili spolu pochopitelně mnohý čas, a to i včetně rodin. S tím souvisí i velmi kamarádský způsob různé výpomoci, včetně různé finanční výpomoci, a to především ze strany obžalovaného vůči obžalovanému [příjmení]. Odvolatel podotkl, že k tomu byly zajištěny konkrétní listinné důkazy, jako zejména směnky, které byly vystaveny obžalovaným [příjmení] na půjčky, které mu poskytl. Do souvislosti s tím je pak nutno zařadit údajné poskytnutí plnění bez protihodnoty. Podle obžalovaného nelze a priori kriminalizovat kamarádský přístup dvou osob, které si takříkajíc„ bez nároku na honorář” různým způsobem pomáhají. Lze hovořit o tzv. společenské úsluze, přičemž s tímto institutem pracuje i aktuální občanský zákoník v ustanovení § 2055 odst. 2. Odvolatel zdůraznil, že dané demonstroval kupříkladu u údajného servisování vozidla bez nějaké protiplatby, když ani nebyl informován o načerpání pohonných hmot. Je podle jeho názoru lichá představa, že u blízkých kamarádů je nutno vždy každou službu proúčtovat na konkrétní finanční plnění. Je tedy nepochybné, že tento blízký vztah s sebou nesl různé úsluhy, aniž by se však jednalo o jakékoliv uplácení. Navíc bylo v řízení popsáno a prokázáno, že tyto úsluhy probíhaly oboustranně a nelze je jakkoliv spojovat s žádným protiprávním jednáním. Ve vztahu k pracem, potažmo plněním, ze strany [právnická osoba] s.r.o., které soud opírá o zakázkové listy a další, podotkl obžalovaný, že se jedná o interní dokumenty s tím, že konečné vyúčtování dle dohody se zákazníkem nemusí nutně plně navazovat

na interní dokumentaci, byť by samozřejmě v rámci správné praxe pravděpodobně mělo.

Z pozice konečného zákazníka však uvedené není ovlivnitelné a z pohledu zákazníka je to koneckonců zcela nepodstatné. Poskytovatel, respektive zhotovitel, má jistě právo danou zakázku vůči zákazníkovi uzavřít dle dohody stran a třeba poskytovat plnění i bezplatně či se značnou slevou, která může znamenat teoreticky až ztrátu. Obžalovaný v dané souvislosti zdůraznil, že i znalci slyšení u hlavního líčení uvedli, že i neziskový obchod má

ekonomický smysl. Podle obžalovaného je však uvedené třeba dát do korelace s objektivně prokázanou existencí nemalého
dluhu obžalovaného [příjmení] vůči němu, přičemž obžalovaný byl v pozici zákazníka. Bylo tedy pochopitelné, že obžalovaným [příjmení] byla vyvíjena snaha vyjít svému věřiteli v tomto ohledu maximálně vstříc, kdy dané mohlo být zohledněno, respektive započítáno v rámci vzájemných závazků. Odvolatel také zdůraznil, že mu nemůže být kladeno k tíži, že snad obžalovaný [příjmení], resp. jeho společnosti, nedodržovali správnou účetní praxi. To konečný zákazník nemůže ovlivnit, resp. se o tom nemá ani jak dozvědět. Koneckonců

i znalec uvedl, že zákazník nemá jak zjistit, zda například účetní doklad vystavený vůči jeho osobě, je vystaven řádně z pohledu číselné řady apod. Navíc podle obžalovaného soud zcela pomíjí okolnost, že se zákazníkem byla dohoda, že celá záležitost bude finálně uzavřena až po dokončení celé zakázky, k čemuž však objektivně nedošlo. Podle obžalovaného tedy soud nedůvodně přehlíží, že ve vztahu k němu šlo o smluvní plnění, tedy o plnění na základě uzavřené smlouvy o dílo. Z výpovědi pracovníků [právnická osoba] s.r.o., kteří realizovali předmětnou zakázku, vyplynulo, že neměli žádné bližší informace o předmětné smlouvě

a jejím obsahu. Podle obžalovaného tedy nebylo nikterak vyvráceno, že by obsah a podmínky sjednané smlouvy o dílo nebyly takové, jak je prezentují on a spoluobžalovaný [příjmení]. V dané souvislosti poukázal i na výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] u hlavního líčení dne 28.1.2019. Tato ve vztahu k zakázkám na dřevovýrobu pro obžalovaného uvedla, že do faktur zasahovala proto, že existovala dohoda mezi jejím manželem a panem [příjmení] v tom smyslu, že tyto budou fakturačně ukončeny až po dodělání všech prací. Potvrdila, že pracovníci společnosti nijak nesjednávali žádné podmínky dodání objednaných prací. Když danou zakázku pracovníci dodělali, tak sice vystavili fakturu, ale jediným možným způsobem, tedy

s přehledem, co bylo vnitropodnikově na danou zakázku evidováno, a tato byla předána

na účtárnu. Svědkyně konkrétně popsala, že na účtárně danou fakturu převzala, avšak tato nebyla zaúčtována do vydaných faktur, ale byla to vnitropodniková faktura, která byla zaúčtována do rozpracované výroby, kdy na tomto účtu měla být zakázka evidována až

do doby, kdy budou všechny práce dokončeny. Bylo dohodnuto, že až v ten okamžik dojde

k vyfakturování celé práce panu [příjmení]. Dofakturaci pak provedla svědkyně až v listopadu 2013, i když zakázky nebyly dodělané. Bylo ovšem již zřejmé, že dokončeny nebudou, jelikož bylo předmětné středisko dřevovýroby ukončeno. Podle obžalovaného se i ve vztahu k této části výpovědi svědkyně [příjmení] jedná o opomenutý důkaz způsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a též jeho protiústavnost. Stejně tak je třeba vzít v potaz, což se nestalo ani ve znaleckém zkoumání, že se jednalo o začátek podnikání obžalovaného [příjmení] v oboru dřeva a nebylo zohledněno, že předmětní zaměstnanci nebyli vytíženi, a tedy daná dohoda byla v tomto ohledu oboustranně výhodná. Ve vztahu ke znaleckému posudku obžalovaný zopakoval výtku, že dané posouzení proběhlo takříkajíc od stolu, respektive pohledem z ulice, když znalec bohužel ani neměl snahu dané zhodnotit přímo na místě, neboť obžalovaného

v tomto ohledu nikdo nijak ani nekontaktoval, byť by tuto součinnost rád poskytl. Především však konečné vyúčtování od [právnická osoba], s.r.o., bylo provedeno 26.11.2013 v částce odpovídající následnému znaleckému posudku č. 0072-00512014, který byl vyhotoven až dne 19.9.2014. Podle obžalovaného tedy, pokud existovala domluva o plné úhradě až

po dokončení zakázky, nelze toto hodnotit jako například nestandardní dohodu. Pokud došlo k dovyúčtování až po zásahu policie, tak toto je zcela logické, jelikož v době zásahu nebyla celá zakázka dokončena, a vyúčtování tedy ani nemohlo být vystaveno dříve. Z listinného důkazu - rozvaha [právnická osoba] s.r.o. z 31.12.2011 - přitom vyplynulo, že na účtu výrobku, resp. patřícího pod nedokončenou výrobu, byla evidována částka cca 5 milionů Kč. Bylo tedy možno se domnívat, že předmětná zakázka je v účetnictví zahrnuta. Obžalovaný zdůraznil, že podstatnou skutečností je to, že všechny faktury byly z jeho strany uhrazeny. To koneckonců potvrdilo i následné insolvenční řízení [právnická osoba] s.r.o., kdy není evidována žádná jakákoliv pohledávka za [titul]. [příjmení].

11. Ve vztahu k přijetí částky 300.000 Kč od obžalovaného [příjmení] zdůraznil odvolatel, že on sám, i jeho rodina, finančně vypomáhali formou půjček obžalovanému [příjmení] nebo jeho společnostem. To je doloženo existencí originálů směnek, které byly zajištěny při domovní prohlídce. Dále obžalovaný poukázal na existenci výpisů z účtů, z níž je patrno, že společnostmi jeho manželky byly zasílány finanční prostředky obžalovanému [příjmení]

na financování potřeb jeho společností. Ze strany obžalovaného [příjmení] tak docházelo

ke splácení půjček. Obžalovaný připustil, že od obžalovaného [příjmení] přijímal určité finanční částky, když se ovšem jednalo o splátky předmětných půjček, které byly listinnými důkazy doloženy. Podle názoru obžalovaného se také nelze ztotožnit s kategorickým výkladem zajištěných rozhovorů mezi obžalovaným [příjmení] a obžalovaným [příjmení], které byly soudem vyhodnoceny jako prokazující naplnění skutkové podstaty uplácení, resp. přijetí úplatku, a to dokonce ve vztahu k finanční částce 300.000 Kč, která má zabránit kontrolám a schůzkám na finančním úřadu. Z příslušné pasáže telefonního hovoru, který vedl obžalovaný [příjmení], podle odvolatele nelze dovodit, že subjektem, o kterém obžalovaný [příjmení] hovoří, má být nutně myšlen právě obžalovaný. Jedná se o pouhou domněnku soudu, když navíc obžalovaný podotkl, že za ním obžalovaný [příjmení] nechodil. Soud se v rámci verifikace uvedeného ani nepokusil např. zmiňované účasti na finančním úřadu jakkoliv dát do časové souvztažnosti

s tímto neurčitým zachyceným hovorem. Ve vztahu k údajnému konspiračnímu uvádění pytlů soli a znevěrohodnění této skutečnosti z pozice soudu tím, že toto spojení se vyskytovalo

v měsících, kdy by daná sůl pro lesní zvěř nebyla potřebnou, toto samo o sobě neobstojí. Sůl pro zvěř je třeba po celý rok, a tedy i v soudem zmiňovaných měsících. Obžalovaný především zdůraznil, že jemu nemůže být kladen k tíži způsob komunikace mezi obžalovanými [příjmení]

a [příjmení]. Zopakoval, že pokud obdržel od obžalovaného [příjmení] finanční částku, pak to bylo z jeho strany vnímáno vždy výhradně jen jako ponižování existujícího dluhu. Stejně tak zdůraznil, že neměl žádné informace o původu těchto finančních prostředků. Ve vztahu

k hodnocení odposlechů ze strany soudu prvního stupně akcentoval, že pokud soud odkázal na telefonické hovory ze dne 27.6.2012, 3.8.2012 nebo 17.8.2012, pak ani jeden z citovaných rozhovorů není rozhovor jeho samého s obžalovaným [příjmení] a nalézací soud tedy uvádí mylnou skutečnost. Odvolatel dále poukázal na to, že napadený rozsudek se s jeho obhajobou stran existence závazků obžalovaného [příjmení] vůči němu vypořádal prostým konstatováním, že dané nelze považovat za věrohodné. Obžalovaný akcentoval, že ke konzistentním a vzájemně se doplňujícím výpovědím o existenci těchto závazků existuje i objektivizující důkaz ve formě zajištěných směnek, které časově značně předchází soudem sledovanému období. Tyto přitom byly zajištěny policejním orgánem při domovní prohlídce, a tudíž v žádném případě nemohlo jít například o účelově dovytvářené dokumenty. Zmiňované směnky dokazují a v konečném důsledku i konstituují závazek obžalovaného [příjmení] vůči odvolateli. Ve vztahu k úvaze soudu stran toho, že neexistovaly například smlouvy o půjčce, podotkl obžalovaný, že z pohledu věřitele jsou směnky mnohonásobně lepší a jsou jistějším instrumentem než soudem zmiňované uzavření smlouvy o půjčce. Vymáhání směnečných dluhů před soudy je mnohem snazší a v konečném důsledku i levnější než vymáhání běžných dluhů nezajištěných směnkou. Bagatelizování těchto objektivních důkazů ze strany soudu v tom směru, že se mělo jednat

o alibi, nemůže obstát. Obžalovaný zopakoval, že tento způsob zajištění závazků z pozice věřitele je tedy mnohonásobně jistější a silnější než soudem vyjmenované smlouvy o půjčce. Obžalovaný shrnul tuto část opravného prostředku konstatováním, že nalézací soud nevyvrátil, že mezi ním a obžalovaným [příjmení] existoval závazkový vztah věřitele, jímž byl on a dlužníka, jímž byl obžalovaný [příjmení]. Obžalovaný v další části opravného prostředku poukázal na to, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem

na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit

za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno

a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla„ prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost”. Jinak řečeno,

v průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl obžalován. Jestliže některý ze znaků skutkové podstaty v prokázaném jednání absentuje, nastupuje zásada„ in dubio pro reo”. Zásadu volného hodnocení důkazů nelze přitom vykládat tak, že by závěry nalézacího soudu o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny

v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha však musí být v rozhodnutí nalézacího soudu také přezkoumatelným způsobem vyjádřena. Při konstituování závěrů soud nesmí zapomenout, že dle § 2 odst. 5 tr. ř. je státní zástupce povinen dokazovat vinu obžalovaného a nést tedy důkazní břemeno, nikoli přenášet na obžalovaného povinnost prokázat svou nevinu.

Z hlediska procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se takto objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela (nález Ústavního soudu IV. ÚS 335/05). Presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného resp. obžalovaného. Význam důkazů v rámci realizace soudní ochrany lze jasně demonstrovat na konstantní judikatuře Ústavního soudu, v níž byla formulována celá řada principů týkajících se důkazů. Obžalovaný zdůraznil, že v žádném kroku a části rozhodování nesmí být upozaděn princip presumpce neviny. Stejně tak poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který nejednou konstatoval, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného. Stejně tak obžalovaný akcentoval, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. K těmto teoretickým vývodům odkázal obžalovaný na několik rozhodnutí Ústavního soudu, která v příslušné pasáži opravného prostředku označil. Podle přesvědčení odvolatele tedy nebylo v rámci hlavního líčení prokázáno, že by spáchal jakýkoliv trestný čin. Důkazy provedené v daném trestním řízení nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti předmětných trestných činů, včetně objektivní a subjektivní stránky, a který by umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr

o jeho vině. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný [titul]. [příjmení] navrhl, aby odvolací soud ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání

a rozhodnutí, či aby případně postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

12. Ve druhém podání, které je datováno dne 6.9.2022, uvedl obžalovaný, že předkládá odvolacímu soudu listiny - výňatek z organizačního řádu Finanční správy České republiky

ze dne 10.12.2012, které podporují argumentaci obsaženou v části III podaného odvolání. Zejména upozornil na obsah čl. 63 (odbor vyměřovací) odst. 3 (působnost oddělení) a čl. 64 (odbor kontrolní) odst. 3 (působnost oddělení), které detailně upravují rozhodovací pravomoci osob, podílejících se na výkonu správy daní, tedy tzv. úředních osob.

13. Obhájce obžalovaného [titul] [příjmení] v rámci veřejného zasedání především setrval na podaném opravném prostředku v intencích obou výše naznačených odvolání. Podle jeho názoru nalézací soud především nesprávně vyhodnotil důkazní situaci ve vztahu ke skutkovým závěrům. Soud neuvěřil logické obhajobě jeho klienta v tom smyslu, že pokud existovala nějaká finanční plnění či dodávky ze strany obžalovaného [příjmení], tak se jednalo o plnění

v rámci dlouhodobých vztahů, kdy oba obžalovaní se dlouho znali a pomáhali si. O tom jsou ve spise důkazy, mající důkazní validitu v tom, že byly zajištěny již při samotném zadržení obžalovaného [titul]. [příjmení] a tento svoji obhajobu uplatnil již při první výpovědi v rámci vazebního zasedání. Minimálně při dodržení zásady in dubio pro reo by tedy závěr o vině

v tomto bodě neměl být naplněn. Dále pak obhájce poukázal na nesprávné hodnocení postavení jeho klienta, jakožto úřední osoby. Poukázal na to, že tato otázka je řešena v celé řadě judikatorních rozhodnutí, kdy konkrétně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu

5 Tdo 279/2016. Podle jeho přesvědčení ředitel Finančního úřadu [obec] [číslo], později ředitel územního pracoviště, nebyl osobou, která by se v konkrétním daňovém řízení podílela na daňové kontrole s takovými pravomocemi, které má zákonodárce na mysli. K organizačnímu řádu uvedl, že z něj vyplývá, že ve vztahu k vyměření daně má působnost vykonávat rozhodovací pravomoc odbor a oddělení vyměřovací, kdy z čl. 63 organizačního řádu vyplývá, že v rozsahu své působnosti vydává rozhodnutí v daňovém správním řízení. Podle názoru obhájce samotný ředitel, pokud odpovídá z titulu své funkce za chod celého úřadu, v konkrétních daňových řízeních tuto svoji pravomoc vykonávat nemůže a ani nemohl.

Ve spise ani nejsou důkazy, že by ji nějakým způsobem vykonával. Díky tomu základní předpoklad pro to, aby byl obžalovaný [titul]. [příjmení] uznán vinným ze zneužití své pravomoci

z formálních důvodů nebyl naplněn. Ve vztahu k smlouvě o převodu akcií obhájce uvedl, že minimálně od listopadu roku 2004 již paní [příjmení], manželka obžalovaného, nebyla akcionářkou dané společnosti. S ohledem na to se jeho klient ve vztahu k jejímu angažmá nemohl cítit podjatý z hlediska svého postavení ředitele ve vztahu k daňovému subjektu jako takovému. Pokud jde o odvolání státního zástupce, k němu obhájce obžalovaného [příjmení] uvedl, že je nepokládá za důvodné, neboť jeho klient popírá spáchání jakékoliv trestné činnosti. V rámci závěrečného návrhu pak obhájce obžalovaného [titul]. [příjmení] především odkázal na to, co je uvedeno v petitu písemně podaného odvolání. Opravný prostředek státního zástupce navrhl zamítnout ve smyslu § 256 tr. ř.

14. Odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem [titul] [jméno] [příjmení], [titul], a to ve formě dvou podání, datovaných dnem 29.11.2021 a 15.3.2022.

15. V prvním podání uvádí obžalovaný, že jím napadá veškeré výroky napadeného rozsudku, jež se k němu vztahují, a to z důvodu subsumovaných pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) – d) tr. ř. V odůvodnění obžalovaný především uvedl, že u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, se jedná o trestné činy dolózní. Akcentoval, že ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. platí, že pro rozhodnutí soudu je nutné, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vytkl nalézacímu soudu nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu a jeho následné nesprávné právní posouzení, to vše zejména ve vztahu k naplnění objektivní

a subjektivní stránky trestných činů, jež jsou mu kladeny za vinu. Především akcentované neadekvátní přijetí odsuzujících závěrů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, u něhož nalézací soud uzavřel, že se na trestné činnosti měl podílet zcela vědomě a úmyslně. Odvolatel podotkl, že uvedené soud dovozuje vesměs z koloritu skutku jako celku, ale již pozapomíná na celou řadu podstatných okolností. Jednou z nich je fakt, že iniciátorem předmětu obchodu mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], potažmo mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a zahraničními odběrateli byl on sám. Nebyl tudíž

v žádném případě v pozici„ naverbovaného“ bílého koně. Toto významné východisko je elementární především pro řádné zjištění skutkového stavu, pokud jde o subjektivní stránku dané skutkové podstaty, i stránku objektivní. Odvolatel zdůraznil, že nebyl žádný hazardér

a proto podstatou celého obchodování byla právě oboustranná výhodnost – pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] spočívající v alespoň zachování si obratu, v ideálním případě pak získání profitu z nových obchodních transakcí. Naproti tomu striktní podmínkou dohody se [právnická osoba], respektive jejím jednatelem [jméno] [příjmení], bylo právě financování [právnická osoba] ze strany [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Jinými slovy [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] platila svému dodavateli za nakoupené zboží dříve, než jej měla sama zaplacené od svých odběratelů. Činila tak jednak z vlastních prostředků, ale především pak z úvěrů, které měla dlouhodobě sjednané u příslušné banky (bank). To vše plyne kromě jiného z opakovaně dokladovaných a k důkazům provedených vzájemných přehledů sald – tedy závazků [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] vůči dodavatelské [právnická osoba] a naopak pohledávkám [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] vůči slovenským odběratelům. K ani jedné

z těchto okolností nebyl proveden žádný protidůkaz, a přesto je soud prvního stupně buď pomíjí, anebo interpretuje nikoliv dle jejich podstaty. Samozřejmě nad rámec právě zmíněných podmínek mělo obchodování s usněmi, respektive se [právnická osoba], nastavení pravidel daleko širší, včetně toho, že se, s ohledem na jeho neznalost obchodování

s předmětnou komoditou, o podstatu obchodů staral spoluobžalovaný [příjmení]. Tato spolupráce navazovala na letité přátelské vazby a obchodní působení„ vedle sebe“. Obžalovaný uvedl, že k daňové trestné činnosti rozporuje hodnocení skutku v celé jeho šíři, a to i ve vztahu k jeho osobě. Zdůraznil, že jeho [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], potažmo on osobně, neměl jakýkoliv právní vztah ani povědomí o dodavateli [právnická osoba]. Zdůraznil také, že dodavatele, ani jejich zástupce neznal, což ostatně spoluobžalovaní v plném rozsahu potvrdili. Obžalovaný [příjmení] vyjádřil přesvědčení, že nejméně ve vztahu k němu měl nalézací soud pečlivě zkoumat

a vyhodnotit skutkové okolnosti, které mu byly v době realizace daných obchodů známé, nikoliv vycházet z celkového náhledu na jednotlivé obchodní operace, navíc učiněného se značným odstupem a nadhledem. Odvolatel zdůraznil, že pokud by mu tento pohled byl

v inkriminovaném čase znám, jednal by rovněž jinak. Podle obžalovaného zarážející

a nesprávné je i posuzování celé řady atributů obchodních případů ze strany nalézacího soudu, který se významně pozastavuje například nad tříměsíční splatností za dodané zboží, tedy okolnostmi zcela běžnými v rozmanitém podnikatelském prostředí, kdy nejinak tomu

v rozhodné době bylo například při prodeji surového dříví, ale i celé řady dalších komodit. Dále pak obžalovaný poukázal na řadu nepřesných, případně kusých závěrů znaleckého ústavu v rámci vypracovaného znaleckého posudku, jež soud pokládal za stěžejní pro posouzení celé řady otázek. Právě s odkazem na znalecký posudek nalézací soud v odůvodnění rozsudku poukazuje kupříkladu na odpis pohledávek vůči slovenským odběratelům. Nejednalo se ovšem o odpisy, ale o zaúčtování postoupení pohledávek, jak znalci vysvětlili při dodatečném výslechu. Nadto se nelze ztotožnit se závěrem, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] nevedla řádně účetnictví, zvláště pak v situaci, kdy nalézací soud odmítl další důkazy. Ve svém souhrnu pak nalézací soud, bez přihlédnutí k vlastnímu významu jednotlivých dílčích segmentů, z nichž každý měl v dané době svůj význam, tyto generalizuje a považuje za účelové. Takové posouzení s přihlédnutím nejen k faktickému skutkovému ději, ale zároveň v souladu s právním rámcem trestního řízení k provedenému dokazování, pokládá odvolatel

za zkreslené. Obžalovaný uvedl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) je situace podle jeho názoru velmi obdobná, když z možných způsobů interpretace jednotlivých důkazů nalézací soud zvolil variantu nekritického převzetí obžaloby a abstrahování od skutečného významu jednotlivých událostí reálného života. Podle odvolatele si jinak nelze vysvětlit odhlédnutí kupříkladu od toho, že drobné dárky si s rodinou [titul]. [příjmení] poskytovali vzájemně, o čemž se rozsudek nezmiňuje. To neplynulo z ničeho jiného než z dlouholetého přátelství jejich rodin. Stejně tak se dle obžalovaného nalézací soud bez dalšího spolehl na znalecký posudek, kterým měla být oceněna hodnota prací na chatě [titul]. [příjmení], bez kritického přihlédnutí k tomu, že znalec danou nemovitost nikdy nenavštívil a provedené práce reálně neviděl. Obdobně lze poukázat na elementární neznalost podnikatelského prostředí a problémů s vytížením zaměstnanců v tzv.„ hluchých obdobích“. Jinými slovy řečeno, ať již v dřevovýrobě či v řadě jiných odvětví je zásadní dokázat přidělovat, pokud možno smysluplnou, práci zaměstnancům, i v době, kdy vázne odbyt. Práce za cenu nákladů je vždy lepší, než nechat zaměstnance bezprizorně bez pracovních úkolů a přesto jim vyplácet mzdu. Obžalovaný dále poukázal

na nepodložené závěry soudu ohledně účelovosti směnek, které ve prospěch [titul]. [příjmení] hluboko v minulosti podepsal a které orgány činné v trestním řízení nalezly v bankovních schránkách. V petitu, který je obsažen v tomto podání, obžalovaný [příjmení] navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. vůči němu v plném rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že jej ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostí.

16. Pro úplnost konstatuje odvolací soud, že zmíněné podání obsahuje též reakci obžalovaného

na odvolání poškozené České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj. Vzhledem k tomu, že jak již bylo ovšem výše zmíněno, odvolání tohoto poškozeného bylo usnesením odvolacího soudu zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou, necítí odvolací soud potřebu příslušnou pasáž z opravného prostředku obžalovaného [příjmení] podrobně citovat.

17. Ve druhém podání uvádí obžalovaný [příjmení], že se především ztotožňuje s odvoláním státního zástupce v tom smyslu, že upuštění od souhrnného trestu dle § 44 tr. zákoníku bylo předčasné, neboť trestní věc vedená Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2018, ve vztahu k níž mu byl souhrnný trest uložen (respektive od jeho uložení upuštěno), není pravomocně skončena. Stejně tak obžalovaný uvedl, že se na druhé straně neztotožňuje se závěry nalézacího soudu ohledně jeho viny. V další části tohoto podání obžalovaný stručně zrekapituloval průběh trestního řízení, když odkázal na pro něj nepochopitelné průtahy, spočívající jednak v prodlevě v činnosti policejního orgánu, když kupříkladu více než rok nebyl ve věci proveden žádný relevantní úkon a následně na z toho plynoucí prodlení v činnosti soudu, který
musel reagovat na zásadní nedostatky důkazů opatřených v přípravném řízení. Obžalovaný akcentoval, že průtahy v řízení přiznal i samotný nalézací soud, spolu s konstatováním, že se na nich
obžalovaní žádným způsobem nepodíleli (bod 138 odůvodnění napadeného rozsudku). Dále podotkl, že navzdory tomu, že původně bylo trestní stíhání vedeno vazebně, je jednání odvolacího soudu nařízeno téměř přesně po 9 letech od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání.
Ve vztahu k jednání, popsanému v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, který je soudem prvního stupně popisován jako daňová trestná činnost, poukázal na to, že již jeho obhájkyně v závěrečné řeči před nalézacím soudem uvedla, že je zřejmé, že v globále došlo ke spáchání trestné činnosti daňového charakteru,
do níž byl zapojen. Obžalovaný k tomu uvedl, že zásadním způsobem rozporuje závěry nalézacího soudu, pokud jde o posouzení jeho údajně vědomého zapojení do projednávané činnosti. Akcentoval, že již v přípravném řízení prezentoval svoji verzi skutkového děje, čítající celou řadu podstatných okolností, včetně jeho neznalosti dalších obžalovaných, vyjma obžalovaných [příjmení] a [titul], [příjmení], dlouholetého přátelství se spoluobžalovaným [příjmení], které předcházelo společnému obchodování, pravidelné navštěvování, pronájmu prostor obžalovanému [příjmení] v jejich areálu, rozvoji podnikání, který sledoval, apod. Podle obžalovaného i přes tuto expanzi společnosti obžalovaného [příjmení], předcházející společným obchodům, nelze v žádném případě rozporovat jejich fakticky realizovanou dohodu o financování inkriminovaných obchodů ze strany úvěrových prostředků [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], jak mylně dovozuje nalézací soud. Dále obžalovaný akcentoval absenci dřívější obchodní spolupráce mezi ním či jeho společnostmi a obžalovaným [příjmení] či jeho společnostmi. Zdůraznil, že on dříve v oblasti mezinárodního obchodu nepodnikal a neměl s tím žádné zkušenosti. Činnost jeho společností spočívala primárně v provozování autorizovaného prodeje a servisu vozů značky TOYOTA, později v drobné dřevovýrobě. Akcentoval, že to byla právě jeho iniciativa, která stála

na počátku projednávaných obchodů, a to v důsledku ekonomické krize v letech 2008 - 2009, která se významným způsobem dotkla i podnikání jeho společností. Obžalovaný zdůraznil, že se se spoluobžalovaným [příjmení] dohodl na oboustranně výhodné spolupráci, jejíž podmínkou bylo předfinancování obchodů ze strany společností [právnická osoba]

a [právnická osoba], jejíž obchody se spol. [právnická osoba] jsou předmětem trestního řízení vedeného Krajským soudem v Brně paralelně pod sp. zn. 40 T 6/2018. Obžalovaný [příjmení] dále argumentoval tím, že naproti předfinancování stál zisk zmíněných společností a možnost navýšení obratu. Pokud soud prvního stupně zpochybňuje nelogičnost„ přepuštění” části zisku, pak zcela odhlíží od důvodů, pro které tak bylo činěno, a to zejména ze strany [právnická osoba]. Na fakticitě tohoto kroku ničeho nemění, že hlavní aktér, spoluobžalovaný [příjmení], se k věci v průběhu trestního stíhání vůbec nevyjádřil. Pokud měl soud jakékoliv pochybnosti, měl je vykládat v souladu s ostatními důkazy, běžnými podmínkami podnikatelského prostředí a zásadou in dubio pro reo. Podle obžalovaného

z provedeného dokazování vyplývá, že obchody byly ekonomicky opodstatněné jak pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], tak pro [právnická osoba]. V další části opravného prostředku obžalovaný [příjmení] připustil, že je pravdou, že odběratele, i parametry jednotlivých konkrétních obchodních případů,„ řešil” spoluobžalovaný [příjmení], účetní doklady pak odvolatelova manželka na základě pokynů obžalovaného [příjmení]. Podle odvolatele se však ani v tomto punktu nejedná o žádné protiprávní jednání, ale toliko o formu„ zastoupení“. Uvedené plynulo z povahy věci, tedy toho, že obchody spoluobžalovaný [příjmení] provozoval již dříve a zároveň se v mezinárodním obchodu pohyboval. Naproti tomu však stály již zmíněné obchodní podmínky obchodování, podle nichž společnosti odvolatele měly mít cca 3% profit z obchodování, ale současně zboží platily [právnická osoba] (dodavateli) dříve než kupní cenu obdržely od svých odběratelů. Prakticky tedy [právnická osoba] úvěrovaly. Uvedené je zřejmé z účetnictví i z realizovaných plateb. Obžalovaný podotkl, že pokud odkazuje obchody [právnická osoba] z paralelní věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.

40 T 6/2018, činí tak proto, že se jedná skutkově o zcela shodnou činnost. Zdůraznil také, že si z počátku jednotlivé konkrétní dodávky hlídal a informoval se o nich. Posléze tuto činnost omezil, z části předal manželce a ve zbytku důvěřoval spoluobžalovaném [příjmení]. Zdůraznil také, že z časového období žalované trestné činnosti,
v porovnání s dobou realizace shodných obchodů plyne, že spol. [právnická osoba] tytéž obchody realizovala i v jiných obdobích, než jen v roce 2011. Nalézací soud ovšem tyto skutečnosti bagatelizuje a vědomé zapojení obžalovaného do daňové trestné činnosti dovozuje prakticky z koloritu celého skutku. Podle obžalovaného nalézací soud nepřihlédl k celé řadě důkazů, respektive na základě nich zjištěných skutečností. V další části opravného prostředku pak obžalovaný vyslovil nesouhlas s argumentací soudu prvního stupně v tom směru, že měl nechat vystavovat fiktivní doklady. Zdůraznil, že z jeho pohledu se nejednalo o žádné fiktivní doklady. Až do svého zadržení dne 18.3.2013 byl přesvědčen o legálnosti a řádnosti prováděného obchodování, přičemž toto přesvědčení nebylo žádným důkazem vyvráceno. Závěr soudu, že věděl, že se dopouští protiprávního jednání, když se nejednalo o ojedinělé případy, nemá oporu v provedeném dokazování. Obžalovaný také poukázal na to, že nalézací soud převzal celou řadu znaleckých závěrů ve vztahu k vedení účetnictví [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], ačkoliv on sám celou řadu skutečností vysvětloval a navrhoval k nim i provedení příslušných důkazů, jež ovšem provedeny nebyly. Kromě toho je účetnictví v tomto směru ryze podružnou otázkou. Obžalovaný stejně tak připomněl, že soudem zadaný znalecký posudek nepracuje

s kompletními účetními podklady, ale pouze s účetnictvím do jeho zadržení, čímž dochází

i v dalších otázkách ke zkreslení jeho závěrů. Obžalovaný dále argumentoval tím, že prokázání subjektivní stránky je nezbytné na základě přímého důkazu, který nebyl proveden žádný, či uzavřeným řetězcem důkazů nepřímých, k jehož zjištění nalézacím soudem dle odůvodnění rozsudku taktéž nedošlo. Odvolatel namítl, že nebyl proveden jediný důkaz, který by nezbytným způsobem prokazoval jeho vědomí o trestné činnosti, tedy vědomé zapojení do protiprávních obchodů, případně důkaz, který by obdobným způsobem prokazoval, že nebyl„ důvěřivý hlupák”. To vše v situaci, kdy ani po takto dlouho vedeném trestním řízení nebylo žádným způsobem
zjištěno, že by z provozovaných obchodů měl jakýkoliv profit či zisk

(nad rámec zisku spol. [příjmení] [jméno] [příjmení], který byl průběžně ve výši do cca 3 %, v konečném důsledku však velkou ztrátu a likvidaci, neboť to byla právě jmenovaná společnost, která

po jeho zadržení nebyla s to dostát svým závazkům). Obdobně nebyl zjištěn jiný, než jím tvrzený motiv obchodování. Obžalovaný uvedl, že výsledkem celého obchodování bylo zničení dvou jím do té doby provozovaných
obchodních společností, které zaměstnávaly desítky lidí z okolí, dluhy společností, včetně jeho navazujících dluhů a skutečnost, že mu

v 61 letech nezůstal žádný majetek pro zabezpečení elementárního života, ani života jeho rodiny, včetně studujících dcer. Devítileté trestní stíhání tak mělo a má dopad na celou jeho rodinu. Obžalovaný poukázal také na to, že i ve vztahu k objektivní stránce existují především nesrovnalosti. Pokud soud prvního stupně odkazuje na výpovědi svědků ohledně neprovedení jednotlivých přeprav, pak se nejméně v části jedná o svědky, kteří v paralelní věci vedené pod sp. zn. 46 T 6/2018, vystupují jako obžalovaní, ale současně kteří (nejméně svědek [příjmení]) u správce daně podali zcela jinou výpověď. Obžalovaný dále pokládá za paradoxní, pokud nalézací soud vyhodnotil výpověď svědka [titul]. [příjmení], daňového poradce společnosti [právnická osoba] prakticky jako nevěrohodnou, s odkazem, že daňový poradce byl

na věci zainteresován. Jmenovaný svědek společnost sice v době po realizaci předmětných obchodů zastupoval v daňových řízeních, nicméně byl slyšen jako každý jiný svědek

s náležitým poučením. Jeho výpověď navíc koreluje s dalšími důkazy. Svědek se opíral o fakta a ozřejmil i postup v následně vedeném daňovém řízení u jiného správce daně, kam byla daňová kontrola společnosti posléze„ předána”, což je podstatné pro skutek pod bodem 2). Podle obžalovaného tedy soud prvního stupně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav, nejméně pokud jde o objektivní a především pak subjektivní stránku trestného činu dle § 240 tr. zákoníku, jež je mu kladen za vinu, v důsledku čehož jej i nesprávně právně posoudil.

18. Pokud jde o skutek pod bodem 2), obžalovaný předně odkázal jak na odůvodnění jeho odvolání, tak odvolání podané spoluobžalovaným [titul]. [příjmení], neboť celá řada jím uváděných odvolacích důvodů je plně uplatnitelná i z jeho pohledu. Jednání obžalovaného [titul]. [příjmení]

a odvolatele mělo spolu korespondovat, případně jednání jednoho z nich mělo mít odraz

v jednání druhého. Obžalovaný namítl vágnost až nepřezkoumatelnost skutku pod bodem 2). Uvedl, že žádnými relevantními důkazy nebylo prokázáno, že by [titul]. [příjmení] žádal o jakékoliv rady, které by mu měl poskytovat nezákonně, což také nečinil. Stejně tak jej nežádal o žádné nestandardní kroky v rámci vedených řízení. Byl to právě [titul]. [příjmení], který, pokud kdy přišla řeč na daňové věci, tvrdě trval na zákonných postupech. Podle obžalovaného nic jiného prokázáno nebylo a neplyne ani ze získaných odposlechů, ba naopak. Svědek [příjmení] (pracovník finančního úřadu) ve své výpovědi
například uvedl, že postup vůči spol. [příjmení] [jméno] [příjmení] byl standardní. Obžalovaný akcentoval, že se nikdy nebránili žádným kontrolám a pro jejich účely poskytovali veškeré podklady a součinnost. Pokud se soud prvního stupně pozastavil nad sídlem společnosti v [obec], bylo vysvětleno, že uvedené plynulo z umístění provozovny v minulosti i v [obec]. Podle obžalovaného jednostranný postup soudu, evidentně motivovaný snahou akceptovat obžalobu, lze dovozovat nejen z nereflektování poměrů

na finančním úřadě vedeném [titul]. [příjmení] (nalézací soud odhlíží od faktů, plynoucích

z jednotlivých svědeckých výpovědí), ale dále i z navazujícího postupu finančního úřadu, kterému po zadržení obžalovaných byly daňové kontroly předány k „ dalšímu postupu”.

Ve vztahu k realizaci prací na chatě [titul]. [příjmení] obžalovaný poukázal na dílčí zaúčtování rozpracované výroby vnitropodnikově ke konci roku 2012, spolu s odvedením daně z příjmu, tedy v době, kdy zakázka nemohla být, z důvodu své nedokončenosti, vyúčtována zákazníkovi. Obžalovaný dále, z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení, soudu prvního stupně vytkl absenci důkazů k naplnění objektivní stránky předmětného zločinu

a z toho plynoucí nesprávné zjištění skutkového stavu a právní posouzení. Pokud jde

o naplnění podmínek § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odkázal obžalovaný [příjmení] na výše rozvedenou argumentaci k daňové trestné činnosti. Ani v tomto případě nebylo prokázáno, že by jakékoliv předávání finančních prostředků z jeho strany [titul]. [příjmení] bylo mimo rámec historických závazků zajištěných směnkami. V závěru podaného odvolání uvedl obžalovaný, že trvá na návrhu na zrušení napadeného rozsudku a zproštění obžaloby.

19. Obhájkyně obžalovaného [příjmení] v rámci veřejného zasedání, konaného před odvolacím soudem především odkázala na podané odvolání v intencích obou výše rozvedených podání. Stejně tak poukázala na argumentaci uvedenou v odvolání spoluobžalovaného [titul]. [příjmení]. Uvedla, že u obou skutků kladených za vinu obžalovanému [příjmení] namítá zjednodušení celé řady důkazů a nesprávné právní posouzení. Soud prvního stupně presumuje dohodu klienta se spoluobžalovaným [příjmení] na páchání trestné činnosti, kdy se však jedná toliko o presumpci, dovozovanou ze sofistikovanosti trestné činnosti. Uzavření dohody o páchání trestné činnosti neexistuje. Podle jejího názoru provedené důkazy (výpověď klienta a jeho manželky), prokázaly, že iniciátorem vstupu do těchto obchodů se spoluobžalovaným [příjmení] byl právě obžalovaný [příjmení], kterého k tomu vedly důvody dané ekonomickou krizí. Napadený rozsudek zpochybňuje ekonomickou výhodnost spolupráce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] se [právnická osoba]. Nalézací soud v této souvislosti po svém interpretoval výstupy

z účetnictví [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], kterými bylo prokázáno zhoršení obratu [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], ale i ekonomická přínosnost v podobě zisku a udržení úvěru. Obhájkyně akcentovala, že ve výsledku společnost nezískala svůj zisk, protože pozastavením obchodů zůstaly nevymožené pohledávky vůči slovenským odběratelům. Součástí podmínek předmětu obchodu byly předplatby [právnická osoba], kterou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] úvěrovala, neboť jí za zboží platila dříve, než dostala zaplaceno od svých dodavatelů. Podle jejího názoru napadený rozsudek pomíjí aktivní dohled klienta nad jednotlivými obchodními případy v jejich počátku. V této souvislosti akcentovala, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a [příjmení] se účastnily inkriminovaných obchodů již v roce 2009, když předmětem napadeného rozsudku jsou obchody z roku 2011 a počátku roku 2012. Obhájkyně zdůraznila, že klient se několik měsíců obchodu věnoval, a když seznal, že vše funguje, předal to své manželce, která se soustředila jen na formální stránku věci. Podle obhájkyně nelze namítnout, že by se v tomto období nejednalo o karuselový obchod. Obhájkyně nicméně vyslovila přesvědčení, že nejméně ve vztahu k obžalovanému [příjmení] zjištěný skutkový stav čítá celou řadu lapsů, pro které jej nelze pokládat za řádně zjištěný a právně posouzený. Akcentovala, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] nárokované vratky DPH obratem přeposílala v rámci plateb

za zboží [právnická osoba]. U subjektivní stránky musí být prokázány vědomostní a volní složka. Podle jejího přesvědčení nebyl proveden žádný důkaz, týkající se úmyslu klienta. Krajský soud úmysl presumoval z délky trestné činnosti a četnosti útoků. Nelze vycházet

z jakékoliv objektivní odpovědnosti zástupce společnosti, ale z odpovědnosti individuální, která musí být prokázána. Obhájkyně akcentovala, že další okolností, považovanou za indicie k subjektivní stránce, byly platby v hotovosti. I v tomto bodě bylo výpisy z účtu prokázáno osvobození od poplatku. Úmysl klienta je tak pouze presumován, naproti tomu tvrzení obhajoby je podporováno důkazy. Dalším stěžejním důkazem je to, že ještě několik týdnů

po zadržení obžalovaného [příjmení], který byl ve vazbě, jeho manželka uhradila [právnická osoba] na fakturách 6.000.000 Kč, včetně doprav, které neměly proběhnout. Pokud by

o tomto obžalovaný věděl, nepředal by poslední peníze [právnická osoba] v situaci, kdy se mu podnikání začalo rozpadat. Ve vztahu k podplácení obhájkyně doplnila, že nalézací soud nevzal v potaz výsledek následné daňové kontroly, probíhající až po zahájení trestního stíhání a prováděné Finančním úřadem [obec] [číslo], který neshledal pochybení, a teprve

po nestandardním zásahu, který vyplývá z listinných důkazů, daň doměřil. Nebylo prokázáno nejen nestandardní předání informací či ovlivňování daňových řízení ze strany obžalovaného [příjmení], ale ani žádosti tohoto charakteru ze strany obžalovaného [příjmení]. Nebylo prokázáno, že by jakékoliv předávání finančních prostředků [titul]. [příjmení] bylo nad rámec jejich závazků, nalezených při domovních prohlídkách. S ohledem na to byl dle obhájkyně nesprávně zjištěn skutkový stav a stejně tak je nesprávné právní posouzení. Ve vztahu k odvolání státního zástupce uvedla, že v něm je namítána předčasnost upuštění od uložení souhrnného trestu

ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 6/2018. Obhájkyně poukázala na to, že v současné době tato překážka již odpadla a tudíž není důvod pro žádnou změnu rozhodnutí ve smyslu odvolání státního zástupce. V rámci závěrečného návrhu pak obhájkyně obžalovaného [příjmení] navrhla, aby byl napadený rozsudek ve vztahu k posledně jmenovanému zrušen a aby obžalovaný byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. Odvolání státního zástupce ve vztahu k jejímu klientovi navrhla zamítnout.

20. Pokud jde o opravný prostředek obžalovaného [jméno] [příjmení], tento byl podán

ve formě dvou podání, přičemž obě byla zpracována jeho obhájcem [titul] [jméno] [příjmení].

21. V prvním podání, datovaném dnem 12.11.2021, obžalovaný napadl všechny výroky napadeného rozsudku, jež se ho dotýkají, tedy především výrok o vině a navazující výroky

o uložených trestech.

22. Nicméně, jak vyplývá z druhého podání, datovaného dnem 12.9.2022, jež je nazváno„ Zpětvzetí odvolání obžalovaného do výroku o vině“, v něm obžalovaný [příjmení] výslovně uvedl, že částečně bere zpět odvolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně, a to do výroku o vině. Požádal odvolací soud, aby přezkoumal toliko výrok o trestu uložený napadeným rozsudkem. Vzhledem k tomu, že, jak bude ještě níže uvedeno, se v totožném duchu vyjádřil i obhájce obžalovaného [titul] [příjmení] v rámci veřejného zasedání, jemuž byl navíc obžalovaný [příjmení] osobně přítomen, necítí podepsaný soud potřebu podrobněji rekapitulovat obsah onoho prvního podání ze dne 12.11.2021, neboť v jeho podstatné části vzal obžalovaný fakticky odvolání zpět.

23. Pokud jde o argumentaci uvedenou v již zmíněném podání ze dne 12.9.2022, potom v jeho úvodu především obžalovaný [příjmení] uvedl, že částečně bere zpět odvolání proti napadenému rozsudku, podané do výroku o vině. Dále pak uvedl, že žádá odvolací soud, aby, při zkoumání důvodnosti jeho odvolání proti výroku o trestu z napadeného rozsudku, posoudil všechny okolnosti případu ve vztahu k jednotlivým podstatným okolnostem. Poukázal především na to, že skutek, pro který je stíhán, se udál v době od 1.1.2011 do ledna 2012, tedy od jeho spáchání uplynulo více než 10 let. Obžaloba byla podána ke Krajskému soudu v Brně 14.6.2017. Dále pak obžalovaný akcentoval, že v době po podání obžaloby, byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 9/2016 ze dne 7.12.2017 odsouzen pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody

v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výši 1.100.000 Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu sedmi let, a to ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2019, sp. zn. 3 To 11/2018. Obžalovaný zdůraznil, že časové období spáchání skutku se překrývá s obdobím spáchání skutku, pro který byl odsouzen napadeným rozsudkem v dané trestní věci, navíc ve stejné právní kvalifikaci. Akcentoval, že na základě této skutečnosti mu nalézací soud ukládal souhrnný trest v rozpětí daném § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Poukázal také na to, že nalézací soud u něj neshledal polehčujících okolností

a jako okolnost přitěžující hodnotil skutečnost, že se trestného jednání dopustil s rozmyslem, ze ziskuchtivosti, více útoky a že v trestné činnosti pokračoval po delší dobu. Soud prvního stupně mu tak na základě výše uvedených skutečností uložil trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, čímž původní trest navýšil o jeden rok. Výměru peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti nalézací soud ponechal v původní výši. Obžalovaný v této souvislosti dále akcentoval, že ke dni vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze dne 7.12.2007 a ve spojení

s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2019, činila trestní sazba podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku stejnou výměru trestu. Přitom za škodu velkého rozsahu se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku považovala částka převyšující 5.000.000 Kč. Obžalovaný poukázal na to, že svým jednáním, kterým byl uznán vinným výše zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze, způsobil škodu ve výši cca 12 mil. Kč, která odpovídá 2,4 násobku škody velkého rozsahu dle tehdejší právní úpravy. Dle aktuální právní úpravy ke dni vyhlášení napadeného rozsudku činí trestní sazba podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku 5 – 10 let a za škodu velkého rozsahu se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku považuje částka nejméně 10.000.000 Kč. Obžalovaný zdůraznil, že svým jednáním měl, formou pomoci jiným, způsobit škodu ve výši cca 1,5 násobku škody velkého rozsahu, kdy v součtu škoda způsobená ve věci 57 T 9/2016 vedené u Městského soudu v Praze, společně s touto škodou, činí celkem 27.000.000 Kč, když celková výše škody odpovídá 2,7 násobku škody velkého rozsahu. V další části opravného prostředku pak odvolatel poukázal na to, že v době od podání obžaloby ve věci 40 T 6/2017, vedené

u Krajského soudu v Brně, vykonal část trestu, uloženého výše zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení se shora naznačeným usnesením Vrchního soudu

v Praze, a to ve výměře 2 roky a 8 měsíců. Z výkonu tohoto trestu byl na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23.6.2022, sp. zn. 4 PP 17/2022 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 5 let. Obžalovaný akcentoval, že po propuštění

z výkonu trestu nastoupil 1.7.2022 do společnosti [právnická osoba] na pozici obchodního manažera. Poukázal, že jeho zaměstnavateli je známa jeho trestní minulost, přičemž

z pracovního posudku ze dne 12.9.2022 vyplývá jeho schopnost k řádné resocializaci. Dále pak odvolatel podotkl, že je ženatý, má dvě děti, kdy mladší dcera [jméno], [datum narození], je stěžejní motivací k jeho začlenění do řádného života. Obžalovaný uvedl, že si uvědomuje svoji odpovědnost ke své rodině, zletilé i nezletilé dceři. Uvědomění si odpovědnosti vyplývá dále

i z chápání rozsudku nalézacího soudu, kdy, jak obžalovaný uvedl, původně trval na své obhajobě, ale následně, zejména po seznámení se s napadeným rozsudkem po jeho vyhlášení dne 17.6.2021, pochopil svoje chyby a odpovědnost za jednání ve smyslu naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V rámci petitu opravného prostředku pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil ve výroku o trestu a sám ve věci rozsudkem za použití § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ve smyslu § 44 tr. zákoníku upustí od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný.

24. Obžalovaný [příjmení] dále zaslal odvolacímu soudu vyjádření jednak k odvolání Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj a jednak k odvolání státního zástupce, přičemž obě tato vyjádření byla zpracována opětovně [titul] [příjmení] a obě jsou datována dnem 12.11.2021.

25. Vzhledem k tomu, že jak odvolací soud výše zmínil, odvolání poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, bylo usnesením Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 17.2.2022, sp. zn. 6 To 80/2021, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou, necítí podepsaný soud potřebu podrobněji rekapitulovat vyjádření obžalovaného [příjmení] k odvolání tohoto subjektu.

26. Pokud jde o vyjádření k odvolání státního zástupce, pak obžalovaný ve zmíněném písemném vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že ze skutku, jímž byl uznán vinným, nevyplývá, že by se

s obžalovanými [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], nebo některým z nich, někdy domluvil na tom, že bude vystavovat za [právnická osoba] s.r.o. daňové a přepravní doklady o fiktivních dodávkách hovězích usní a následně jim tyto doklady předávat za účelem, aby obžalovaní [příjmení] a [příjmení] použili tyto daňové a přepravní doklady k vylákání neoprávněné daňové výhody. Stejně tak podle něj z provedeného dokazování před nalézacím soudem nevyplynulo, že by obžalované [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] znal, nebo s nimi někdy jednal o tom, že za [právnická osoba] s.r.o. bude vystavovat daňové a přepravní doklady o fiktivních dodávkách hovězích usní pro společnost [anonymizováno] & [anonymizováno] s. r. o., které následně další osoby použijí k vylákání neoprávněné daňové výhody. Vzhledem k tomu obžalovaný [příjmení] navrhl, aby odvolací soud odvolání státního zástupce podle § 256

tr. ř. zamítl.

27. Obhájce obžalovaného [příjmení] [titul] [příjmení] v rámci neveřejného zasedání konaného před odvolacím soudem předně uvedl, že odvolání jeho klienta původně směřovalo do výroku o vině i do výroku o trestu. V průběhu doby nicméně jeho klient vykonával trest odnětí svobody za jinou trestnou činnost. Podle obhájce právě výkon trestu odnětí svobody na obžalovaného zapůsobil tak, že po podmíněném propuštění přehodnotil svůj přístup

k projednávané věci. Zpětvzetím odvolání do výroku o vině obžalovaný projevil akceptaci svého protiprávního jednání. Obhájce připustil, že zmíněná akceptace je opožděná, nicméně dosavadní výkon trestu a možnost, která obžalovanému byla dána podmíněným propuštěním z výkonu trestu, změnila jeho osobu natolik, že dává možnost dokončení nápravy i v případě, pokud odvolací soud zváží všechny okolnosti a vyhoví jeho návrhu, tak jak je specifikován v podání ze dne 12.9.2022. Ve vztahu k vyjádření k odvolání státního zástupce a poškozené České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj odkázal obhájce

na písemné vyjádření, tak jak bylo výše specifikováno. V rámci závěrečného návrhu pak

[titul] [příjmení] uvedl, že by měl být zrušen výroku o trestu z napadeného rozsudku, vztahující se k jeho klientovi a odvolací soud by sám měl ve věci rozhodnout za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. za použití § 44 tr. zákoníku tak, že upustí od uložení souhrnného trestu, neboť uložený trest z dřívějšího rozsudku je dostatečný. Odvolání státního zástupce pak podle § 256 tr. ř. navrhl zamítnout.

28. Obhájce obžalovaného [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], ve svém vyjádření k odvolání státního zástupce uvedl, že zmíněné odvolání má svou logiku, a proto je pokládá za důvodné. Zdůraznil, že jeho klientovi je lhostejno, jakým způsobem bude rozhodnuto, tedy zda odvolání bude zamítnuto nebo mu bude vyhověno, přičemž ponechá rozhodnutí

na odvolacím soudu. V rámci závěrečného návrhu pak uvedl, že se ztotožňuje s návrhem státního zástupce.

29. Obhájce obžalovaného [jméno] [příjmení] [titul] [jméno] [příjmení] uvedl, že státní zástupce vyslovuje výhrady ohledně hodnocení jednání jeho klienta, když nesouhlasí s postupem nalézacího soudu, který jeho jednání kvalifikoval jako účastenství ve formě pomoci hlavním pachatelům a nabízí variantu, že se mělo jednat o spolupachatelství. Nicméně dle obhájce se

s touto problematikou nalézací soud vypořádal správně a je na místě jednání jeho klienta hodnotit jako účastenství. Další námitka státního zástupce směřuje do výroku o trestu, konkrétně do postupu soudu, který snížil trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Zde obhájce odkázal na závěry nalézacího soudu, v nichž tento soud svůj postup podrobně

a správně zdůvodnil. Dané výhrady pak dle obhájce nejsou na místě. V rámci závěrečného návrhu pak obhájce obžalovaného [příjmení] navrhl, aby bylo odvolání státního zástupce

ve vztahu k jeho klientovi jako nedůvodné zamítnuto.

30. Konečně obhájce obžalovaného [jméno] [příjmení] [titul] [jméno] [příjmení] uvedl, že jeho klient odvolání proti napadenému rozsudku nepodal. S ohledem na to je možno na jeho straně shledat jistou sebereflexi. Ve vztahu k odvolání státního zástupce pak obhájce zdůraznil, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav věci, aplikoval správnou právní kvalifikaci

a v návaznosti na to správně použil ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku a ukládal trest pod zákonnou trestní sazbu. Obhájce akcentoval, že nalézací soud přihlédl k osobě jeho klienta, jeho dosavadní bezúhonnosti i k délce samotného trestního řízení, kdy zejména zohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti i od zahájení trestního stíhání obžalovaného [příjmení]. Na základě všech těchto skutečností je dle obhájce zřejmé, že odvolání státního zástupce není důvodné a mělo by být odmítnuto.

31. V rámci závěrečného návrhu pak obhájce obžalovaného [příjmení] navrhl odvolání státního zástupce zamítnout podle § 256 tr. ř.

32. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že všechny shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr. ř.). Při podání všech zmíněných opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu podaných opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr. ř. (odvolání obžalovaných [titul]. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) respektive § 249 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu jednotlivých opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny a z odvolání státního zástupce vyplývá, že je podáno

v neprospěch obžalovaných [titul]. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], byť je třeba konstatovat, že ve vztahu k posledně jmenovanému bylo podané odvolání ústy státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem poněkud modifikováno, když intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci sice setrval na písemně podaném odvolání stran výroku

o vině, nicméně oproti písemně podanému odvolání navrhl, aby odvolací soud v případě obžalovaného [příjmení] upustil za splnění podmínek § 44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu.

33. Co se týče rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu, pak ta byla ve vztahu k bodu 1) výroku napadeného rozsudku poněkud limitována, neboť, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, obsaženým v posledně zmíněném bodě napadeného rozsudku, podal odvolání fakticky pouze obžalovaný [jméno] [příjmení]. Jak vyplynulo z odvolání státního zástupce, tento skutková zjištění krajského soudu vtělená

do bodu 1) výroku napadeného rozsudku akceptoval, když vyslovil toliko nesouhlas s právní kvalifikací jednání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], když se domáhal toho, aby na jejich jednání bylo nahlíženo jako na jednání spolupachatelů

na trestném činu ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Jak již bylo výše zmíněno v rámci rekapitulace odvolání podaného obžalovaným [jméno] [příjmení], tento sice původně napadl též výrok

o vině v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, nicméně svým dalším podáním vzal odvolání podané do výroku o vině zpět a setrval toliko na odvolání, směřujícím do výroku o uloženém trestu. Obžalovaný [jméno] [příjmení] pak odvolání proti napadenému rozsudku nepodal vůbec. Totéž platí i o obžalovaném [jméno] [příjmení]. Konečně, jak již odvolací soud výše opakovaně změnil, odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení], směřující proti výroku o vině

v bodě 1) výroku napadeného rozsudku a navazujícím výrokům o uložených trestech, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.2.2022, sp. zn. 6 To 80/2021, podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto pro nedostatek obsahových náležitostí podaného odvolání. Jen pro naprostou úplnost dodává odvolací soud, že obžalovaný [titul] [jméno] [příjmení] nebyl uznán vinným jednáním popsaným v bodě 1) výroku napadeného rozsudku.

34. Pokud jde o bod 2) výroku napadeného rozsudku, ten napadli svými odvoláními obžalovaní [titul]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jak již bylo výše zmíněno, obžalovaný [jméno] [příjmení] napadený rozsudek v celém jeho komplexu opravným prostředkem nenapadl. Přezkumná povinnost odvolacího ve vztahu k tomuto bodu výroku napadeného rozsudku nicméně nebyla prakticky nikterak omezena, neboť, jak se podává z popisu tam uvedeného jednání, kterého se měli dopustit obžalovaní [titul]. [příjmení], [příjmení] a [příjmení], zmíněné jednání je natolik provázané, že odvolací soud zkoumal v rámci své přezkumné povinnosti nejen vytýkané aspekty jednání obžalovaných [titul]. [příjmení] a [příjmení], ale i aspekty jednání obžalovaného [příjmení], které je integrální součástí popisu skutkového děje. Již na tomto místě svého rozhodnutí konstatuje odvolací soud, že shledal ve vztahu k tomuto bodu pochybení v činnosti soudu prvního stupně,

pro které zmíněný rozsudek v bodě 2) obstát nemohl a bylo jej třeba zrušit. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které odvolací soud napadený rozsudek v bodě 2) výroku zrušil, prospívaly

i obžalovanému [jméno] [příjmení], bylo v jeho případě aplikováno ustanovení § 261 tr. ř., tzv. beneficium cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti), jehož podstatou je změna rozsudku i ve prospěch osoby, která nepodala odvolání.

35. Odvolací soud tedy z podnětu výše zmíněných opravných prostředků a v jejich limitech, přezkoumal, podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr. ř., zákonnost

a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla odvolání podána, a to

z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Stran rozsahu své přezkumné povinnosti se odvolací soud vyjádřil výše.

36. Odvolací soud konstatuje, že z napadaného rozsudku vyplývá, že tento obsahuje dva výroky

o vině, přičemž tyto spolu skutkově fakticky nesouvisejí, přičemž jejich souvislost je pouze personální, a to osobami obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří byli uznáni vinnými jednáním popsaným pod body 1) i 2) výroku napadeného rozsudku. Naproti tomu obžalovaný [titul] [jméno] [příjmení] byl uznán vinným toliko jednáním popsaným v bodě 2) výroku napadeného rozsudku a obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli uznáni vinnými pouze jednáním uvedeným pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku.

S ohledem na tuto skutečnost, i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem odvolací soud přistoupil k opravným prostředkům, atakujícím ať již bod 1) výroku napadeného rozsudku, či bod 2) tohoto rozsudku, vyjádří se v následujících pasážích samostatně ke všem aspektům trestné činnosti obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] popsané v bodě 1) výroku napadaného rozsudku a stejně tak v dalších pasážích tohoto rozhodnutí samostatně k trestné činnosti, kterou byli uznáni vinnými obžalovaní [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v bodě 2) výroku napadeného rozsudku.

Ke zločinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1 výroku napadeného rozsudku) - obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]

37. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, musí odvolací soud ve vztahu k tomuto bodu konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup

ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V řízení vedoucím k tomuto bodu výroku napadeného rozsudku byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo jednotlivých obžalovaných na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy zachována

i totožnost skutku. Důkazy, které byly ve vztahu k tomuto bodu provedeny, byly realizovány (až na důkazy mající povahu úkonů neodkladných či neopakovatelných) až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že každý z obžalovaných měl od samého počátku trestního řízení obhájce

a tudíž nedošlo v tomto smyslu ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Odvolací soud poukazuje na to, že

o správnosti těchto závěrů svědčí i fakt, že žádný z odvolatelů nevznesl námitky, které by bylo možno označit jako námitky procesního charakteru.

38. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání bodu 1) výroku napadeného rozsudku, jakož

i řízení, které mu předcházelo, za to, že soudu prvního stupně nelze vytknout porušení podmínek § 2 odst. 5 tr. ř. Již na tomto místě tohoto rozhodnutí je třeba konstatovat, že doplnění dokazování provedené odvolacím soudem formou předložení listinných důkazů procesním stranám v režimu § 213 odst. 1 tr. ř., jak to vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, nebylo motivováno tím, že by odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve vztahu k bodu 1) výroku napadeného rozsudku nedostatečné penzum důkazů, potřebných k náležitému zjištění skutkového stavu. K charakteru provedených listinných důkazů se odvolací soud vyjádří v následujících pasážích tohoto rozhodnutí. Podle přesvědčení podepsaného soudu tedy krajský soud ve vztahu k bodu 1) výroku napadeného rozsudku provedl postačitelnou sumu důkazů, které vyznívají natolik přesvědčivě, že na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti navíc poukazuje odvolací soud na to, že ani obžalovaný [příjmení], ani státní zástupce (kteří jediní napadli výrok o vině v bodě 1/ napadeného rozsudku), se nedomáhali toho, aby dokazování bylo ve vtahu k tomuto bodu explicitně doplněno.

39. Jak již bylo výše zmíněno, co do skutkových zjištění napadl výrok pod bodem 1) napadeného rozsudku toliko obžalovaný [jméno] [příjmení]. Stěžejní námitkou jmenovaného je, že podle jeho názoru soud prvního stupně fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy

a na základě tohoto chybného postupu pak uzavřel i nesprávný závěr stran právní kvalifikace jednání posledně jmenovaného.

40. V souvislosti s takto formulovanými odvolacími námitkami musí ovšem odvolací soud

v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen

v § 2 odst. 6 tr. ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu

a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvého stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat. Zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii

i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvého stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i konstantní judikaturu Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srovnej kupříkladu III. ÚS 177/04, I. ÚS 608/06, či I. ÚS 2037/19).

41. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud eventuálně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popřípadě pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů.

42. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na bod 1) výroku napadeného rozsudku, potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí jednak dílčí hodnotící závěry krajského soudu, vtělené do bodů 18), 27), 28), 33), 36), 39), 43), 46 – 49)

a 51) odůvodnění napadeného rozsudku, a zejména pak obsáhlá hodnotící pasáž uvedená

v bodě 95) odůvodnění napadeného rozsudku. Ze zmíněných pasáží je dle přesvědčení podepsaného soudu zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud, ve vztahu k trestné činnosti obžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], popsané v bodě 1) výroku napadeného rozsudku za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině jmenovaných tam popsaným jednáním opřel, kterým výpovědím uvěřil a který naopak ne a proč. Především z již výše zmíněné pasáže v bodě 95) odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že nalézací soud se důsledně zabýval obhajobou jednotlivých obžalovaných, kteří byli uznáni vinnými jednáním popsaným v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, a rozvedl, jak se s touto obhajobou vypořádal. Podle mínění odvolacího soudu je tedy možno konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k výroku pod bodem 1), zejména jeho výše zmíněné hodnotící části, splňují kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

43. Jak vyplynulo z výše rekapitulovaného obsahu opravného prostředku obžalovaného [příjmení]

ve znění obou podání, tento fakticky není ničím jiným než polemikou s hodnocením stejných důkazů, které s jiným, pro obžalovaného nepříznivým, výsledkem hodnotí již nalézací soud. Obžalovaného [příjmení] je v daných souvislostech třeba upozornit, že orgánem, který je nadán

k autoritativnímu hodnocení ve věci provedených důkazů, je nalézací soud. Pokud je hodnocení důkazů soudem prvého stupně konformní s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6

tr. ř. (jako tomu bylo v případě trestné činnosti obžalovaného [příjmení], popsané v bodě 1/ výroku napadeného rozsudku), odvolací soud je takovým hodnocením důkazů vázán. Jak již podepsaný soud výše zmínil, hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve vztahu k bodu 1) výroku napadeného rozsudku, je třeba vnímat jako zákonné a především souladné s kritérii

§ 2 odst. 6 tr. ř. V hodnotící činnosti soudu prvního stupně ve vztahu k posledně zmíněnému bodu napadeného rozsudku nelze shledat prvky libovůle, případně selektivního hodnocení důkazů. Naopak nalézací soud hodnotí provedené důkazy ve vztahu k bodu 1) výroku napadeného rozsudku podrobně, pečlivě a zejména v logickém souladu s jejich obsahem. Vzhledem k tomu, že námitky obžalovaného [příjmení], vtělené do jím podaného odvolání, nejsou fakticky ničím jiným než opakováním jeho obhajoby, s níž se nalézací soud ve výše zmíněných hodnotících pasážích odůvodnění napadeného rozsudku beze zbytku vypořádal, je možno v reakci na odvolací námitky posledně jmenovaného do značné míry odkázat na tyto části odůvodnění napadeného rozsudku. Takový postup odvolacího soudu je souladný jak

s judikaturou Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Ústavní soud tuto problematiku řeší kupříkladu v rozhodnutích II. ÚS 583/13, I. ÚS 31/12, či II. ÚS 2947/08. Náhled ESLP na tuto otázku lze pak dohledat kupříkladu v rozhodnutích ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19.4.1994, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19.2.1998, případně ve věci Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997. Zejména v posledně zmíněné věci ESLP deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stejně tak ESLP kupříkladu ve věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit

na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

44. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska pak odvolací soud, v reakci na odvolací námitky obžalovaného [jméno] [příjmení], které, jak již bylo výše opakovaně zmíněno, jsou fakticky toliko polemikou s hodnocením důkazů ze strany nalézacího soudu, může předně odkázat

na výše naznačené pasáže v odůvodnění napadeného rozsudku, především na argumentaci, rozvedenou v bodě 95). Dle mínění odvolacího soudu především v této pasáži krajský soud podrobně, přesvědčivě a především v souladu s obsahem ve věci provedených důkazů rozvedl, na základě jakých skutečností je nutno mít bez jakýchkoliv pochybností za prokázané, že jednání, jímž byl obžalovaný [jméno] [příjmení] uznán vinným, vykazuje zřetelné znaky tzv. karuselového obchodu, jež se vyznačuje, jak správně uvádí nalézací soud, především deklarováním formálně bezvadných účetních či daňových dokladů, jež mají vzbudit zdání reálně proběhnuvších obchodních transakcí. Odvolací soud souhlasí i s argumentací nalézacího soudu stran toho, že při posuzování toho, zda obchodování v řetězci obchodních společností vykazuje parametry zmiňovaného karuselového obchodu, nelze vycházet toliko

z formálně správných účetních a daňových dokladů, ale je třeba posuzovat deklarovanou obchodní činnost ve všech jejich souvislostech. Odvolací soud je toho názoru, že jistě není jeho úkolem, aby jinými slovy uváděl tutéž argumentaci jako krajský soud. Proto pouze stručně poukazuje na to, že soud prvního stupně při hodnocení charakteru obchodování

v řetězci firem, naznačených ve výroku v bodě 1) napadeného rozsudku, správně poukázal především na fakt, že z výpisů z mýtných bran, a to jak na území České republiky, tak na území Slovenské republiky, bylo zjištěno, že deklarované přepravy údajně obchodované komodity, tedy hovězích usní, v daném čase a danými vozidly neproběhly. Zde je možno, kromě již zmiňovaných pasáží v bodě 95) odůvodnění napadeného rozsudku, odkázat

na argumentaci krajského soudu, vtělenou do bodů 14 – 25) odůvodnění. Z důkazů, které

v těchto pasážích krajský soud rekapituluje a hodnotí, dle přesvědčení odvolacího soudu vyplývá jediný možný závěr, totiž, že hovězí usně nebyly, v termínech deklarovaných

v účetních dokladech, vozidly označenými v přepravních dokladech ve skutečnosti přepravovány. O správnosti tohoto závěru, jak správně uvádí i nalézací soud, svědčí

i výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (srovnej body 32 a 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Oba jmenovaní, zástupci dopravních společností (svědek [příjmení]), případně působící jako osoby samostatně výdělečně činné v oboru autodoprava (svědek [příjmení]), shodně potvrdili, že na základě žádosti obžalovaného [jméno] [příjmení] opakovaně vystavili faktury bez toho, že by fakturovaná přeprava ve skutečnosti proběhla. Komparací těchto důkazů je nutno i dle mínění odvolacího soudu dojít k jednoznačnému závěru, že deklarovaná přeprava hovězích usní v daných termínech a danými vozidly reálně neproběhla. Stran charakteru podnikání [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] krajský soud rovněž neopomněl zmínit výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], manželky obžalovaného [jméno] [příjmení]. Jmenovaná, jak vyplývá z rekapitulace její výpovědi v bodě 51) odůvodnění napadeného rozsudku, popsala zapojení [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] do obchodování s hovězími usněmi tak, že zmiňovanou obchodní společnost v rámci těchto obchodů fakticky ovládal obžalovaný [jméno] [příjmení], neboť to byl on, od něhož svědkyně [příjmení] dostávala pokyny k tomu, jakým způsobem obchody proběhnou. Svědkyně [příjmení] výslovně uvedla, že celý obchod s usněmi řídil [jméno] [příjmení] a za [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] se na tom nikdo nepodílel. Podle mínění odvolacího soudu, které v daných souvislostech koreluje se závěry soudu prvního stupně, způsobem popsaným svědkyní [příjmení] reálná a především legální podnikatelská činnost probíhat nemůže. Odvolací soud zdůrazňuje ty pasáže z výpovědi svědkyně [příjmení], z nichž fakticky vyplývá, že před uskutečněním každého jednotlivého obchodního případu obdržela doklady nejen od dodavatelské společnosti, tedy [právnická osoba], ale i doklady od společností odběratelských, kterými byly slovenské [právnická osoba] s.r.o. a [právnická osoba] Stejně tak svědkyně popsala, že veškeré zmiňované doklady jí vždy předem předával obžalovaný [příjmení], který tak fakticky rozhodoval nejen o tom, v jakém objemu a za jaké ceny [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] nakoupí hovězí usně, ale i o tom, jaké množství a především v jakých cenách tuto komoditu slovenským odběratelům prodá. Odvolací soud znovu opakuje, že se mu jeví prakticky vyloučeným, že by reálná podnikatelská činnost fungovala právě tímto způsobem. Navíc nelze nepoukázat na to, že v mechanismu obchodování, nastíněném svědkyní [příjmení], byla role [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] fakticky zcela nadbytečná. Vzhledem k tomu, že dle výpovědi posledně jmenované svědkyně obžalovaný [příjmení] řídil obchod mezi [právnická osoba] a slovenskými odběrateli, přičemž [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla pouze jakýmsi mezičlánkem této obchodní transakce, nelze si pochopitelně nepoložit otázku, proč nedošlo k obchodování bez onoho mezičlánku, tedy

k přímým dodávkám hovězích usní slovenským odběratelům - firmám [právnická osoba]

a [právnická osoba], ze strany [právnická osoba]. Vysvětlení obžalovaného [příjmení] v tom smyslu, že tomu bylo tak proto, že [právnická osoba] neměla volné finanční prostředky a byla ze strany [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] fakticky úvěrována, je jen stěží akceptovatelné. Sám obžalovaný totiž v jiných pasážích svých výpovědí prezentoval obžalovaného [příjmení] jako velmi úspěšného podnikatele, s dobrou orientací v mezinárodním obchodě, s velkým množstvím zaměstnanců a nezanedbatelným finančním profitem. Za takové situace i nalézací soud zcela správně zmíněné verzi obžalovaného [příjmení] nevěří. Nalézací soud se také dle mínění odvolacího soudu správně pozastavuje i nad tím, že [právnická osoba] měla z oněch obchodů s hovězími usněmi poskytovat [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] údajný profit ve výši tří procent. Jak již odvolací soud shora zmínil, vzhledem k prakticky naprosto nadbytečnému zapojení [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] do obchodních vztahů mezi dodavatelskou společností, kterou byla [právnická osoba] a odběratelskými společnostmi, kterými byly slovenské [právnická osoba] a [právnická osoba], se faktické ponížení zisku [právnická osoba]

o 3 % při celkovém objemu oněch deklarovaných obchodů jeví naprosto nelogické. Odvolací soud se stejně tak ztotožňuje s argumentací krajského soudu stran prokázané subjektivní stránky v jednání obžalovaného [jméno] [příjmení]. Posledně jmenovaný se, jak správně naznačil soud prvního stupně, prezentoval jako zkušený podnikatel, dobře se orientující

v podnikatelském prostředí. I dle mínění odvolacího soudu musel mít obžalovaný [příjmení] zcela zřetelně poměrně hluboké povědomí o elementárních náležitostech podnikatelského prostředí, stejně jako o vedení účetnictví. To, jak obžalovaný [příjmení], podobně jako svědkyně [příjmení], popisují účast [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] v obchodním řetězci, tvořeném společnostmi naznačenými v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, podle mínění odvolacího soudu v žádném případě nesvědčí o reálném a zejména legálním podnikání. Je třeba mít neustále na paměti, že celý řetězec obchodních společností a činnost jimi realizovaných, tak jak jsou popsány ve vícekrát zmiňovaném bodě 1) výroku napadeného rozsudku, vykazuje zřetelné znaky již vícekrát zmiňovaného karuselového obchodu. Odvolací soud souhlasí i se závěry soudu prvního stupně, opřenými o výsledky šetření ke slovenským odběratelským společnostem, že s pravděpodobností limitně hraničící s jistotou určité množství obchodované komodity, tady hovězích usní, skutečně existovalo, nicméně zmiňované zboží bylo opakovaně vyváženo z České republiky na území Slovenska a zpět. Odvolací soud podotýká, že právě tento mechanismus je poměrně typickým rysem jisté vyšší vývojové fáze karuselových obchodů, kdy z počátku mezi jednotlivými firmami zařazenými do řetězce karuselového obchodu obíhaly toliko doklady, nicméně postupem času pachatelé takovéto trestné činnosti svoji činnost zdokonalili a v rámci onoho karuselu obíhaly již nejenom doklady, ale i určité, byť ve srovnání s deklarovaným rozsahem toliko minimální, objemy obchodované komodity, aby tak bylo posíleno zdání reálnosti prováděných obchodů. Právě takové rysy nese i dle mínění odvolacího soudu obchodování v řetězci obchodních společností, uvedených v bodě 1) výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že námitky, které vtělil obžalovaný [příjmení] do odůvodnění jím podaného odvolání ve vztahu k bodu 1) výroku napadeného rozsudku, jsou toliko opakováním jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se bezezbytku vypořádal již nalézací soud ve výše opakovaně naznačených pasážích odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na to tedy odvolací soud argumentaci obžalovaného [příjmení] ve vztahu k jednání popsanému

v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, co do skutkových zjištění odmítá.

45. Jak již odvolací soud výše zmínil, zbývající obžalovaní, jež se podíleli na jednání popsaném

v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, dílem proti této části napadeného rozsudku odvolání nepodali vůbec (obžalovaní [příjmení] a [příjmení]), dílem podané odvolání do výroku o vině

v tomto bodu vzali zpět, když setrvali toliko na odvolání, atakujícím výrok o uloženém trestu (obžalovaný [příjmení]), případně jejich odvolání bylo odmítnuto pro obsahovou nedostatečnost (obžalovaný [příjmení]). S ohledem na to odvolací soud pouze stručně odkazuje na to, že krajský soud se, především v opakovaně zmiňovaném bodu 95) odůvodnění napadeného rozsudku, neopomněl vypořádat i s obhajobou jmenovaných obžalovaných (s tím, že obžalovaný [příjmení] fakticky žádnou obhajobu neuplatnil, když v celém průběhu trestního řízení odmítl vypovídat) a rozvedl, jak se s ní vypořádal. Uvedl také,

na základě jakých důkazů dospěl k přesvědčení, že obžalovaní [příjmení], [příjmení], [příjmení]

a [příjmení] se každý svým dílem podíleli na jednání, které je popsáno v bodě 1) výroku napadeného rozsudku. S těmito vývody a závěry se odvolací soud ztotožňuje, a proto na ně pro stručnost odkazuje.

46. Správně ustálený skutkový děj v bodě 1) výroku napadeného rozsudku byl pak předmětem právního posouzení.

47. Pokud se týče právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno] [příjmení], pak je třeba především konstatovat, že tento explicitních námitek vůči právní kvalifikaci svého jednání v tomto bodě výroku napadeného rozsudku nevznesl. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že obžalovaný zpochybnil jak naplnění znaků objektivní, tak subjektivní stránky zločinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl v posledně zmíněném bodě výroku napadeného rozsudku uznán vinným. Na tyto námitky ovšem reagoval jak nalézací soud, zejména v již opakovaně zmiňované pasáži v bodě 95) odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil se k nim v předchozí pasáži tohoto rozhodnutí i soud odvolací. Je tedy možno, co se týče právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno] [příjmení] v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, do značné míry odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (viz body 97, 103 – 105, 110 – 115 odůvodnění napadeného rozsudku). Podle přesvědčení odvolacího soudu se v těchto pasážích nalézací soud náležitě vypořádal se všemi zákonnými znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby, a to jak v rovině základní skutkové podstaty (§ 240

odst. 1 tr. zákoníku), tak i co se týče naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu ve smyslu § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě je třeba, podobně, jako to činí soud prvního stupně, odkázat na prokázanou skutečnost, že obžalovanému [příjmení] lze přičítat následek ve formě vylákání výhody na dani a zkrácení DPH ve výši přesahující 26,5 milionu korun, což, jak správně soud prvého stupně uvedl, překračuje hranici zákonného znaku„ velký rozsah“ vymezenou v ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku Odvolací soud se ztotožnil i s argumentací krajského soudu rozvedenou v bodě 103) odůvodnění napadeného rozsudku stran toho, že právě díky změně hranice škod, (případně od této hranice se odvozující výše rozsahu spáchané trestné činnosti), zákonem č. 333/2020 Sb., jež nabyl účinnosti 1.10.2020, jímž byla dolní hranice škody velkého rozsahu zvýšena na sumu 10.000.000 Kč oproti předchozí právní úpravě, kde byla tato hranice stanovena na částku 5.000.000 Kč, je třeba jednání obžalovaného kvalifikovat podle pozdějšího zákona, tedy zákona účinného v době rozhodování nalézacího soudu (viz ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Takový zákon je totiž pro obžalovaného příznivější. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvého stupně, že obžalovaný [jméno] [příjmení] jednal ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Bližší podrobnosti stran problematiky formy zavinění uvádí soud prvního stupně v bodě 110) odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž na tam rozvedené pasáže odvolací soud pro stručnost odkazuje, když se s nimi ztotožnil. Je tedy možno konstatovat, že v úvahách

a následných závěrech krajského soudu, týkajících se právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno] [příjmení] nebylo shledáno žádných vad či pochybení.

48. Totéž pak lze konstatovat, i pokud se týče otázky právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno] [příjmení]. Tento, jak odvolací soud opakovaně v tomto rozhodnutí konstatoval, opravným prostředkem napadený rozsudek, včetně jeho bodu 1), nenapadl. Nevznesl tedy žádné výslovné námitky ani vůči otázce právní kvalifikace jeho jednání v tomto bodě. Odvolací soud tedy s ohledem na tuto skutečnost fakticky zcela odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž krajský soud řeší otázku právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno] [příjmení], popsaného v bodě 1) výroku napadeného rozsudku (srovnej body 98 – 99, 103 – 113 a 115 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud konstatuje, že s tam rozvedenými úvahami a následnými závěry nalézacího soudu se ztotožnil, a proto na ně odkazuje.

49. Jako obiter dictum konstatuje odvolací soud, že se naopak neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, vtělenou do bodu 114) odůvodnění napadeného rozsudku, v níž krajský soud rozvedl a dlužno dodat, že poměrně stručně, z jakých důvodu neshledal v jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] za naplněn zákonný znak„ se dvěma osobami“. Vzhledem k tomu, že však státní zástupce, jak vyplývá z koncepce jím podaného odvolání, vůči tomuto postupu soudu prvního stupně žádných námitek nevznesl, byly by jakékoliv další úvahy odvolacího soudu v tomto směru úvahami ryze akademickými. Odvolací soud tedy nehodlá zatěžovat odůvodnění tohoto rozhodnutí úvahami na toto téma, a proto pouze konstatuje, že podle jeho názoru krajský soud nepostupoval správně, nicméně toto pochybení již nelze nikterak napravit.

50. Odvolání státního zástupce naproti tomu směřuje do problematiky právní kvalifikace jednání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], popsaného v bodě 1) výroku napadeného rozsudku. Státní zástupce argumentuje tím, že správně zjištěný skutkový děj nalézací soud nesprávně právně kvalifikoval, když jednání tří posledně jmenovaných kvalifikoval nikoliv jako jednání spolupachatelů na trestném činu ve smyslu § 23 tr. zákoníku, ale toliko jako jednání účastníků na trestném činu, konkrétně ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

51. Odvolací soud konstatuje, že se s touto argumentací státního zástupce ztotožnil a s ohledem na to shledal, že napadený rozsudek je, pokud se týče otázky právní kvalifikace jednání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] zatížen vadou, spočívající v tom, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr. ř.). Díky této vadě pak nemohl napadený rozsudek

ve výroku o vině, týkající se obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] obstát a bylo jej nutno zrušit. Vytýkaná vada však byla takového charakteru, že jí bylo možno napravit před samotným odvolacím soudem, a proto ten, po zrušení příslušné části napadeného rozsudku, ve věci rozhodl sám, a to za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že na základě nezměněného skutkového stavu, správně ustáleného v napadeném rozsudku, právně kvalifikoval jednání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, u každého z nich, jako zločin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

52. K tomuto postupu byl odvolací soud veden následujícími důvody.

53. Předně je třeba konstatovat, že v ustanovení § 23 tr. zákoníku je zákonodárcem definováno jednání spolupachatele tak, že„ byl-li trestný čin spáchat úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)“. Naproti tomu jednání účastníka na trestném činu (pomocníka) je v ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku definováno tak, že„ účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, potvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu“. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej především bod 100), nalézací soud konstatuje, že podle jeho názoru nebyly u obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] naplněny podmínky samostatného pachatelství daňového deliktu, spáchaného prostřednictvím firmy [právnická osoba], stejně jako nebyly naplněny ani zákonné podmínky § 23 tr. zákoníku pro to, aby soud mohl jejich součinnost označit jako spolupachatelství. Podle závěrů krajského soudu v posledně zmiňovaném bodě naopak účastenství ve formě pomoci vystihuje rozsah a charakter participace trestného jednání každého z posledně jmenovaných obžalovaných na řetězci podvodného jednání prostřednictvím jednotlivých firem. K těmto vývodům nalézacího soudu odvolací soud především podotýká, že se mu jeví poměrně kusé, když krajský soud především nikterak podrobněji nerozvedl, proč podle jeho přesvědčení nebyly naplněny zákonné podmínky § 23 tr. zákoníku, proto, aby mohla být součinnost jmenovaných obžalovaných označena jako spolupachatelství. Podle mínění soudu odvolacího především zmíněný závěr krajského soudu koliduje s vlastním popisem jednání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v příslušných pasážích výroku napadeného rozsudku (srovnej stranu 7 a 8). V nich krajský soud (podle mínění odvolacího soudu zcela v souladu s obsahem

a hodnocením provedených důkazů) ustálil, že obžalovaný [jméno] [příjmení] jako osoba fakticky ovládající [právnická osoba] s.r.o. vystavoval za tuto společnost fiktivní faktury na dodávky hovězích usní pro společnost [anonymizováno] & [anonymizováno], ačkoliv věděl, že [právnická osoba] s.r.o. fakticky žádnou činnost nevykonávala, dále podával za [právnická osoba] s.r.o. daňová přiznání, do nichž zahrnul toliko část dokladů vystavených pro společnost [anonymizováno] & [anonymizováno] s.r.o., podílel se na vystavování fiktivních dokladů za dopravu hovězích usní do skladu [právnická osoba] a konečně vybíral finanční prostředky

v hotovosti z účtu [právnická osoba] s.r.o. Obžalovaný [jméno] [příjmení], dle skutkových zjištění, vtělených do příslušné pasáže výroků napadeného rozsudku, jako jednatel společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s.r.o., vystavoval jménem této společnosti fiktivní faktury za dodání zboží – hovězích usní do [právnická osoba], s.r.o., zahrnoval do účetnictví společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s.r.o. fiktivní faktury a jiné účetní doklady od [právnická osoba] a podílel se na simulaci plateb za uvedené komodity a na vystavování fiktivních faktur a dokladů za dopravu tohoto zboží. Konečně obžalovaný [jméno] [příjmení], jako zaměstnanec společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s.r.o. společně s obžalovaným [příjmení] zajišťoval vedení účetnictví této společnosti, podílel se na vystavování fiktivních faktur

za dodání zboží – hovězích usní [právnická osoba] s.r.o., stejně jako na zahrnování fiktivních faktur o dodávce tohoto zboží od [právnická osoba] s.r.o. do účetnictví společnosti [anonymizováno] & [anonymizováno] s.r.o. a na vystavování fiktivních dokladů za dopravu. Dále pak je třeba mít v daných souvislostech na paměti, že nalézací soud opětovně zcela správně, uzavřel, že obchodní společnosti, jejichž jménem obžalovaní [příjmení] a [příjmení] jednali, či v případě obžalovaného [příjmení] byli jejich zaměstnanci, byly zapojeny do řetězce nesoucího zcela zřetelné znaky tzv. karuselového obchodu, tedy obchodu, který byl toliko fiktivním. Podle mínění odvolacího soudu pak soudní praxe při posuzování takového typu jednání, které bylo po skutkové stránce prokázáno v případě obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], stojí na stanovisku, že jednání tohoto typu je pro úspěšné dokonání zamýšlené trestné činnosti charakterizované jako karuselový obchod, naprosto nezastupitelné. Je třeba si uvědomit, že právě zapojení zástupců, případně zaměstnanců obchodních [právnická osoba] s.r.o., popřípadě [anonymizováno] & [anonymizováno] s.r.o. ve formě vystavování fiktivních faktur, zahrnování fiktivních faktur do účetnictví, simulaci plateb za obchodované komodity, případně vystavování fiktivních faktur za dopravu, je nezastupitelným atributem toho, aby trestná činnost, charakterizovaná jako karuselový obchod, mohla být úspěšně realizována. Podle mínění odvolacího soudu je tedy jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jednáním, tvořícím fakticky úmyslné společné jednání s dalšími spolupachateli trestného činu (v daném případě obžalovanými [příjmení] a [příjmení]), přičemž bez prokázané aktivní účasti obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] tak, jak je popsána v příslušných pasážích výroku napadeného rozsudku, by nebylo možno trestnou činnost popsanou v bodě 1) výroku napadeného rozsudku realizovat. Odvolací soud je tedy přesvědčen, že jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] je nutno vnímat nejméně jako článek řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - působí současně

ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (R 36/1973, R 15/1967). S ohledem na výše prokázaný způsob jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] podle přesvědčení odvolacího soudu nelze na toto jejich jednání nahlížet toliko jako na jednání pomocníků na trestném činu, kteří by umožnili či usnadnili hlavnímu pachateli spáchání trestného činu. Jejich jednání tak, jak bylo výše popsáno, je podle přesvědčení podepsaného soudu významně intenzivnější. Zejména by bez jejich podílu hlavní pachatelé, tedy obžalovaný [příjmení] a [příjmení], nemohli fakticky trestnou činnost popsanou v bodě 1) výroku napadeného rozsudku spáchat. Odvolací soud tedy na základě těchto úvah dospěl k závěru, že v případě obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] je přiléhavější právní kvalifikace jejich jednání nikoliv jako pomocníků na trestném činu, ale jako spolupachatelů zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Odvolací soud se v daných souvislostech nemohl ztotožnit ani s argumentací krajského soudu stran formy zavinění jednání posledně jmenovaných, když na rozdíl od soudu prvého stupně má za to, že i v jednání obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] je nutno shledávat znaky úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Všem třem obžalovaným je nutno přičítat i následek, který s ohledem na výši zkrácené daně z přidané hodnoty dosáhl hranice zákonného znaku„ velký rozsah“. V bližších podrobnostech je možno odkázat na správné závěry soudu prvního stupně, vtělené do bodu 103) odůvodnění napadeného rozsudku. Nalézací soud zde správně uzavřel, že obžalovaným [příjmení] a [příjmení] lze přičíst následek ve výši přesahující 15.000.000 Kč a obžalovanému [příjmení] následek ve výši dosahující téměř 15.000.000 Kč. V případě všech tří posledně jmenovaných tedy bylo nejen dosaženo, ale i překročeno zákonné vymezení znaku„ velký rozsah“ ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Ze stejných důvodů, jako krajský soud v případě obžalovaného [příjmení], i odvolací soud v případě obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] kvalifikoval jejich jednání nikoli podle zákona účinného v době spáchání trestného činu, ale podle zákona účinného v době rozhodování o něm (zák.

č. 333/2020 Sb., účinný od 1.10.2020). Takový zákon je totiž pro obžalované příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku).

54. Odvolací soud také obecně, ve vztahu ke všem obžalovaným, kteří byli uznáni vinnými jednáním popsaným v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, akceptuje závěry nalézacího soudu stran toho, že v případě žádného z obžalovaných se nemůže uplatnit zásada subsidiarity trestní represe, naznačená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Této problematice se krajský soud věnuje v bodě 113) odůvodnění napadeného rozsudku a vzhledem k tomu, že se odvolací soud s tam rozvedenou argumentací bezezbytku ztotožnil, pak pro stručnost na tyto pasáže odkazuje.

55. Ve vztahu k trestům, které byly uloženy obžalovaným [příjmení], [příjmení]

a [příjmení], respektive ve vztahu k postupu, kterým nalézací soud v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení] podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, je třeba uvést následující.

56. Především se odvolací soud nemohl ztotožnit s postupem soudu prvního stupně, pokud ten ve smyslu § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu v případě obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] za situace, pokud rozsudek ve sbíhající se trestní věci, vedené

u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2018, doposud nenabyl právní moci. Takový postup je nutno hodnotit jako nesprávný, rozporný se zákonem. Odvolací soud podotýká, že nesprávnosti tohoto postupu si byl paradoxně zjevně vědom i nalézací soud, o čemž svědčí jeho argumentace vtělená do bodu 142) odůvodnění napadeného rozsudku, v níž soud prvního stupně, kromě jiného, uvedl, že si je vědom toho, že o uložení souhrnného trestu, nebo o upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu § 44 tr. zákoníku, je možno rozhodovat pouze ve vztahu k odsouzení, které je pravomocné. Jak vyplývá z dalších pasáží posledně zmíněného bodu napadeného rozsudku, krajský soud upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu § 44 tr. zákoníku v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení], aniž by rozsudek ve sbíhající se trestní věci sp. zn. 40 T 6/2018 doposud nabyl právní moci, odůvodnil respektováním zásady rychlosti a hospodárnosti řízení a požadavkem na stejné složení senátu. V daných souvislostech musí ovšem odvolací soud konstatovat, že dle jeho přesvědčení nelze, jinak správným respektováním zásady rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, odůvodňovat postup, který je nutno hodnotit jako fakticky rozporný se zákonem. Odvolací soud poukazuje na to, že soudní praxe, právní teorie i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že při ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku (s tím, že analogické podmínky platí i pro upuštění od souhrnného trestu ve smyslu § 44 tr. zákoníku), musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. Soud rozhodující o ukládání souhrnného trestu, případně o upuštění od uložení souhrnného trestu, který byl uložen v pozdějším řízení, musí zásadně vyčkat, zda odsuzující rozsudek, pokud byl

v dřívějším řízení vyhlášen, nabyl právní moci (R 27/1971). Pokud tak krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku neučinil, zatížil pak své rozhodnutí v části, týkající se upuštění od uložení souhrnného trestu u obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], vadou, předpokládanou v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Z těchto důvodů nemohl tedy

v tomto výroku napadený rozsudek obstát a bylo jej nutno zrušit. Šlo ovšem opětovně o vadu napravitelnou před samotným odvolacím soudem, zvlášť za situace, kdy v mezidobí již rozsudek v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2008 ze dne 3.5.2021 nabyl právní moci, a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021.

57. Odvolací soud tedy k nápravě výše uvedeného pochybení především doplnil dokazování předestřením posledně zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (§ 213 odst. 1 tr.ř.), a poté, co si tímto doplněním dokazování vytvořil procesní podmínky, rozhodl ve věci sám tak, že v souladu s argumentací rozvedenou v opravném prostředku státního zástupce, jak

u obžalovaného [jméno] [příjmení], tak u obžalovaného [jméno] [příjmení] upustil od uložení souhrnného trestu za podmínek § 44 tr. zákoníku, a to za zločin zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině v bodě 1) nezměněn a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zák. č. 333/2020 Sb., kterým byli oba jmenovaní uznáni vinnými citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2021,

č. j. 40 T 6/2018-10538, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.8.2022, sp. zn. 1 To 122/2021.

58. Odvolací soud dále konstatuje, že shledal, že v případě těch obžalovaných, jimž byl tímto rozhodnutím ukládán trest, respektive bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, tedy obžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud poukazuje v této souvislosti na to, že trestní stíhání výše jmenovaných obžalovaných bylo zahájeno v měsících březnu a květnu roku 2013, obžaloba byla v této věci podána 23.6.2017 a první hlavní líčení bylo konáno 22.10.2018. Rozsudek Krajského soudu

v Brně byl pak vyhlášen dne 17.6.2021 a odvolací soud rozhodl o podaných odvoláních dne 6.10.2022. Z tohoto přehledu tedy zřetelně vyplývá, že od počátku zahájení trestního stíhání obžalovaných do jeho ukončení (pokud se týče těch obžalovaných, kterým byl ukládán trest, popřípadě u kterých bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu), trvalo trestní řízení

po dobu cca 9 let a 6 měsíců. Tuto dobu pokládá odvolací soud za nepřiměřeně dlouhou, a to především s přihlédnutím k charakteru dané trestní věci, která se nevyznačuje nikterak enormní složitostí ani obsáhlostí spisového materiálu. Podle mínění odvolacího soudu, opřeného o recentní judikaturu Ústavního soudu (srovnej kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, I. ÚS 554/04, případně nález Ústavního soudu ze 12.4.2007, I. ÚS 603/04), je třeba porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kompenzovat. Odvolací soud tedy poté, co z výše uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek ve vztahu k obžalovaným [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]

a [jméno] [příjmení], a to na základě odvolání státního zástupce, přihlédl při novém rozhodování o uložených trestech jmenovaným obžalovaným k výše zmíněnému porušení jejich práva na obhajobu, spočívajícímu v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. S ohledem na to odvolací soud především v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] akceptoval, a to i z podnětu jím podaného odvolání, k němuž se fakticky připojil i intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, navrhovaný postup ve smyslu upuštění od uložení souhrnného trestu za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterým byl uznán vinným tímto rozsudkem a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze dne 7.12.2017, č. j. 57 T 9/2016-6176, ve spojení

s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2019, sp. zn. 3 To 11/2018. Tento postup opřel odvolací soud především o to, že obžalovaný [příjmení] v mezidobí vykonal určitou část trestu odnětí svobody, který mu byl uložen posledně zmíněnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Přihlédl také k listinám, tvořícím přílohu odvolání obžalovaného [příjmení], jež prokazují především jeho fakticky bezproblémové začlenění do standardního způsobu života, charakterizované zejména stálým zaměstnáním, stejně jako péči o nezaopatřené dítě, respektive děti, když i starší dcera obžalovaného není doposud sama výdělečně činná, o čemž svědčí potvrzení o jejím studiu na vysoké škole. I s ohledem na prokázanou sebereflexi obžalovaného [příjmení], jež se projevila tím, že vzal zpět podané odvolání v té části, v níž původně směřovalo do výroku o vině napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud k závěru, že jím zvolený postup k nápravě obžalovaného [příjmení] postačí.

59. V případě obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] bylo třeba při ukládání trestu především adekvátním způsobem reagovat na skutečnost, že odvolací soud z důvodů, které výše rozvedl, na základě odvolání státního zástupce odchylně právně kvalifikoval jednání obou jmenovaných, když jejich jednání, popsané v bodě 1) výroku napadeného rozsudku, právně kvalifikoval nikoliv jako jednání pomocníků na trestné činnosti, ale jako jednání spolupachatelů. Za takové situace nemohlo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, když jej lze použít pouze v případě, pokud je ukládán trest mimořádně snížený pod dolní hranici trestní sazby za situace, pokud je pachatel odsuzován, kromě jiného,

za pomoc k trestnému činu. Odvolací soud nicméně shledal v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení] podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě s ohledem na výše zmíněné porušení práva obou jmenovaných na spravedlivý proces,

ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak již odvolací soud výše zmínil, takový postup je souladný s judikaturou Ústavního soudu, kdy Ústavní soud především v již zmíněném rozhodnutí I. ÚS 554/04 výslovně konstatoval, že jedním z prostředků, kterým lze kompenzovat porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces, ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Odvolací soud v daných souvislostech konstatuje, že byť shledal, že obžalovaní [příjmení] a [příjmení] jsou nikoli toliko pomocníky, ale spolupachateli trestné činnosti, přesto je možno, především s ohledem na délku doby, která uplynula jednak od spáchání jednání, kterým byli uznáni vinnými v bodě 1) výroku napadeného rozsudku a zejména s ohledem na nepřiměřenou délku trestního stíhání, využít možnosti, kterou zákonodárce nabízí v již citovaném ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba říci, že právě ono porušení práva obou obžalovaných na projednání věci v přiměřené lhůtě lze podřadit pod okolnosti případu, tedy jedno z kritérií, jež umožňuje užití ustanovení

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud také poukazuje na to, že ze spisového materiálu vyplynulo, že oba obžalovaní od spáchání oné trestné činnosti, kterou byli uznáni vinnými, žiji řádným způsobem života, když nebyl prokázán opak. Lze tedy dospět k závěru, že postupem při využití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dosáhnout nápravy obou obžalovaných

i trestem kratšího trvání, tedy trestem uloženým v rámci mimořádně snížené trestní sazby.

S ohledem na výše rozvedené úvahy se odvolací soud neztotožnil s tou částí odvolání státního zástupce, v níž se tento domáhal, aby obžalovaným [příjmení] a [příjmení] byly uloženy přísnější tresty oproti napadenému rozsudku, konkrétně tresty, uložené v rámci standardní trestní sazby, byť na její spodní hranici, nicméně již spojené s přímým výkonem. Odvolací soud naproti tomu shledal, že s ohledem na opakovaně zmiňované porušení práva obžalovaných [příjmení] a [příjmení] na projednání věci v přiměřené lhůtě, je možno toto porušení kompenzovat uložením trestu, který bude mimořádně snížen pod dolní hranici trestní sazby při využití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil tedy oběma obžalovaným tresty fakticky ve shodné výměře, jako soud prvního stupně, a to jak ve vztahu k trestům odnětí svobody, peněžitým trestům a v případě obžalovaného [příjmení] i ve vztahu k trestu zákazu činnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud, až na užití odchylného zákonného ustanovení, jež umožňuje uložení trestu mimořádně sníženého pod dolní hranici trestní sazby (§ 58 odst. 1 tr. zákoníku oproti nalézacím soudem užitého ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku) se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu stran výměry trestů, které byly obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uloženy, odkazuje zcela na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej bod 140).

60. Jako obiter dictum konstatuje odvolací soud, že výše zmiňované porušení práva na spravedlivý proces, ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, shledal pochopitelně

i v případě obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Nicméně v jejich případě již fakticky došlo k využití dobrodiní daného zákonem, konkrétně k postupu ve smyslu § 44 tr. zákoníku, tedy k upuštění od uložení souhrnného trestu, když tohoto postupu se domáhal v podaném odvolání i státní zástupce. V tomto směru bylo tedy v této části odvolání státního zástupce vyhověno. Příslušnou změnu, spočívající sice ve stejném postupu jako soud prvního stupně, nicméně v postupu, opřeném o již pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ve spojení s příslušným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, učinil odvolací soud i z podnětu odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení].

Zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku

ve znění zákona č. 333/2020, zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2000 Sb. a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (bod 2 výroku napadeného rozsudku) – obžalovaní [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]

61. Touto trestnou činností byli, jak vyplývá z napadeného rozsudku, uznáni vinnými obžalovaní [titul]. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Tento výrok napadeného rozsudku napadli svými odvoláními, jak také bylo výše zmíněno, obžalovaní [titul]. [příjmení] a [příjmení]. Obžalovaný [jméno] [příjmení] ani proti této části napadeného rozsudku odvolání nepodal.

62. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, musí odvolací soud ve vztahu k tomuto bodu konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup

ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V řízení vedoucím k tomuto bodu výroku napadeného rozsudku byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo jednotlivých obžalovaných na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy zachována

i totožnost skutku. Důkazy, které byly ve vztahu k tomuto bodu provedeny, byly realizovány (až na důkazy mající povahu úkonů neodkladných či neopakovatelných) až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že každý z obžalovaných měl od samého počátku trestního řízení obhájce

a tudíž nedošlo v tomto smyslu ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Odvolací soud poukazuje na to, že

o správnosti těchto závěrů svědčí i fakt, že žádný z odvolatelů nevznesl námitky, které by bylo možno označit jako námitky procesního charakteru.

63. Ve vztahu k tomuto výroku napadeného rozsudku nicméně shledal odvolací soud pochybení nalézacího soudu, předpokládaná v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., když se soud

v přezkoumávané části rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnuti (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) s tím, že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku a k objasnění věci bude třeba provádět další důkazy, přičemž jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (§ 258 odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

64. S ohledem na zmíněné vady nemohl napadený rozsudek, pokud se týče bodu 2) výroku o vině obstát a bylo jej nutno zrušit. Jak bude dále rozebráno, zjištěné vady jsou přitom takového charakteru, že je nebylo lze napravit samotným odvolacím soudem. S ohledem na to bylo nutno po zrušení příslušné části napadeného rozsudku věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí (§ 259 odst. 1 tr. ř.).

65. Jak odvolací soud již výše opakovaně zmínil, obžalovaný [jméno] [příjmení] proti napadenému rozsudku, včetně jeho bodu 2), nepodal opravný prostředek. Nicméně s ohledem na to, že důvody, které vedly odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku v bodě 2) výroku o vině, a to na základě odvolání podaného obžalovanými [titul]. [příjmení] a [příjmení], prospívaly

i obžalovanému [příjmení], postupoval v případě posledně jmenovaného odvolací soud

v intencích ustanovení § 261 tr. ř., podle kterého„ prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch“.

66. Pokud jde o konkrétní důvody, které vedly odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku

v bodě 2) výroku o vině (a v případě obžalovaného [titul]. [příjmení] i ve výroku o uložených trestech), je třeba v obecné rovině konstatovat, že odvolací soud musí přiznat určitou míru relevance argumentaci, jež se objevila především v opravném prostředku obžalovaného

[titul]. [jméno] [příjmení], stejně jako, byť v menší míře, i v opravném prostředku obžalovaného [jméno] [příjmení].

67. Podle přesvědčení odvolacího soudu především obžalovaný [titul]. [příjmení] v příslušné části podaného odvolání důvodně poukazuje na určité nejasnosti či nedostatky v hodnotící činnosti soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení obsahu svědeckých výpovědí pracovnic či pracovníků tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo], jehož byl v inkriminované době obžalovaný [titul]. [příjmení] ředitelem. Jak totiž vyplývá z příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 116), nalézací soud, kromě jiných důkazů, staví svůj závěr o tom, že obžalovaní [titul]. [příjmení], [příjmení] a [příjmení] se dopustili jednání, popsaného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku, na výpovědích tehdejších zaměstnanců bývalého Finančního úřadu [obec] [číslo], zejména svědkyň [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], či [příjmení], stejně jako svědků [příjmení] a [příjmení]. Odvolací soud musí nicméně generálně konstatovat, že při konfrontaci toho, jak nalézací soud rekapituluje výpovědi nejméně některých z výše naznačených svědků,

a především s tím, jak tyto výpovědi hodnotí v již zmíněném bodě 116) odůvodnění napadeného rozsudku, s vlastním obsahem výpovědí nejméně některých z výše naznačených svědků, lze dojít k závěru, že krajský soud výpovědi těchto svědků, respektive to, co některé

ze svědkyň měly sdělit svědkyni [příjmení], neinterpretuje zcela přesně. Pokud jde o posledně jmenovanou, ta je, jak vyplývá z již opakovaně zmiňované pasáže v bodě 116) odůvodnění napadeného rozsudku, nalézacím soudem vnímána jako osoba, která především usvědčuje obžalovaného [titul]. [příjmení] z toho, že vyvíjel na své tehdejší podřízené, zaměstnance bývalého Finančního úřadu [obec] [číslo], nátlak, s cílem ovlivnit výsledky daňové kontroly u daňového subjektu [právnická osoba] [jméno] [příjmení]. Především z její výpovědi nalézací soud vychází, pokud konstruuje závěr o tom, že to byl posledně jmenovaný obžalovaný, který měl vyvíjet nátlak

na některé z jejich kolegyň, s cílem ovlivnit výsledky výše naznačené daňové kontroly.

V rámci rekapitulace výpovědi svědkyně [příjmení] (bod 69 odůvodnění napadeného rozsudku), nalézací soud, kromě jiného, uvádí, že svědkyně [příjmení] vypověděla, že v souvislosti s kontrolou daňového subjektu [právnická osoba] požádala [titul]. [příjmení] o vysvětlení a od ní zjistila, že na ni byl vyvíjen nátlak a podrobnosti jí může sdělit [titul]. [příjmení]. Od [titul]. [příjmení] pak svědkyně [příjmení] zjistila, že se jedná o ředitelovu firmu, nebo že ředitel to chce uzavřít. Stejně tak svědkyně [příjmení], alespoň dle toho, jak je její výpověď rekapitulována nalézacím soudem, uvedla, že jí [titul]. [příjmení] potvrdila, že vytýkací řízení u [právnická osoba] nechtěla ukončit, protože měla podezření na podvodné jednání, ale byla donucena poslat alespoň žádost o mezinárodní dožádání. Dále pak svědkyně [příjmení] uvedla, že upozornila [titul]. [příjmení] na to, že na ni může být vyvíjen nátlak na uzavření kontroly bez doměrku, přičemž [titul]. [příjmení] jí odpověděla, že to doměřovat nebude, že proti panu řediteli nepůjde. Obdobné informace, opírající se o výpověď svědkyně [příjmení], se pak objevují v již opakovaně zmiňovaném bodě 116) odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na straně 92

a 93. Zde krajský soud uvádí, že svědkyně [příjmení] v zásadě sdělila, že kontrolu uzavřeli na pokyn vedení bez návrhu na vytýkací řízení. V rámci zmiňované pasáže odůvodnění napadeného rozsudku nalézací soud uzavřel, že lze pokládat při hodnocení výpovědi svědkyň [příjmení] a [příjmení] za důvodný závěr o tom, že obžalovaný (rozuměj [titul]. [příjmení]) velmi sofistikovaně, z titulu své pozice ředitele finančního úřadu, tedy nadřízeného všech svědkyň, na ně vyvíjel nátlak pod záminkou svého odborného názoru. Stejně tak nalézací soud uzavřel, že pokud svědkyně [příjmení] s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou postupovala nekompromisně a správně, obžalovaný (opětovně rozuměj [titul]. [příjmení]) jí opakovaně pracovní výsledky vytýkal a v zásadě na ni činil psychický nátlak. V konfrontaci výše zmíněných hodnotících závěrů nalézacího soudu s tím, jak reálně vypovídaly především svědkyně [příjmení], [příjmení] či [příjmení], však tyto závěry mohou obstát jen stěží. Jak totiž vyplývá z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] (viz č. l. 1235, 3463), která dle interpretace svědkyně [příjmení] měla posledně jmenované sdělit, že na ni byl vyvíjen nátlak z vedení, aby kontrolu uzavřela dříve, tato výslovně uvedla, že„ v září 2010 dostala pokyn řízení uzavřít bez nálezu, zmiňovaný pokyn dostal od přímé nadřízené - vedoucí referátu [příjmení], přičemž ona, ale věděla, že to nebylo rozhodnutí [příjmení], protože tyto věci se řešily na poradách vedoucího oddělení a vedoucí referátu“. Podle mínění odvolacího soudu lze z citované pasáže jen stěží uzavřít závěr, že v ní svědkyně [příjmení] hovoří o nátlaku někým, koho svědkyně [příjmení] označuje jako„ vedení“. Svědkyně [příjmení] výslovně hovoří o tom, že dané věci se řešily na poradách vedoucího oddělení

a vedoucí referátu. Obžalovaný [titul]. [příjmení] však v inkriminované době žádnou z těchto pozic nezastával. Odvolací soud stejně tak poukazuje na to, že o žádném nátlaku, tím méně nátlaku ze strany obžalovaného [titul]. [příjmení], svědkyně [jméno] [příjmení], jak vyplývá z její citované výpovědi, nehovoří. Svědkyně [jméno] [příjmení] pak ve své výpovědi, na rozdíl od toho, co uváděla svědkyně [příjmení], vypověděla, že před ukončením kontroly daňového subjektu [právnická osoba] celou situaci konzultovala s [titul]. [příjmení], což byl její nadřízený,

a [titul]. [příjmení] a společně dospěli k závěru, že vytýkací řízení skončilo bez nálezu. Stejně tak svědkyně [příjmení] hovořila ve své výpovědi o tom, že důvodem, proč došlo k ukončení vytýkacího řízení, byly stížnosti daňového subjektu na to, že daňové řízení trvá již více než rok. Ani z výpovědi této svědkyně nevyplývají skutečnosti, tvrzené nalézacím soudem, totiž, že to měla být právě svědkyně [příjmení], která měla potvrdit, ať již svědkyni [příjmení], případně svědkyni [příjmení], že na ni byl činěn z vedení úřadu nátlak, s cílem, aby byla kontrola uzavřena bez nálezu. S ohledem na tyto výpovědi svědkyň [příjmení] a [příjmení] je pak minimálně diskutabilní výše zmiňovaný hodnotící závěr krajského soudu v tom smyslu, že obžalovaný [titul]. [příjmení] velmi sofistikovaně, z titulu své pozice ředitele finančního úřadu,

na zmiňované svědkyně vyvíjel nátlak pod záminkou svého odborného názoru. Odvolací soud znovu opakuje, že o žádném, tím méně explicitním nátlaku, týkajícím se daňové kontroly ve vztahu k daňovému subjektu [příjmení] [jméno] [příjmení], svědkyně [příjmení] ani svědkyně [příjmení] nehovoří. Stejně tak je ve světle výše rekapitulovaných výpovědí posledně jmenované svědkyně minimálně diskutabilní závěr soudu prvního stupně, vtělený do pasáže na straně 93 odůvodnění napadeného rozsudku, kde krajský soud uzavřel, že svědkyně [příjmení] potvrdila zcela jednoznačně, že dostala od svědkyně [příjmení] příkaz, aby řízení u firmy [právnická osoba] ukončila bez nálezu. Odvolací soud znovu opakuje, že svědkyně [příjmení] vypověděla, že zmíněné věci se řešily na poradách vedoucího oddělení a vedoucího referátu a k téže problematice uvedla svědkyně [příjmení], že předtím, než došlo k ukončení oné kontroly, celou věc konzultovala s [titul]. [příjmení] a právě zmíněnou svědkyní [příjmení] a společně dospěli

k závěru, že vytýkací řízení bude skončeno bez nálezu. Z posledně zmiňované výpovědi svědkyně [příjmení] podle mínění odvolacího soudu vyplývá, že tato především nehovoří

o žádné ingerenci obžalovaného [titul]. [příjmení] do zmiňovaného řízení, týkajícího se daňového subjektu [právnická osoba] a zejména, že, alespoň dle výpovědi svědkyně [příjmení], závěr správce daně, o ukončení vytýkacího řízení bez nálezu, byl učiněn na základě společné konzultace s [titul]. [příjmení] a [titul]. [příjmení] Krajský soud také v pasážích na již zmiňované straně 93 odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje tím, že svědkyně [příjmení]

ve své výpovědi uvedla, že vedení finančního úřadu nemělo zájem na využívání institutu zneužití práva. Při konfrontaci tohoto hodnotícího závěru s obsahem výpovědi posledně jmenované svědkyně (srovnej č. l. 1229, 3463) lze zjistit fakticky pouze tolik, že svědkyně [příjmení] stran institutu zneužití práva uvedla pouze to, že podle jejího názoru byl zmíněný institut na Finančním úřadě [obec] [číslo] uplatněn jedenkrát, a to [titul]. [příjmení]. Stejně tak je ovšem třeba upozornit na tu část výpovědi svědkyně [příjmení], v níž uvedla, že se nesetkala s tím, že by bylo ze strany obžalovaného [titul]. [příjmení] v jejím případě nestandardně zasahováno do kontrol. Tuto pasáž z její výpovědi pak nalézací soud zcela pominul. Nalézací soud také uvádí, že„ ostatně obvyklé použití institutu zneužití práva za účelem doměření daně potvrdili další svědkové“. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na to, že krajský soud především neuvádí, kteří konkrétní svědci měli běžné použití institutu zneužití práva v rámci doměření daně potvrdit´. Zejména je nutno mít za to, že dle mínění odvolacího soudu, opřeného o výpovědi pracovníků tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo], takto kategorický závěr z výpovědi žádného z nich nevyplývá. Především z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], tehdejšího zástupce ředitele Finančního úřadu [obec] [číslo], vyplývá, že institut zneužití práva byl v rámci činnosti Finančního úřadu [obec] [číslo] využit dvakrát nebo třikrát, přičemž úspěšně toliko jednou. Stejně tak svědkyně [příjmení] v rámci své výpovědi vypověděla, že institut zneužití práva není v daňovém řádu upraven, přičemž aplikace tohoto institutu byla podle ní ojedinělá. Žádný další z vyslechnutých svědků, pracovníků tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo] se k institutu zneužití práva podrobněji nevyjádřil. Je tedy otázkou, které„ další svědky“ míní nalézací soud, pokud uzavřel, že i další svědkové potvrdili obvyklé použití institutu zneužití práva za účelem doměření daně. Ve vztahu k vlastnímu obsahu výpovědi svědkyně [příjmení], zejména stran hodnotících závěrů nalézacího soudu ohledně toho, že obžalovaný [titul]. [příjmení] jí opakovaně vytýkal pracovní výsledky a v zásadě na ni činil psychický nátlak, je třeba uvést, že jmenovaná skutečně popisuje určitý konflikt, který nastal mezi ní a obžalovaným [titul]. [příjmení]. Nicméně z její výpovědi vyplývá, že onen konflikt vznikl ohledně náležitostí trestního oznámení, které se ovšem týkalo zcela jiného daňového subjektu, když konkrétně šlo

o [právnická osoba]. Nejednalo se tedy o daňový subjekt [příjmení] [jméno] [příjmení], ani o daňový subjekt [právnická osoba]. Svědkyně [příjmení] dále hovoří o tom, že jí obžalovaný [titul]. [příjmení] neustále říkal, že nemá pravdu, či že bylo dost důkazů na doměření daně, ovšem opětovně nikoliv

ve vztahu k daňovým subjektům [příjmení] [jméno] [příjmení], či [anonymizováno], ale ve vztahu k daňovému subjektu [anonymizováno]. Je pravdou, že zmiňovaná svědkyně popsala poměrně emotivní průběh schůzky, na které na ni údajně obžalovaný [titul]. [příjmení] vulgárně křičel, což ona psychicky neunesla a s pláčem z kanceláře utekla. Odvolací soud nicméně opětovně především upozorňuje na to, že sama svědkyně [příjmení] popsala, že zmiňovaná schůzka se týkala zcela jiného daňového subjektu, konkrétně již zmiňované [právnická osoba]. Stejně tak je třeba upozornit na to, že další účastník zmíněné schůzky, svědek [příjmení], její průběh popisuje poněkud odlišně. Hovořil sice o tom, že byl svědkem situace, kdy při nějakých výtkách

ze strany [titul]. [příjmení] je svědkyně [příjmení] neunesla a odešla s pláčem z kanceláře, nicméně jemu se diskuse nezdála příliš vyhrocená. Stran příčiny této situace i tento svědek hovořil

o tom, že z jeho pohledu šlo o nekvalitně podané trestní oznámení. Zejména pak vypověděl, že nezaznamenal, že by obžalovaný [titul]. [příjmení] jakkoliv ovlivňoval průběh vyměřovacího nebo kontrolního řízení u daňových subjektů [příjmení] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno]. Prakticky totožné skutečnosti vyplývají i z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] Ani tento svědek, který byl v kritické době vedoucím vyměřovacího oddělení Finančního úřadu [obec] [číslo], nezaznamenal, že by

s obžalovaným [titul]. [příjmení] někdy vůbec hovořil o daňových subjektech [příjmení] [jméno] [příjmení] nebo [anonymizováno]. Svědek [titul]. [příjmení], jehož výpovědi se nalézací soud v hodnotících pasážích odůvodnění napadeného rozsudku rovněž dovolává, pak kromě jiného vypověděl, že pokud na pravidelných poradách měl ředitel, tedy obžalovaný [titul]. [příjmení], odlišné stanovisko k nějaké věci, tak se pokusil obhájit stanovisko jejich oddělení, ovšem v případě, kdy argumenty ředitele byly přesvědčivé, tak jeho stanovisko akceptovali. K onomu inkriminovanému trestnímu oznámení, které bylo svědkyní [příjmení] zpracováno na [právnická osoba], svědek uvedl, že podle jeho přesvědčení posledně jmenovaná svědkyně pravidla doby podání trestního oznámení dodržela a spor byl pouze o jeho odůvodnění. I tento svědek potvrdil, že konflikt mezi obžalovaným [titul]. [příjmení] a svědkyní [příjmení] vznikl nikoliv ve vztahu k daňovým subjektům [příjmení] [jméno] [příjmení], popřípadě [anonymizováno], ale ve vztahu k trestnímu oznámení

na [právnická osoba]. Ani tento svědek nehovoří o žádném nátlaku [titul]. [příjmení] ve vztahu

k provádění kontrol u daňových subjektů [příjmení] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno]. Důvod konfliktu mezi [titul]. [příjmení] a svědkyní [příjmení] potvrzuje ve své výpovědi i svědek [příjmení], neboť

i ten potvrdil, že ke konfliktu mezi oběma jmenovanými došlo v souvislosti s trestním oznámením na [právnická osoba]. Tento svědek také výslovně uvedl, že vůči němu neměl obžalovaný [titul]. [příjmení] žádných námitek, přičemž svědek vypověděl, že od 1.1.2013 dostal přidáno 1.000 Kč na osobním ohodnocení. O žádném nátlaku, případě nestandartním pokynu ze strany obžalovaného [titul]. [příjmení] ve směru kontrol daňových subjektů [příjmení] [jméno] [příjmení] či [anonymizováno] nehovoří ani svědci [příjmení] a [příjmení] Odvolací soud činí tyto obsáhlé citace

z výpovědí výše citovaných svědků proto, aby poukázal na dle jeho mínění ne zcela přesnou interpretaci zmíněných svědeckých výpovědí nalézacím soudem, a to ať již při rekapitulaci obsahu těchto výpovědí, či zejména v rámci hodnotící pasáže v již zmiňovaném bodě 116) odůvodnění napadeného rozsudku. Podle mínění odvolacího soudu je dost možná tato

ne zcela přesná rekapitulace způsobena tím, že krajský soud se při provádění důkazu jednotlivými výpověďmi svědků, tehdejších zaměstnanců bývalého Finančního úřadu [obec] [číslo], spokojil toliko s přečtením protokolů o jejich výpovědích, byť za nejméně formálního splnění podmínek ustanovení § 211 odst. 1 tr. ř. Podle mínění odvolacího soudu ovšem pokud krajský soud přikládá při svých hodnotících závěrech o vině primárně obžalovaného

[titul]. [příjmení], a návazně i obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], výpovědím výše zmíněných svědků takový význam, jaký vyplývá z již opakovaně citované hodnotící pasáže v bodě 116) odůvodnění napadeného rozsudku, pak se neměl spokojit toliko s přečtením protokolů o jejich výpovědích z přípravného řízení. Zejména měl vyslechnout nejméně některé z výše naznačených svědků k tomu, aby byly odstraněny určité rozpory v tom, co vypovídá ohledně obsahu jejich vyjádření svědkyně [příjmení] a co uvádějí tito svědkové

ve svých výpovědích. To zejména platí o výpovědích svědkyň [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], potažmo svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení] či [ulice].

68. Nalézací soud dále, jak vyplývá ze skutkové věty v bodě 2) výroku napadeného rozsudku, klade obžalovanému [titul]. [příjmení] za vinu to, že se opakovaně scházel s obžalovaným [jméno] [příjmení], kterého instruoval, jak má postupovat při daňové kontrole, aby nedošlo

ke zpochybnění uskutečnění zdanitelných plnění tvrzených daňovým subjektem [příjmení] [jméno] [příjmení], případně, že obžalovanému [příjmení] radil, jakým způsobem má předkládat potřebné materiály, údaje, které uvedl dříve, doplňovat či pozměňovat a stejně tak měl [titul]. [příjmení] bez vědomí zpracovatele daňové kontroly a sepsání záznamu do protokolu tohoto spisu poskytnout [jméno] [příjmení] část spisového materiálu. Odvolací soud v souvislosti s touto pasáží skutkového děje především přiznává prakticky plnou relevanci námitek obžalovaného [titul]. [příjmení] vtělených do jím podaného odvolání v tom směru, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze dohledat, na základě jakých důkazů dospěl krajský soud k závěru, že obžalovaný [titul]. [příjmení] bez vědomí zpracovatele daňové kontroly a bez sepsání záznamu

do protokolu tohoto spisu, poskytl [jméno] [příjmení] část spisového materiálu. Jak se podává

z příslušné hodnotící pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (především bod 116), v něm nelze stran této části skutkového děje dohledat žádné hodnotící úvahy nalézacího soudu. Odvolací soud musí v dané souvislosti poukázat na to, že jak obžalovaný [titul]. [příjmení], tak obžalovaný [příjmení] popřeli, že by došlo k tomu, co je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, tedy že by obžalovaný [titul]. [příjmení] poskytl obžalovanému [příjmení] bez vědomí příslušného pracovníka finančního úřadu, který zpracovával daňovou kontrolu, část spisového materiálu

a že by o tom zároveň nesepsal záznam. Pokud se týče výpovědí svědků - pracovníků tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo] - pak k případnému poskytnutí spisového materiálu se vyjadřuje ve své výpovědi fakticky toliko svědek [příjmení], který vypověděl, že mu obžalovaný

[titul]. [příjmení] neříkal, že by umožnil zástupci [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] nahlížet do spisu, přičemž dle výpovědi posledně jmenovaného svědka má každý daňový subjekt dle daňového řádu právo nahlížet do spisu, který se jej dotýká. Odvolací soud poukazuje na to, že z žádného soudem prvního stupně rekapitulovaného, a zejména hodnoceného důkazu, pak dle jeho mínění prozatím nevyplývá, že by zmiňovaná část skutkového děje, tedy umožnění obžalovanému [příjmení] neoprávněně nahlížet do příslušné části spisového materiálu, vedeného Finančním úřadem [obec] [číslo], byla prokázána. V této souvislosti bude tedy na nalézacím soudu, aby v novém řízení precizoval své úvahy, které jej vedly k uzavření tohoto skutkového závěru. Nalézací soud také, jak vyplývá z již citované pasáže napadeného rozsudku v bodě 2), konstatuje, že má za nepochybně prokázané, že obžalovaný [titul]. [příjmení] na opakovaných schůzkách radil obžalovanému [příjmení], jakým způsobem má postupovat v rámci daňové kontroly, aby nedošlo ke zpochybnění deklarovaných zdanitelných plnění a stejně tak mu měl hradit, jakým způsobem má předkládat potřebné materiály, případně doplňovat nebo pozměňovat dříve uvedené údaje. Jak vyplývá z hodnotících pasáží odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména bod 116), tento svůj skutkový závěr opírá nalézací soud o prostorové odposlechy v kanceláři obžalovaného [titul]. [jméno] [příjmení], když konkrétně odkazuje

na odposlechy ze dnů 5.12.2012, 17.12.2012 a 20.2.2013 (č. l. 1761 – 1763). Odvolací soud připouští, že komunikace obžalovaného [titul]. [příjmení], ať již s obžalovaným [příjmení], případně jeho manželkou, svědkyní [příjmení], která byla účastna nejméně jedné z monitorovaných schůzek, se nejeví zejména ze strany obžalovaného [titul]. [příjmení], jakožto ředitele Finanční úřadu [obec] [číslo], který byl správcem daně daňového subjektu [příjmení] [jméno] [příjmení], zcela standardní.

Na druhou stranu ovšem, a to i díky ne zcela kvalitnímu přepisu obsahu zmiňovaných schůzek, je třeba dle přesvědčení odvolacího soudu, aby krajský soud výrazně podrobněji specifikoval, ve kterých vyjádřeních obžalovaného [titul]. [příjmení] vnímá ono instruování obžalovaného [příjmení] k tomu, aby, řečeno v obecné rovině, byly ovlivněny výsledky daňové kontroly daňového subjektu [příjmení] [jméno] [příjmení] tak, aby nedošlo ke zpochybnění deklarovaných zdanitelných plnění. Pouhý paušální odkaz na prostorové odposlechy, realizované ve třech výše uvedených dnech, je dle mínění soudu odvolacího nedostačující. Korupční jednání obžalovaného [titul]. [příjmení] také dává soud prvního stupně do souvislosti

s tím, že jak uvádí zejména na straně 91 a 92 odůvodnění napadeného rozsudku, měl posledně jmenovaný na výsledcích daňové kontroly daňového subjektu [příjmení] [jméno] [příjmení] osobní zájem, neboť 50 % akcionářkou této obchodní společnosti byla jeho manželka [jméno] [příjmení]. V této souvislosti je ovšem třeba soudu prvního stupně vytknout, že se nikterak nevypořádal

s námitkou prezentovanou obžalovaným [titul]. [příjmení] stran toho, že v době, kdy daňová kontrola posledně jmenovaného daňového subjektu probíhala, a kdy se obžalovaný [titul]. [příjmení] měl dopouštět onoho korupčního jednání, jeho manželka již nebyla v akcionářských strukturách [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] zapojena. K tomu obžalovaný doložil listinné materiály, konkrétně smlouvou o úplatném převodu listinných cenných papírů, jež je datována dnem 24.11.2005 a doklady s ní související. Těmito listinami, kterými odvolací soud v rámci veřejného zasedání provedl důkaz, je deklarováno, že ke dni 24.11.2005 převedla [jméno] [příjmení], manželka obžalovaného [titul]. [příjmení], své vlastnické právo k 50 % akcií [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] na jinou osobu. Na druhou stranu ovšem z přílohy účetní závěrky [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ke dni 30.12.2011, kterou byl odvolacím soudem rovněž v rámci veřejného zasedání proveden důkaz, vyplývá, že [jméno] [příjmení] byla k datu 31.12.2011 i nadále v postavení akcionáře [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s 50% podílem vlastnictví akcií. Odvolací soud upozorňuje na tuto diskrepanci zejména proto, že jak již výše zmínil, nalézací soud poukazuje na osobní zájem, který měl mít obžalovaný [titul]. [příjmení] na výsledcích daňové kontroly daňového subjektu [příjmení] [jméno] [příjmení] právě proto, že akcionářkou, a to s nikoli nevýznamným akcionářským podílem, byla v této společnosti, v době, kdy se měl obžalovaný [titul]. [příjmení] dopouštět trestné činnosti, popsané ve výroku napadeného rozsudku, jeho manželka. Je však třeba konstatovat, že otázka toho, zda [jméno] [příjmení] skutečně byla v inkriminované době akcionářkou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], zůstala doposud ne zcela vyjasněna. Zatímco z listin, předložených obžalovaným [titul]. [příjmení], tvořících onen smluvní operát týkající se úplatného převodu těchto cenných papírů na jinou osobu, má vyplývat, že [jméno] [příjmení] přestala být akcionářkou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] již v roce 2005, pak z citované přílohy účetní závěrky [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] naopak plyne, že [jméno] [příjmení] byla 50% akcionářkou této obchodní společnosti ještě na konci roku 2011 Odvolací soud nepřehlédl, že, jak obžalovaný [titul]. [příjmení], tak především svědkyně [příjmení] se snaží tuto situaci vysvětlit poukazem na údajné administrativní pochybení, k němuž došlo při vyhotovení přílohy účetní závěrky [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ke dni 31.12.2011, když podle souhlasných tvrzení obou posledně jmenovaných, došlo díky pochybení svědkyně [příjmení] k tomu, že [jméno] [příjmení] byla zapsána v akcionářské struktuře [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], ač tomu tak ve skutečnosti již nebylo. Tuto otázku bude třeba vyjasnit, a to zejména proto, že jak již odvolací soud výše zmínil, nalézací soud vnímá účast manželky obžalovaného [titul]. [příjmení] v akcionářské struktuře [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jako jeden z důvodů, pro něž se měl posledně jmenovaný dopouštět korupčního jednání popsaného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku.

69. Jako obiter dictum ještě cítí odvolací soud povinnost konstatovat, že v novém řízení bude třeba, aby se soud prvního stupně poněkud podrobněji vypořádal i s argumentací obžalovaných [titul]. [příjmení] a [příjmení] stran toho, že výrazy„ pytel soli“, případně„ sůl“ nejsou konspirativním označením příslušného množství finančních prostředků, ale skutečným označením kamenné soli předkládané zvěři, vzhledem k tomu, že oba posledně jmenovaní se věnují myslivosti. Odvolací soud v této souvislosti konstatuje, že kamenná sůl, ať již v surové podobě, nebo obohacená o minerální látky, se skutečně především spárkaté zvěři předkládá netoliko v období nouze (tedy v podzimních a zimních měsících) ale v průběhu celého roku,

a to do tzv. slanisek. Na druhé straně ovšem podepsaný soud nemohl přehlédnout, že

v jednom z odposlechnutých telefonických hovorů, které mezi sebou vedli obžalovaní [příjmení]

a [příjmení], je použita v souvislosti s transportem soli obžalovanému [titul]. [příjmení] formulace„ aby si posolil chleba“. Tuto formulaci lze dle přesvědčení odvolacího soudu jen stěží vztáhnout

k případnému předkládání kamenné soli spárkaté zvěři. Nicméně v souvislosti s odposlechnutými telefonáty mezi obžalovanými [titul]. [příjmení], [příjmení] a [příjmení] bude třeba, aby nalézací soud reagoval i na ty námitky obžalovaného [titul]. [příjmení] v tom směru, že telefonáty, na které krajský soud v příslušné pasáži odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje (srovnej stranu 92 - telefonní hovory z 27.6.2012, 3.8.2012 a 17.8.2012), nebyly vedeny mezi ním a obžalovaným [příjmení]. Bude tedy třeba, aby odvolací soud poněkud podrobněji rozebral zmíněné telefonní hovory a především konkrétně uvedl, jaké skutečnosti

z nich dovozuje. Pokud jde o předání finanční sumy ve výši 300.000 Kč, pak je třeba konstatovat, že z žádného procesně relevantního důkazu explicitně předání této sumy obžalovanému [titul]. [příjmení] nevyplývá. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že nalézací soud, jak to vyplývá z pasáže v bodě 117) odůvodnění napadeného rozsudku, má za to, že předání této sumy je prokazováno právě odposlechnutými telefonními hovory, v rámci nichž zejména obžalovaní [příjmení] a [příjmení] používají pro finanční prostředky konspirativní výrazy„ sůl“, případně„ pytel soli“. Takové úvahy soudu prvního stupně samozřejmě mají své racio. Bude ovšem třeba, aby byly zasazeny do komplexního hodnocení všech důkazů, které byly v této věci provedeny, což prozatím odvolací soud postrádá.

70. Konečně odvolací soud konstatuje, že se naproti tomu v podstatě ztotožnil s argumentací nalézacího soudu stran poskytnutí neoprávněných výhod obžalovanému [titul]. [příjmení] formou rekonstrukčních prací na jeho chatě, případně výhod plynoucích ze servisu jeho vozidla, případě vozidla jeho manželky, v autoservisu provozovaném obžalovaným [příjmení]. Zda je možné odmítnout především ty námitky obžalovaného [titul]. [příjmení] stran toho, že údajně byli s obžalovaným [příjmení] dohodnuti na tom, že celková fakturace zakázky na rekonstrukci chaty proběhne až v měsíci listopadu 2013, tedy po ukončení celé zakázky, případně, že znalec, který hodnotil hodnotu realizované zakázky při rekonstrukci chaty, pochybil, když zmiňovaný objekt fyzicky neviděl. V reakci na první rovinu námitek je třeba, ve shodě se závěry soudu prvního stupně, poukázat na výpovědi tehdejších zaměstnanců [právnická osoba], která prováděla ony rekonstrukční práce, konkrétně svědků [příjmení] či [příjmení], kteří hovoří jednak

o charakteru této zakázky a také především o charakteru faktur, případně zakázkových listů, které se k této zakázce vztahují. Podle mínění odvolacího soudu verze předkládaná k uvěření obžalovanými [titul]. [příjmení] a [příjmení], potažmo svědkyní [příjmení], stran dodatečného zaúčtování celé zakázky až po jejím dokončení v měsíci listopadu 2013 naráží na vyznění znaleckého posudku, zpracovaného znaleckým ústavem [právnická osoba] (srovnej především argumentaci v bodě 85 odůvodnění napadeného rozsudku). Z tam rozvedených závěrů podle mínění odvolacího soudu vyplývá, že verze o dodatečném zaúčtování celkové hodnoty zakázky po jejím údajném dokončení je minimálně výrazně zpochybněna. V bližších podrobnostech je možno odkázat na již zmiňovaný bod 85), stejně jako na bod 118) odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud také odmítá argumentaci obžalovaných [titul]. [příjmení] a [příjmení] stran toho, že závěry znaleckého posudku, zpracovaného

ke zhodnocení hodnoty realizované zakázky, spočívající v rekonstrukci chaty obžalovaného [titul]. [příjmení], nejsou validní s ohledem na to, že zpracovatel tohoto posudku objekt fyzicky neviděl. K tomu je pouze možno ve stručnosti konstatovat, že je odpovědností znalce, zda mu k vypracování relevantního znaleckého posudku postačí pouze listinné materiály, nebo zda zkoumaný objekt musí fyzicky shlédnout. K příslušnému znaleckému posudku zpracovaného znalcem [titul]. [příjmení] (viz č. l. 888) je navíc třeba konstatovat, že tento byl, a to za splnění podmínek § 211 odst. 5 tr. ř., tedy za souhlasu procesních stran, k důkazu proveden

u hlavního líčení jeho přečtením. Pokud tedy obžalovaní [titul]. [příjmení] a [příjmení] vznáší své výhrady vůči znaleckému posudku, pak jim nic nebránilo, aby trvali na výslechu zpracovatele tohoto posudku, v jehož rámci by jej s těmito námitkami konfrontovali. K ničemu takovému však nedošlo.

71. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že podle jeho přesvědčení především Krajský soud v Brně pochybil, pokud k prokázání skutkového děje popsaného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku, neprovedl osobní výslechy svědků, kteří se k této prohlídce vyjadřují, tedy zaměstnanců tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo]. Bude tedy třeba, aby v novém řízení nalézací soud osobně vyslechl nejméně svědky [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Pokud vyvstanou, především v obsahu výpovědí svědkyň [příjmení] na straně jedné a [příjmení] či [příjmení] na straně druhé, zásadní nesrovnalosti, zejména stran toho, co měly posledně dvě jmenované svědkyně sdělit svědkyni [příjmení] stran údajného nátlaku ze strany [titul]. [příjmení], případně jiné osoby z vedení tehdejšího Finančního úřadu [obec] [číslo], ohledně kontroly daňových subjektů [příjmení] [jméno] [příjmení], případně [anonymizováno], pak pochopitelně není vyloučena ani konfrontace mezi těmito svědkyněmi za podmínek § 104a tr. ř. K dalšímu doplnění dokazování odvolací soud prozatím krajský soud nezavazuje, když pochopitelně ovšem

v závislosti na výsledcích výše naznačeného dokazování nebude nalézacímu soudu ničeho bránit, aby případně doplnil dokazování i dalšími důkazy. Takové dokazování se nabízí zejména k vyřešení otázky angažmá manželky obžalovaného [titul]. [příjmení], [jméno] [příjmení], v akcionářských strukturách [právnická osoba] [anonymizována dvě slova].

72. V každém případě, ať již výsledky doplnění dokazování budou jakékoliv, bude na nalézacím soudu, aby svoje hodnotící závěry učinil v přísném souladu s obsahem hodnocených důkazů, tak, aby hodnotící proces byl souladný s kritérii ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Své závěry pak přezkoumatelným způsobem vtělí do odůvodnění napadeného rozsudku, tak, aby toto splňovalo kritéria § 125 odst. 1 tr. ř.

73. Vzhledem k tomu, že doposud nebyl najisto postaven skutkový stav, týkající se jednání popsaného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku, necítí odvolací soud prozatím povinnost uvádět obsáhlejší úvahy stran případné právní kvalifikace jednání obžalovaných [titul]. [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Nicméně pokud i po doplnění dokazování ve shora naznačeném směru dospěje nalézací soud k závěru, že zejména [titul]. [příjmení] se dopustil jednání, popsaného výroku pod bodem 2) napadeného rozsudku, pak v rámci právní kvalifikace takového jednání se poněkud podrobněji zaměří na otázku, zda obžalovaný [titul]. [příjmení] vystupoval v rámci daňové kontroly daňových subjektů [příjmení] [jméno] [příjmení], potažmo [anonymizováno] v postavení úřední osoby ve smyslu kritérií vymezených v ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba předat určitou relevanci námitkám, které se objevily v odůvodnění odvolání obžalovaného [titul]. [příjmení] stran toho, že nalézací soud se této otázce věnoval doposud poněkud paušálně. V této souvislosti je třeba, i s odkazem na právní teorii a judikaturu (srovnej kupříkladu R 48/1972, TRNS 18/ 2005, TRNS 45/ 2005, TRNS 45/ 2008) poukázat

na problematiku používání pravomoci svěřené úředním osobám. Odvolací soud tím chce říci, že ve smyslu jednoho z výše zmiňovaných rozhodnutí je ředitel finančního úřadu v postavení úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku při výkonu své pravomoci, jež vyplývá ze zákona č. 330/1992 Sb. o správě daní a poplatků, nicméně trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku se může dopustit toliko při splnění dalších podmínek, které vždy vyplývají z konkrétních skutkových okolností daného případu. Bude tedy na nalézacím soudu, aby pokud dospěje ke skutkovému závěru stran toho, že se [titul]. [příjmení] dopustil jednání, popsaného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku, podrobněji rozvedl, zda jmenovaný měl v rámci daňových řízení, vztahujícím se ke [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], zejména v rámci daňové kontroly tohoto daňového subjektu, postavení úřední osoby, a zejména, zda v rámci takového postavení zneužil svých pravomocí takovým způsobem, aby jeho jednání mohlo být podřaditelné pod ustanovení § 329 tr. zákoníku. Stejně tak se pak neopomene nalézací soud poněkud podrobněji vyjádřit k otázce případné právní kvalifikace jednání obžalovaného [titul]. [příjmení] úplatkářským deliktem, tedy se zejména soustředit na otázku, zda jednání souviselo s obstaráním věci obecného zájmu. V daných souvislostech se pak vypořádá i s teoretickými východisky, týkajícími se dané problematiky, obsaženými v rozhodnutích judikatorní povahy, na které poukázal jak obžalovaný [titul]. [příjmení] v jím podaném odvolání, tak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření k tomuto odvolání, realizovaném ve veřejném zasedání, konaném u odvolacího soudu. Od právní kvalifikace jednání obžalovaného [titul]. [příjmení] se pak pochopitelně bude odvíjet právní kvalifikace jednání obžalovaných [příjmení] a [příjmení].

74. Vzhledem k tomu, že doposud nebyla najisto postavena otázka skutkových zjištění a stejně tak právní kvalifikace jednání obžalovaných [titul]. [příjmení], [příjmení] a [příjmení], nečiní odvolací soud prozatím žádných závěrů zejména stran případné výměry trestu, uloženého obžalovanému [titul]. [příjmení]. Nicméně i přesto cítí odvolací soud povinnost upozornit soud prvního stupně

na to, že pokud případně dospěje k závěru, že se obžalovaný [titul]. [příjmení] dopustil jednání

v intencích jeho popisu v napadeném rozsudku a pokud bude jeho jednání i obdobně právně kvalifikováno, potom bude třeba výrazně zvážit, zda jsou na jeho straně skutečně splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku ohledně uložení trestu mimořádně sníženého pod dolní hranici trestní sazby. Nalézací soud při případném ukládání trestu zváží odvolacím soudem výše zmíněné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které lze vztáhnout i na obžalovaného [titul]. [příjmení]. Na druhé straně ovšem pokud jmenovaného uzná vinným v intencích podané obžaloby, nepřehlédne mimořádně vysokou společenskou škodlivost jeho jednání, tak, jak na ni přiléhavě poukázal intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci

v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem.