# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 74/02 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 74/02 - ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.74.02 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 8. 2002 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek - Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, důkaz - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2001, čj. PÚ 2402/01-28/FIS, o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí konkrétně uvedených ve výroku správního rozhodnutí, tito tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti zejména kritizují znalecký posudek z oboru stavebnictví, o který orgány veřejné moci opřely svá rozhodnutí, s tím, že je nepřesný, neurčitý a ve svých závěrech nesprávný, a správnímu soudu vytýkají, že rozhodl na základě neúplného dokazování, neboť se vyhnul odpovědi na otázku, v jakém poměru jsou nové stavby v areálu Mikrobiologického ústavu Akademie věd k objektu bývalého O. mlýna v T. Z těchto důvodů žádají, aby Ústavní soud napadený rozsudek správního soudu zrušil. Ze spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu, Jindřichův Hradec, vedeného k rozhodnutí čj. PÚ 2402/01-28/FIS, a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 201/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé a další žadatelé o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), podali opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2001, čj. PÚ 2402/01-28/FIS, neboť nesouhlasili se závěrem pozemkového úřadu, že nejsou oprávněnými osobami (§ 4 odst. 2 zákona o půdě), že stavby, patřící k dřívější zemědělské usedlosti, zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroky (§ 11 odst. 4 cit. zák.), že některé pozemky byly zastavěny po přechodu vlastnictví na stát [§ 11 odst. 1 písm. c) cit. zák.] a že některé pozemky, ač nejsou zastavěny, jsou nezbytně nutné k provozování staveb na jiných pozemcích [§ 11 odst. 1 písm. c) cit. zák.]. V opravném prostředku rozvedli argumenty na podporu svých tvrzení a zejména napadli závěry znaleckého posudku znalce ing. J.B. ohledně charakteru schodiště jako nosného prvku stavby v souvislosti s posouzením obměny prvků dlouhodobé životnosti stavby a dále způsob posouzení charakteru jednotlivých staveb a jejich vzájemný poměr. K opravnému prostředku stěžovatelů správní soud rozhodl tak, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že danou věcí se zabýval i Krajský soud v Praze (v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. sp. zn. 45 Ca 17/98 a následném řízení pod sp. zn. 45 Ca 104/2000), který na rozdíl od Krajského soudu v Českých Budějovicích (v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 103/99) zastával názor, že žadatelé nejsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, kterýmžto právním názorem byl pozemkový úřad při svém rozhodování vázán. Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení, jehož výsledek je předmětem ústavní stížnosti, setrval na svém původním názoru a opětovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, že žadatelé jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Uvedl, že pro úvahu o této otázce bylo rozhodné posouzení, z vlastnictví kterých osob přešel majetek do vlastnictví státu. Podle Krajského soudu v Českých Budějovicích to byli závětní dědicové po původní vlastnici K.B., kteří odmítli dědictví, na základě kterého se nárokovaný majetek stal vlastnictvím státu, a nikoliv zůstavitelka K.B. (jak dovozoval Krajský soud v Praze), a proto nebylo zapotřebí zkoumat vztah mezi žadateli o restituci a touto zůstavitelkou, ale naopak vztah mezi závětními dědici a žalobci a dalšími účastníky řízení (ostatní žadatelé, kteří uplatnili restituční nárok), který byl řádně doložen. Krajský soud v Českých Budějovicích uzavřel, že ti, kteří o vydání konkrétního majetku požádali, jsou oprávněnými osobami a splňují zákonnou podmínku podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě, a že je dán restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Co se týče nevydání nárokovaného majetku pro existenci překážek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě, správní soud plně potvrdil závěry pozemkového úřadu v tomto směru učiněné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stavba mlýna v důsledku zásadní přestavby ztratila svůj původní stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, kterýžto právní závěr opřel mimo jiné o znalecké posudky z oboru stavebnictví znalců ing. L. N. a ing. J. B. a o rozhodnutí stavebního úřadu vydaná k rekonstrukci mlýna, jeho přístavbám a zřízení dalších staveb areálu Mikrobiologického ústavu AV. Dále konstatoval, že rekonstruovaná stavba je užívána jako vědecké pracoviště pro výzkum řas a nejde o stavbu určenou pro zemědělskou výrobu, případně s ní související nejen fakticky, ale i právně. Správní soud konstatoval charakter dalších staveb v areálu užívaném Mikrobiologickým ústavem AV a jejich vzájemnou účelovou propojenost a uzavřel, že vydání ostatních nárokovaných nemovitostí brání zákonné překážky. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména polemizují se závěry znaleckého posudku znalce ing. J. B., jež byly podkladem pro rozhodnutí o ztrátě původního stavebně technického charakteru mlýna, a dále se závěry správního soudu ohledně nevydání ostatních nemovitostí, zejména pro absenci hodnocení poměru těchto staveb k objektu bývalého mlýna. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vymezil ústavní a zákonný procesněprávní a hmotněprávní rámec, v němž obecné soudy nezávisle vykonávají svou činnost, a uvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (ÚS, sv. 3, č. 34, III. ÚS 84/94). Tak tomu však v projednávaném případě nebylo. V dané věci orgány veřejné moci shledaly naplnění zákonné překážky pro vydání objektu bývalého mlýna (§ 11 odst. 4 zákona o půdě) a své závěry opřely o znalecká zjištění, podle kterých došlo v důsledku stavebních úprav ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti v rozsahu větším než 1/3 všech prvků dlouhodobé životnosti jejich objemu ve stavbě a zároveň i jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. K žádosti správního orgánu byl zpracován i dodatek ke znaleckému posudku (ze dne 24. 7. 1998), který podle správního soudu odstranil pochybnosti, zda jeden z prvků dlouhodobé životnosti (schodiště) má v daném případě charakter požadavku dlouhodobé životnosti. Správní soud rovněž uvážil, že rekonstruovaná stavba je užívána jako vědecké pracoviště pro výzkum řas a že není stavbou určenou pro zemědělskou výrobu, případně s ní související nejen fakticky, ale i právně. Právní závěry orgánů veřejné moci o naplnění kriterií zásadní přestavby nemovitosti, v důsledku které tato ztratila svůj původní stavebně technicky charakter a již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, tak byly opřeny o provedené důkazy (znalecké posudky a další listinné důkazy), plně s nimi korespondují a jsou s nimi v logickém souladu. Tento závěr Ústavní soud akceptoval, neboť v jeho pravomoci není "hodnotit" hodnocení důkazů (a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil, ÚS, sv.1, č. 25, III.ÚS 23/93) a jiný prostor pro svůj zásah v tomto směru neshledal. Co se týče nevydání ostatních nárokovaných nemovitostí z důvodu zákonných překážek podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, Ústavní soud konstatoval, že i tyto právní závěry byly učiněny ústavně souladným způsobem. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že správní soud zvažoval nejen charakter jednotlivých staveb, sloužících jako sklady, garáže, kultivační plocha atd., ale i otázku, zda pozemky s těmito stavbami souvisí a zda jsou nezbytně nutné k jejich provozu, přičemž jeho právní závěry byly podloženy příslušnými skutkovými zjištěními a jsou plně přezkoumatelné. Správní soud reagoval i na námitku stěžovatelů o vzájemném poměru jednotlivých staveb, když uvedl, že se zřetelem ke vzájemné účelové propojenosti jednotlivých staveb situovaných v areálu ústavu je nelze posuzovat izolovaně, ale pouze ve svém celku, a to jako vědecko-výzkumné pracoviště, a že z tohoto důvodu je dána překážka pro vydání pozemkových parcel podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Co se týče oprávněných osob, na rozdíl od správního orgánu nebyl správní soud vázán právním názorem Krajského soudu v Praze vysloveným v předchozích rozsudcích a vyložil, že stěžovatelé a ostatní žadatelé o restituci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Přestože v tomto směru dospěl k odlišnému právnímu názoru, správní soud potvrdil rozhodnutí správního orgánů o tom, že jmenovaní nejsou vlastníky v rozhodnutí konkrétně specifikovaných nemovitostí, protože vydání nárokovaného majetku oprávněným osobám bránily zákonné překážky. K náležitostem negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem se Ústavní soud vyjádřil již ve svém dřívějším nálezu sp. zn. II.ÚS 543/98, (ÚS, sv. 16, č. 147), ve kterém uvedl, že existence překážky vydání podle § 11 odst. 4 zákona o půdě zakládá právo stěžovatelů na náhradu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě a že pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva. V nálezu se dále uvádí, že nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným restitučním nárokem, a proto je nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají a že pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí, znamená mj. určení zániku vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 49/98 (Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str. 88). Z nálezu dále vyplynulo, že v dané věci restituenti ztratili potřebnou lhůtu na uplatnění náhrady jenom proto, že se ochrany svých práv na vydání nemovitostí domáhali u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud zrušením napadených rozhodnutí v dané věci vydaných (rozhodnutí pozemkového úřadu a rozsudku správního soudu) poskytl ústavní ochranu. Ústavní soud konstatoval, že ani v projednávaném případě výrok negativního rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeného rozsudkem správního soudu neobsahoval označení, z jakých důvodů se nemovitosti nevydávají, tato skutečnost byla seznatelná z jeho odůvodnění (ve znění rozsudku správního soudu). Čtvrtý senát Ústavního soudu neměl důvod se odchýlit od právního názoru vyjádřeného ve shora citovaném rozhodnutí druhého senátu a za stejné situace, jsa vázán právním názorem vysloveným v nálezu shora citovaném, by ústavní stížností napadený rozsudek správního soudu, jakož i rozhodnutí pozemkového úřadu, jinak zrušil. Zjistil však, že v projednávaném případě jsou okolnosti případu poněkud odlišné. Jak vyplynulo ze sdělení Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště v Jindřichově Hradci, ze dne 19. 7. 2002 (č.l. 17), stěžovatelé nepromeškali v důsledku podání ústavní stížnosti lhůtu k poskytnutí náhrady za majetek nevydaný v restituci (jako v případě věci II.ÚS 543/98), o náhradu požádali v dubnu 2002 a Pozemkový fond ČR s nimi jedná jako s oprávněnými osobami, jimž nelze vydat majetek podle zákona o půdě. Po celkovém přezkoumání případu ve všech jeho souvislostech Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Závěry orgánů veřejné moci související s prokázáním existence zákonných překážek pro vydání majetku [§ 11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě] byly učiněny ústavně souladným způsobem a zjištění, že výrok rozhodnutí pozemkového úřadu neodpovídá požadavkům na negativní rozhodnutí, jak byly dříve Ústavním soudem formulovány, nemohlo být důvodem k vydání kasačního nálezu. Stěžovatelé totiž pokračují ve vyřizování svého restitučního nároku formou poskytnutí náhrady v pozici oprávněných osob, jimž nárokovaný majetek nelze ze zákonných důvodů vydat a není dán důvod k poskytnutí ústavní ochrany z důvodu, že zmeškali lhůtu pro uplatnění náhrady z důvodu podání ústavní stížnosti (jako ve věci shora citované), neboť tuto lhůtu v projednávaném případě nezmeškali. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 5. srpna 2002 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-74/02-02)