# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS 30/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: Pl.ÚS 30/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.30.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 9. 2010
- Datum zveřejnění: 16. 9. 2010
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/stejný obsah a ochrana vlastnictví; základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty; procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost návrhu v řízení o kontrole norem/res iudicata; základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
- Klíčová slova: restituce, restituční nárok, občanství/nabytí/pozbytí, občanství/dvojí, diskriminace
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1; 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.4; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1; 193/1999 Sb.; 229/1991 Sb., § 13 odst.2, § 13 odst.3, § 13 odst.4, § 22 odst.10, § 26 odst.3; 229/1997 Sb.; 290/2002 Sb., § 3, § 6; 40/1964 Sb., § 879c; 87/1991 Sb., § 5 odst.2, § 5 odst.4

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu

Ústavnímu soudu byl dne 11. května 2010 doručen návrh skupiny 32 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatel") na zrušení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel považuje předmětná zákonná ustanovení za rozporná s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Za smysl svého návrhu považuje navrhovatel docílit toho, aby občané České republiky (a v minulosti občané Československé republiky), kteří nebyli držiteli českého (československého) státního občanství v době, kdy zákonné lhůty umožnily uplatnit restituční nároky a v mezidobí občanství nabyli, mohli uplatnit práva plynoucí z restitučních zákonů. Navrhovatel považuje za ústavně nekonformní pro oprávněné osoby samu podmínku státního občanství. Svoje tvrzení v tomto směru opírá o restriktivní výklad čl. 11 odst. 2 Listiny, dále o argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku soudkyně Ivy Brožové k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, dále v odlišných stanoviscích k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/99 a podpůrně i odkazem na úvahy Nejvyššího správního soudu o relativizaci pojmu státního občanství v důsledku existence Evropské unie a vývoje pojmu "evropského občanství" (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 62/2006-82), jakož i závěry Výboru Spojených národů pro lidské práva a Helsinského výboru Kongresu USA. Navrhovatel se ale nedomáhá zrušení podmínky státního občanství, obsažené v restitučních zákonech, nýbrž toliko zákonných ustanovení pro uplatnění restitučních nároků a pléduje tím pro "opětovnou možnost domáhat se neprávem odňatého majetku těm občanům České republiky, kteří nemohli o majetek žádat v původně stanovených lhůtách, protože v té době nebyli držiteli státního občanství České republiky". Důvodnost tohoto postupu spatřuje v ukončení platnosti Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými v roce 1997, jež znamenalo zrušení zákazu dvojího státního občanství a umožnění získání státního občanství České republiky státním občanům USA bez sankce jeho ztráty, jakož i v přijetí zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, jenž zjednodušil získání státního občanství České republiky bývalým občanům. Vyloučení těchto osob z možnosti podílet se na zmírnění majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem vůči nim považuje navrhovatel za protiústavní diskriminaci. Vůči možnému uplatnění překážky věci rozhodnuté (nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/98), a to ohledně navrhovaného zrušení § 13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb., navrhovatel argumentuje komplexností jím předloženého návrhu.

II.
Dikce napadených zákonných ustanovení

Dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., platí: "K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne." Odstavec 4 uvedeného zákonného ustanovení, rovněž ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., pak zní: "Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku."

Ustanovení § 13 odst. 2 až 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., zní:
"(2) Byla-li nemovitost vydána podle § 9, mohly oprávněné osoby, které splňovaly všechny podmínky oprávněné osoby k 31. lednu 1993 nebo k 1. září 1993 a jejichž nároky uplatněné ve lhůtě podle odstavce 4 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v odstavci 4. Oprávněná osoba podle odstavce 5 může u soudu uplatnit nárok vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána podle § 9, do šesti měsíců od uplynutí lhůty uvedené v odstavci 5.
(3) Oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle § 14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Oprávněná osoba podle odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají.
(4) Právo na vydání nemovitosti podle § 6 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit do 31. ledna 1993, a pokud jde o nároky vyplývající z čl. II, do 1. září 1993. Náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit do 31. března 1993. V případě uvedeném v § 6 odst. 1 písm. a) počala osmnáctiměsíční lhůta běžet až ode dne právní moci rozhodnutí, kterým byl výrok zrušen, došlo-li k tomuto rozhodnutí po 1. červenci 1993. Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Lhůty pro předkládání písemných důkazů v řízení před pozemkovým úřadem se řídí obecnými předpisy o správním řízení."

Dle ustanovení § 22 odst. 10 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., platí: "Lhůta podle odstavce 6 počne běžet ode dne účinnosti tohoto zákona. Návrh podle odstavce 8 lze podat nejpozději do 31. prosince 1996 a může tak učinit oprávněná osoba uvedená v § 13 odst. 5."

Ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., poslední z navrhovatelem napadených zákonných ustanovení, zní: "Lhůta podle odstavce 2 počne běžet ode dne účinnosti tohoto zákona, a to pro oprávněné osoby uvedené v § 13 odst. 5."

III.
Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posuzuje Ústavní soud při rozhodování obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, a jedná-li se o jiný právní předpis, též se zákony, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/99, Pl. ÚS 10/99 a další) z ustanovení § 66 odst. 2 a § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.

Napadená ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. platí ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Byla tudíž přijata před nabytím účinnosti Ústavy, pročež není u nich naplněna podmínka přezkumu ústavnosti procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné procedury.

Napadená ustanovení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, platí ve znění zákona č. 30/1996 Sb. (když novelou provedenou zákonem č. 139/2002 Sb. došlo v § 22 zákona o půdě toliko ke změně číslování odstavců). Ze stenografického záznamu jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo zjištěno (http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=3240), že Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákon ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve 3. čtení na své 39. schůzi dne 2. února 1996, kdy z přítomných 172 poslankyň a poslanců se pro jeho přijetí vyslovilo 121 poslankyň a poslanců, proti hlasovalo 36. Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod č. 30/1996 Sb. řádně vyhlášen v částce 11 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 9. února 1996, a dle čl. III. nabyl účinnosti dnem vyhlášení, čili dnem rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů.

IV.
Obsahový soulad napadených ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o půdě s ústavním pořádkem

Dle právního názoru Ústavního soudu lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním (sp. zn. Pl. ÚS 6/05). Těmito "konkrétními okolnostmi", čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou:
* nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva. Z uvedeného pohledu Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/03 zrušil ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., jež představovala nepřiměřené omezení vlastnického práva, porušení čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny (za ústavně konformní soud považoval v rozhodovaném kontextu takovou právní úpravu, jež by toto omezení zakládala pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, kterým lze rozumět toliko minimální časové, a to zřetelně prima facie "přechodné" údobí, nikoli ale lhůtu deseti let);
* svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení). Ve smyslu tohoto hlediska posuzování ústavnosti lhůty postupoval soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, v níž za protiústavní označil zrušení ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku (dále též "obč. zák.") provedené zákonem č. 229/2001 Sb., jímž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů pouhý jeden den před uplynutím lhůty, ve které by došlo k nabytí vlastnického práva, v důsledku čehož subjekty, které jednaly v důvěře v předem státem stanovené podmínky, byly pouhý den před uplynutím zmíněné lhůty konfrontovány se svévolným postupem státu, jejž soud shledal rozporným s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (a to s odvoláním se na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v kause Broniowski proti Polsku z r. 2002, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice z r. 2002, Zvolský a Zvolská proti České republice z r. 2001);
* ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá. Vycházeje z takto chápané "konkrétní okolnosti", v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 24/97 Ústavní soud zrušením ustanovení stanovujícího počátek lhůty pro uplatnění restitučního nároku otevřel možnost jejich uplatnění i pro ty oprávněné osoby, jež v důsledku podmínky trvalého pobytu ve lhůtách původních nároky úspěšně uplatnit nemohly. Soud v této souvislosti konstatoval, že "tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinými oprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení".

V předmětné věci navrhovatelem tvrzenou diskriminaci osob, jež nabyly státní občanství České republiky po uplynutí lhůt pro uplatnění nároků dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o půdě, ve vztahu k těm, které státním občanstvím v období vymezeném těmito lhůtami disponovaly, nelze podřadit pod žádný z uvedených důvodů zakládajících protiústavnost lhůt. Posouzení důvodnosti zákonného zakotvení nových lhůt pro uplatnění restitučních nároků další skupině oprávněných osob není věcí kontroly ústavnosti, nýbrž je v dispozici demokratického zákonodárce.

Uvedený závěr plyne i z právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/98, kterým byl zamítnut návrh na zrušení § 13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb.: "Navrženými zásahy do zákona o půdě by se otevřela cesta pro novou fázi restitučních sporů osob, které získaly české státní občanství po lhůtách k uplatnění nároků na restituci, tedy za situace, kdy již v mnoha případech došlo k nové úpravě právních poměrů a k založení nových vlastnických vztahů. V důsledku toho by došlo k narušení principu právní jistoty a k destabilizaci právního řádu, neboť i vlastnictví, řádně nabyté na základě předchozí právní úpravy, je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z těchto okolností pak vyplývají též důvody pro odlišný postup při hodnocení podmínky státního občanství, získaného před uplynutím lhůt ke vznesení nároku na vydání nemovitosti a případů, kdy bylo státní občanství získáno až dodatečně."

V důsledku takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst. 2 věty druhé, odst. 3 a 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je zčásti zjevně neopodstatněný (a to u § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a zčásti nepřípustný (a to u § 13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pročež návrh na jejich zrušení odmítl [§ 43 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud tak učinil v plénu, a to s ohledem na ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. b), čl. 2 odst. 1 rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti senátů plénem, publikovaného pod č. 200/2010 Sb.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-30/10-1)