# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS 5/98 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: Pl.ÚS 5/98 - ECLI: ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.5.98 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 22. 4. 1999 - Datum zveřejnění: 7. 11. 2007 - Předmět řízení: Katedrála sv. Víta a její znárodnění v r. 1954; tzv. konzumovaná právní norma - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 10; 2/1993 Sb., čl. 14; 182/1993 Sb., § 66 odst.2, § 68 odst.2, § 70, § 71, § 43 odst.1 písm.e; 2/1954 Sb., § 14; 55/1954 Sb. ## Právní věta Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava (ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ), je Ústavní soud oprávněn přezkoumat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci. Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanoví právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc ( § 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb. ). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Z uvedeného důvodu i veškeré restituční zákonodárství, s jeho nezbytnými retroaktivními komponenty, bylo uskutečněno demokratickým zákonodárcem, a nikoli Ústavním soudem. ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění I. Skupina 44 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala dne 2. března 1998 podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení uvedených právních předpisů. Navrhovatelé uvádějí, že všechny tři napadené právní předpisy byly řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. m. Prahy, staly se platnou součástí našeho právního řádu a po vzniku samostatné České republiky jsou jí na jejím území dodnes. I když se většina ustanovení zákona č. 2/1954 Sb. již nepoužívá, neplatí to o jeho § 14, který umožňuje právní existenci nařízení vlády č. 55/1954 Sb. a vyhlášky ÚNV hl.m.Prahy a č. 27 z roku 1955, jež byly vydány na jeho základě. Důvod, pro nějž skupina poslanců navrhuje zrušení uvedeného ustanovení zákona, spočívá v tom, že toto zákonné ustanovení zmocňovalo vládu k přijetí nařízení, a to i v takových případech, kdy jinak bylo potřeba zákona. Tím Národní shromáždění přeneslo svou zákonodárnou pravomoc na jiný orgán, což nelze připustit. Podle Ústavy Československé republiky č. 150/1948 Sb. veškerá moc přísluší lidu, který ji ústavou svěřuje orgánům moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto orgány nejsou oprávněny se svěřenou mocí nakládat libovolně. Nemohou se jí tedy ani ad hoc vzdát. Mají povinnost ji vykonávat tak, jak lid stanovil v ústavě. Proto byl § 14 zákona č. 2/1954 Sb. v rozporu s čl. V. a také § 57 až 62 Ústavy č. 150/1948 Sb., které upravovaly postavení Národního shromáždění, a dále s jejím § 90, který upravoval možnost vydávání nařízení vlády. Důvod ke zrušení vládního nařízení č. 55/1954 Sb. navrhovatelé spatřují zejména v tom, že bylo vydáno na základě neústavního zákonného zmocnění a v rozporu s § 90 Ústavy č. 150/1948 Sb. Porušovalo také ochranu vlastnického práva zaručenou § 9 této Ústavy. Dále navrhovatelé uvádějí, že pojem "Pražský hrad" je sporný, neboť na jeho území se nachází řada právně samostatných věcí a tudíž bylo z právního hlediska žádoucí rozhodnout o každé z nich zvlášť. V návrhu na zrušení vyhlášky, jíž Rada ÚNV hl.m. Prahy vymezila chráněnou oblast Pražského hradu, navrhovatelé namítli, že byla přijata na základě stejného neústavního zákonného zmocnění a navíc na základě subdelegace. II. K návrhu se vyjádřili jednotliví účastníci řízení. Předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart a předseda Poslanecké sněmovny téhož zákonodárného sboru Miloš Zeman ve svých téměř shodných vyjádřeních uvedli, že § 14 zákona č. 2/1954 Sb. již nemůže být aplikován a je na Ústavním soudu, aby zvážil, zda je možné a nutné takové obsoletní ustanovení přezkoumávat z hlediska jeho souladu s dnes platnými ústavními předpisy. Předseda vlády Josef Tošovský vyslovil s návrhem na zrušení § 14 zákona č. 2/1954 Sb. a vládního nařízení č. 55/1954 Sb. souhlas. Primátor hlavního města Prahy Jan Koukal sdělil, že návrh na zrušení vyhlášky Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. 27 z r. 1955 je nepřípustný, neboť napadená vyhláška byla ještě před doručením návrhu Ústavnímu soudu zrušena vyhláškou Národního výboru hlavního města Prahy č. 6 z roku 1966 o vymezení chráněné oblasti a zájmových území Pražského hradu. Vláda, jíž nyní předsedá Miloš Zeman, podala později nové vyjádření, v němž navrhla zamítnutí návrhu. Své současné stanovisko odůvodnila tím, že všechny napadené právní normy byly vydány v souladu s ústavním pořádkem Československé republiky. Uvedla, že vláda vydáním vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nepřekročila meze zmocnění daného jí § 14 zákona č. 2/1954 Sb. a poukázala na právní kontinuitu této právní úpravy až k zákonu č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta republiky. III. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných dříve než nabyla účinnosti Ústava České republiky č. 1/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci. Ústava č. 150/1948 Sb., jíž navrhovatelé argumentují, pozbyla platnosti přijetím Ústavy z 11. července 1960 (čl. 112 odst. 2 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.). Z těchto důvodů byl návrh na zrušení § 14 zákona č. 2/1954 Sb. shledán nepřípustným. Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanovuje právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc a nikoli ex tunc ( § 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb.). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jež transformovalo právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Z uvedeného důvodu i veškeré restituční zákonodárství, s jeho nezbytnými retroaktivními komponenty, bylo uskutečněno demokratickým zákonodárcem a nikoli Ústavním soudem. Uvedená obecná konstatování plně dopadají na posuzování ústavnosti napadeného vládního nařízení č. 55/1954 Sb., jež došlo realizace v jednom okamžiku a na jehož základě v budoucnu, a to ani hypoteticky, již nemohou vzniknout právní skutečnosti, jež by založily nové právní následky. Odůvodněnost další existence státního vlastnictví k dotčeným nemovitostem, jež uvedené vládní nařízení založilo, je proto věcí posouzení demokratického zákonodárce. Nepřípustnost, tentokrát podle § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., který stanoví, že návrh je nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti, byla zjištěna i u návrhu na zrušení vyhlášky Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. 27 z roku 1955 o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu, neboť tato podzákonná právní norma byla zrušena čl. 4 vyhlášky Národního výboru hlavního města Prahy č. 6 z 27. června 1966 o vymezení chráněné oblasti a zájmových územích Pražského hradu. Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení § 14 zákona č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954, vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, a vyhlášky Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. 27/1955 Sbírky nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hlavního města Prahy, o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro nepřípustnost všech jeho částí. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 22. dubna 1999 JUDr. Zdeněk Kessler předseda Ústavního soudu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-5/98-98)