# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 659/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 659/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.659.2000 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 12. 2000 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce - Klíčová slova: osoba/oprávněná - Dotčené předpisy: 119/1990 Sb., § 34; 87/1991 Sb., § 6 odst.2, § 19 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně R. M., která je v tomto řízení vedlejším účastníkem, není totiž oprávněnou osobou nejen podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale ani podle ustanovení § 6 odst. 2 citovaného zákona. Na daný případ nelze totiž aplikovat ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť vedlejší účastnici bylo vyplaceno odškodnění, když byla zproštěna obžaloby ještě za komunistického režimu. Bylo by proti smyslu a účelu restitučních předpisů a v rozporu s dobrými mravy, kdyby se na vedlejší účastnici vztahovala ustanovení o dalším odškodnění jen proto, že k nesprávnému rozhodnutí v trestní věci došlo v době totalitního režimu. Ustanovení § 6 odst. 2 restitučního zákona má pak zjevně na mysli případy, kdy právní důvod k přechodu nemovitosti na stát neexistoval ani v době tohoto přechodu. Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí. Z obsahu spisu 3 C 70/92 Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, a to na podkladě zjištění, že vedlejší účastnice je původní vlastnicí předmětných nemovitostí a že vzhledem k ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je proto oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru tohoto soudu je vedlejší účastnice oprávněnou osobou i vzhledem k ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. Skutečnost, že vedlejší účastnici bylo poskytnuto odškodnění, je pak z hlediska ustanovení § 11 odst. 4 věta prvá zákona č. 87/1991 Sb. irelevantní. Podle názoru soudu prvého stupně je stěžovatelka povinou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho závěry. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, když mimo jiné nepřisvědčil jejímu názoru, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb. a § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům nesprávnost výkladu ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zdůrazňuje-li přitom skutečnost, že vedlejší účastnice byla ještě totalitním režimem zproštěna obžaloby pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 trestního zákona, když se později do republiky vrátila, a byla také odškodněna, pomíjí přitom tu základní skutečnost, že prvotním, a z hlediska zájmů restituenta nejžádoucnějším, způsobem restituce je právě vydání věci. Teprve tehdy, nelze-li nemovitost vydat, přichází v úvahu aplikace ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Srovná-li se v této souvislosti původní znění ustanovení § 34 zákona č. 119/1990 Sb. časově limitující dobu, v níž muselo dojít ke zrušení odsuzujícího rozsudku, s jeho zněním po novele (zákon č. 47/1991 Sb.), toto časové omezení již postrádající, může se jevit jako zcela logický závěr, že v této situaci, když navíc bylo rozhodnuto o tom, že vedlejší účastnice je účastna rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. (věc sp. zn. Rt 295/90 Okresního soudu Praha - západ), je vedlejší účastnice oprávněnou osobou ve smyslu § 19 zákona č. 87/1991 Sb., a to právě z toho důvodu, že teprve restituční zákon jí umožňuje restituci formou vydání věci, tedy naturální restituci. Z tohoto pohledu se Ústavnímu soudu neukazuje, že by z ústavně právního hlediska došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Vzhledem k evidentní povaze výše uvedeného závěru považoval Ústavní soud již za nadbytečné se zabývat otázkou ústavnosti aplikace § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. prosince 2000 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-659/2000-2000)