o žalobě podle části páté OSŘ, k odvolání dalšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2021, č. j. 84 C 5/2017-334,

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že se žalobkyni vydává pozemek parc. [číslo] který vznikl rozdělením pozemku parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] který vznikl rozdělením pozemku parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] který vznikl rozdělením pozemku parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] který vznikl rozdělením pozemku parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] který vznikl rozdělením pozemku parc.

[číslo] pozemek parc. [číslo] který vznikl rozdělením pozemku parc. [číslo] (všechny pozemky nově vzniklé geometrickým plánem [číslo] [jméno] [příjmení], který je součástí rozsudku) všechny v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres] (výrok I), v rozsahu uvedeném ve výroku I nahradil rozhodnutí [anonymizována dvě slova] úřadu, [anonymizována dvě slova] úřadu [anonymizováno] [územní celek] ze dne [datum] sp. zn.

[anonymizováno] [číslo] [spisová značka], [číslo jednací] (výrok II) a dalšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok III). V odůvodnění uvedl, že se v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 28 Cdo 164/2020 zabýval naplněním výlukových důvodů ve smyslu ust. § 8 odst. 1

písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi (dále jen ZMV) k okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné, to je v tomto případě ke dni [datum]. Neřídil se proto jinak závazným názorem odvolacího soudu obsaženým v kasačním usnesení č.j. 1 Co 26/2019-164, který byl s výše citovaným názorem dovolacího soudu v rozporu. V řízení bylo prokázáno, že k tomuto datu podle územního plánu [územní celek] pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] nebyly dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní ani technické infrastruktury. Jestliže pozemky nebyly dotčeny veřejně prospěšnou stavbou, dopravní ani technické infrastruktury, nebrání jejich vydání výlukové důvody specifikované v § 8 odst. 1

písm. f) ZMV. Ačkoli v odvolacím řízení bylo zjištěno, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] část pozemku parc. [číslo] (dle geometrického plánu [číslo]) v k. ú. [obec] jsou dle územního plánu [obec] ve znění změny [číslo] účinné od 22. 3. 2019 součástí plochy veřejné prospěšné stavby dopravní infrastruktury [anonymizováno], tato skutečnost byla s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu právně bezvýznamná. S ohledem na nutnost zkoumání výlukových důvodů ke dni doručení výzvy nebylo možno přisvědčit právní argumentaci dalšího účastníka, že je popřen smysl restituce, neboť se mají vracet pozemky, se kterými může restituent nakládat, nikoliv pozemky, u kterých restituentovi zbude pouhé holé vlastnictví. V době doručení výzvy se jednalo o zemědělské pozemky, které bylo možné vydat

a jde tak k tíži státu, jestliže s takovými pozemky nakládal způsobem znemožňujícím následné vydání. Nebyly-li požadované nemovité věci postiženy výlukovým důvodem uvedeným v § 8 odst. 1 písm. f) ZMV, jakákoliv následná skutečnost, která by výlukový důvod zakládala, která nastala po uplynutí lhůty 6 měsíců, v níž měla povinná osoba splnit svou povinnost uzavřít

s oprávněnou osobou dohodu o vydání věcí, stav existující k okamžiku řádného a včasného uplatnění nároku nemůže změnit. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 245 a § 142 odst. 1 OSŘ tak, že žalobkyni, která byla ve věci procesně úspěšná, byla přiznána náhrada nákladů řízení vůči neúspěšnému dalšímu účastníkovi.

2. Proti tomuto rozsudku podal další účastník odvolání, v němž uvedl, že soud prvního stupně pochybil, neřídil-li se v této věci závazným právním názorem odvolacího soudu, nezkoumal-li, které konkrétní pozemky a v jakém rozsahu jsou podle platného územního plánu [územní celek] dotčeny výlukou podle § 8 odst. 1 písm. f) ZMV. Soud prvního stupně místo toho

na předmětnou věc nesprávně aplikoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

28 Cdo 164/2020, které bylo vydáno v jiné věci, aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč závěry tohoto rozhodnutí dopadají i na tento případ. Závěry nelze aplikovat zejména proto, že v průběhu soudního řízení došlo vlivem rozhodnutí samosprávy k takovým změnám v platné územně plánovací dokumentaci, v jejichž důsledku část požadovaných pozemků nelze vydat z důvodu uvedeného v § 8 odst. 1 písm. f) ZMV, neboť část pozemků je dotčena výstavbou veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, pro kterou je možno vlastnické právo vyvlastnit. Žádná z rozhodovacích činností samosprávy v oblasti územního plánování není ovlivněna činností či nečinností povinné osoby. Na řešený případ nelze ani pohlížet prizmatem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jak uvedl soud prvního stupně. Dále namítal, že odvolací soud vycházel správně z ust. § 154 odst. 1 OSŘ, podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Napadené správní rozhodnutí je nepochybně rozhodnutím konstitutivním, jež účastníkům řízení zakládá právní vztahy, které dosud neexistovaly. Pak ovšem i rozsudek soudu, kterým se napadené správní rozhodnutí nahrazuje, zcela či z části, musí být rozsudkem konstitutivním. Další účastník uzavřel, že smyslem a účelem

§ 12 ZMV jistě nebylo vydání pozemků, jež jsou bez vlivu povinné osoby v době jejich vydání zasaženy umístěním veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury. Oprávněné osobě by tak vzniklo holé vlastnictví, případně by tyto pozemky mohly být toliko předmětem právního obchodu, přičemž obojí je v souladu se stabilní judikaturou nepřípustné. Na tyto situace ZMV pamatoval, a to v § 15 a násl. ZMV vyplacením paušální náhrady, kterou [anonymizováno] církev neodmítla. Z dosavadního dokazování v této věci vyplynulo, že v daném případě jsou části požadovaných pozemků dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, pro niž je možnost vlastnické právo vyvlastnit. Zásady územního rozvoje [územní celek] pak počítaly s koridorem pro veřejnou prospěšnou stavbu již v roce 2011. S ohledem na uvedené další účastník považoval napadený rozsudek za nesprávný a své odvolání za důvodné.

3. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila. V této věci odvolací soud nevyslovil právní názor, kterým by měl být soud prvního stupně vázán, ale původní rozsudek soudu prvního stupně zrušil s pokyny stran dokazování, a to s ohledem na změnu trasy veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury. Až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu vydal Nejvyšší soud rozhodnutí

sp. zn. 28 Cdo 164/2020, ve kterém vyslovil právní závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury) se, z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ust. § 8 odst. 1 písm. f) ZMV, považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné. Z tohoto důvodu soud prvního stupně doplnil dokazování též o usnesení [stát. instituce] ze dne

[datum], ve kterém městský úřad sdělil, že žádný z předmětných pozemků nebyl ke dni

30. 12. 2013 (tedy ke dni doručení výzvy k vydání) dotčen veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury. Namítal-li účastník, že mu nelze klást k tíži skutečnost, že došlo

ke změnám územního plánu v době řízení u krajského soudu, pak zjevně přehlédl, že řízení bylo zahájeno po uplynutí zákonné lhůty pro vydání pozemků, tedy v době, kdy byl v prodlení. Smyslem ust. § 12 odst. 1 ZMV podle dovolacího soudu je zjevně zakonzervovat takový stav, aby právě nečinností státu při vydávání majetku nedošlo k jeho znehodnocení, nebo k dotčení překážkou vydání. Nemůže obstát ani námitka účastníka, že rozhodnutí dovolacího soudu

na projednávanou věc nedopadá, neboť rozhodnutí bylo, jak se podává z jeho odůvodnění, vydáno rovněž v řízení podle ust. 9 odst. 10 ZMV. Napadený rozsudek by tak měl být potvrzen

a další účastník by měl žalobkyni nahradit náklady odvolacího řízení.

4. Odvolací soud poté, co dovodil, že včas podané přípustné odvolání oprávněnou osobou obsahuje náležitosti stanovené ust. § 205 odst. 1 OSŘ a odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) OSŘ, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Jelikož se jedná o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, odkazuje odvolací soud co

do obsahu spisu a procesního postoje účastníků řízení z důvodu přehlednosti a stručnosti tohoto rozhodnutí na své předchozí rozhodnutí v této věci a na odůvodnění napadeného rozsudku. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Co 26/2019-164 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve vztahu k vymezeným pozemkům potvrzen a ve vztahu k pozemkům označeným parc. [číslo] v k. ú. [obec] zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ke zrušení části prvoinstančního rozsudku došlo z důvodu, že v rámci změny územního plánu [územní celek] měly být tyto pozemky součástí plochy veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury

[anonymizováno] (připojení silnice [číslo] na dálnici [číslo]). Tuto skutečnost, však nebylo možno postavit v odvolacím řízení najisto, neboť k tomu bylo potřeba doplnit dokazování, které by však bylo nutno (významově) považovat za rozsáhlé doplnění dokazování, které je odvolacímu soudu zapovězeno ust. § 213 odst. 4, část věty za středníkem OSŘ.

6. Již na tomto místě považuje odvolací soud za nezbytné uvést, že po vydání zmíněného kasačního rozsudku v této věci vydal dovolací soud, byť v jiné věci, avšak ve skutkově a právně obdobné, rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 164/2020, v němž vyslovil právní závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.

7. Dle názoru odvolacího soudu bylo citované rozhodnutí dovolacího soudu vydáno v obdobné věci (jak po stránce skutkové, tak i právní), neboť rozhodnutí bylo vydáno ve věci žaloby žalobkyně (oprávněné osoby – církevní organizace) vůči dalšímu účastníkovi ([země] – [úřad] [anonymizována dvě slova]) dle § 9 odst. 10 ZMV, ve které se žalobkyně domáhala vydání dotčených pozemků, a další účastnice namítala výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. f) ZMV. S ohledem na obsah rozhodnutí tak bylo nezbytné citovaný právní závěr aplikovat i v této věci, což ostatně správně dovodil i soud prvního stupně.

8. Pro posouzení této věci pak (ve světle citovaného rozhodnutí dovolacího soudu) bylo stěžejní, zodpovězení otázky, zda ke dni 30. 12. 2013, tj. ke dni doručení výzvy oprávněné osoby k vydání majetku osobě povinné, byly předmětné pozemky dotčeny v rámci územního plánu výlukovým důvodem dle § 8 odst. 1 písm. f) ZMV. Z obsahu spisu a rovněž z odvolání dalšího účastníka

a vyjádření žalobkyně k odvolání bylo zřejmé, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že výzva byla doručena osobě povinné dne 30. 12. 2013 a že k tomuto dni dle tehdy platného územního plánu [územní celek] nebyly předmětné pozemky dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní či technické infrastruktury. Namítal-li další účastník v řízení před soudem prvního stupně, že nelze potvrdit soulad územního plánu [územní celek] se zásadami územního rozvoje platnými k 30. 12. 2013, pak tuto námitku jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně neshledal právně významnou. V tomto směru odkazuje odvolací soud na 17. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

9. Odvolací námitky pak směřovaly k dalším otázkám, které rovněž řešil dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 164/2020; v podstatě polemizovaly se správností rozhodnutí dovolacího soudu

a jednotlivými argumenty.

10. V tomto směru nemá odvolací soud žádný důvod odchýlit se od právního posouzení učiněného dovolacím soudem v označené věci, jestliže s ním souhlasí a odvolatel v odvolacích námitkách nové, než již posouzené otázky (argumenty) neklade. Závěrem, že pro posouzení problematiky výlukového důvodu uvedeného v § 8 odst. 1 písm. f) ZMV je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci, jenž je dovolacím soudem aprobován, není nikterak popřen aplikační dopad obecného pravidla

o rozhodném okamžiku upraveném v § 154 odst. 1 OSŘ, tj. že pro rozsudek je rozhodující stav

v době jeho vyhlášení. Jak vysvětlil dovolací soud v označeném rozhodnutí, již starší judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky sp. zn. 4 Cz 3/74) dovodila, že ustanovení § 154 odst. 1 OSŘ o tom, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se nedotýká ustanovení hmotného práva, která váží vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti k určitému času. Uvedená konkluze je traktována i odbornou (komentářovou) literaturou, podle níž pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku

ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu mezi účastníky; tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla (srov. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 s. 710). Je-li proto dle § 12 odst. 1 ZMV za rozhodný stav vydávané věci (materiální i právní) považován stav existující k okamžiku doručení výzvy na vydání věci povinné osobě a s tímto okamžikem lze současně spojit vznik nároku oprávněné osoby ve smyslu § 6 a § 9 odst. 1 ZMV, jenž zanikne až marným uplynutím lhůty 12 měsíců od účinnosti zákona, pak pozdější rozhodnutí soudu mající deklaratorní charakter se přiznáním práva a uložením povinnosti upíná k okamžiku (a stavu), kdy podle hmotněprávní normy toto právo, respektive povinnost, vznikly. Tímto okamžikem je pak v poměrech projednávané věci při posuzování výlukového důvodu upraveného v § 8 odst. 1 písm. f) ZMV již připomenuté doručení výzvy žalobkyně povinné osobě.

11. K námitce dalšího účastníka stran vyplacené paušální náhrady je nezbytné opět připomenout část odůvodnění označeného rozhodnutí dovolacího soudu, podle níž institut finanční náhrady upravený v § 15 zákona ZMV, jenž oprávněné osobě kompenzuje neuspokojený restituční nárok na vydání věci in natura, sice nepopiratelně plní zčásti i funkci restituční (náhrada za majetek, jenž oprávněným osobám nelze vydat), avšak její výše pro jednotlivé církve a náboženské společnosti byla petrifikována již v okamžiku účinnosti ZMV, tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí, přičemž takto vyplácená paušální náhrada nikterak nevylučuje, ba ani nemodifikuje možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku za zákonem stanovených podmínek (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3102/2018).

12. S ohledem na uvedené, aplikoval-li soud prvního stupně na souzenou věc správně aktuální judikaturu dovolacího soudu, v rámci čehož správně zjištěný relevantní skutkový stav právně posoudil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí svůj postupu náležitě objasnil, nezbylo odvolacímu soudu než napadený rozsudek potvrdit (§ 219 OSŘ), a to včetně správného nákladového výroku.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 OSŘ ve spojení

s § 151 odst. 1 OSŘ a § 142 odst. 1 OSŘ tak, že procesně neúspěšnému dalšímu účastníkovi byla uložena povinnost nahradit procesně úspěšné žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši

11 541 Kč představující odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast

u odvolacího jednání konaného dne 2. 3. 2022) dle § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č.

177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) při výši odměny za jeden úkon právní služby

3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) AT ve spojení s § 7 bodem 5. AT; náhradu hotových výdajů

za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 3 AT ve výši á 300 Kč, tj. celkem 600 Kč; náhradu cestovních výdajů ve výši 1 938 Kč za cestu z Hradce Králové do Olomouce a zpět, tj. 286 km, vozidlem s kombinovanou spotřebou 5,6 l benzínu na 100km, vyhláškovou cenou benzínu

37,10 Kč a amortizační sazbou 4,70 Kč/km; náhradou za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT ve výši 800 Kč, a dle § 137 odst. 3 OSŘ příslušnou DPH ve výši 2 003 Kč.

14. Lhůtu a platební místo určil odvolací soud dle § 160 a § 149 OSŘ.