# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS 35/93

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: Pl.ÚS 35/93
- ECLI: ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.35.93
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 15. 2. 1994
- Datum zveřejnění: 15. 10. 2007
- Předmět řízení: Otázka nepodmíněnosti práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání dle Listiny
- Klíčová slova: školy
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 1, čl. 9 odst.2, čl. 10; 120/1976 Sb./Sb.m.s., #2 čl. 13 odst.1; 2/1993 Sb., čl. 33 odst.2, čl. 41 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4; 104/1991 Sb.; 190/1993 Sb., čl. I; 29/1984 Sb., § 4 odst.1; 4/1993 Sb., čl. 5 odst.2; 49/1994 Sb.

## Právní věta

Právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání, které občanům přiznává čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , má nepodmíněnou povahu. I když podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, lze sotva mít za to, že s šetřením mezi základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání.

## Výrok

Ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se v části znějící, "nestanoví-li zákon jinak", zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Ve zbývající části se návrh zamítá.

## Odůvodnění

Skupina 45 poslanců podala návrh na zrušení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Tímto článkem se v § 4 odst. 1 uvedená věta, "Výchova a vzdělávání jsou bezplatné", nahrazuje větou, "Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání, nestanoví-li zákon jinak". Vedlejší podmínkovou větou, "nestanoví-li zákon jinak", se ve státních školách zavádí placené vzdělání (byť zatím jen částečně), tím se však ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb. dostává do rozporu jak s vnitrostátním právem, tak i s mezinárodně právními závazky České republiky, jmenovitě pak s ustanoveními článku 1, článku 9 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR, ustanovením článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, s ustanoveními článku 4 odst. 2 a 4, článku 33 odst. 2 a článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, s ustanoveními článku 28 a článku 41 Úmluvy o právech dítěte, s ustanoveními článku 5 a článku 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a s ustanovením článku 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 6. 12. 1993, podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem, vyjádřila tak, že zákonodárný sbor na přijatém zákonu trvá, přičemž z Ústavou zajištěné dělby státní moci vyplývá, že je výlučně na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem skupiny 45 poslanců posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Z těsnopisecké zprávy o 10. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ve dnech 15. - 17. června 1993 vyplývá, že zákon č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, obsahující sporný článek I., byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců podle ustanovení § 39 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky. Tento zákon byl vyhlášen v částce 48 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 15. července 1993 a tímto dnem také nabyl účinnosti. K projednání a přijetí zákona došlo na základě iniciativního návrhu poslanců (sněmovní tisk č. 193) a společné zprávy výborů (sněmovní tisk č. 342). Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

V projednávané věci jde o otázku, zda právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, či zda v této oblasti má své zákonné opodstatnění i výjimka, v daném případě uvozená vedlejší podmínkovou větou, "nestanoví-li zákon jinak". Na tuto otázku dává jasnou odpověď především Listina základních práv a svobod, která vzhledem k článku 112 odst. 1 Ústavy ČR je součástí Ústavního pořádku České republiky a která sama v ustanovení článku 33 odst. 2 přiznává občanu jako jedno z jeho základních práv též právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny). I když podle článku 41 odst. 1 Listiny také práva uvedeného v článku 33 odst. 2 Listiny, tj. práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání.

Tento závěr potvrzují také ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vzhledem k ustanovení § 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky vázána i po tomto zániku a jež podle článku 10 Ústavy ČR jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Tak především v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeném pod číslem 120/1976 Sb. je uznáváno právo každého na vzdělání (článek 13 odst. 1) a současně stanoveno, že k dosažení plného uskutečnění tohoto práva je zapotřebí, aby základní vzdělání bylo povinné a svobodně přístupné pro všechny a aby bylo umožněno a zpřístupněno i středoškolské a vyšší vzdělání, a to také postupným zaváděním bezplatného vzdělání (článek 13 odst. 2 písm. a, b, c). Rovněž v Úmluvě o právech dítěte vyhlášené pod číslem 104/1991 Sb. je uznáváno právo dítěte na vzdělání s tím, že pro účely postupného uskutečnění tohoto práva a na základě rovných možností je zejména zaváděno pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání a podněcován rozvoj různých forem středního vzdělání, a to i takovými opatřeními, jako bezplatné vzdělání (článek 28 odst. 1 písm. a, b). Přitom v článku 41 písm. a, b této Úmluvy se konstatuje, že nic v této Úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být obsažena v právním řádu státu, který je smluvní stranou, nebo v mezinárodním právu, které je pro takový stát závazné. Posléze uvedenému článku Úmluvy o právech dítěte odpovídá i článek 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, podle něhož žádné omezení nebo odchylka od kteréhokoliv ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na nákladě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu.

Potud tedy Ústavní soud sdílí důvody, jež vedly skupinu 45 poslanců k podání návrhu. Naproti tomu neexistuje důvod k závěru, že by článkem I. zákona 190/1993 Sb. byl dotčen článek 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu vyhlášené pod číslem 15/1988 Sb., neboť, pokud jde o napadený článek, zákonodárce se nedovolává jako důvodu pro navrhovanou úpravu nějakého ustanovení svého vnitrostátního práva (článek 27). Ústavní soud má rovněž za to, že v projednávané věci nelze aplikovat ani ustanovení článku 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, neboť tato Úmluva nebyla dosud vyhlášena, a proto vzhledem k článku 10 Ústavy ČR by stejně nemohla mít přednost před zákonem.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol ve znění pozdějších předpisů, v části znějící, "nestanoví-li zákon jinak", se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanoveními článku 1, článku 9 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR, s ustanovením článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, s ustanoveními článku 4 odst. 2 a 4, článku 33 odst. 2 a článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 28 odst. 1 písm. a, b, článku 41, písm. a, b Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod číslem 104/1991 Sb., s ustanoveními článku 5 odst. 2 a článku 13 odst. 2 písm. a, b, c Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeného pod číslem 120/1976 Sb. Jinak však ve zbývající části návrh zamítl, neboť tato část napadeného článku, uvedená v § 4 odst. 1 větou, "Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání", je s výše uvedenými normami v plném souladu.

Nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-35/93-93)