o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2022 č. j. 23 C 77/2018-191

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 189.025 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 189.025 Kč od 7. 4. 2018

do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 23.600,72 Kč (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, že předmětem sporu bylo zaplacení autorské odměny za opětný prodej originálů obrazů [anonymizováno] a [anonymizována čtyři slova] autora [jméno] [příjmení], přičemž žalovaná popírala, že by se v tomto případě mělo jednat o druhý či další opětný převod těchto uměleckých děl, v důsledku čehož žalobci nevzniklo právo na zaplacení autorské odměny. Ve světle závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 8. 2021 č. j. 27 Cdo 277/2020-135 má za to,

že břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží v tomto případě na žalované, proto ji usnesením

ze dne 17. 2. 2022 vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jak prodávající [jméno] [příjmení]

a její předchůdce [jméno] [příjmení] obrazy [anonymizováno] a [anonymizována čtyři slova] autora [jméno] [příjmení] nabyli. Žalovaná však výzvě soudu nevyhověla, neboť v podání ze dne 28. 2. 2022 pouze zpochybňovala výsledky dědických řízení a snažila se přesunout důkazní břemeno na žalobce. Soud prvního stupně v předchozím řízení provedl důkaz výslechem prodávající [jméno] [příjmení] a notářskými rozhodnutími a doplnil dokazování o důkaz v podobě výpisu z centrální evidence obyvatelstva, z něhož vzal za prokázané, že manžel prodávající [jméno] [příjmení] se narodil [datum], zemřel [datum], jeho matkou byla [jméno] [příjmení]. Z těchto údajů však nelze dovodit, že [jméno] [příjmení] byl synovcem malíře [jméno] [příjmení], jak ve své výpovědi tvrdila [jméno] [příjmení]. Naopak z usnesení Státního notářství II. v Praze 1 ze dne [datum] č. j.

[číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] vzal soud za prokázané, že dědičkou po zesnulém [jméno] [příjmení] byla jeho manželka [jméno] [příjmení], přičemž žalovaná nikterak nezpochybnila ani nevyvrátila tvrzení žalobce o tom, že po [jméno] [příjmení] dědil její syn [jméno] [jméno], jeho závětní dědičkou byla [jméno] [příjmení] a její dědičkou byla [jméno] [příjmení]. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že malíře [jméno] [příjmení] neznala, nicméně, že bylo ujednáno, že obrazy připadnou manželovi, což dle soudu svědčí o tom, že její manžel obrazy nezdědil, nýbrž je získal darem či jiným převodem. Soud prvního stupně nevyloučil, že prodávající [jméno] [příjmení] následně zdědila obrazy po svém manželovi [jméno] [příjmení], v žádném případě však neuvěřil tvrzení, že [jméno] [příjmení] obrazy nabyl děděním po autorovi, tj. po malíři [jméno] [příjmení]. Za tohoto stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo k obrazům bylo již nejméně jednou předmětem převodu, tudíž výjimku dle ust.

§ 24 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen AZ) nelze uplatnit. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci autorskou odměnu ve výši 189.025 Kč, k čemuž ji také zavázal. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které představují náhradu hotových nákladů za 8 úkonů à 300 Kč na 1 úkon dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., soudní poplatek ve výši 9.452 Kč a cestovní náklady zástupce žalobce za cestu z [obec] k jednání Krajského soudu v Brně a zpět ve výši 3.366,72 Kč, celkem 15.218,72 Kč Odvolací soud žalobci rozsudkem ze dne 3. 10. 2019 přiznal na nákladech odvolacího řízení částku 4.390 Kč. Při novém projednání věci soud prvního stupně žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to za vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč, přípravu k jednání před krajským soudem 300 Kč a účast u jednání dne 8. 3. 2022 300 Kč, jízdné 3.992 Kč, celkem tedy náklady řízení činily 23.600,72 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, a to z důvodů zakotvených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o. s. ř., tj. že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K důvodům dle ust. § 205a odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. namítla, že soud prvního stupně v rozporu s občanským soudním řádem a bez jakéhokoliv důvodu na ni přenesl důkazní břemeno, čímž žalobce ve sporu zvýhodnil. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6/2011 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 208/2000, v nichž oba soudy řešily otázku důkazního břemene. Jestliže žalobce svůj nárok uplatňoval dle ust. § 24 odst. 1 AZ, pak bylo jeho povinností prokázat, že je prodáván originál uměleckého díla; kupní cena činí více nežli 1.500 EUR; obchodu se účastní profesionální obchodník; dílo bylo autorem převedeno do vlastnictví jiné osoby; došlo k opětnému (dalšímu) prodeji díla. Zatímco naplnění prvních tří podmínek nebylo mezi stranami sporné, u zbylých dvou podmínek žalobce neprokázal, že došlo k naplnění hypotézy právní normy na daný vztah dopadající. Přenos důkazního břemene na žalovanou by byl možný pouze v případech, kdy to právní předpis umožňuje, avšak v tomto případě žádná situace zákonem předvídaná nenastala, tudíž v žádném případě nebyly dány podmínky pro to, aby soud rezignoval na povinnost žalobce prokázat, že na straně žalované se jednalo o opětný prodej uměleckých děl a zároveň pro to, aby žalovanou zatížil důkazním břemenem k prokázání skutečnosti, že k opakovanému prodeji nikdy nedošlo. Neschopnost žalobce prokázat opodstatněnost svého nároku soud prvního stupně překlenul extensivním výkladem ust. § 24 odst. 6 AZ, ač z dikce tohoto ustanovení je nade vši pochybnost zřejmé, že právo autora či kolektivního správce na informace se vztahuje pouze na informace technického rázu vztahující se k zajištění platby, nikoliv na informace týkající se nároku jako takového. Žalovanou tedy nestíhala povinnost poskytnout žalobci informace v takovém rozsahu, v jakém uvádí soud prvního stupně. V ust. § 24 odst. 6 AZ není zmíněna žádná důkazní povinnost, tudíž z něj nelze dovozovat, že ve sporech o zaplacení autorské odměny se důkazní břemeno automaticky přenáší na stranu žalovanou. Žalovaná zdůraznila, že na obou stranách sporu existuje důkazní nouze stran skutečností, které následovaly po smrti autora v roce [rok], nicméně soud prvního stupně tím, že přenesl důkazní břemeno na žalovanou, přiřkl důkazní nouzi výhradně k její tíži, čímž popřel nejen platnou právní úpravu ale i rovné postavení účastníků řízení. Tím, že soud prvního stupně žalobci nárok na zaplacení autorské odměny opakovaně přiznal, nerespektoval názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 277/2020, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že to byl žalobce, kdo byl povinen prokázat, zda a jakým způsobem došlo k převodu uměleckých děl z autora na [jméno] [příjmení]. Jestliže soud prvního stupně trval na tom, aby naopak žalovaná prokázala, že umělecká díla byla skutečně předmětem dědění, pak tento jeho postup lze označit za nesprávný. K odvolacím důvodům dle ust. § 205 odst. 2 písm. b) a e) o. s. ř. žalovaná zdůraznila, že je právnickou osobou vzniklou v roce [rok], která nikdy neměla žádný vztah k rodině [jméno] [příjmení] ani [jméno] [příjmení], tudíž je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že na rozdíl od žalobce mohla dohledat, dotvrdit a prokázat, že nedošlo k převodu uměleckých děl. Soud prvního stupně po žalované požadoval informace a doklady, kterými nemůže disponovat, naproti tomu zcela ignoroval důkaz v podobě čestného prohlášení [jméno] [příjmení], která je fakticky jedinou osobou schopnou podat informace o přechodu vlastnictví uměleckých děl. Soud prvního stupně naprosto přecenil důkazy, které si sám obstaral, tj. usnesení Státního notářství ze dne [datum rozhodnutí]

č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], z nichž však nevyplynulo nic jiného než to, že dědičkou části majetku [jméno] [příjmení], odlišné od sporných uměleckých děl, byla jeho manželka, přičemž tato skutečnost je pro potvrzení či vyvrácení případného převodu či přechodu uměleckých děl zcela irelevantní. K závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nezpochybnila, že po dědičce autorských práv [jméno] [příjmení] nabyl dědictví její syn [jméno] [jméno], jeho závětní dědičkou byla [jméno] [příjmení] a její dědičkou [jméno] [příjmení], žalovaná připomněla, že přechod autorských práv nikdy nebyl předmětem sporu. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], neboť z její výpovědi v žádném případě nevyplynulo, že umělecká díla byla předmětem darování, nýbrž je zde zcela jasný odkaz na přechod formou dědění. U jednání konaného u odvolacího soudu dne [datum] žalovaná doplnila, že v řízení nebyla prokázána vůle autora uměleckého díla darovat či prodat, tudíž nelze vyloučit i případné vydržení, což je ovšem forma převodu práva, která nemůže aktivovat aplikaci ust. § 24 odst. 4 AZ. Z tohoto úhlu pohledu je řešení otázky dědění bezpředmětné. Žalovaná dále uvedla, že na základě pravomocného rozhodnutí vrchního soudu, tj. předtím, než toto rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno, plnila. K prokázání tohoto tvrzení předložila odvolacímu soudu potvrzení o provedení transakce ze dne [datum]. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

3. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť je věcně správný. Žalobce zdůraznil, že žalovaná v průběhu řízení nepředložila žádné důkazy, jimiž by se jí podařilo vyvrátit, že prodávající [jméno] [příjmení] ani její předchůdce [jméno] [příjmení] nenabyli předmětná umělecká díla děděním po autoru [jméno] [příjmení]. V tomto sporu zcela nepochybně tížilo důkazní břemeno žalovanou, neboť to byla právě ona, která tvrdila, že prodávající nabyla umělecká díla děděním po autorovi, z čehož pro sebe dovozovala příznivé důsledky v podobě neplacení autorské odměny za opětný prodej. Právo na odměnu vzniká automaticky ze zákona, pokud jsou splněny podmínky zakotvené v ust. § 24 odst. 1 AZ. Autorský zákon ani směrnice 2001/84 nevyžadují pro vznik nároku na odměnu z opětného prodeje, aby nositel práva na autorskou odměnu jakkoliv prokazoval způsob nabytí vlastnictví děl. Vznik nároku na odměnu dle § 24 odst. 1 AZ není vázán na povinnost oprávněného prokazovat nabytí vlastnictví k dílu. Žalobce v roce [rok] zaznamenal prodej obrazů autora [jméno] [příjmení], který zemřel v roce [rok]. Z dědických rozhodnutí vyplynulo, že umělecká díla nebyla předmětem dědictví. Z těchto informací žalobce musí, coby kolektivní správce odpovědný za výběr autorských odměn, dovodit, že došlo k opětnému prodeji. K výkladu ust. § 24 odst. 6 AZ žalobce uvedl, že právo na„ jakékoliv informace nezbytné pro zajištění platby autorské odměny“ je nutno vykládat tak, že zahrnuje právo kolektivního správce na poskytnutí informací o uskutečněných prodejích děl ze strany obchodníka s uměním tak, aby bylo zajištěno, že autorská odměna bude zaplacena. U jednání odvolacího soudu žalobce potvrdil, že autorská odměna mu byla žalovanou zaplacena.

4. Odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou,

má náležitosti dle ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení,

které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po jednání ve věci (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalované ve věci samé není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne [datum], se žalobce coby kolektivní správce domáhal proti žalované zaplacení částky 189.025 Kč s příslušenstvím z titulu autorské odměny za prodej obrazů [anonymizováno] a [anonymizována čtyři slova] autora [jméno] [příjmení]. Žalovaná nárok žalobce neuznala s odůvodněním, že prodávající obrazů [jméno] [příjmení] nabyla obrazy děděním po svém manželu [jméno] [příjmení], který obrazy od autora [jméno] [příjmení] nabyl rovněž děděním, tudíž se v tomto případě nejednalo o opětný převod uměleckých děl. Soud prvního stupně rozhodl dne 14. 5. 2019 rozsudkem č. j. 23 C 77/2018-78, kterým žalované uložil povinnost plnit. Ze vzájemné komunikace účastníků řízení soud prvního stupně zjistil, že spolu jednali o zaplacení autorských odměn za opětný prodej uměleckých děl. Z usnesení Státního notářství v Praze 1 ze dne

[datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] vzal soud prvního stupně za prokázané, že jedinou dědičkou po zesnulém malíři [jméno] [příjmení] byla jeho manželka [jméno] [příjmení]. Z usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] soud prvního stupně zjistil, že předmětné obrazy nebyly součástí pozůstalosti po zemřelém [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanou předloženým důkazům,

a sice čestnému prohlášení [jméno] [příjmení] a svědecké výpovědi, které měly prokázat tvrzení žalované, že se v tomto případě jednalo o první prodej obrazů. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že v tomto případě nelze uplatnit výjimku dle ust. § 24 odst. 4 AZ, neboť se jednalo o další opětný prodej. K odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne

3. 10. 2019 č. j. 4 Co 21/2019-108, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud doplnil dokazování spisem Státního notářství pro Prahu 5 zn. [spisová značka], z něhož zjistil, že autorská práva po [jméno] [příjmení] zdědila jeho manželka, dalšími dědici byli sourozenci [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a matka [jméno] [příjmení]. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že [jméno] [příjmení] veškerý svůj movitý a nemovitý majetek odkázal manželce, přičemž umělecká díla nebyla v soupisu majetku uvedena. Odvolací soud uzavřel, že obrana žalované spočívající v tvrzení, že prodej děl [jméno] [příjmení] nebyl druhým či dalším opětným prodejem, byla vyvrácena především obsahem dědického spisu o projednání dědictví po zemřelém autorovi [jméno] [příjmení], z něhož jednoznačně vyplynulo, že [jméno] [příjmení] nenabyl obrazy děděním. Jako jediný možný způsob jejich nabytí se tedy jevil dar či koupě. Navíc v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] jeho manželka nikdy netvrdila, že by k okamžiku smrti byl vlastníkem těchto obrazů. K dovolání žalované rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2021 sp. zn.

27 Cdo 277/2020 - 135, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu s tím, že pokud je předpokladem práva na odměnu při druhém či dalším opětném prodeji uměleckého díla skutečnost, že autor dílo již předtím převedl do vlastnictví jiné osoby, musí být tato skutečnost postavena najisto, což odvolací soud neučinil. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na závěry ustálené judikatury, podle nichž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2318/2019 a ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1268/2019). Soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl nyní napadeným rozsudkem.

6. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z provedených důkazů, ztotožnil se se skutkovými závěry i s právním posouzením věci, jak je učinil soud prvního stupně.

7. Odvolací soud zopakoval důkaz (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) Čestným prohlášením [jméno] [příjmení] ze dne [datum], z jehož obsahu zjistil, že [jméno] [příjmení], [rodné číslo] čestně prohlásila, že obrazy od [příjmení] [jméno]„ [anonymizována čtyři slova]“ (rovněž známý

pod názvem„ [anonymizována dvě slova]“ signováno [příjmení], datováno [rok], olej na plátně, 74 x 99, s rámem 85 x 110 cm) a„ [anonymizováno]“ signováno [příjmení], datováno [rok], olej na plátně, 74 x 99, s rámem

85 x 110 cm) zdědila po svém manželovi jménem [titul] [jméno] [příjmení] roku [rok], který je přímo od výše uvedeného autora jako jeho synovec zdědil v roce [rok] a zároveň potvrdila, že za života autora nedošlo k žádnému převodu do vlastnictví jiné osoby.

8. K námitce žalované, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že věc nesprávně právně posoudil, když důkazní břemeno stran prvního opětného prodeje obrazu nepřípustně přenesl na žalovanou, odvolací soud nejprve obecně konstatuje, že důkazní břemeno je institut procesního práva, který stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom rozsahu, aby ji soud uznal za pravdivou.

9. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2318/2019 a usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1268/2019).

10. Podle ust. § 24 odst. 1 AZ je-li originál díla uměleckého, který jeho autor převedl do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván za kupní cenu, která činí 1 500 EUR a více, a jestliže se takového prodeje jako prodávající, kupující nebo zprostředkovatel účastní provozovatel galerie, dražebník nebo jiná osoba, která soustavně obchoduje s uměleckými díly (dále jen "obchodník"), má autor

v souvislosti s každým opětným (dalším) prodejem díla právo na odměnu stanovenou v příloze

č. 1 k tomuto zákonu.

11. Podle ust. § 24 odst. 4 AZ právo na odměnu podle odstavce 1 se nevztahuje na první opětný prodej, pokud prodávající získal originál uměleckého díla přímo od autora méně než tři roky

před takovým opětným prodejem a kupní cena originálu díla při opětném prodeji nepřesahuje

10. 000 EUR.

12. V posuzované věci žalobci coby kolektivnímu správci, tj. osobě oprávněné vybírat autorskou odměnu, vzniklo dle dikce shora citovaného ust. § 24 odst. 1 AZ právo domáhat se proti žalované zaplacení autorské odměny za opětný prodej uměleckých děl – obrazů [anonymizováno]

a [anonymizována čtyři slova] autora [jméno] [příjmení], neboť byly současně splněny všechny podmínky v tomto ustanovení taxativně vyjmenované. Předmětem prodeje byly originály obrazů, které byly prodány za cenu 2.100.000 Kč a 3.300.000 Kč, tedy za částky vysoce převyšující částku 1.500 EUR, prodeje se zúčastnila žalovaná, jejímž předmětem činnosti je nákup a prodej předmětů kulturní hodnoty a jednalo se o opětný (další) prodej, tzn. že se jednalo přinejmenším

o druhý převod obrazů do vlastnictví třetí osoby. Jestliže žalovaná nárok žalobce odmítla uznat s odůvodněním, že v tomto případě se jednalo o první opětný prodej, protože prodávající [jméno] [příjmení] získala obrazy děděním po svém zesnulém manželovi [jméno] [příjmení], jež měl obrazy získat v rámci dědictví po svém strýci malíři [jméno] [příjmení], pak důkazní břemeno stran skutečnosti, že se v tomto případě jednalo o výjimku zakotvenou v ust. § 24 odst. 4 AZ, v důsledku čehož žalovaná není povinna platit autorskou odměnu, tížilo právě žalovanou. Žalovaná ze skutečnosti, že se v tomto případě jednalo o první opětný prodej, vyvozovala pro sebe příznivý důsledek v podobě neplacení autorské odměny, tudíž byla povinna prokázat, že prodej obrazů [jméno] [příjmení] byl skutečně prvním opětným prodejem. Jinými slovy řečeno, pokud se žalovaná dovolávala výjimky zakotvené v ust. § 24 odst. 4 AZ, pak bylo její povinností bezezbytku prokázat, že prodávající [jméno] [příjmení] a její předchůdce [jméno] [příjmení] skutečně nabyli umělecká díla přímo přechodem od autora [jméno] [příjmení], což se jí však nepodařilo. V této souvislosti nelze pominout, že žalovaná má daleko větší možnost získat od prodávající příslušné informace, než je tomu v případě žalobce coby kolektivního správce. Navíc nelze přejít bez povšimnutí i fakt, že forma přechodu či převodu uměleckých děl má zcela nepochybně vliv

i na cenu, za kterou obchodník s uměleckými předměty tyto kupuje a prodává, tzn. že pokud se jedná o druhý či další prodej, lze se důvodně domnívat, že do výsledné ceny uměleckého díla bude zakalkulována i autorská odměna. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, když důkazním břemenem stran opětného prodeje uměleckých děl zatížil žalovanou, naopak soud prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou.

13. K námitce, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem a důkazům

a že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když zejména pominul čestné prohlášení [jméno] [příjmení] a přecenil a nesprávně vyložil důkazy v podobě usnesení Státního notářství ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí]

č. j. [číslo jednací] odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně při provádění dokazování postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ust. § 132 o. s. ř.,

tj. každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z postupu soudu prvního stupně v procesu dokazování nelze v žádném případě dovodit, že by soud prvního stupně jakkoliv stranil straně žalující.

14. Z obsahu citovaných usnesení Státního notářství je nade vši pochybnost zřejmé, že dědičkou

po malíři [jméno] [příjmení] byla jeho pozůstalá manželka [jméno] [příjmení]. Z dědického spisu, který k důkazu v předchozím řízení provedl Vrchní soud v Olomouci, vyplynulo,

že sourozenci autora obrazů [jméno] [příjmení] byli [jméno], [část obce] a [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení], matka [jméno] [příjmení], zde zmíněna nebyla. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by manžel prodávající [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] byl synovcem malíře [jméno] [příjmení] a že předmětné obrazy zdědil. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], která uvedla, že autora [jméno] [příjmení] vůbec neznala, a naprosto vágně tvrdila, že bylo ujednáno, že obrazy připadnou jejímu manželovi, aniž by toto své tvrzení jakkoliv konkretizovala, tedy aniž by např. uvedla, s kým bylo ujednáno, že [jméno] [příjmení] obrazy zdědí, kdy se tak stalo apod. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně nikterak nepřeceňoval důkazní sílu usnesení Státního notářství, nicméně veřejná listina má obecně vyšší důkazní sílu než výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], která se, s ohledem na fakt, že svědkyně autora neznala a že o okolnostech případného dědění jejím manželem nic bližšího neuvedla, jeví jako nevěrohodná. V kontextu s výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] se jeví nevěrohodné i její čestné prohlášení, v němž svědkyně na straně jedné tvrdí, že autora obrazů neznala, aby na straně druhé čestně prohlásila, že obrazy zdědil v roce [rok] její manžel coby synovec autora a že za života autora nedošlo k žádnému převodu obrazů do vlastnictví jiné osoby. Nevěrohodnost čestného prohlášení je podtržena i skutečností, že autorkou textu tohoto prohlášení byla sama žalovaná, což uvedla u jednání odvolacího soudu Odvolací soud tedy uzavírá, že ani tyto žalovanou uplatněné odvolací důvody nemohly přinést a nepřinesly pro žalovanou příznivé rozhodnutí ve věci.

15. Žalovaná až v tomto odvolacím řízení uvedla, že na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019 č. j. 4 Co 21/2019-108 autorskou odměnu včetně příslušenství

a nákladů řízení zaplatila a že dokazování přechodu uměleckých děl formou dědění je bezpředmětné, když obrazy mohly přejít do vlastnictví [jméno] [příjmení] vydržením, což je rovněž forma přechodu schopná aktivovat výjimku dle ust. § 24 odst. 4 AZ. Odvolací soud v této souvislosti konstatuje, že odvolací řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, což v praxi znamená, že skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, mohou být způsobilým odvolacím důvodem pouze v případech zakotvených v ust. § 205a o. s. ř. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot uvedená v ust. § 205a odst. 1 písm. a) – f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).

Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolacím řízení, jsou z hlediska ust. § 205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny

před soudem prvního stupně, anebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo

(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4419/2008).

16. Vzhledem k tomu, že výše uvedená tvrzení žalovaná uplatnila až v tomto odvolacím řízení, zkoumal odvolací soud, zda se jedná z pohledu výše uvedených zásad neúplné apelace odvolacího řízení o přípustné novoty či nikoliv. Odvolací soud dospěl k závěru, že inkriminovaná tvrzení nelze kvalifikovat jako přípustné novoty, neboť obě tato tvrzení žalovaná mohla a, pokud se jimi hodlala i jakkoliv bránit, měla uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, které proběhlo poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 27 Cdo 277/2020 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019 č. j. 4 Co 21/2019-108, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019 č. j. 23 C 77/2018-78 a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalované se tedy těmito tvrzeními nepodařilo prolomit zásadu neúplné apelace ovládající odvolací řízení.

17. Na základě shora uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil

(§ 220 o. s. ř.), neboť při jejich výpočtu došlo k početní chybě. Soud prvního stupně žalobci, který měl ve věci plný úspěch, správně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně žalobci přiznal právo na další náhradu nákladů řízení v podobě vyjádření k dovolání 300 Kč, příprava k jednání

před krajským soudem 300 Kč a účast na jednání 8. 3. 2022 rovněž 300 Kč, avšak částku celkem 900 Kč za tyto tři úkony opomenul připočíst k celkové výši nákladů řízení. Náklady řízení žalobce tedy představují celkem částku 24.500,72 Kč Odvolací soud proto změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

19. Žalobce měl v odvolacím řízení úspěch, proto mu náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.), které představují hotové náklady v paušální výši

600 Kč za dva úkony – vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 21. 7. 2022, cestovní výdaje zástupce žalobce z jeho sídla v [obec] k jednání Vrchního soudu v Olomouci

a zpět, celkem ujeto 650 km [značka automobilu], [registrační značka], při průměrné spotřebě 7,8 l nafty na 100 km, při ceně 1 litru nafty 47,10 Kč

a sazbě základní náhrady 6 Kč na 1 km jízdy (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou

č. 254/2015 Sb., vyhláška č. 116/2022 Sb.), celkem 6.887,97 Kč.