# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 92/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 92/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.92.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 5. 2010 - Datum zveřejnění: 11. 5. 2010 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti - Klíčová slova: žaloba/na plnění, bezdůvodné obohacení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 40/1964 Sb., § 451; 99/1963 Sb., § 132, § 120, § 80 písm.b ## Výrok Ústavní stížnost spojená s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. ## Odůvodnění I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 1. 2010 se I. K. (dále též "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 11. 2009 vydané v řízení o zaplacení částky 7.750 Kč s příslušenstvím. S poukazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a na hrozící výkon rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), jež zní: (2) Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 12. 11. 2009 nalézací soud zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 7.750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na nákladech řízení částku 14.918 Kč (výrok II.). III. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že nalézací soud nerespektoval při rozhodování ve věci platnou právní úpravu, nesprávným výkladem podmínek pro závazkový vztah z půjčky případně z bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem porušil právo dle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nesplnil povinnost uloženou soudům čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy; současně došlo k zásahu do práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka odůvodnila poukazem na novelu tohoto ustanovení (zřejmě měla na mysli bod 89. zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla hranice 2.000 Kč zvýšena na částku 10.000 Kč) a tvrzením, že takto byla zkrácena v rozporu s Listinou a Ústavou na svém procesním právu podat řádný opravný prostředek proti rozsudku. Vyjádřila přesvědčení, že k právu domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny náleží i právo na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně vyplývající "ze základní zásady civilního procesu v podobě dvouinstančnosti soudního řízení." IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba odmítnout z následujících důvodů. 1. K návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění: Podstatou s ústavní stížností spojeného návrhu je mylné přesvědčení stěžovatelky, že součástí práva na spravedlivý proces v civilních věcech je i neomezené právo na řádný opravný prostředek, tj. odvolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, zpravidla doprovázenou odkazem na princip vyjádřený v nálezu ze dne 6. 11. 2003 III. ÚS 150/03 [Sb. n. u., sv. 31, str. 149 (156)], dle které z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387 (388-387) a dále usnesení ze dne 3. 10. 2001 II. ÚS 436/01, Sb. n. u., sv. 24, str. 529 (533), nález ze dne 10. 10. 2002 III. ÚS 173/02, Sb. n. u., sv. 28, str. 95 (100) a nález ze dne 6. 11. 2003 III. ÚS 150/03 Sb. n. u., sv. 31, str. 149 (156)]. Obdobně ustáleně judikuje i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku ze dne 8. 11. 2007 ve věci Soffer proti České republice (stížnost č. 31419/04, odst. 29, dostupné na http://www.echr.coe.int a www stránkách ministerstva spravedlnosti - Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem) opakovaně uvedl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje Vysoké smluvní strany ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů. Z uvedených důvodů se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. 2. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci nalézacím soudem: Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením v řízení provedených důkazů nalézacím soudem a způsobem, jakým vyložil a aplikoval relevantní ustanovení občanského zákoníku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případy důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3) (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2008 IV. ÚS 1261/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutí nalézacího soudu neshledal. Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětné peníze nebyly bezdůvodným obohacením, neboť dle provedeného dokazování šly na úhradu společného dluhu žalované a jejího bývalého manžela. Rozhodnutí nalézacího soudu také dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno. V důsledku toho věc zůstala v rovině jednoduchého práva a Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah z důvodu porušení pravidel spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody pro vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-92/10-1)