o žalobě podle části páté o. s. ř. proti rozhodnutí katastrálního úřadu

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě přivlastnění ze dne [datum] ve prospěch žalobce a žalobu o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] ze dne [datum], č. j. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno] (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Dovodil, že žaloba byla podána včas a oprávněnou osobou, přičemž dále zaujal stanovisko shodné se stanoviskem katastrálního úřadu a opatrovníka neznámých vlastníků. Institut přivlastnění věci se uplatní jen ve vztahu k věcem movitým a ke zvířatům (§ 1045 odst. 1 o. z., § 1047 odst. o. z.). Naproti tomu u nemovité věci nemůže nastat situace, že by nemovitost existovala sama o sobě bez vlastníka. Každá nemovitost vlastníka má a měla, vlastník nemovité věci je buď znám, nebo jde o osobu neznámou, bez známých nebo dostatečných identifikačních údajů o této osobě. Proto také nový občanský zákoník připouští existenci věci „bez pána“ (res nulius) v důsledku jejího opuštění jen u věcí movitých či zvířat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3337/2018 či 21 Cdo 2257/2018). V případě, že jde o nemovitost opuštěnou vlastníkem (§ 1045 odst. 2 o. z.) nebo jde o nemovitost, ke které vlastník (známý nebo neznámý) nevykonává vlastnické právo po dobu 10 let (§ 1050 odst. 2 o. z.), nastává stejný zákonný důsledek; u v pořadí 2. typu totiž platí vyvratitelná právní domněnka, že jde o nemovitost opuštěnou. V obou popsaných případech nemovitost připadá do vlastnictví státu. Jde o zákonný důsledek derelikce – opuštění nemovitosti vlastníkem (známým či neznámým) nebo o důsledek absence výkonu vlastnických práv k nemovitosti po dobu 10 let, přičemž běh 10leté lhůty k naplnění vyvratitelné zákonné domněnky, že jde o nemovitost opuštěnou, započal 1. 1. 2014 (viz § 3067 přechodných ustanovení o. z.) a lhůta uplynula dnem 31. 12. 2023. Přivlastnění si nemovitosti jiným subjektem zákon nepřipouští.

3. Vkladová listina předložená žalobkyní ve vkladovém řízení pořízená formou notářského zápisu, jejímž obsahem bylo prohlášení žalobkyně o přivlastnění si nemovitostí, má charakter listiny soukromé a pro zápis do katastru listina nesplňovala náležitosti podle ust. § 17 odst. 1 písm. d) a g) katastrálního zákona. Žalobkyně jako účastník vkladového řízení byla právními předpisy omezena v oprávnění nakládat s nemovitostmi (§ 1045 odst. 2 o. z.) a navrhovaný vklad podle této vkladové listiny nenavazoval na dosavadní zápisy.

4. K námitce žalobkyně, že předmětné nemovitosti nejsou opuštěné (takové by si přivlastnit nemohl), nýbrž jde o nemovitosti bez vlastníka (takové si přivlastnit lze), soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně opomíjí zákonnou úpravu ust. § 1045 odst. 1 o. z., která připouští přivlastnění si věci, jež nikomu nepatří, jen u věcí movitých (zvířat). Existenci nemovitosti bez vlastníka (osoby známé nebo osoby neznámé bez dostatečných identifikačních údajů) zákon neumožňuje, neboli každá nemovitost vlastníka má (ať už známého či neznámého).

5. Na základě těchto závěrů soud prvního stupně žalobu s odkazem na ust. § 250i o. s. ř. zamítl.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle páté části o. s. ř. nemají účastníci řízení protichůdná postavení, nepřichází proto v úvahu aplikace ust. § 142 o. s. ř., pročež žádnému z účastníků náhrada nákladů nenáleží (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2505/11).

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny a vyhovění žalobě. Namítala, že se soud prvního stupně nevypořádal s podstatou sporu, neboť žalobkyně netvrdila, že by současná právní úprava umožňovala přivlastnit si opuštěnou nemovitou věc. Podstatou věci je to, že předmětné nemovité věci v daném případě nejsou věcmi opuštěnými a ani na ně nelze jako na opuštěné pohlížet na základě právní domněnky. K tomuto zdůraznila, že aby mohla být nemovitá věc opuštěna, musela by mít dříve vlastníka. Soud prvního stupně sice uzavřel, že každá nemovitá věc vlastníka má, či musela mít, že vlastník je buď znám či jde o osobu neznámou, avšak takové závěry blíže nevysvětlil. Z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí rozporné s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. V této věci se nejedná ani o nemovitosti opuštěné na základě právní domněnky podle ust. § 65 odst. 9 katastrálního zákona, s čímž se soud prvního stupně nevypořádal, když k uvedenému se vyjádřil toliko katastrální úřad. Dle žalobkyně nelze v případě, kdy v katastru nemovitostí není zapsaná žádná osoba jako vlastník, postupovat shodně jako v případě nedostatečně identifikovaných vlastníků. Žalobkyně si tak nepřivlastnila opuštěnou věc (tj. věc bez vlastníka v důsledku jejího opuštění vlastníkem), což zákon skutečně neumožňuje, nýbrž si přivlastnila nemovité věci, které vlastníka nemají, a které jejich vlastník nemohl ani opustit. Takový případ zákonná úprava nevylučuje.

8. Opatrovník neznámých dědiců v rámci vyjádření k odvolání setrval na stanovisku dosud v řízení prezentovaném s tím, že se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku. Žalobkyně opomíjí zákonnou úpravu ust. § 1045 odst. 1 o. z., která připouští přivlastnění si věci, jež nikomu nepatří jen u movitých věcí (zvířat). Existenci nemovitosti bez vlastníka zákon neumožňuje, neboť právní úprava nemovitých věcí vychází ze zásady, že každá nemovitost má svého vlastníka (ať už známého či neznámého).

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je neopodstatněné.

10. Z obsahu spisu pro účely tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobou dle části páté o. s. ř. doručenou soudu prvního stupně dne 15. 5. 2024 se žalobkyně domáhala povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě přivlastnění ze dne 29. 12. 2023 v její prospěch, neboť jí bylo ve věci předmětného vkladu doručeno dne 15. 4. 2024 zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], ze dne [datum], č. j. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. V žalobě zdůraznila, že z její strany mělo dojít k přivlastnění nemovitých věcí, u nichž není v katastru nemovitostí zapsána žádná osoba jako vlastník, pročež se neuplatní pravidla jako v případě tzv. opuštěných věcí. Pokud jde o procesní postoj dalšího účastníka řízení či stanovisko katastrálního úřadu, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Úvodem odvolací soud konstatuje, že řízení ani rozhodnutí soudu prvního stupně není stiženo žádnou vadou, pro kterou by bylo potřeba rozsudek zrušit. Napadený rozsudek byl řádně odůvodněn, a to nejen z pohledu aplikace platné právní úpravy, ale i pokud jde o zjištění skutkového stavu, a proto odvolací soud na toto odůvodnění plně odkazuje s tím, že se v další části především vypořádává s odvolacími námitkami. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil věcnou legitimaci účastníků řízení a přípustnost žaloby (§ 246 a § 250a odst. 1 o. s. ř.), jakož i včasnost podání žaloby (§ 18 odst. 5 katastrálního zákona).

12. Podle ust. § 17 odst. 1 katastrálního zákona ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad, c) právní jednání je učiněno v předepsané formě, d) účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí, e) k právnímu jednání účastníka vkladového řízení byl udělen souhlas podle jiného právního předpisu, f) z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v katastru není patrný důvod, pro který by bylo právní jednání neplatné, zejména zda z dosavadních zápisů v katastru nevyplývá, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání, nejsou omezeni rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního jednání, g) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru; z tohoto hlediska není na překážku povolení vkladu, pokud logickou mezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové listiny navrhovatel doloží současně s návrhem na vklad listinami, které návaznost vkladové listiny na dosavadní zápisy v katastru doplní; tyto listiny však musí mít náležitosti vkladových listin.

13. Podle ust. § 65 odst. 9 katastrálního zákona nepodaří-li se vlastníka zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou; další postup se řídí právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu.

14. Podle ust. 3067 o. z. je-li opuštěna nemovitá věc, počne běžet doba uvedená v § 1050 odst. 2 ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

15. Podle ust. § 1045 odst. 1 o. z. věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.

16. Podle ust. § 1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.

17. Podle ust. § 1050 odst. 2 o. z. nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.

18. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2257/2018 (obdobně v rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 3337/2018) mimo jiné uvedl, že nový občanský zákoník připustil možnost existence věci „bez pána“ (res nulius) jako následek jejího opuštění pouze v případě věcí movitých (či zvířat), nikoli však v případě věcí nemovitých, kde byla přijata dosavadní koncepce podle zákona č. 40/1964 Sb., a proto je také použitelná veškerá dosavadní judikatura, vztahující se k této problematice.

19. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 38/98, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4044/2010 nebo sp. zn. 21 Cdo 2580/2011), katastrální úřad v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části páté o. s. ř., zkoumá právní úkon (právní jednání), na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ust. § 17 odst. 1 katastrálního zákona, a předmětem zkoumání katastrálního úřadu (stejně tak soudu v řízení podle části páté o. s. ř.) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního jednání, ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ust. § 17 odst. 1 katastrálního zákona. Platnost právního jednání, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního jednání, katastrální úřad nezkoumá.

20. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že současná právní úprava zná věci, které nikomu nepatří (tzv. res nullius) pouze u movitých věcí (§ 1045 odst. 1 o. z.). Movitá věc se stává věcí ničí buď právním jednáním, tj. opuštěním, anebo na základě právní domněnky takového jednání. Projev vůle vzdání se vlastnictví je presumován (vyvratitelná právní domněnka, srov. § 1050 o. z.) v případech, že není výkon vlastnického práva k určité věci realizován po dobu tří let. U věci nepatrné hodnoty zanechané na místě veřejnosti přístupném uvedená právní domněnka platí již okamžikem zanechání věci. [Blíže komentář k § 1045 In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024]. Jinak tomu bylo v předchozí právní úpravě, kde judikatura dovozovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 157/2015, v němž byl převzat závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007-55 vztahující se k § 135 zákona č. 40/1964 Sb.), že „k věcem opuštěným nabude obec vlastnictví již derelikcí; platné právo totiž nezná věci ničí, takže opustí-li vlastník věc, ihned musí nastoupit jiný vlastník. Nebude-li však nepochybné, že jde o věc opuštěnou, bude nutno s ní nakládat jako s věcí ztracenou.“

21. Pokud jde o nemovité věci, zastává odvolací soud názor, ostatně shodně jako soud prvního stupně a katastrální úřad, že současná právní úprava neumožňuje existenci nemovitých věcí bez vlastníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2257/2018). Tomu odpovídá i právní úprava katastrálního zákona, která zakotvuje toliko kategorii v rámci dosud zapsaných osob vlastníků jako tzv. nedostatečně označené osoby, tj. osoby vlastníků, jejichž zápis neumožňuje jejich dostatečnou identifikaci (viz § 64 odst. 1 a 2 katastrálního zákona). Takovýto stav byl a je nežádoucím, což uvádí i důvodová zpráva ke katastrálnímu zákonu, že „řada osob, zejména v případě práv převzatých z bývalé pozemkové knihy, není označena v katastru dostatečně určitě, takže není možné zjistit jednoznačně tuto osobu, pročež zákonodárce zakotvil v § 65 odst. 9 katastrálního zákonu mechanismus reagující na požadavek řešit problémy s neúplnými zápisy o vlastnících převzatých z pozemkové knihy, které z tohoto důvodu není možno identifikovat“. Důvodová zpráva k tomuto přiblížila, že „k vlastnictví nemovitostí těchto osob se zpravidla dlouhodobě nikdo nehlásí, neplatí z nich daně, nepečuje o ně, a tak lze předpokládat, že tyto osoby nevykonávají vlastnické právo ke svým nemovitostem ve smyslu § 1050 odst. 2 nového občanského zákoníku. Po uplynutí 10 let nevykonávání vlastnického práva se tato nemovitost stává vlastnictvím státu, a to podle § 3067 nového občanského zákoníku nejdříve po uplynutí 10 let od účinnosti nového občanského zákoníku. Pokud by nebylo zařazeno toto ustanovení, nebylo by zde žádné jednoduché řešení, jak prokázat opuštění těchto nemovitostí a dosáhnout zápisu vlastnického práva pro stát. Úřad pro zastupování státu by v každém jednotlivém případě musel nejprve žalovat každého zapsaného vlastníka u soudu, aby určil, že vlastníkem opuštěné nemovitosti se stal stát.“

22. Je na místě dodat, že dovozuje-li judikatura (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2257/2018), že právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli, tedy věc opustí, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv, potom s ohledem na ust. § 1045 odst. 2 o. z., dle kterého opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu, není ani v určitý okamžik nemovitá věc bez vlastníka, neboť derelikcí (opuštěním) připadá nemovitá věc do vlastnictví státu.

23. Byť je odvolací soud přesvědčen, že současná právní úprava nepřipouští existenci nemovité věci bez vlastníka, potom i kdyby tomu tak bylo, nebyla by žalobkyně oprávněna si věc přivlastnit podle ust. § 1045 odst. 1 o. z., neboť toto ustanovení výslovně uvádí, že si lze věc přivlastnit toliko v případě, že tomu nebrání zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Přivlastnění nemovité věci by přitom žalobkyni bránil zákon, konkrétně ust. § 1045 odst. 2 o. z., který vylučuje přivlastnění si nemovité věci, neboť ta se stává vlastnictvím státu.

24. Odvolací soud proto, vázán ust. § 17 katastrálního zákona, dospěl k závěru, že žalobkyně je omezena právními předpisy (§ 1045 odst. 1 a 2 o. z.) v oprávnění nakládat s předmětnými nemovitostmi, resp. není oprávněna nakládat s předmětnými nemovitostmi (přivlastnit si je). Jelikož nebyla minimálně splněna podmínka pro povolení vkladu podle ust. § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona, nebylo možné vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitosti ve prospěch žalobkyně povolit.

25. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně rovněž správného výroku o nákladech řízení.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na vzdání se tohoto práva všemi účastníky.