# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 839/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 839/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.839.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 4. 2007
- Datum zveřejnění: 4. 5. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: účastník řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 99/1963 Sb., § 92, § 93

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 3. 2007 domáhá se stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí.

V obsáhlé ústavní stížnosti rozvíjí stěžovatel svůj pohled na postupy obecných soudů obou instancí; má za to, že je nezbytno zrušit napadená rozhodnutí, neboť jejich vydáním soudy porušily čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojené přílohy vzal Ústavní soud za zjištěno, že soud prvého stupně zamítl napadeným usnesením stěžovatelův návrh, aby v řízení, které zahájil žalobou v pracovněprávní věci, vystupovala v pozici vedlejšího účastníka na jeho straně Česká republika - Ministerstvo vnitra a Česká republika - Ministerstvo financí. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí soudem druhého stupně potvrzeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které soud druhé instance odvoláním napadené usnesení soudu instance prvé potvrdil, jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho usnesení vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Z řečeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhou polemikou se správnými závěry obecných soudů; stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci napadených rozhodnutí založit nemohly. Za vhodné považuje Ústavní soud pouze zdůraznit, že právní názor krajského soudu, dle kterého vedlejší účastenství je založené na principu dobrovolnosti, pročež žádný subjekt nelze k němu nutit, není žádným přepjatým formalismem porušujícím základy demokratického právního státu, jakož i ústavněprávní kautely spravedlivého procesu (jak stěžovatel tvrdí), nýbrž aplikačním závěrem vyplývajícím z ústavněprávně bezchybné interpretace jednoduchého práva. Stěžovatelův opačný názor postrádá jakoukoliv racionalitu, je popřením klíčových principů civilního procesu (a to i z hlediska historického) a ve své podstatě není vyjádřením ničeho jiného, než že soudy- právě ve stěžovatelově věci - nejen že prý nemusely, ale prý dokonce ani neměly brát ohled na kogentní procesně právní normy. Absurdita této představy je očividná.

Z uvedených důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-839/07-1)