# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 912/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 912/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.912.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 6. 2016
- Datum zveřejnění: 22. 6. 2016
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
- Klíčová slova: výživné, rodiče
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4; 89/2012 Sb., § 913, § 915, § 910

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností došlou dne 18. 3. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými byla částečně zamítnuta její žaloba o určení vyživovací povinnosti proti její matce. Stěžovatelka s rozsudky nesouhlasí, soudům vytýká, že při hodnocení možností a schopností povinné vycházely z chybné koncepce posouzení životní úrovně a běžných nákladů matky, a tedy postupovaly v rozporu se zákonem. V takovém postupu spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, dále čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod.

K posouzení stížnosti si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis, avšak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť poté závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle; takové pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.

Obecné soudy se žalobou řádně zabývaly, ve svém rozhodnutí odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a proč dospěly k závěru, že stanovená výše výživného je odpovídající. Ze stížnosti je patrné, že se stěžovatelka toliko pokouší domoci dalšího věcného přezkumu rozhodnutí a stanovení vyššího výživného. Její argumentace je však především polemikou se závěry, jakých se dobraly obecné soudy, a postrádá ústavněprávní dimenzi. Podstatou námitek stěžovatelky je chybná aplikace § 913 a § 915 o. z. obecnými soudy, tedy otázka výkladu jednoduchého práva; k přezkumu napadených rozhodnutí z tohoto hlediska však nemá Ústavní soud pravomoc, pokud zároveň nejde o situaci, kdy obecné soudy při svém rozhodování vybočily z ústavního rámce své činnosti. Nic takového však v projednávaném případě nelze dovodit, a proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou uvedené námitky nedosahují ústavněprávní roviny.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud se stěžovatelka dovolává ústavního práva na péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, musí mít na paměti i to, že vyživovací povinnost ve smyslu § 910 o. z. je vzájemná - tedy nejen matka k dceři, ale i dcera (navíc zletilá) k matce musí plnit vyživovací povinnost, a to, s ohledem na možnosti a schopnosti stěžovatelky ovlivněné přípravou na budoucí povolání, alespoň v materiálním (naturálním) slova smyslu. Jde o výraz principu rodinné solidarity spočívajícího m. j. v tom, že si jsou příbuzní (zejm. předci a potomci) povinni poskytovat pomoc v případech potřeby. U matky se vzájemná vyživovací povinnost projevuje v rovině pravidelných plateb studující dceři na její odůvodněné potřeby, u dcery například jako povinnost postarat se o matku v době její nemoci, tíživé situaci, nebo alespoň jako projev osobního zájmu či běžná pomoc v domácnosti. Metodiku určení výše výživného, na které má zletilá dcera vůči matce nárok, však rozhodně toto ustanovení Listiny neobsahuje.

Stěžovatelka má coby vysokoškolský student bezesporu určité životní náklady; sotva lze však po rodiči spravedlivě požadovat, aby se zbavil svého majetku jen proto, aby mohl přispívat do studentova rozpočtu vyšší částkou. Logikou stěžovatelky - "mám štěstí, že máma nebydlí ve větším bytě, nedostala bych nic" - lze obdobně argumentovat i naopak: "matka má štěstí, že dcera nebydlí ve větším bytě, musela by dceři platit víc". Bydlení dospělé ekonomicky aktivní osoby v produktivním věku v třípokojovém bytě nelze považovat za nadstandardní o nic víc, než "podprůměrné" bydlení studenta ve sdíleném studentském bytě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-912/16-1)