# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 917/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 917/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:4.US.917.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 4. 2020
- Datum zveřejnění: 15. 5. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
- Klíčová slova: přestupek, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 250/2016 Sb., § 76

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravněsprávních činností, Oddělení správního řízení (dále jen "magistrát města"), jímž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím magistrát města vyrozuměl stěžovatelku o odložení věci podezření ze spáchání dopravního přestupku, spočívajícího v tom, že podezřelý neoprávněně zastavil na zakázaném místě, načež otevřel dveře vozidla do dráhy jízdy vozidla vlastněného stěžovatelkou, na němž měla v důsledku toho vzniknout škoda. Z opatřených důkazů nelze dle magistrátu města jednoznačně dovodit spáchání přestupku podezřelým.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítá, že odložením věci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Magistrát města dle ní selhal v tom, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Nepřípustně se smířil s tím, že podezřelý odmítl podat vysvětlení policejnímu orgánu. Již opatřené důkazy pak hodnotil bez obstarání dalších potřebných pro rozhodnutí. Ani pochybnosti o výši škody nemohou být důvodem pro odložení věci.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává práva na účinné vyšetřování. Obsahem tohoto základního práva se Ústavní soud opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/17 (N 151/82 SbNU 385), nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Za jeho pojmový znak považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy zakotvenými zejména v Listině, resp. Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že dané právo se nevztahuje toliko na vyšetřování trestných činů, neboť v nejrelevantnější době pro využití tohoto práva často ještě nemusí být trestněprávní povaha vyšetřovaného jednání zřejmá. Uvedené právo však není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech záležitostí způsobujících újmu na právech, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti, způsobující zásah převážně v rovině majetkových práv, je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby [srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15). Dále je třeba zdůraznit, že uvedené právo představuje vskutku toliko záruku vyšetření dané záležitosti, nikoliv jakéhokoliv jejího meritorního výsledku.

7. Z právě uvedeného je zřejmé, že k porušení stěžovatelčina ústavního práva na účinné vyšetření dojít nemohlo. Jednak celá věc byla v uspokojivé míře vyšetřena, neboť i podle stěžovatelky je údajný viník jednoznačně identifikován a incident popsán. Zejména však jde v dané věci toliko o porušení stěžovatelčiných majetkových práv, pročež se v takové záležitosti právo na účinné vyšetřování zásadně neuplatní.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-917/20-1)