# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 963/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 963/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.963.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 7. 2018
- Datum zveřejnění: 2. 8. 2018
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: předkupní právo, odůvodnění, dobré mravy
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 40/1964 Sb., § 603 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 13 Co 171/2015-180, tak, že uložil žalované (stěžovatelce) povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem kupní smlouvu ohledně 1/6 pozemku parc. č. X v katastrálním území Prosek (dále jen "nemovitost"). Podle odvolacího soudu má vedlejší účastník k nemovitosti jako spoluvlastník předkupní právo podle ustanovení § 603 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a je důvod ke změně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2014, č. j. 15 C 247/2013-77, kterým byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta.

Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu nalézacího k závěru, že vedlejší účastník realizoval své předkupní právo podle zákona; z jeho strany nešlo o zneužití práva a jednání v rozporu s dobrými mravy. S rozsudkem odvolacího soudu se ztotožnil Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 11. 12. 2017, č. j. 22 Cdo 5135/2017-197, odmítl dovolání stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na kterou odkázal, a není důvod ji měnit. Odvolací soud se s dosavadní judikaturou (rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 364/2007, 22 Cdo 2401/2010) náležitě vypořádal a vysvětlil, proč v dané věci není přiměřený závěr o zjevném zneužití předkupního práva vedlejším účastníkem.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu včasnou ústavní stížností, ve které zejména uvádí, že rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka je přesvědčena, že uplatnění předkupního práva ze strany vedlejšího účastníka je nutné posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, a neměla mu být obecnými soudy poskytnuta ochrana. Obecné soudy nemravné uplatnění předkupního práva zlegalizovaly a porušily právo stěžovatelky vlastnit majetek - jejich postupem byla odejmuta část spoluvlastnických práv stěžovatelky k nemovitosti.

Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje. Stěžovatelka v zásadě jen vznáší opakované výhrady, především proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně k jeho závěru o řádném uplatnění předkupního práva vedlejším účastníkem. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a nemá ústavněprávní rozměr. Rozsudek odvolacího soudu i usnesení soudu dovolacího jsou řádně odůvodněny a je v nich srozumitelně vysvětleno, proč nelze považovat uplatnění předkupního práva vedlejším účastníkem za nemravné. Argumentace obecných soudu je podpořena odkazem na ustálenou judikaturu a Ústavní soud nemá žádný důvod "přehodnocovat právní hodnocení" provedené obecnými soudu.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-963/18-1)