o nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2021 č. j. 23 C 10/2016-371, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2022 č. j. 23 C 10/2016-439,

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, dle níž žalobkyně žádala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu tak, aby jí byla vydána rozsáhlá řada specifikovaných pozemků (výrok I), řízení ohledně části pozemků zastavil (výrok II), neboť v příslušné části byla žaloba vzata zpět, a dále dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil žalobkyni povinnost nahradit účastníkům 1) a 2) náklady řízení (výroky III a IV). Meritorní rozhodnutí soud založil na závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č.

428/2012 Sb., o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále též jen„ ZMV“), neboť u ní, resp. její právní předchůdkyně (označované např. jako [anonymizována tři slova]), nedošlo k majetkoprávní křivdě v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. [anonymizována tři slova] byl totiž rozpuštěn výnosem Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939 a jeho majetek byl zkonfiskován Velkoněmeckou říší, v důsledku čehož byly do pozemkových knih následně zapsány jiné subjekty v pozici vlastníků předmětných nemovitostí. Ačkoliv dekret prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb. označil úkony odnětí majetku nacistickým režimem za neplatné, tak k této neplatnosti nedošlo ze zákona, nýbrž bylo na oprávněné osobě, aby se nezákonně zkonfiskovaných věcí domáhala podáním restituční žaloby dle zák. č.

128/1946 Sb., a to v tříleté lhůtě od účinnosti označeného zákona, což však žalobkyně neučinila.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, přičemž v podání ze dne 26. 1. 2022 sdělila, že odvolání podává do výroků I, III a IV; oproti tomu v následném doplnění odvolání ze dne

16. 3. 2022 výslovně uvedla, že odvolání je podáno také do výroku II. Uvedené podání bylo soudu doručeno dne 16. 3. 2022, tedy po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty (napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 11. 1. 2022), proto odvolací soudu tuto část odvolání jako opožděnou odmítl dle ust. § 218a o.s.ř. (viz výrok I).

3. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně zpět požadavek na vydání části pozemků. S tímto procesním úkonem sice účastník 2) nesouhlasil s odůvodněním, že„ žalobkyně napadá rozsudek v celém rozsahu, tedy i ve výroku II“, tento postoj však odvolací soud nemá za nesouhlas se zpětvzetím části žaloby vyslovený z vážných důvodů, a proto dle ust. § 222a o.s.ř. rozhodl

o zrušení dotčené části rozsudku a zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby (viz výrok II).

4. Žalobkyně v obsáhle doplňovaném odvolání především namítá, že úkony, kterými byl

za nacistické okupace zkonfiskován její majetek, se staly neplatnými ex lege na základě § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., a proto byla vlastníkem dotčených nemovitostí

i ke dni 25. 2. 1948. Na věc tak nedopadá režim zákona č. 128/1946 Sb., nadto již v roce 1945 se tehdejší velmistr domáhal vrácení majetku řádu četnými žádostmi adresovanými státním orgánům, o těchto žádostech však až dosud nebylo rozhodnuto; odvolatelka také zdůraznila předpoklad, že pokud by nedošlo k nástupu komunistického režimu, pak by se žalobkyně svých majetků domáhala i postupem dle zákona č. 128/1946 Sb. K charakteru lhůty pro uplatnění nároku dle tohoto zákona odvolatelka poukázala na nález ÚS 3/98, dle něhož lhůta k soudnímu podání uplatněného nároku dle § 10 zák. č. 128/1946 Sb. je ve své podstatě lhůtou procesní, nikoli prekluzivní. Soud prvního stupně také nerespektoval nález Nejvyššího správního soudu

č. j. 690/46-6 z roku 1948, ze kterého přitom plyne, že s [anonymizována tři slova] bylo jednáno jako s vlastníkem dotčených nemovitostí. S odkazy na judikaturu vytkla odvolatelka krajskému soudu také přílišný formalismus, nezohlednění dané historické situace, nerespektování zásady

in favorem restitutionis, a rovněž nedostatečné odůvodnění rozsudku, které se nevypořádalo s její argumentací.

5. Účastníci 1) a 2) zejména namítali, že argumentace žalobkyně je rozporná s konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která otázku, zda je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu § 3 ZMV, již opakovaně vyřešila s negativním výsledkem. Judikatura, které se odvolatelka dovolává, se pak mnohdy ani nevztahuje k restitucím dle ZMV.

6. Odvolací soud přezkoumal jak napadené rozhodnutí, tak i průběh řízení předcházející jeho vydání, a došel k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a správně zjistil rozhodný skutkový stav, který také náležitě právně vyhodnotil a své závěry srozumitelně, dostatečně a výstižně odůvodnil, přičemž důvod zamítnutí žaloby podpořil odkazem na četnou judikaturu. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry

a odůvodněním napadeného rozsudku, na který proto z důvodu stručnosti odkazuje.

7. Vzhledem k zásadní odvolací námitce lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně se v souladu se závěry judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 sp. zn.

28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94. a 176.) zabýval tím, zda žalobkyně je oprávněnou osobou, což v sobě zahrnuje i posouzení okolnosti, zda jí majetková újma vznikla v rozhodné době vymezené ust. § 1 ZMV, tedy v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Důvod zamítnutí žaloby, tedy okolnost, že majetky byly předchůdkyni žalobkyně konfiskovány již před rozhodným obdobím orgány nacistické německé správy a vlastnické právo žalobkyně nebylo v poválečném období obnoveno, vychází z hodnocení dopadů dekretu č. 5/ 1945 Sb. ohledně (ne) platnosti nacistické konfiskace. I stran restitucí v režimu ZMV podle Nejvyššího soudu z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly vlastnické právo zpět automaticky ze zákona, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., který prováděl dekret č. 5/ 1945 Sb., jíž se žalobkyně nevydala. Soud prvního stupně věc rozhodl v souladu s těmito zásadami a v bodě 24 odůvodnění správně odkázal na odbornou literaturu a hojnou judikaturu (k níž lze aktuálně doplnit také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1897/2021 či

ze dne 24. 5. 2022 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1042/2022), která uvedené závěry potvrzuje. Odvolací soud proto může jen doplnit, že k obnovení vlastnického práva byly žádosti velmistra řádu adresované v roce 1945 zemským národním výborům, vládě, ministerstvu školství či prezidentu republiky, nedostatečné.

8. V již zmíněném usnesení ze dne 24. 5. 2022 č. j. 28 Cdo 1042/2022-545 se Nejvyšší soud v typově shodné věci velmi podrobně vypořádal s dovolací argumentací žalobkyně, která byla obsahově totožná s obšírným odvoláním uplatněným v nyní projednávané věci. Účastníci označeného dovolacího řízení jsou tytéž osoby jako v této věci, rozhodnutí Nejvyššího soudu je jim známo, a proto odvolací soud ohledně dalších námitek, které přitom neměly vliv na napadené rozhodnutí, odkazuje z důvodu stručnosti na obsah odůvodnění dovolacího soudu.

9. Vzhledem k uvedenému odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správnou zbývající část meritorního výroku napadeného rozsudku, včetně správných nákladových výroků.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení

s § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. (ve vztahu k částečnému zpětvzetí žaloby), přičemž i dle výsledku odvolacího řízení jsou ve věci procesně úspěšní účastníci 1) a 2).

11. Účelně vynaložené náklady účastnice 1) v odvolacím řízení jsou paušální náhrada dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. za podání odvolání, přípravu účasti a účast na odvolacím jednání, tj. 3 x 300 Kč, a dále náhrada cestovních výdajů za cestu pověřence z Ostravy (sídlo územního pracoviště) do Olomouce a zpět, tj. 200 km vozidlem s kombinovanou spotřebou

5,2 l nafty/100km, tedy dle vyhl. č. 511/2021 Sb. (ve znění vyhl. č. 116/2022 Sb.) činí jízdné 1.430 Kč; celkem 2.330 Kč.

12. Shodné odvolací náklady (i cesta k jednání byla totožná) vynaložil i účastník 2) s rozdílem, že jím použité vozidlo má kombinovanou spotřebu 5,3 l benzínu; jeho náklady tak činí 2.312 Kč.

13. Lhůty k plnění jsou určeny v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.