# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS-st. 5/97

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: Pl.ÚS-st. 5/97
- ECLI: ECLI:CZ:US:1997:Pl.US-st.5.97.1
- Typ rozhodnutí: Stanovisko pléna
- Datum rozhodnutí: 4. 11. 1997
- Datum zveřejnění: 17. 10. 2007
- Předmět řízení: Oprávněné osoby podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb.
- Klíčová slova: osoba/oprávněná
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 1, čl. 2 odst.1, čl. 3, čl. 4; 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 3; 108/1945 Sb.; 182/1993 Sb., § 23; 229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.t, § 4 odst.2 písm.e, § 22, § 9 odst.1; 50/1955 Sb.; 55/1947 Sb.

## Právní věta

Úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu, upraveného v § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. (tzv. nucené nájmy), a to i v poměru k oprávněným osobám dle § 4 odst. 2 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb., neboť oprávněnými osobami jsou všechny osoby, uvedené v § 4, a ne jen vlastníci. Navíc pak i tzv. nucené nájmy jsou i z hlediska systematického újmou, resp. křivdou, kterou si zák. č. 229/1991 Sb. nárokuje již dle preambule zmírnit s tím, že argumentace založená na systémovosti tam, kde jde o nápravu křivd, jejichž jediným systémem bylo zmocnění se majetku za každou cenu, není zcela případnou.

## Text rozhodnutí

Plénum Ústavního soudu České republiky při neveřejném jednání dne 4. 11. 1997 se dle § 23 zák. č. 182/1993 Sb. ve věci právního názoru II. senátu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 17. 3. 1994, sp. zn. IV. ÚS 96/94, usneslo takto:

Ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. je aplikovatelné v situaci, kdy restituentka je neteří, resp. švagrovou původní zemřelé vlastnice [§ 4 odst. 2 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb.], jejíž vlastnictví bylo zatíženo dle vl. nař. č. 50/1955 Sb., a toto vlastnictví připadlo státu jako odúmrť, neboť systematice zák. č. 229/1991 Sb. bylo i u restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. t) učiněno zadost, jestliže je nepochybné, že "nucený nájem" (tj. přikázání do užívání právnické osoby na základě zák. č. 55/1947 Sb. nebo vl. nař. č. 50/1955 Sb.) je újmou, resp. křivdou, kterou si zák. č. 229/1991 Sb. nárokuje již dle preambule zmírnit. Ostatně argumentace, založená na systémovosti tam, kde jde o nápravu křivd, jejichž jediným systémem bylo zmocnění se majetku za každou cenu, se jeví ne zcela případnou.

Plénum má dále za to, že dle zák. č. 229/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami nejen vlastníci, ale naopak všechny osoby uvedené v § 4, a to s tím důsledkem, že právní úprava tzv. "nucených nájmů" dle zák. č. 229/1991 Sb. se rozpadá na úpravu, týkající se užívacích práv jak vlastníků, tak i ostatních oprávněných osob [když prakticky přichází v úvahu pouze oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. e)], obsaženou v § 22, a dále na úpravu týkající se jen ostatních oprávněných osob, uvedených v § 4 odst. 2 písm. e), řešící otázku vydání, resp. vlastnických práv obsaženou v § 6 odst. 1 písm. t), a to proto, že u nich je pojmově vydání možné, a dále proto, že cílem restitučních předpisů je mimo jiné i privatizace majetku, jak bylo nedávno ve věci vedené pod Pl. ÚS 33/96 Ústavním soudem výslovně konstatováno, což současně znamená, že zařazením titulu dle § 6 odst. 1 písm. t) do zák. č. 229/1991 Sb. pro další oprávněné osoby nemohou vzniknout pochybnosti z hlediska vlastníků ohledně pravidel obsažených ve II. části zák. č. 229/1991 Sb., neboť na ně se § 6 odst. 1 písm. t), předpokládající vydání v předeslaných souvislostech, prostě nevztahuje. Stejně tak nevidí plénum problém v tom, že ne všechny "nucené nájmy" budou restituovatelné z pohledu rozhodného období, neboť zrovna tak nejsou restituovatelné např. všechny konfiskace dle Dekretu č. 108/1945 Sb., ale jen ty, kde bylo správním orgánem rozhodováno po 25. 2. 1948 a bylo výrazem politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stručně řečeno jinak, úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. a ne jeho eliminování, nelze totiž přehlédnout, že z hlediska nároku na vydání jsou oprávněnými osobami dle zák. č. 229/1991 Sb. nejen vlastníci, ale také další oprávněné osoby, uvedené v § 4 téhož zákona. Takový postup by byl v rozporu s principem ochrany důvěry občana v právo, dle čl. 1, 2 odst. 1, 3, 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny. V návaznosti na shora uvedené dospělo proto plénum na rozdíl od IV. senátu k závěru, že při rozhodování o restitučním nároku dle § 9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. oprávněných osob dle § 4 odst. 2 písm. e) nelze vyloučit restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. t) s odkazem na § 22 uvedeného zákona, jestliže majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu, a žalobu zamítnout, aniž by současně nedošlo k porušení shora uvedených po doplnění článků Ústavy a Listiny včetně čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce vázán zákonem a tedy i § 6 odst. 1 písm. t) a § 4 zák. č. 229/1991 Sb.

V Brně dne 4. 11. 1997

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-ST-5/97-1)