# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 712/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 712/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.712.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 8. 2012
- Datum zveřejnění: 30. 8. 2012
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
- Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 102

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 29. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelky domáhaly zrušení osvědčení vydaného Radou pro rozhlasové a televizní vysílání o zániku platnosti licence pro televizní vysílání dne 17. 1. 2012, č. j. KOZ/333/2012 (dále jen "Rada").

Stěžovatelky v ústavní stížnosti mimo jiné uvedly, že předmětné osvědčení napadly správní žalobou, nicméně s ohledem na ustanovení § 66 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a ne zcela zřetelnou právní formu osvědčení, mají o přípustnosti správní žaloby pochybnosti, proto z důvodu právní jistoty podaly rovněž ústavní stížnost.

Ze sdělení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") Ústavní soud zjistil, že tento soud rozsudkem č. j. 8 A 27/2012-126 ze dne 28. 6. 2012 osvědčení Rady č. j. KOZ/333/2012 ze dne 17. 1. 2012 zrušil a vrátil věc Radě k dalšímu řízení. Ze sdělení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku městského soudu byla Radou podána kasační stížnost.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Jelikož se obava stěžovatelek z nepřípustnosti soudního přezkumu nepotvrdila a stěžovatelky byly dokonce co do požadavku na zrušení osvědčení v řízení před městským soudem úspěšné, považuje Ústavní soud v současné době ústavní stížnost za předčasnou. Otázka přípustnosti správní žaloby sice nebyla s konečnou platností vyřešena, neboť na základě podané kasační stížnosti se k ní vyjádří ještě Nejvyšší správní soud, nicméně v případě, že by snad byla nakonec správní žaloba stěžovatelek pro nepřípustnost odmítnuta, tyto by mohly podat novou ústavní stížnost, přičemž Ústavní soud by při posuzování její včasnosti (ve vztahu k osvědčení Rady) vycházel z data podání ústavní stížnosti nyní projednávané. Za těchto okolností, kdy odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky nikterak nepoškozuje, by Ústavní soud vyčkáváním na výsledek řízení před Nejvyšším správním soudem zbytečně prodlužoval délku svého řízení, ačkoliv k tomu není žádný rozumný důvod. Ostatně tím, že stěžovatelky podaly správní žalobu, daly v prvé řadě samy najevo, že jí považují za procesní prostředek, jehož prostřednictvím se mohou domoci ochrany svých práv.

Za situace, kdy nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky k ochraně práva, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-712/12-1)