# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 9/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 9/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.9.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 1. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: presumpce/neviny, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 250; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Dne 6. ledna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora napadených rozsudků, kterými bylo, dle jejího názoru, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušeno její právo na spravedlivý proces, porušena zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), když byla napadenými rozsudky odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Ve své ústavní stížnosti poukazuje na nejednoznačné prokázání okolností spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Dále se v ústavní stížnosti zabývá vyvracením jednotlivých důkazů, na základě kterých byla odsouzena.
Stěžovatelka uvádí, že ve své věci podala podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který byl zamítnut.

Dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V ustanovení § 266 odst. 1 trestního řádu je stanoveno, že k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn ministr spravedlnosti. Proto není možno považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za opravný prostředek, který zákon k ochraně práva připouští. Pokud si tedy stěžovatelka odvodila lhůtu k podání ústavní stížnosti nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, ale od doručení vyrozumění Ministerstva spravedlnosti, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, postupovala chybně.
S ohledem na uvedené skutečnosti je na podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ze dne 3. září 1998 třeba hledět jako na ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 2 zákona. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ji dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b) zákona odmítnout, aniž by odstraňoval vady podání (nedostatek právního zastoupení a další).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-9/2000-2000)