o zaplacení částky 5.000.000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023 č. j. 24 C 12/2013-129,

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

2. Po skutkové stránce vyšel mimo jiné z toho, že:

- Rozsudkem Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka] byl žalovaný shledán vinným tím, že dne [datum] v době od 6.00 do 6.35 hodin v[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] ve [adresa], kde se brigádně staral o zajišťování pořádku, fyzicky napadl žalobce, který tam byl jako host, tak, že je udeřil otevřenou dlaní do hlavy, žalobce poté upadl na zem a v důsledku úrazu u něj došlo k trvalému poškození mozku s významným dopadem na mentální a pohybové schopnosti.

- Žalobce tehdy přišel do podniku ([Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]) značně podnapilý, choval se vulgárně a agresivně, slovně napadal barmanku i žalovaného, který jej upozornil, aby toho nechal, a když nepřestal, mu dal facku, po které žalobce upadl na zem.

- Žalovaný činnost ostrahy v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] neprováděl vlastním jménem a na své riziko, nýbrž pro podnikatele [jméno FO] provozujícího[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno].

3. Při právním hodnocení aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a dovodil, že žalovaný svým jednáním sledoval ochranu zaměstnankyně [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], nikoli vlastní cíle, a jeho jednání nevybočilo z místního, časového a věcného rámci činnosti pracovníka ostrahy v podniku, kterou mu zadal majitel [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]. Žalovaný proto dle ust. § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, za škodu, která vznikla žalobci, neodpovídá, tedy není pasivně věcně legitimován. Za osobu odpovědnou za vzniklou škodu označil podnikatele [jméno FO] – provozovatele [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]. Ohledně analogického užití ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku pro řízení o náhradě nemajetkové újmy dle ust. § 13 občanského zákoníku příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že v řízení úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. České republice právo na náhradu nákladů na odměnu ustanoveného zástupce nepřiznal, neboť „neúspěšný žalobce je osvobozen od placení soudních poplatků a tato povinnost ho tak nestíhá, stejně jako žalovaného, který byl v řízení úspěšný“.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůraznil, že nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy je odlišný od práva na náhradu škody a ztížení společenského uplatnění, a tedy na daný případ nelze aplikovat ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně nesprávně převzal závěry z řízení o náhradu škody a ztížení společenského uplatnění, a pochybil, pokud v jednání žalovaného neshledal exces, přestože šlo o závažný zločin těžkého ublížení na zdraví. Poukázal, že žalovaný se v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] choval jako host a příležitostně na vlastní odpovědnost zasahoval jako vyhazovač, tedy dlouhodobě byl v podstatě podnikatelem mimo jakoukoli právní úpravu, jednal v rozporu s dobrými mravy, neodborně a ze zištných důvodů. Sám žalovaný se vyjádřil, že měl strach z napadení žalobcem, který se zvedal ze země a o němž se domníval, že má za zády zbraň, což svědčí o tom, že při konfliktu žalovaný sledoval výlučně své osobní zájmy. Dle žalobce bylo v trestním řízení prokázáno, že žalovaný nejdříve strhl žalobce z baru na zem a při zvedání žalobce ze země jej ze strachu z napadení udeřil otevřeno dlaní do hlavy takovou silou, až žalobce znovu upadl na zem a utrpěl těžká poranění v oblasti hlavy. Poukázal také na letité zkušenosti žalovaného s prací vyhazovače, jeho trénovanost v silových sportech a velký váhový rozdíl mezi účastníky řízení. Opilost žalovaného přitom neměla vliv na jeho pád, neboť po úderu od žalovaného již ve stoje ztratil vědomí a nekontrolovaně padal.

5. Žalovaný navrhl potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný. K odvolacím námitkám uvedl, že otázkou excesu se již soudy podrobně zabývaly se závěrem, že žalovaný dne [datum] vykonával pro provozovatele [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] činnost ostrahy a jeho škodní jednání mělo místní, časový i věcný vztah k činnosti provozovatele klubu, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2590/2021. Zdůraznil, že soud prvního stupně se nespokojil s prostým konstatováním dosavadních pravomocných soudních rozhodnutí, nýbrž k důkazu provedl obsah protokolů obsažených ve spise vedeném ohledně žalobcova požadavku na náhradu škody Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a tyto důkazy sám hodnotil.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru o neopodstatněnosti odvolání. K rozsahu odvolacího přezkumu je třeba uvést, že ačkoliv žalobce výslovně uvedl, že nebrojí proti výrokům II a III napadeného rozsudku, jsou tyto jako tzv. závislé výroky otevřeny odvolacímu přezkumu (srov. ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).

7. Dle ust. § 11 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

8. Dle ust. § 13 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2).

9. Dle ust. § 420 občanského zákoníku, každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2).

10. Dle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř., soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

11. Odvolací soud přejímá jako správná a v dostatečném rozsahu učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku, a na tato pro stručnost odkazuje. Ve vztahu k rozhodnému skutkovém stavu je namístě zdůraznit, že civilní soud je dle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán skutkem popsaným v odsuzujícím rozsudku. Skutek popsaný ve výrokové části pravomocného rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka] tak zásadně vymezuje škodní jednání žalovaného vůči žalobci.

12. Z obsahu výpovědí osob slyšených v souběžně vedeném řízení o náhradu škody (ve spojení s uvedeným trestním rozsudkem) pak soud prvního stupně také správně zjistil okolnosti prokazující, že žalovaný činnost ostrahy v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] nevykonával vlastním jménem a na své riziko, nýbrž za úplatu pro provozovatele podniku [jméno FO].

13. Soud prvního stupně nepochybil ani při právním posouzení odpovědnosti žalovaného. Ve vztahu k možnosti aplikace ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku i ve věci zásahu do osobnostních práv vyšel z relevantní judikatury představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a v souladu s ní se dále zabýval, zda škodní jednání žalovaného nebylo excesem z plnění prováděného v rámci výkonu ostrahy v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]. I v tomto směru správně vyhodnotil výpovědi dotčených osob (viz b. 18 odůvodnění napadeného rozsudku), když uzavřel, že jednání žalovaného sledovalo výlučně ochranu zaměstnankyně baru, kterou (podnapilý, vulgární a agresivní) žalobce obtěžoval. Jelikož žalobce v tomto řízení uplatnil shodné námitky jako v řízení o náhradu škody vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], lze k otázce případného excesivního jednání citovat z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]: „…žalovaný vykonával pro provozovatele klubu práci mimo pracovní poměr na základě dohody o provedení práce a mezi jeho pracovní úkoly náleželo dohlížet na pořádek v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin. K napadení žalobce došlo v klubu, a to v době mezi 6:00 až 6:35, tj. v době, kdy žalovaný měl tuto činnost vykonávat, popř. bezprostředně po jejím skončení. Místní a časový vztah jednání žalovaného k plnění jeho pracovních úkolů a k předmětu činnosti jeho zaměstnavatele, provozujícího klub, je tedy jednoznačně dán. Pokud jde o věcný (vnitřní, účelový) vztah mezi jednáním žalovaného, jímž způsobil žalobci poškození zdraví, a (mezi) plněním úkolů provozovatele klubu vzhledem k předmětu jeho činnosti, je zřejmé, že žalovaný, který se snažil vykázat žalobce z klubu pro jeho nevhodné a agresivní chování, byť zcela nevhodným způsobem, mu fyzicky zabránil v dalším setrvání v klubu a ohrožování osob nacházejících se v klubu, čímž sledoval plnění úkolů provozovatele klubu – jeho nerušený provoz. Jiný účel jeho jednání vůči žalobci ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by fyzickým napadením žalobce sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy. Jeho jednání, byť naplnilo znaky trestného činu, nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti provozovatele klubu. Dovolací soud již v minulosti dovodil, že ani okolnost, že jednání škůdce namířené vůči poškozenému vybočí z mezí nutné obrany, neznamená, že jej nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013)“. Obdobně v b. 16 odůvodnění napadeného rozsudku se soud prvního stupně citací z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 690/2013 přiléhavě vypořádal s tím, že trestní odsouzení žalovaného za jednání vůči žalobci bez dalšího neznamená, že by se žalobce dopustil excesu při výkonu činnosti ostrahy v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno].

14. Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadený rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, a to včetně rovněž správných nákladových výroků.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dle výsledku byl zcela úspěšný žalovaný, který by tak měl vůči žalobci právo na jejich náhradu. Odvolací soud však aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a právo na náhradu odvolacích nákladů žalovanému nepřiznal, neboť příčinou sporu bylo jeho škodní jednání, v důsledku něhož žalobce utrpěl újmu na zdraví s trvalými a fatálními následky.