# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 730/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 730/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.730.2000 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 4. 2001 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek - Klíčová slova: účastník řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 524, § 525; 71/1947 Sb., § 14 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhal zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí, ve které byl uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1,500.000,- Kč s přísl. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že okresní soud vyhověl návrhu S. M., s.r.o., (uplatněného z titulu bezdůvodného obohacení), který se domáhal u obecných soudů vrácení uvedené částky, představující úhradu zaplacenou stěžovateli za postoupení územního rozhodnutí na výstavbu čerpací stanice pohonných hmot, a to s odůvodněním, že postoupení územního rozhodnutí za úplatu je sice možné (smlouva dle ust. § 51 obč. zák.), avšak stěžovatel v době uzavření smlouvy o postoupení územního rozhodnutí nebyl nositelem práv a povinností vyplývajících z územního rozhodnutí, a nemohl proto převést více práv než sám měl. Návrh žalobce by ale soud považoval za důvodný i v případě, že by stěžovatel nositelem těchto práv byl, neboť územní rozhodnutí, z něhož měla být práva nabyta, bylo ve správním řízení zrušeno, a správní řízení bylo pravomocně zastaveno. V takovém případě by se tak jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl. Soud stěžovatele zavázal rovněž k vrácení částky 400 000,- Kč s přísl., kterou stěžovatel na základě smlouvy budoucí přijal jako zálohu kupní ceny za pozemek, na němž mělo k výstavbě čerpací stanice dojít, neboť okolnosti, za kterých účastníci závazku smlouvu uzavřeli, se natolik změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena a žádná ze smluvních stran se ani ve stanovené lhůtě nedomáhala u soudu nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy rozhodnutím soudu. Krajský soud svým rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně v části, týkající se povinnosti stěžovatele uhradit částku za postoupení územního rozhodnutí, tj. 1,500.000,- Kč s přísl., a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání . V části, týkající se povinnosti stěžovatele uhradit zálohu na kupní cenu pozemku, tj. 400 000, Kč- s přísl., rozhodnutí soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému řízení. V ústavní stížnosti, která směřovala proti potvrzujícím výrokům krajského soudu, zavazujícím stěžovatele k zaplacení žalované částky s přísl., stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci, nesouhlasí se závěry soudů ohledně právního nástupnictví ve správním řízení a nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu spatřuje v tom, že tento soud se jako odvolací soud návrhem stěžovatele na posouzení otázky zásadního právního významu, tj. zda je možno převést právo vyplývající ze správního rozhodnutí, vůbec nezabýval, neboť vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že žádné pravomocné správní rozhodnutí neexistuje, považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda takové postoupení práva je či není možné. Posouzení možnosti a dovolenosti převodu práv a povinností vyplývajících ze správního rozhodnutí a otázka procesního nástupnictví v územním řízení přitom bylo rozhodující otázkou pro právní spor, která však nebyla vyřešena, a soudy proto nemohly spravedlivě rozhodnout. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jak je zřejmé z ústavní stížnosti i obsahu spisu ( č.l. 125), stěžovatel si svým procesním postupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení § 239 o.s.ř., ve znění v té době platném. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení "...nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam". Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 171/96, sp. zn. IV. ÚS 93/98 a sp. zn. IV. ÚS 294/98 ) je zřejmé, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde tak, jako v tomto případě, je ústavněprávní argumentace obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před krajským soudem vytvořil prostor. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posuzuje dovolací soud a teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, jsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Stěžovatel však svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyužil, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2001 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-730/2000-2000)