# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS 58/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: Pl.ÚS 58/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.58.2000 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 20. 3. 2001 - Datum zveřejnění: 2. 11. 2007 - Předmět řízení: Spor o kontrasignaci rozhodnutí prezidenta republiky ve věci jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB - Klíčová slova: kompetenční spor - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 63 odst.1, čl. 98 odst.1, čl. 87 odst.1, čl. 54, čl. 62, čl. 97; 120/1993 Sb., § 120; 285/2001 Sb.; 6/1993 Sb., § 6 odst.2, § 6 odst.3 ## Právní věta S ohledem na kompetence svěřené mu článkem 87 Ústavy České republiky není Ústavní soud příslušný k podání výkladu normy pro futuro, tedy k abstraktnímu výkladu normy. ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění I. Ústavní soud obdržel dne 22. 12. 2000 návrh na zahájení řízení, jímž se Vláda České republiky a její předseda, s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud podle § 124 odst. 1 citovaného zákona rozhodl, že rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování nebo odvolání guvernéra nebo viceguvernéra ČNB vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Po úvodní části zdůvodnění návrhu, v níž je konstatováno, že prezident republiky svými rozhodnutími ze dne 29. listopadu 2000 jmenoval Z.T. guvernérem ČNB a L.N. viceguvernérem ČNB, aniž vyzval předsedu vlády ke spolupodpisu těchto rozhodnutí ve smyslu ustanovení čl. 63 odst. 3 Ústavy, a aniž předtím odvolal Z.T. z jeho funkce viceguvernéra ČNB a L.N. z funkce člena Bankovní rady ČNB (dále jen "Bankovní rada"), jmenovaného z řad vedoucích pracovníků ČNB, navrhovatelé dále uvádějí, že vláda nezpochybňuje předchozí postup prezidenta republiky, který od roku 1993 svá rozhodnutí o jmenování guvernéra a viceguvernéra nepředkládal předsedovi vlády k spolupodpisu, protože tento postup byl založen na právním názoru, který před Ústavním soudem napaden nebyl, je však přesvědčena, že tento právní názor a postup je třeba do budoucna změnit, protože odporuje Ústavě, že taková rozhodnutí prezidenta republiky nejsou bez spolupodpisu předsedy vlády platná, a že takovýmto postupem je předseda vlády (resp. vláda), zkracován na své kompetenci uvážit spolupodpis rozhodnutí prezidenta republiky, resp. rozhodnutí spolupodepsat. Protože jde o právní otázku mimořádného významu a dosahu, a prezident republiky na dosud jím zastávaném názoru a uplatňovaném postupu trvá, obracejí se předseda vlády a vláda na Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti s návrhem, aby v tomto sporu o rozsah kompetencí prezidenta republiky a předsedy vlády (resp. vlády) jako státních orgánů rozhodl. Aby se vyloučily pochybnosti o oprávnění předsedy vlády podat návrh [§ 120 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] podává návrh současně i vláda, která v případě spolupodpisu rozhodnutí prezidenta republiky předsedou vlády za takové rozhodnutí politicky odpovídá (čl. 63 odst. 4 Ústavy). V této souvislosti navrhovatelé podotýkají, že podle názoru někdejšího čelného českého konstitucionalisty, prof. W., "v takovýchto případech možno mluvit i o novém orgánu, složeném ze dvou orgánů dílčích", tj. hlavy státu a kontrasignující vlády. K samotné podstatě věci pak navrhovatelé podrobně rozvádějí důvody svědčící pro názor jimi zastávaný, přičemž se v podstatě opírají o čtyři okruhy argumentace, a to o principy parlamentně-demokratického ústavního státu, o komparativní interpretaci jiných jmenovacích aktů prezidenta republiky dle čl. 62 Ústavy, o interpretaci úmyslu ústavodárce resp. zákonodárce a návaznost na předchozí úpravu a o argument "monokratických" prvků v postavení guvernéra ČNB. II. K žádosti Ústavního soudu podal písemné vyjádření k obsahu návrhu prezident republiky, v němž k údajům uvedeným navrhovateli v jeho prvé části potvrzuje, že dne 29.11.2001 jmenoval pana Z.T. guvernérem ČNB a pana L.N. viceguvernérem ČNB aniž by dle čl. 63 odst. 3 Ústavy vyzval předsedu vlády ke spolupodpisu a aniž by předtím oba jmenované odvolal z dosavadních funkcí v Bankovní radě. K tomuto údaji však prezident republiky doplňuje (a přikládá tiskové prohlášení ze dne 23.11. a 24.11. 2000), že předsedu vlády a příslušného místopředsedu vlády o svém záměru informoval dne 24.11.2000, přitom jejich připomínky se tehdy týkaly pouze konkrétních osob, nikoliv ústavní procedury jmenování. Prezident republiky se proto domnívá, že pokud by vyhověl personálnímu návrhu předsedy vlády a do funkce guvernéra jmenoval jiného kandidáta, nebyl by jeho postup následovně zpochybňován. Vyjadřuje názor, že to, že se vláda právě v případě těchto dvou jmenování obrací na Ústavní soud, svědčí o účelovosti její nové interpretace Ústavy, což podle něj ilustruje i usnesení vlády ze dne 28.11.2000 č. 1210/00. V závěru této části svého vyjádření prezident republiky poukazuje na způsob zdůvodnění v části II. návrhu, z níž je patrno, že vláda se domáhá, aby soud do budoucna rozhodl o tom, že ústavní postup při jmenování do obou funkcí má být jiný než dosud. Na tuto skutečnost, jak uvádí, upozorňuje proto, že by v tomto případě již nešlo o řešení sporu o kompetenci státních orgánů tak, jak to určuje § 120 a násl. zák. o Ústavním soudu, nýbrž o výklad aplikace ústavní normy a to tento zákon nepřipouští. Pro případ, že by Ústavní soud posuzoval podání navrhovatelů jako návrh na vyřešení kompetenčního sporu, se pak prezident republiky vyjádřil i k věcné argumentaci navrhovatelů, podrobně rozvedl důvody svědčící názoru opačnému, v nichž mimo jiné důraz položil také na ústavní vymezení ČNB jako ústřední banky a její zařazení do systému orgánů státní moci dané čl. 98 odst. 1 Ústavy s tím, že při svém postupu respektoval úmysl ústavodárce oddělit ústřední banku jako samostatný výkonný orgán svého druhu od moci výkonné, a to jejím zařazením do hlavy šesté Ústavy. III. Ústavní soud se věcí především zabýval tak, jak mu to ukládá zákon o Ústavním soudu, z hlediska jeho ustanovení § 43. Po zjištění, že jde o návrh, který je formálně bez závad, se zaměřil na posouzení otázky, zda tento návrh je způsobilý k projednání Ústavním soudem, respektive, zda Ústavní soud je oprávněn jej projednat. Dospěl však k závěru, že tomu tak není, a to přesto, že návrh je podáván s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a § 120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Toto oprávnění Ústavního soudu je pak blíže rozvedeno v ustanoveních § 120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z konstrukce právní úpravy řešení kompetenčních sporů Ústavním soudem tak, jak je tento typ řízení upraven v oddílu osmém hlavy druhé části první zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je třeba dovodit, že návrhem na zahájení řízení podle § 120 citovaného zákona lze napadnout pouze konkrétní a v navrhovaném výroku nálezu tedy zcela přesně označené jednání, případně nečinnost toho kterého státního orgánu či orgánu územního samosprávného celku, který v jmenovitě označené věci již uplatnil nebo naopak popírá svou příslušnost ve věci konat - vydat rozhodnutí či učinit opatření nebo jiný zásah. Opačný výklad připouštějící rozhodování Ústavního soudu na základě abstraktně formulovaného petitu by v tomto typu řízení při absenci zákonné lhůty pro podání takového návrhu a absenci úpravy obdobné úpravě zakotvené v ust. § 71 odst. 2, 4 cit. zákona (vztahující se pouze na řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů) mohl ve svých důsledcích vést v případech vyhovujících nálezů ke zpochybnění právních vztahů založených či odvíjejících se od rozhodnutí (opatření či jiných zásahů) již dříve vydaných a tedy k narušení principu právní jistoty. S ohledem na výše uvedené ukazuje se tedy jako výlučně určující pro posouzení oprávnění Ústavního soudu danou věc rozhodnout jako kompetenční spor, samotný petit podání navrhovatelů. Pouze jím je totiž Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti soudního typu vázán, jak ostatně dal ve své judikatuře opakovaně najevo (Pl.ÚS 16/93, Pl.ÚS 20/93 ). Petit v posuzované věci je navrhovateli formulován zcela obecně - je jím navrhováno, aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování nebo odvolání guvernéra nebo viceguvernéra ČNB vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády- aniž by tedy z jeho obsahu byla patrna jakákoliv vztažnost k určitému konkrétnímu jmenovacímu aktu prezidenta republiky. Také z úvodní části zdůvodnění návrhu lze dovodit, že navrhovatelé dosavadní postup prezidenta republiky, který od roku 1993 svá rozhodnutí o jmenování guvernéra a viceguvernéra předsedovi vlády ke spolupodpisu nepředkládal, nezpochybňují (dosavadní vlády i její premiéři ostatně tuto praxi přijímali), jsou však přesvědčeni o tom, že tento postup je třeba do budoucna změnit. Za uvedeného stavu tak podle názoru Ústavního soudu nelze hodnotit návrh navrhovatelů jinak než jako žádost o podání výkladu normy pro futuro, tedy jako žádost o abstraktní výklad normy, kteréžto oprávnění však Ústavnímu soudu, s ohledem na Ústavou v čl. 87 mu svěřené kompetence, nepřísluší. S ohledem na znění navrhovaného petitu zbývá dodat, že pokud Ústavní soud dospívá k závěru, že ve vztahu ke jmenovacím aktům guvernéra a viceguvernéra ČNB jde navrhovatelům pouze o výklad normy pro futuro, pak totéž platí v poměru k jejich odvolávání. Z uvedených důvodů byl návrh podle § 43 odst. l písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20.března 2001 JUDr. Zdeněk Kessler předseda Ústavního soudu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-58/2000-2000)