# Ústavní soud, sp. zn. Pl.ÚS 25/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: Pl.ÚS 25/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.25.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 12. 2010
- Datum zveřejnění: 28. 12. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
- Klíčová slova: kompetenční spor, soud/jednání, dokazování, služební poměr, správní soudnictví, odvolání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 131/2002 Sb.; 150/2002 Sb., § 65, § 104b odst.1, § 68 písm.a; 361/2003 Sb., § 169, § 190

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Stěžovatel brojí ústavní stížnosti proti v záhlaví označeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Argumentace ústavní stížnosti směřuje především proti usnesení "zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu", jímž má stěžovatel zjevně na mysli zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"). Zvláštnímu senátu vytýká, že - dle jeho mínění - rozhodoval pouze na základě materiálů, které mu byly postoupeny soudy nižších instancí. Tyto soudy si však nevyžádaly příslušné materiály nebo neprovedly jednání, a proto nezjistily, že se stěžovatel domáhal svých práv jak cestou policejního prezidenta, tak i cestou ministra vnitra. Porušení svých práv potom stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že soudy nedokázaly rozhodnout o jeho právech a že nebylo provedeno řádné řízení před soudem. Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí, jakož i to, aby Ústavní soud "uložil projednání mé věci", aniž specifikuje, kterému soudu má být tato povinnost uložena.

II.

Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal toho, aby žalovanému Ministerstvu vnitra byla uložena povinnost zaplatit mu částku 108 000 Kč (coby rozdíl skutečně vyplaceného příjmu a příjmu, na nějž měl mít dle svého služebního zařazení nárok) a povinnost zařadit jej na funkci vedoucího 4. oddělení, Skupina kriminální policie a vyšetřování odboru obecné kriminality, správy PČR hl. m. Prahy.

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 27. 11. 2007, čj. 29 C 346/2007-3, řízení zastavil. Dospěl k závěru, že služební poměr příslušníků Policie České republiky je institutem veřejnoprávním, a proto rozhodování služebních funkcionářů ve věcech služebních poměrů lze přezkoumávat pouze ve správním soudnictví, a nikoliv v občanském soudním řízení.

Stěžovatel posléze podal dne 10. 1. 2008 obsahově shodnou žalobu u Městského soudu v Praze; žaloba byla zapsána do rejstříku Ca jako věc správního soudnictví. Městský soud v Praze poté podal zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu, v němž se domáhal výroku, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný soud v občanském soudním řízení a že se usnesení obvodního soudu o zastavení řízení zrušuje.

Zvláštní senát usnesením ze dne 30. 6. 2009, čj. 119/2008-6, návrh odmítl. Vyšel přitom z úvahy, že podle zákona č. 361/2003 Sb. ve věcech služebního poměru mj. příslušníka Policie České republiky rozhoduje příslušný služební funkcionář. Náleží tedy do pravomoci tohoto správního orgánu rozhodnout o tvrzených nárocích stěžovatele. Soud ve správním soudnictví by se mohl žalobou zabývat pouze při splnění podmínek plynoucích z § 65 a násl. s. ř. s., mezi něž mj. patří vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Za dosavadní situace však rozhodování o návrzích žalobce vůbec nespadá do pravomoci soudů. Z tohoto důvodu ani zvláštní senát nemůže rozhodnout, zda příslušný vydat rozhodnutí je soud v občanském soudním řízení, nebo soud ve správním soudnictví.

III.

Ústavní stížnost je zčásti opožděná a nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva, a zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Opožděná je ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 29 C 346/2007. Lhůta k podání ústavní stížnosti činí dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené usnesení o zastavení řízení je z listopadu 2007 a nabylo právní moci dne 5. 1. 2008. Z toho je více než zřejmé, že šedesátidenní lhůta uplynula mnohem dříve, než stěžovatel dne 31. 8. 2009 ústavní stížnost podal. Krom toho v této části činí ústavní stížnost nepřípustnou též nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva: stěžovatel nenapadl usnesení o zastavení řízení odvoláním, přestože jej o této možnosti obvodní soud poučil, ale místo toho tutéž žalobu uplatnil jako návrh ve věci správního soudnictví. Tuto žalobu samozřejmě nelze považovat za opravný prostředek, a to nejen ve vztahu k případnému předchozímu rozhodování správních orgánů, ale ani v poměru k předchozímu rozhodnutí soudu v civilním soudním sporu, jímž bylo řízení zastaveno podle § 104b odst. 1 o. s. ř.

Námitky, jimiž stěžovatel brojí proti usnesení zvláštního senátu, jsou zjevně nedůvodné. Posouzení věci zvláštním senátem je výstižné a nelze mu nic vytknout ani z hlediska ústavnosti. V řízení ve věcech služebního poměru, jež je upraveno v § 169 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nerozhodují soudy ve správním soudnictví ani v civilním řízení soudním, ale služební fukcionáři. Soud je povolán až k přezkumu rozhodnutí ve věci služebního poměru, samozřejmě poté, co stěžovatel vyčerpá řádné opravné prostředky [§ 190, § 191, § 196 citovaného zákona, § 68 písm. a) s. ř. s.].

Služební poměr příslušníka Policie České republiky se dle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97, publikovaný pod č. 415/2004 Sb. NSS) považuje za vztah veřejnoprávní, a proto se účastníku tohoto vztahu poskytuje ochrana ve správním soudnictví. Tato ochrana má podobu přezkumu rozhodnutí správního orgánu v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. Soud ve správním soudnictví nemůže žalovanému ve výroku o věci samé uložit povinnost zaplatit určitou částku žalobci; jeho činnost se omezuje na přezkum rozhodnutí správního orgánu, jenž vyústí buď v zamítnutí žaloby, nebo ve zrušení rozhodnutí správního orgánu (příp. vyslovení nicotnosti či moderaci pokuty, avšak to je v daných souvislostech bez významu).

Stěžovatel však žalobou žádné rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci služebního poměru nenapadal, ale domáhal se toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu určitou částku, což - jak bylo řečeno - není ve správním soudnictví možné.

To, jak žalobce vymezil předmět řízení, má nutně dopad i do rozhodování zvláštního senátu, jenž se nemůže zabývat něčím jiným, tj. rozhodovat kompetenční konflikt v jiné věci, než jak ji vymezil žalobce. Vytýká-li proto stěžovatel zvláštnímu senátu, že si měl obstarat další spisy a z nich zjistit, že se domáhal svých práv "jak cestou policejního prezidenta, tak i cestou ministra vnitra", nelze takovou argumentaci považovat za případnou, neboť bylo výlučně věcí stěžovatele, aby svou žalobou napadal rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv se domáhal přisouzení plnění.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako opožděnou, nepřípustnou a zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) a čl. 2 odst. 1 sdělení Ústavního soudu č. 342/2010 Sb.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/PL-US-25/09-1)