# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 907/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 907/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.907.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 4. 2009
- Datum zveřejnění: 22. 5. 2009
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
- Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, pozemek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1; 229/2001 Sb.; 278/2007 Sb.; 40/1964 Sb., § 879c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jejichž zrušení se domáhá. Těmito rozhodnutími, jak patrno z jejich obsahu, byla stěžovatelka zavázána k povinnosti uhradit částku 16.420,- Kč, kterou jí Jednota, spotřební družstvo Moravský Krumlov - v řízení před obecnými soudy žalobce - zaplatil na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 28. 11. 2003, vztahující se ke v rozhodnutí obecných soudů specifikovanému pozemku (jenž měl původně žalobce v trvalém užívání). Neplatnost této kupní smlouvy dovodily obecné soudy coby důsledek nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, tedy na základě toho, že žalobce takto "kupoval" nemovitost, ve vztahu k níž již dříve nabyl vlastnického práva ex lege, resp. stěžovatelka "prodávala" nemovitost, k níž jí nesvědčilo vlastnické právo.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spatřuje v nich rovněž porušení čl. 90 Ústavy ČR. Ve svých stížnostních bodech podrobuje kritice, kromě závěrů, které byly obecnými soudy vyvozeny z označeného nálezu Ústavního soudu, především také závěry, týkající se určitosti žádosti žalobce o převod pozemku v trvalém užívání z vlastnictví státu dle § 879c odst. 4 zákona č. 103/2000 Sb. ze dne 28. 8.2000 a posouzení otázky platnosti tohoto právního úkonu i v souvislosti s jeho podpisem pouze jedním z představitelů družstva žalobce.

Poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatelky v ústavní stížnosti rozvedené, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud nejprve připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, uváděné již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Učinil tak jak v poměru k namítané neurčitosti žalobcem dne 28. 8. 2000 podané žádosti o převod pozemku do svého vlastnictví, když v tomto směru soud mimo jiné poukázal i na to, že ani orgán, u něhož žalobce svou žádost podal, nedal najevo, že by měl pochybnosti o tom, o převod kterého konkrétního pozemku žalobce žádá, tak i v poměru k tvrzené neplatnosti tohoto úkonu z důvodu nedostatečnosti podpisu. V tomto směru odkázal odvolací soud na závěr soudu I. stupně o tom, že zákon nepředepisoval určité náležitosti žádosti o převod vlastnictví a nejednalo se také o právní úkon, který je ze zákona vyhrazen představenstvu družstva, tudíž nešlo o právní úkon činěný představenstvem družstva, který by vyžadoval podpisu alespoň dvou členů představenstva, tuto žádost učinil místopředseda družstva v rámci svého pověření a byl tak oprávněn sám ji podepsat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1732/98). Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 na existenci ustanovení § 879c a násl. občanského zákoníku a na právní vztahy na nich založené, třeba uvést, že konsekvence, jež obecné soudy vyvodily z označeného nálezu, jsou naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou rozhodovací důvody napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat. Nadto je třeba dodat, že obdobné námitky stěžovatelky v uvedeném směru byly již několikrát předmětem posouzení Ústavního soudu v řízeních, v nichž byla rovněž navrhovatelkou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06, I. ÚS 3084/07, III. ÚS 1952/08, IV. ÚS 2441/08, I. ÚS 3103/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a je tak možno i na odůvodnění uvedených rozhodnutí odkázat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že ani v tomto případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-907/09-1)