# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 740/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 740/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.740.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 5. 2013
- Datum zveřejnění: 20. 6. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
- Klíčová slova: škoda/odpovědnost za škodu, stát, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1; 82/1998 Sb., § 31a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 58/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 26 C 58/2008 - 35 ze dne 11. května 2009 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 3.487,77 EUR s příslušenstvím, jíž se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 329/2006 (dále jen "posuzované řízení"). Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 341/2009-83 ze dne 18. dubna 2012 poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4278/2010-69 ze dne 22. listopadu 2011, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů v posuzovaném řízení. Dovolání stěžovatele proti (druhému) rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím i soud odvolací jeho druhým rozhodnutím rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a druhé rozhodnutí odvolacího soudu a ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Tyto soudy se též vypořádaly dostatečně s relevantními námitkami stěžovatele a jejich závěr o dostatečnosti poskytnutí kompenzace stěžovateli konstatováním porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů nelze označit ani za extrémně rozporný s principy spravedlnosti. To, že s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, zásah do jeho práv nezakládá. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta přiložené k ústavní stížnosti není v souladu s ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-740/13-1)