# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 710/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 710/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.710.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 9. 2011
- Datum zveřejnění: 3. 10. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: restituce, osoba/oprávněná, dokazování, vlastnické právo/přechod/převod
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 229/1991 Sb., § 6 odst.1, § 4a odst.3; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech se stěžovatelka domáhala určení, že je oprávněnou osobou a má proto nárok na vydání pozemků, porostů a jiného majetku ve smyslu ustanovení § 4a odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Dle jejího názoru obecné soudy opakovaně nerozhodovaly v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 restitučního zákona. Stěžovatelkou byla navržena celá řada důkazů prokazujících nejen vlastnictví zemědělského majetku z přídělu, ale i politickou perzekuci vyplývající z přístupu otce stěžovatelky k tamnímu zemědělskému družstvu a přístupu tehdejších funkcionářů. Stěžovatelce, ani jejím rodičům nebylo nic známo o zrušení jejich přídělu v Postoloprtech a důvody, které uvádějí soudy ve svých rozhodnutích, vycházejí pouze z jejich ničím nepodložených úvah, zejména doručením rozhodnutí o zrušení přídělu samotným přídělcům. Nelze ani souhlasit s názorem soudů obou stupňů co do rozhodnutí u zemědělského přídělu v kat. území Levonice, kde byla chmelnice stěžovatelce vydána a za stejného stavu důkazů pozemky v kat. území Postoloprty nikoliv. Ze záznamů o úhradách bylo nesporně zjištěno, že rodiče žalobkyně zemědělský příděl uhradili a z toho důvodu, aby nemusela být poskytována náhrada, nebyl jim přidělený příděl dál jinému zájemci přidělován a jejich příděl nebyl ani vypořádán. Již z toho důvodu považuje stěžovatelka rozhodnutí Okresního národního výboru v Žatci o zrušení přídělu za pochybné. V proběhlém soudním sporu byly provedeny veškeré důkazy k prokázání jak nároku žalobkyně, tak i politické perzekuce jejich rodičů. Pokud by soud jednal v náležitém časovém úseku bez prodlení, nenastaly by patrně změny v rozhodovací činnosti soudů a mohlo být rozhodnuto tak, jak bylo rozhodováno v obdobných případech.

III.

Ústavní soud se zabýval ústavní stížností navrhovatelky a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

K věci samotné lze konstatovat, že judikatura Ústavního soudu týkající se restitucí, jakož i nápravy křivd z doby nesvobody, je velmi rozsáhlá a vznikala prakticky po celé období demokratizace české společnosti.

Restituční zákonodárství se snaží napravit křivdy z doby nesvobody, ovšem nikoli absolutně, ale jen v mezích přesně stanovených. Absolutní náprava křivd by totiž sice na straně jedné znamenala nastolení úplné spravedlnosti pro konkrétního jednotlivce, na druhou stranu by v mnoha případech vyvolávala křivdy nové, nehledě na to, že by takovýto postup ve své podstatě znamenal destabilizaci společensko-ekonomického prostředí.

Z uvedeného důvodu pak také zákon o půdě uvádí ve svém ustanovení § 6 taxativní výčet případů, kdy lze vydat oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zjevné, že tyto se zaobíraly především důvodem zasazeným pod písm. r) - tedy, zda v předmětném případě došlo k odnětí majetku v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nalézací soud se skutkovou situací a jejím právním hodnocením relativně podrobně zabýval. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelky byl zakládajícím členem JZD, který se aktivně podílel na jeho činnosti, což nesvědčí o jeho politické perzekuci. Na této skutečnosti nemění ničeho ani to, že se k družstevnímu hospodaření stavěl kriticky. Z provedeného dokazování, které sama stěžovatelka označuje za vyčerpávající, nevyplynulo, že by v případě jejich právních předchůdců docházelo k politické perzekuci. Již sama okolnost, že stěžovatelce bylo v roce 1959, tedy v době vrcholícího společenského a politického útlaku, umožněno studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy, toto její tvrzení zpochybňuje. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy předmětným případem řádně zabývaly, neboť se v rámci svého odůvodnění věnovaly nejen tvrzené politické perzekuci rodičů stěžovatelky, ale též okolnostem odnětí přiřčeného přídělu.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-710/10-1)