# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 80/05 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 80/05 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.80.05 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 24. 2. 2005 - Datum zveřejnění: 19. 12. 2007 - Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: předběžné opatření, legitimace - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1; 513/1991 Sb., § 131, § 183; 99/1963 Sb., § 102, § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost s e o d m í t á . ## Odůvodnění Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody garantované ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výše citovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004, č. j. 29 Cm 7/2001 - 227, bylo stěžovatelům a vedlejšímu účastníku, L. Č., zakázáno bez předchozího souhlasu likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, IČ: 44269595, uzavírat za tuto společnost smlouvy, zejména mandátní, kupní a nájemní, které by obsahovaly majetkové závazky pro tuto společnost (výrok I.). Dále byl odmítnut návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by soud zakázal výše jmenovaným bez předchozího souhlasu likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, IČ: 44269595, jakkoli nakládat s movitým i nemovitým majetkem této společnosti a s jejími cennými papíry (výrok II.). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 29 Cm 7/2001 - 335, byl odmítnut návrh stěžovatele Ing. Z. na nařízení předběžného opatření ve výroku usnesení specifikovaného pod body 1. - 3. V záhlaví citovaným usnesením pak Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Cm 7/2001 - 227 ve vyhovujícím výroku (výrok I.) potvrdil a usnesení téhož soudu č. j. 29 Cm 7/2001 - 355 změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Dále určil lhůtu pro nařízení ústního jednání soudem prvního stupně ve věci samé - do dvou měsíců od vrácení spisu od odvolacího soudu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení odvolacího soudu vykazuje tolik závažných vad a pochybení, že je nezákonné a tedy neústavní. Dle jejich názoru napadené usnesení odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno, je v rozhodných částech nepřezkoumatelné, je v hrubém rozporu s hmotným právem a předjímá rozhodnutí ve věci samé. Dále se stěžovatelé domnívají, že odvolací soud pochybil při zjišťování skutkového stavu. Jelikož mají stěžovatelé zato, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva a svobody chráněná výše citovanými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy, navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele. Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatelů nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí právě proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. Napadené usnesení odvolacího soudu není de facto posledním prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje, neboť jde o opatření dočasné a zároveň nejde o rozhodování ve věci samé. Z tohoto důvodu není v daném případě pro řízení před Ústavním soudem splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje. O tom, zda v řízení, jehož jsou stěžovatelé účastníky, nebyla porušena jejich základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2005 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-80/05-05)