# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 77/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 77/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.77.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 6. 2014
- Datum zveřejnění: 9. 7. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestný čin/vražda, zavinění/úmyslné, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 29, § 140

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod.

Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že podle jeho názoru nebyla dostatečným a spolehlivým způsobem prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl způsobit stíhaným skutkem smrt poškozeného. Trestní soudy totiž měly ignorovat významné důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Stejné námitky pak stěžovatel opakuje i ve svém doplňujícím podání ze dne 29. 4. 2014.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu soudní fáze trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlá z trestního řízení, jestliže přitom nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. Do hodnocení provedených důkazů ostatními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, s výjimkou případů, kdy hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Při hodnocení důkazů totiž nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou). V rámci odůvodnění svého rozhodnuté mají soudy též povinnost vypořádat se se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení.

Ústavní soud v tomto případě shledal, že trestní soudy výše uvedené principy dodržely. Již soud prvního stupně se velmi pozorně věnoval i subjektivní stránce posuzovaného skutku a dostatečně odůvodnil, z čeho dovodil závěr o úmyslu (minimálně nepřímém) stěžovatele ve vztahu k usmrcení poškozeného. Soud přitom své závěry logicky opíral o výsledky dokazování, zejména o znalecké dokazování, ale i výslechy svědků a výslech samotného stěžovatele z přípravného řízení. Nadřízené soudy následně potvrdily tato zjištění a z nich vyplývající závěry.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-77/14-1)