# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 750/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 750/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.750.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 5. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, retroaktivita
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 37a; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 8 To 25/02 a rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, a Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Předmětným usnesením Vrchního soudu v Praze přitom byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, č. j. 1 T31/95-5300, a bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněného pro skutek, kterého se dopustili tím, že spoluobviněný najal stěžovatele, aby zorganizoval za úplatu zavraždění jeho manželky, k němuž došlo dne 7. 4. 1994 kolem 12.45 hod. Dle rozsudku Městského soudu v Praze spáchal stěžovatel a spoluobviněný uvedeným jednáním organizátorství trestného činu vraždy.

Podle názoru stěžovatele vyjádřeného v ústavní stížnosti došlo napadeným rozhodnutím k porušení článků 6 a 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť dovolací soud se nezabýval správností a úplností skutkových zjištění ani nehodnotil závěry, které soudy z těchto důkazů vyvodily. Přitom dovolací soud pouze formálním způsobem, který odporuje právu na spravedlivé soudní řízení, vyřešil spornou otázku, zda jednání stěžovatele byla učiněna v jednočinném souběhu či nikoli. Dále stěžovatel namítá, že nebyl souzen podle zákona účinného v době, kdy měl být trestný čin spáchán.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží přitom také její subsidiarita, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

V dané věci se jedná o procesní situaci, kdy po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR věc znovu projedná a rozhodne odvolací soud, tedy Vrchní soud v Praze, ve smyslu ust. § 265l odst. 1 trestního řádu a nejedná se tedy o věc pravomocně skončenou. Ústavní soud v této souvislosti stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy, a Ústavní soud představuje pouze ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Zásada subsidiarity rovněž odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-750/02-02)