# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS 34/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: Pl.ÚS 34/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.34.11.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 4. 2012
- Datum zveřejnění: 17. 4. 2012
- Dotčené předpisy: 216/1994 Sb., § 13 odst.2

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

V záhlaví označený rozhodce na základě rozhodčí smlouvy uzavřené "mezi žalobcem a žalovaným" a určený pro rozhodnutí jejich občanskoprávního sporu "jmenovacím dekretem" ze seznamu rozhodců "IAL, k.s., se sídlem v Praze", usiluje o to, aby Ústavní soud podrobil přezkumu ústavnost ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a "pro případ", že dospěje k závěru, že je v rozporu s ústavním pořádkem, aby toto ustanovení zrušil. Je si vědom, že oprávnění, svěřené soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), nemá, resp. že jsou mu známy judikatorní názory Ústavního soudu v této otázce, pročež se dovolává ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, a na jeho základě se s tímto požadavkem obrací na obecný soud, aby v rámci zde zakotveného institutu dožádání jej adresoval Ústavnímu soudu.

Obvodní soud pro Prahu 1 navrhovatelovo podání coby "dožádání podle § 20 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů" vskutku pojal (i rejstříkovým zápisem) a s předkládací zprávou jakožto "věc dožádání" je - bez dalšího komentáře - předložil Ústavnímu soudu.

Neústavnost napadeného ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení rozhodce spojuje s judikatorním vývojem posuzování otázky, zda i jiné než stálé rozhodčí soudy se mohou při určení rozhodce pro konkrétní spor odvolávat na vlastní vnitřní pravidla. Podle rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1945/2010 je tato možnost vyhrazena (ačkoli dotud byl v soudní praxi přijímán rovněž odlišný názor) jen těmto "stálým" soudům, v důsledku čehož by v dané věci již svoji rozhodčí funkci vykonávat nemohl. Rozhodce však má za to, že závěr Nejvyššího soudu (jeho velkého senátu) vychází z ustanovení, jež je protiústavní, a tento úsudek obšírně odůvodňuje.

Pro posouzení daného návrhu je v dané věci určující, zda byl podán k tomu aktivně legitimovaným subjektem.

Návrh směřuje k vyvolání tzv. konkrétního přezkumu zákonné normy, a co do identifikace legitimního navrhovatele nepřichází v úvahu jiné východisko než to, které představuje ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").

S rozhodcem lze bezezbytku souhlasit, uznává-li, že sám takové oprávnění nemá, a Ústavní soud již dříve, v senátním usnesení ze dne 28. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 37/09, podrobně vysvětlil, proč tomu tak je (rozhodce není "soudem" a není mu ani "připodobnitelný").

Obvodní soud pro Prahu 1 by legitimovaným navrhovatelem ve smyslu výše označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu být mohl, avšak jen za předpokladu, že by sám vedl řízení, z nějž by návrh na zrušení zákonného ustanovení podal "v souvislosti se svou rozhodovací činností" (čl. 95 odst. 2 Ústavy), a ten splněn očividně není - řízení, ve kterém by mohl napadené ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení aplikovat, nevede (jinak by tomu bylo v případě řízení podle § 31 téhož zákona).

Zbývá posoudit, zda se rozhodce "může domoci přezkoumání souladu zákona s ústavním pořádkem cestou dožádání ... ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení", jak se domnívá, resp. zda oprávněným navrhovatelem může být obecný soud tehdy, je-li k tomu rozhodcem takto dožádán.

Ústavní soud je názoru, že nikoli.

Podle § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení platí, že procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný.

Jestliže z ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení plyne, že v řízení před rozhodci se přiměřeně užije občanský soudní řád, je v první řadě nezbytné uvážit, zda procesní institut dožádání upravený v § 39 odst. 1 o. s. ř. je v navrhovatelem sledované intenci vůbec použitelný. Podle tohoto odstavce platí, že úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtížemi nebo se zvýšenými, neúčelnými náklady anebo které v jeho obvodu provést nelze, provede na dožádání jiný soud.

Z řečeného se podává, že se tak dostává výrazu zásadě procesní hospodárnosti; dožadované úkony jsou těmi, ke kterým je soud jinak oprávněn, ale jejich provedení jím samým brání, resp. jej ztěžuje relevantní překážka. Úkon je proto činěn prostřednictvím soudu jiného, s účinky pro soud dožadující, a zásadně jde o součinnost při dokazování (viz § 122 odst. 2 o. s. ř.).

Zatímco ustanovení § 39 o. s. ř. dopadá do vzájemných poměrů obecných soudů, ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení zasahuje do vztahu obecného soudu a rozhodce, a reflektuje skutečnost, že rozhodce je v procesu dokazování omezen dobrovolností, resp. absencí zákonného přinucení subjektů, které konkrétní důkaz mohou poskytnout (svědků, znalců, osob, které mají v držení listinu apod. - viz § 20 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Právě tento znak rozhodčího řízení (že potřebné procesní postupy v něm nejsou vynutitelné) determinuje obsahové vymezení institutu dožádání soudu a určuje tím jeho věcné hranice, v niž se nutně odbývá i vymezení procesních úkonů, "které nemohou rozhodci sami provést". Že jim nelze podřadit návrh, adresovaný Ústavnímu soudu, na zrušení zákona nebo jeho ustanovení, je pak v tomto kontextu zjevné, a totéž platí očividně i vůči těm přípustným dožádáním, jež se spojují s tzv. pomocnými funkcemi soudu, jakými jsou kupříkladu jmenování a vyloučení rozhodce nebo zproštění mlčenlivosti svědka apod.

Připustit opak by ostatně neobstálo již logicky; nemá-li rozhodce legitimaci k podání návrhu podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nemůže ji vykonávat ani prostřednictvím "dožádaného" soudu, který ji sám (viz výše) nemá rovněž. Spojením dvou nelegitimovaných subjektů nelze dosáhnout ustavení subjektu, k návrhu naopak oprávněného.

Ani okolnost, že obvodní soud s návrhem rozhodce nenaložil obdobou ustanovení § 39 odst. 2 o. s. ř. (ať už fakticky nebo výslovně příslušným výrokem), sama o sobě nemůže založit povinnost třetího - zde Ústavního soudu - se "dožádáním" věcně zabývat.

Rozhodcova argumentace prostřednictvím rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 3. 1982, Nordsee, 102/81, Recueil, s. 1095 (překlad příslušných částí rozsudku dostupný z ASPI, pod identifikátorem ASPI ID JUD29852CZ) se ve prospěch jeho požadavku relevantně neuplatní rovněž, a to již pro nesrovnatelnou výchozí základnu, již představuje specifická pozice tzv. komunitárního práva (resp. nyní práva Evropské unie) vůči právu národnímu a tomu korespondující institut předběžné otázky. Není tomu tak ani konkrétně, ve vztahu k tomu, co Soudní dvůr v tomto rozhodnutí uvedl, jestliže je v bodu 15) řečeno, že "je tedy na národních soudech a tribunálech, aby, pokud je to pro ně nezbytné, zajistily v souladu s článkem 177 SES podání předběžné otázky Soudu za účelem interpretace nebo zhodnocení platnosti ustanovení komunitárního práva, která případně aplikují při výkonu své pomocné nebo kontrolní funkce", a to již proto, že o žádnou z takových "funkcí" ve věci posuzovaného "dožádání" evidentně nešlo (viz též výše). Stojí za to též připomenout, že Soudní dvůr legitimaci k položení předběžné otázky rozhodci (ač v tamní věci rozhodujícího nikoli podle ekvity, nýbrž podle "práva") nepřiznal.

Nelze tudíž než uzavřít, že předmětný návrh na přezkum ústavnosti ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení nesplňuje podmínku podání legitimovaným subjektem, v důsledku čehož nezbylo, než jej podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (jako návrh podaný "někým zjevně neoprávněným") odmítnout.

Oprávnění tak učinit rozhodnutím senátu [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona] bylo přeneseno na plénum jeho rozhodnutím podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, účinným ode dne 1. 12. 2010 (vyhlášeno sdělením č. 342/2010 Sb.).

Již jen nad tento rámec a jen pro informaci rozhodci je přiléhavé poukázat na usnesení ze dne 6. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10, případně na nález ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, v nichž se Ústavní soud vyjádřil - vůči rozhodcovým názorům konkrétně - i k věci, již mínil otevřít; jím oponovanému usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu přisvědčil a odmítl i argument "narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí" ve vztahu k rozhodcem tvrzené jeho "retroaktivitě".

Zcela závěrem se poznamenává, že dovozený výsledek vystihuje tu část řízení před Ústavním soudem, v němž je primárně posuzována otázka tzv. přijatelnosti návrhu; proto zde nejde o řízení kontradiktorní s obvyklými procesními konsekvencemi.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-34/11-2)