# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 74/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 74/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.74.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 6. 2014
- Datum zveřejnění: 8. 7. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestný čin, důkaz/volné hodnocení, svědek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5; 40/2009 Sb., § 283

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č.j. 3 T 12/2012-588, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavců 1 a 4 písmene a) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest zabrání v rozsudku vyjmenovaných věcí a byla mu uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným po 240.000,- Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze soud v Praze zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před obecnými soudy byla smrt přítelkyně stěžovatele dovozena z jediného důkazu - svědectví založeném na údajném sdělení stěžovatele svědkyni. Soudy uvěřily této výpovědi a neuvěřily tvrzení stěžovatele, který opakovaně uvedl, že drogu si jeho přítelkyně aplikovala sama. Skutkové zjištění je v příkrém nesouladu s provedeným dokazováním, čímž došlo k porušení jeho práva, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 12/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Ani z napadených rozhodnutí ani z dalších částí spisu nalézacího soudu však neplyne, že by závěry Městského soudu v Praze byly založeny výhradně na ojedinělém svědectví. Naopak nalézací soud provedl hodnocení důkazů zcela v rámci svých možností a ani přes opakované námitky stěžovatele, který je zjevně nespokojen s výši mu uděleného trestu, v nich nenašel pochybení ani odvolací ani dovolací soud.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a zjevně i využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl nic dalšího, z čeho by bylo možno zásah do jeho práv dále dovodit. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-74/14-1)