# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 689/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 689/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.689.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 16. 4. 2013 - Datum zveřejnění: 29. 4. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: byt/výpověď, nájem, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.c; 99/1963 Sb., § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v těchto rozhodnutích spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž s ustanoveními čl. 1 a čl. 90 Ústavy. Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V tomto ohledu pak stěžovatelka zejména zdůraznila, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala toliko jeden byt ve smyslu ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle stěžovatelčina názoru formulováno zcela nesrozumitelně a ve své podstatě nepřezkoumatelně. Kromě toho se rovněž právní závěry v něm obsažené ocitly v objektivním rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka v tomto kontextu vytknula, že odmítnutí meritorního přezkumu jí podaného dovolání bylo protiústavní; dovolací soud totiž zřejmý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se svou dřívější judikaturou přehlédl, a tudíž nedostál své povinnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Předně je nutno připomenout, že odůvodnění ústavní stížnosti shora nastíněné postavení Ústavního soudu nereflektuje; návrh sice obsahuje určitou ústavněprávní argumentaci, ve své podstatě však toliko polemizuje s výkladem ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku a přístupem obecných soudů k otázce splnění podmínky poskytnutí náhradního přístřeší. Stran těchto meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že proti výsledku řízení před těmito soudy nemá žádných ústavněprávních námitek a že ani odůvodnění napadených rozhodnutí netrpí žádnými ústavněprávními deficity (srov. zejména výstižné shrnutí právní argumentace na str. 5 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů může proto Ústavní soud - maje za nadbytečné jejich obsah ve svém rozhodnutí znovu reprodukovat - ve zbytku odkázat. Pokud se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zdůrazňuje Ústavní soud, že bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo se nutno ústavní stížností v tomto rozsahu zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti stěžovatelčina dovolání ústavně konformně a v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu. Pro uvedené Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k dotčení stěžovatelkou citovaných (a ani jiných) ustanovení ústavního pořádku, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-689/13-1)